Moc ráda bych vám představila svou novou obrovskou pomocnici, sušičku LG RC81U2AV3W, kterou jsem měla možnost otestovat.

Když se na Modrém koníku objevila výzva k zapojení do testování sušičky LG, říkala jsem si, že tohle je úplně přesně to vysněné testování, kterého bych si přála se zúčastnit. Sušička nám doma chyběla a situace bez ní už začínala být neúnosná. Rychle se hromadící špinavé prádlo, věšení prádla venku na sušáku kvůli plísni, které jsme se v minulém bydlení nemohli zbavit, dosušování doma na sušáku, a znovu, bylo to vždy kolečko na několik dní… Na podzim a v zimě čiré zoufalství.

Přidala jsem tedy komentář a čekala. Po pár dnech mi přišla tato zpráva:

Cože!?! Rozbušilo se mi srdce, nechápala jsem a říkala si, že se mi to asi jen zdá. Radostí jsem skákala a běhala po místnosti, děti sdílely mou radost se mnou, i když netušily, proč se vlastně radujeme 🙂 

Po dvou týdnech skutečně dorazila. Přivezli ji dva sympatičtí pracovníci z LG, donesli na předem připravené místo, zapojili do zásuvky a tím byla sušička připravena k akci. Žádné složitosti. Po zbytek dne jsme si ji chodili nadšeně prohlížet, že tam opravdu stojí. Krásný design se jí opravdu nedá upřít.

A jakou sušičku nám z LG vlastně dovezli?

Základní informace sušičky LG RC81U2AV3W

• energetická třída A+++ (nejvyšší možná třída)
• kapacita 8 kg prádla
• rozměry: 60cm (šířka) × 85 cm (výška) x 69cm (hloubka)
• DUAL INVERTER HEAT PUMP™  - duální invertorové tepelné čerpadlo – dvojitá úspora energie a času, šetrné sušení při nízké teplotě, snižuje pomačkání, omezuje srážení (10 let záruka na duální invertorový motor i invertorový kompresor)
• Eco Hybrid™ - hybridní sušení - možnost zvolit si úsporu energie (režim "energie" – úspora až 21% energie) nebo času (režim "čas" – úspora až 24% času)
• automatické čištění kondenzátoru (1x-3x za cyklus)
• nerezový osvětlený buben, u některých programů rotace bubnu v obou směrech (eliminace pomačkání)
• senzory: vlhkosti (sušička automaticky nastaví čas sušení), teploty (2x), otevřených dveří, zanesení filtru, výšky vodní hladiny
• ukazatel: zanesení filtru, naplnění nádoby na kondenzát, zbývající čas
• duální filtr – udržuje prádlo i sušičku čisté
• možnost otočení dvířek
• aplikace SmartThinQ (ovládání sušičky na dálku pomocí Wi-Fi) a inteligentní diagnostika Smart Diagnosis™ 3.0 (inteligentní technologie, která najde a diagnostikuje každý technický problém)
• přídavné funkce: odložený start (možnost odložit koncový čas sušení za 3 až 19 hodin), nemačkání prádla (po 2 hodiny po skončení programu sušička udržuje prádlo teplé a nezmačkané), dětská pojistka
• certifikovaný program pro alergiky (redukce až 99,9% alergenů)

V příslušenství sušičky je:

- odtoková hadice pro zapojení do odpadu

- spojovací sada pro případ, kdy chcete sušičku LG umístit na pračku stejné značky

- držák na sušení pro sušení bot a prádla, které musí být sušené naplocho

Sušička se ovládá dotykovým LED displejem a otočným kolečkem, kterým navolíte program sušení. Po dokončení programu se ozve krátká příjemná melodie, kterou lze samozřejmě v případě potřeby vypnout. Samotné sušení je velice tiché. 

Vybrat si můžete ze 13 programů sušení, u některých z nich si můžete vybrat i úroveň sušení – „extra“, „žehlení“ a „do skříně“ – můj nejoblíbenější. Naprostou většinu prádla suším „do skříně“, jelikož žehlení považuji za ztrátu času, který mohu trávit smysluplněji.

V případě, že máte raději prádlo vlastnoručně vyžehlené, zvolte úroveň „žehlení“ a prádlo ze sušičky vyndáte mírně vlhké, přesně připravené k vyžehlení.

Nejkratší program je „vlna“ s 29 minutami, nejdelší je „pro alergiky“ a „bavlna – extra“ se 3 hodinami. Můj nejpoužívanější je „smíšené prádlo“ s časem 1 hodina 10 minut při úspoře času nebo 1 hodina 30 minut s úsporou energie.

Sušička může čas díky senzoru vlhkosti v průběhu sušení mírně upravit.

Další programy je možné stáhnout přes aplikaci Smart ThinQ.

Naše sušení v sušičce LG

Do opravdové akce se sušička pustila druhý den po obdržení. Jako první jsme zkusili látkové plenky (program: „bavlna“, úroveň: „do skříně“).

Látkové plenky sušené na sušáku byly tvrdé, zmačkané s nutností žehlit, se spoustou cucků, které jsem z nich nemohla nijak dostat, proto jsem byla zvědavá na rozdíl v sušení v sušičce LG. A rozdíl to byl markantní. Plenky byly krásně suché, voňavé, nadýchané, jemné, dokonce i zcela bez cucků a co je nejlepší, tak žehličku jsem nemusela vůbec použít, stačilo jen poskládat.

Sušili jsme také ručníky (program: „ručníky“). Z nich jsem bývala nešťastná, protože byly nepříjemně tvrdé a drsné a ať jsem dělala cokoli, nic nepomáhalo. Ale po jediném sušení v sušičce LG se jako zázrakem změnily v měkké, jemné, hebké a nadýchané. Neuvěřitelné. Opět pouze poskládáno bez žehlení.

Sušili jsme též polštáře, deky a ložní prádlo (program: „bavlna extra“, „pokrývky“, „pro alergiky“). Pro mě jako alergika to na podzim, v zimě a na jaře byla noční můra, jelikož jsem polštáře ani deky nemohla prát, protože by neuschly. Tentokrát to bylo bez problémů, sušička vše dokonale vysušila a jako bonus zbavila veškerých alergenů.   

Sušili jsme také kalhoty, rifle, tepláky, spodní prádlo, krajkové spodní prádlo, manželovy montérky do dílny, trička, mikiny, svetry, bundy (lyžařská, softshellová), košili, dokonce i zimní boty a další.

Se sušením veškerého prádla jsem byla moc spokojená, vše bylo dokonale suché, nic jsem nemusela nikde dosušovat, nic se neponičilo, nesrazilo, nebylo přeschlé, všechny obrázky zůstaly. Naopak jako bonus sušička prádlo zbavila nečistot, prachu, vlasů a přebytečných zničených vláken a žmolků. Žehličku jsem vůbec nepotřebovala.

Aplikace Smart ThinQ

Sušičku lze ovládat i pomocí mobilního telefonu. Stačí si jednoduše stáhnout aplikaci Smart ThinQ a propojit přes Wi-Fi.

Díky aplikaci lze sledovat průběh cyklu a zbývající čas, odpadá tak běhání k zařízení, kolik času ještě zbývá do konce. Můžete si před začátkem sušení dálkově nastavit program sušení, případně úroveň sušení, preferenci času nebo energie, lze navolit též funkci "nemačkavý", pokud víte, že se domů nestihnete vrátit v době, kdy má sušička dosušit. Lze nastavit i funkci odložený start, případně na dálku cyklus sušení pozastavit. Po skončení programu vás aplikace v mobilu sama upozorní, že je dosušeno.

Přes aplikaci lze také stáhnout další programy sušení a sledovat graf spotřeby energie (porovnání právě použitého cyklu s průměrnou měsíční spotřebou energie). 

Aplikace vás též upozorní na případnou chybu a nabídne řešení přes Smart Diagnosis. 

Údržba

Pro správné a efektivní sušení je nutné se o sušičku starat, údržba je ale velice nenáročná.

Po každém cyklu sušení je třeba:

• vylít kondenzovanou vodu z nádobky na vodu (nádobka má objem 4,9l). Sušičku je možné též připojit přímo na odpad, v tomto případě tedy není třeba se o kondenzát starat.
• vyčistit dvojitý filtr

Pravidelně:

•  otírat snímače vlhkosti (uvnitř bubnu)

3x-4x za rok:

• vyluxovat mřížky vstupu chladného vzduchu (nachází se zezadu sušičky), aby zde nedocházelo ke hromadění nečistot. 

Shrnutí

+ úspora energie a času

+ vždy krásně suché prádlo

+ sušení přímo "do skříně" bez nutnosti žehlení

+ odložený start, funkce "nemačkavý" 

+ měkčí, jemnější, nadýchanější prádlo bez nečistot a žmolků 

+ certifikovaný program pro alergiky

+ tichá 

+ možnost ovládat sušičku přes aplikaci Smart ThinQ

+ inteligentní diagnostika Smart Diagnosis™ 3.0

+ senzor vlhkosti 

+ otočná dvířka

+ snadná údržba

+ automatické čištění kondenzátoru

+ možnost zapojení do odpadu 

+ držák na sušení bot a prádla naplocho 

- v aplikaci Smart ThinQ mi přijde nepřehledné sledování spotřeby, navíc neukazuje žádné konkrétní hodnoty spotřeby energie, pouze graf bez čísel 

Sušičku mohu všem s klidným svědomím doporučit, já jsem opravdu velice spokojená. A myslím si, že nejen já 😉

Ještě jednou velmi děkuji Modrému koníkovi a společnosti LG za tuto úžasnou možnost ♥

#test_lg2 #recenze #zkusenosti_susicky_lg¹

Když se na Koníku objevila výzva k přihlášení pro testování BILLA Naše BIO, neváhala jsem ani chvilku. Vaření mě baví, focení ještě víc a vymýšlet zdravé a jednoduché snídaně a další jídla, to je pro mě taková každodenní výzva.

Naštěstí k mé velké radosti jsem byla pro testování vybrána, a tak nic nebránilo tomu začít.

Prvním krokem bylo vyzvednutí 500 Kč poukázky v předem vybraném obchodě BILLA, což nebyl žádný problém, všichni byli milí a po ověření identity mi byla poukázka vydána.

Krok druhý, vybrat BILLA Naše BIO produkty v hodnotě poukázky a nakoupit. Do BILLA chodím poměrně často, jednak proto, že je jedním z nejbližších obchodů, ale též kvůli otevírací době, přehlednosti obchodu, sortimentu a také kvalitě potravin. 

Potraviny BILLA Naše BIO poznáte jednoduše. Všechny mají stejné logo, v regálech jsou ještě označené cedulkou s tímto logem.

Nevýhodou však je, jak jsem vzápětí zjistila, že zdaleka ne na všech místech cedulka je, takže pokud jdete produkty Naše BIO kupovat poprvé, mohou se hůře hledat.

Nejsem si jistá, které výrobky jsem přehlédla, ale i tak byl výběr slušný. V oblasti ovoce a zeleniny jsem si mohla opravdu vybírat (hroznové víno fialové i zelené, jablka, hrušky, banány, citrony, kiwi, avokádo, cherry rajčata, okurky, zelený salát, mrkev, červená řepa, česnek, cibule, cuketa). Výběr byl i mezi semínky, ořechy a müsli (slunečnicová semínka, Snídaně Inků, vlašské ořechy, mandle, kešu, směs jader ořechů, studentská směs, rozinky, Křupavé müsli s kokosem a čokoládou, Křupavé müsli s kokosem a medem). Vybírat lze i mezi celozrnnými moukami – pšeničná, špaldová, žitná, dále jáhly, cizrna, kukuřičná polenta, ovesné a pohankové vločky, žitný chléb, hořká čokoláda, čaje, třtinový cukr, javorový či agávový sirup, olej, vejce a další.

Pěkný výběr byl i mezi mléčnými výrobky – mléko, jogurty bílé i ochucené, cottage, tvaroh, zakysaná smetana, sýry a výrobky z kozího mléka.

Nakonec jsem vybrala, co jsem potřebovala, a i když mi nakonec poukázka nestačila, spokojeně jsem odcházela s taškou plnou dobrot.

Krok třetí – s BILLA Naše BIO zdravě snídat 🙂

Díky BILLA Naše BIO jsme si dopřáli k snídaním tyto úžasné dobroty:

1) sladké

2) slané

Pochutnali jsme si vážně na všem, jednotlivé recepty mám uvedené na svém profilu.

Co se týče kvality jednotlivých surovin, nejvíce spokojeni jsme byli s mléčnými výrobky. Plnotučné mléko manžel okomentoval slovy „Jako od krávy, jen není cítit.“ A ochucený jogurt s mákem a marcipánem jsem dokupovala několikrát, ale ani jednou nestihla samostatně vyfotit, jak rychle nám vždy zmizel 🙂 Osobně mi ještě moc chutnalo Křupavé müsli s kokosem a čokoládou a oboje tyčinky – Naturka Caribic a Naturka Staročeská, jako dělané na malou svačinku, navíc jako bonus stojí jen pár korun.

Vajíčka mě překvapila svou barvou, kdy na rozdíl od domácích mají žloutky mnohem světlejší barvu, ale na chuti jim to neubírá.

Ovoce a zelenina bylo čerstvé a chutné, jen cherry rajčata měla trochu méně výraznou chuť. Zato třeba hroznové víno bylo výtečné, sladké a šťavnaté.

Výhodou je, že všechny bio produkty máte pod jednou střechou, škála je opravdu pestrá a seženete zde tak potraviny pro spoustu nejrůznějších snídaní a dalších jídel, nevýhodou může být u některých Naše BIO potravin o něco vyšší cena než u jiných bio výrobků, u jiných mě naopak cena velice mile překvapila. 

Mezi BILLA Naše BIO produkty už mám své oblíbené potraviny a už si brousím zuby na vyzkoušení dalších produktů.

Celkově za mě jednoznačně 👍

Moc děkuji Modrému koníku a BILLA za možnost testovat ♥

Děti spí, všude ticho, i počasí tak akorát na to obléct si teplé ponožky a zabalit se do huňaté deky a popíjet horký čaj… Mám přesně takovou nostalgickou náladu vzpomínat. Na to, co se stalo před půl rokem, na to, jak se nám narodil Adámek…

Po prvním předčasném porodu (https://www.modrykonik.cz/blog/kija/article/ma-niterni-zpoved-aneb-jak-se-nam-vojtis-54xfhc/) jsem toužila zažít něco úplně odlišného. Moc jsem toužila po tom zažít někdy ten pocit totálního štěstí, který vás pohltí, když se vám narodí miminko. Kdy se stane celým vaším světem.  Nemuset se bát o život vlastního dítěte, moct si ho hned po porodu pomazlit. Chtěla jsem mít pocit, že je miminko opravdu naše a ne jen půjčené od nemocničního personálu jako to bylo u Vojtíka, když jsme si ho přivezli domů. A dát mu hlavně příjemnější a snadnější start do života.

Ještě před otěhotněním jsem měla obavy, aby se předčasný porod neopakoval… ale věřila jsem. Věřila, že tentokrát to dopadne dobře.

Samotné těhotenství probíhalo víceméně bez komplikací až do cca 30. týdne, tedy do doby, kdy jsem rodila poprvé. Hlavička hodně naléhala, tak jsem dostala léky a nařízený klidový režim. Do toho jsme se stěhovali, takže ne zrovna ideální situace. Ale přesto jsme tentokrát všechno zvládli, překonali i tu obávanou hranici nedonošenosti a těšili se na úplně novou situaci, na donošené miminko.

Na porod jsem se tentokrát mohla připravovat, takže jsem jedla lněné semínko, pila maliník, masírovala hráz i cvičila s Aniballem, relaxovala a doufala v přirozený porod. A čekali jsme.

Asi dva týdny před termínem jsem začala mít (asi) silnější výtok a v sobotu večer (39+1) ze mě vyteklo cosi, u čeho jsem si už nebyla jistá, co to je. Prasknutím plodovky mi začal první porod, tam to ale bylo jednoznačné. Začala jsem se bát, aby nebylo něco špatně. Neprosakuje celou dobu plodovka? Proto jsme se dohodli, že manžel dojede pro babi, aby pohlídala Vojtíka, a pro jistotu pojedeme na kontrolu. Odjel po jedné ráno a já se mezitím snažila rozmyslet, co ještě chybí v tašce. Na záchodě jsem si na vložce všimla krve, což mě znervóznilo ještě víc. Rozhodla jsem se, že ač jsem měla namyšlených víc variant porodnic, rozhodně nebudeme nic riskovat a pojedeme do jedné z těch nejbližších. Mezitím mě začalo podezřele pobolívat břicho, takže jsem si intervaly začala měřit aplikací v mobilu. Bolesti nebyly nijak silné, ale pravidelné po 4 minutách.  Já běhala zmateně po domě, snažila se dát dohromady papíry k porodu a nemohla se vůbec na nic soustředit. Po rychlé sprše už byli zpátky, tak jsme vyrazili. Myslela jsem, že to bude spíš jen planý poplach, ale znervózňovala mě ta krev.  Zhruba ve 2 ráno jsme dorazili k porodnici a došli opět ke stejným dveřím, u kterých jsme celí vyplašení zvonili před 3 lety. S manželem jsme se po sobě podívali a mrkli jsme na sebe. Zvládli jsme to! Historie se neopakuje.

Po polití vložky roztokem jsme zjistili, že ať odteklo cokoli, plodová voda to nebyla. Nic se zatím neděje, žádný porod. Byla jsem trochu zklamaná, už jsem si začínala myslet, že ty pravidelné bolesti, které jsem měla v autě, jsou fakt kontrakce. PA mi tedy natočila monitor, že rovnou uděláme porodopis a že mě pošlou domů. Dávám průkazku a porodní plán, nic, co v něm mám, prý není problém.

V průběhu nekonečného vyplňování mi PA řekla, že nad tou situací pořád přemýšlí a že mě raději přijmou, že ta krev může být z čípku, jak se připravuje k porodu, ale že se může i odchlipovat placenta a to by byl problém. Ach jo. Zase nějaká komplikace. Bála jsem se o mimi, bála jsem se, že manžel zase nebude u porodu, že to nestihne jako poprvé a navíc se mi už v té chvíli začalo hrozně stýskat po Vojtíškovi. Kdoví, jak tu vlastně budu dlouho.

Po chvíli PA koukne na monitor a udiveně říká, že mám kontrakce, a ptá se, jestli to vím a cítím je. Odpovídám, že trochu jo. Pak přichází mladičká paní doktorka mě vyšetřit. Otevřená na 4 cm, jde se přímo k porodu. Další změna. Z téhle mám naopak hroznou radost. Jupí!

Manžel odchází pro tašku do auta a já jdu zatím na porodní sál č.2, kde už krásně voní aromalampička a kde je krásné a příjemné přítmí a ticho. Cítím se krásně, uvolněně, jsem nedočkavá a těším se.

Přistupujeme ke klystýru, ke kterému jsem svolila, protože se žádné přirozené čištění nekonalo. Následuje asi hodinka, kterou přeskočím a kterou bych raději přeskočila i ve skutečnosti.

Jsou tedy 4 hodiny ráno, já jsem s manželem zpět na porodním boxu se sprchou, v přítmí a klidu. PA se mě ptá, jestli nechci píchnout vodu a jestli vím, že se tím porod urychlí. V porodním plánu dirupci nechci a i teď odpovídám, že nechci a vím. Kontrakce chodí pravidelně, jdu do sprchy, která zrovna moc nepomáhá, takže z ní vylézám a volím velký míč, ke kterému si kleknu a opřu se o něj. Jinak se snažím poslouchat tělo, dává mi celkem jasné pokyny, co a jak dělat, takže mu věřím a poddávám se. Občas přijde PA zkontrolovat srdíčko, ptá se, jak často jsou kontrakce, což vůbec netuším, protože na hodiny už nekoukám. Snažím se naladit na porod. Kontrakce jsou čím dál intenzivnější, mám stále zavřené oči a snažím se na nic nemyslet, jen poslouchat tělo. Manžel mi moc pomáhá, podává, co potřebuju, drží míč, drží mě za ruku a to mi stačí. Venku je pořád ještě tma, což mi úplně vyhovuje, ten klid, který se s nocí spojený…  Jen PA mě začíná rozčilovat, pokaždé, když přijde, mi radí, jak mám dýchat a co mám dělat, což mě vyvádí z koncentrace.   

Okolo páté hodiny ranní mi přijde natočit monitor. Chce, abych si lehla na křeslo, abych si odpočinula, což si při kontrakcích vůbec nedovedu představit, chvíli debatujeme o poloze a nakonec se domlouváme na poloze ve stoje. Stihne mě napomenout, že při předklonu dýchám do košile a miminko nebude mít kyslík, a že zásada je při kontrakci stát na celé noze a ne na špičkách, natočí monitor a odchází k dalšímu příjmu. Já si myslím svoje a nenechám se rozhodit. Jedním okem mrknu na graf, který leze z monitoru, a vidím i cítím, že kontrakce jsou opravdu rychle za sebou a už celkem intenzivní. Při kontrakci se opírám o manžela a madlo křesla, nutí mě to do předklonu. Po chvíli cítím, že mi tělo začíná samo tlačit, stojím na špičkách a instinktivně pohybuju pánví. Všímám si krve, která mi teče po nohou, a začínám cítit opravdu velký tlak. Manžel tedy zvoní, přibíhá PA. Situaci už vnímám spíš v mlze, PA chce vyšetřit, ale na koze, což nechci. Nakonec si lehám, že to zkusím, ale vydržím tak asi vteřinu, protože cítím, že takhle je to špatně a nepůjde to. Vyskočím, jak když mě píchne včela, stoupám si, pevně se chytám a zaujímám polohu v podřepu, která mi i nejvíce vyhovovala při cvičení s Aniballem. PA se mě snaží dostat zpátky do lehu a argumentuje, že jsem tak přece už rodila minule. Naštěstí se mě zastane manžel, díky kterému PA zřejmě rezignuje a pak už jen vysvětluje přibíhající doktorce, že „paní bude rodit takhle“. To už přichází kontrakce a já tlačím.

Zatlačím poprvé. Podruhé. Potřetí. Vzápětí pocítím úlevu a pochopím, že je miminko venku. Je 5.18 ráno. Svět okolo se probouzí. Já se podívám pod sebe a uvidím miminko. Malé, fialovoučké, pupeční šňůru dvakrát omotanou okolo krku, třou ho po zádíčkách. Nemůžu mluvit a skoro ani dýchat. Fascinovaně zírám na toho drobečka, který se mezitím nadechl a ani nevnímám, že na mě PA mluví. Vůbec nechápu, co po mě chce, ona pořád trpělivě opakuje a mně dojde, že jde o bonding. Posunu se, sednu si, miminko zlehka otřou a dávají mi ho na hrudník. „Ahoj“ říkám malému ohromeně a všímám si, že se manželovi zaleskly oči. Maličkého držím, hladím, cítím a neskutečně si užívám jeho přítomnost.

Nabízí mi oxytocin, nechci. Dotepe pupečník, takže ho přestřihávají a já vytlačím placentu. Doktorka mě kontroluje a oznamuje, že jsem bez poranění, takže šití netřeba. Gratuluje mi společně s PA a pak odchází. Jsme spolu, všichni tři a neskutečně šťastní rozebíráme, co se právě stalo. Miminko si mezitím neomylně hledá cestu k prsu. Jsem šťastná. Moc.

Po dvou společně strávených hodinách malého vzali na vážení, já se šla osprchovat a manžel jel domů pokusit se vyspat. Vzala jsem si věci a šla se ubytovat na pokoj šestinedělí. Totálně vysmátá, chtělo se mi létat. Sedět jsem mohla okamžitě, a kdyby mi někdo řekl, že odpoledne budu rodit znovu, nejspíš do toho půjdu. Neskutečně jsem si to užívala. Všechno. Od kontrakcí, přes úžasný bonding až po obrovitánský nemocniční košile, hroznou nemocniční stravu nebo přeslazenej čaj. Připadala jsem si jak v krásném snu.

Vůbec jsem si nedovedla představit, jak velký je rozdíl v péči o nedonošené (31+3, 1630g) a donošené (39+2, 3220g) miminko. Teď už můžu říct, že diametrální. Je to něco totálně odlišného, jak dva odlišné světy. Zejména v psychice. Ten pocit hodit všechno za hlavu, nebát se, jen si prostě ty naše dva chlapečky užívat… neskutečný.

Přeju všem, kterým se první porod nevydařil, ať už z jakéhokoliv důvodu, ať to napodruhé vyjde a bolavá rána z předchozího porodu se konečně, alespoň trochu, zahojí. A i kdyby náhodou ne… ti miláčči stejně stojí za všechnu bolest světa ♥

Článek jsem psala průběžně hned po porodu hlavně proto, abych si uspořádala myšlenky a dala si dohromady všechno, co se stalo... A tak nějak se s tím srovnala. V té době mi moc pomáhalo číst si podobné příběhy a vědět, že v tom nejsem sama. Odhodlávala jsem se dlouho a protože dnes, ve Světový den předčasně narozených dětí, je více než příhodná doba, rozhodla jsem se jít s kůží na trh a podělit se s vámi o náš příběh.

Celé moje těhotenství probíhalo naprosto bez problémů. Bylo plánované, ale i tak si pamatuju, jak jsem překvapeně hleděla na to, jak se zbarvovala druhá čárka. Naše krásné sladké tajemství. Týdny postupně plynuly, 1. screening výborný, miminko zdravé, oznámení rodině a známým, 2. screening výborný, čekáme chlapečka! Chodila jsem na poradny, vždy všechno v pořádku, pan doktor se radoval, jak vše krásně vychází a nic se nechystá, miminko krásně prospívalo, já byla šťastná a cítila jsem se strašně dobře.

Až jsme se takhle v poklidu dostali přesně na konec 7. měsíce. Byl pátek, těšila jsem se, že za pár týdnů nastoupím konečně na mateřskou a připravím se v klidu na příchod našeho drobečka. Na víkend přijeli kamarádi, poseděli jsme, podívali na fotky z manželova výletu. Pak už jsem byla unavená, tak jsme si šli kolem půlnoci lehnout. Prakticky hned jsem usnula.

Noc. Tma. Vzbudilo mě jakési mokro. Do háje, co to je? Rozsvítila jsem a zjistila, že mám mokrou noční košili. Polilo mě horko a zároveň mi přejel mráz po zádech, začalo mi bušit srdce. V první chvíli mě napadlo a snažila jsem si vsugerovat, že mám hodně slabý pánevní dno a nějak mi to "ujelo", ale tušila jsem... Šla jsem na záchod a po návratu mi to začalo téct i po nohách. Neumím popsat myšlenky, které se mi v té chvíli honily hlavou. Nechápala jsem to. Absolutně vůbec. Ještě před třemi dny jsem byla na poradně… Strašně jsem se o malého začala bát. S manželem jsme se oblékli a jeli hned do nemocnice. Všude bylo naprosté ticho, byla zhruba jedna v noci.

Přešli jsme vrátnici a našli porodnické oddělení. Otevřela sestřička, já jí sdělila své podezření na odtékající plodovou vodu ve 31. týdnu. Vyděsila se a se slovy „Ježiši!“ mě ihned pustila dovnitř. Manžel zůstal na chodbě.

Uvnitř mě sestřička požádala o intimku. Ta se po polití roztokem okamžitě zbarvila do modra, obavy se bohužel potvrdily.

Vedle právě někdo rodí, slyším křik. Vyděsilo mě to.

Natočili mi monitor, píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic miminka a sdělili, že mě musí převést do Hradce Králové, že je to hodně brzy a tady na to nejsou vybavení.

Slyším pláč čerstvě narozeného miminka z místnosti vedle a stěží přemáhám slzy. Tady jsem měla rodit, tady!  Ne někde daleko, kde ani nevím, jak to chodí, pro miminko ještě skoro nic nemáme připravené, chtěla jsem ještě cvičit a psychicky se připravit, těšit se, v práci jsem nedokončila, co jsem měla, i když čert vem v téhle situaci práci… Nejsem na to vůbec připravená. Naše miminko je přece ještě maličký. Co s ním bude? Teď ještě ne!

Přišla paní doktorka mě vyšetřit, povídá něco o masivním odtoku plodové vody, sama to cítím, už to jsou šplíchance vody. V hlavě se mi honí jedna a ta samá otázka… PROČ??? Proč já, proč teď? Zeptala jsem se paní doktorky na ultrazvuku, ta mi sdělila, že se to bohužel občas stane a většinou nikdo nezjistí důvod.

Vyšla jsem na chodbu za manželem, který byl pochopitelně už úplně nervózní, utekly už mezitím asi 2 hodiny a on vůbec netušil, jak to se mnou a miminkem je. Objali jsme se a nebyli schopni ničeho ani jeden. Za chvíli přijela záchranka na převoz. Ptali se mě, jestli mám s sebou věci. Pochopitelně jsem neměla vůbec nic. Ani jsem pořádně nevěděla, co s sebou mám mít.  Lehla jsem si na lehátko a odvezli mě pryč. Ještě jsme se s manželem rozloučili, že mu hned zavolám, až budu vědět, co se vlastně bude dít a jak to bude dál… Připadala jsem si jak ve zlém snu.. jak jen se může během okamžiku život takhle otočit?

Během cesty jsem párkrát cítila tlak v podbřišku. Do fakultní nemocnice vzdálené 57 km jsme dorazili přesně za 33 minut. Na příjmu hned zkontrolovali srdíčko a sestřička se mě vyptala na řadu otázek. Po nekonečně dlouhé době přišel pan doktor. Vyšetřil mě, udělal ultrazvuk.  A konečně mi sdělil něco konkrétnějšího. Prý se začínám otvírat, dají mi kapačku na zastavení porodu a budeme doufat, že porod nenastane dřív než 48 hodin po podání první dávky kortikoidů, aby miminku stihly dozrát plíce. Pokud se ale potvrdí infekce, porod bude muset proběhnout co nejdříve. Bylo asi 5 hodin ráno.

Odešla jsem na pokoj. Na pokoji hned po mém příchodu začala rodit paní. Bylo ji slyšet i po odchodu na box… za nějakou dobu jsem slyšela dětský pláč. Začaly mi téct slzy. Takový zázrak to je… Za tu dobu, co jsem v nemocnici ležela, jsem byla nepřímo svědkem mnoha takových podobných zázraků zrození. Ve dne, v noci, pořád… Nejdřív byl slyšet křik a řev maminek, ze kterého přebíhal mráz po zádech a odvahy teda vůbec nedodal…Ale po nějaké době ženský křik vystřídal pláč čerstvě narozeného miminka. To bylo něco tak úžasného. Pokaždé jsem si říkala, že to za to prostě musí stát, že pro ten úžasný konec člověk vydrží všechno… a tak jsme bojovali.

Nepřipouštěla jsem si nic negativního, i když jsem se o našeho malého šíleně bála. Pořád jsem si a jemu opakovala, že to bude dobré, že spolu všechno zvládneme, že ho moc miluju a ať se hlavně nebojí, že jsem s ním. Věděla jsem, že musím důvěřovat svému tělu a poslouchat ho, i když je pravda, že s tímhle jsem měla trochu problém vzhledem k tomu, že jsem ten předčasný odtok plodovky brala od svého těla tak trochu jako zradu. Vždyť bylo všechno v pořádku! Ale pořád jsem si říkala, že to asi mělo nějaký důvod.

Následující dva dny mi trochu splývaly. Odtékající voda, rapidně zmenšující se břicho, neustále přerušovaný spánek ve dne v noci, sestřičky chodily pořád natáčet monitor, kontrolovat tlak, odpojovat kapačku, připojovat kapačku, s jídlem… odběr plodové vody. Toho jsem se tak příšerně bála. Nakonec jsem vpich téměř necítila a infekce se naštěstí nepotvrdila.

V té době jsem se začala budit úplně zpocená. Takový ten studený pot ze stresu. Přestalo to samo několik měsíců po porodu.

V pondělí v noci mi odpojili kapačku a ráno mě začalo trochu pobolívat břicho, ale přišlo mi to sotva jako před MS. Ještě v 7 ráno jsem psala manželovi, že to určitě nic nebude. Začala jsem si to měřit, ale přišlo mi to hodně nepravidelné. Panu doktorovi jsem řekla to samé, že je to nepravidelné a slaboučké, tak mě ani nevyšetřoval. Postupně mi přišlo, že se to zkracuje, ale pořád mi to přišlo strašně slabé, mezi těma slabšíma bolestma jsem spala a ta samotná „kontrakce“ mi přišla hrozně krátká – většinou se dala v pohodě prodýchnout a bylo po ní. Po půl dvanácté, když mi PA přinesla oběd, jsem se zeptala, protože mi už přišlo zvláštní, že malýho najednou cítím hodně dole, jakoby u zadku. Vyšetřila mě, vytřeštila oči a povídá, že jsem už otevřená na 8 cm! Hned jsem volala manželovi, chtěli jsme prožít porod spolu, ale cesta trvá přes hodinu…

Poslali mě na porodní box. Celou dobu jsem si říkala, hlavně, ať to manžel stihne…Za nějakou dobu jsem ucítila pocit na tlačení, přítomnost manžela jsem tak musela pustit z hlavy. Holt to s miminkem zvládneme sami. Celou dobu jsem na chlapečka intenzivně myslela. Hlavně, aby jemu nic nebylo! Přišlo několik lidí - doktoři, PA, dětské sestry. Sdělili mi, že po porodu budou muset chlapečka odnést a ošetřit a poté převézt do jiné budovy do inkubátoru, ale pokud bude vypadat, že je v pořádku dýchání, že mi ho ještě přinesou na chviličku ukázat. Za chvíli zas přichází kontrakce a já tlačím. Pan doktor mě povzbuzuje a chválí. Nevnímám vůbec nic, jen jeho hlas a hlavně strašně moc myslím na naše miminko. Hlavně ať se jemu nic nestane a je rychle venku!  

V jednu chvíli cítím nástřih. Nebolí to. Za chvilinku je náš maličkej človíček na světě. Je přesně 12:00. Slyším ho. Pláče. Vidím ho. Je malinkatej. Náš. Odnesli ho.  

Po nějaké době mi podle domluvy přišli ukázat moje miminko. Drží ho v náručí sestřička, je zabalený, má zavřená očička a vypadá spokojeně. V tu chvíli se mi chtělo strašně brečet. Přišlo mi hrozně líto, že můj chlapeček je v náručí někoho úplně cizího a já se na něj můžu jenom na chviličku podívat. Kdoví, kdy ho budu mít v náručí já... Ten pocit lítosti, bezmoci a žárlivosti si budu pamatovat snad do konce života. Vzápětí ho odnesli pryč.

Poté, co vyšla placenta, následovalo krátké šití a až v době, kdy jsem odpočívala, se objevil manžel. Byla jsem hrozně ráda, že ho konečně vidím. Místo nejúžasnějšího zážitku v životě jsme prožívali hořkosladký mix. Radost, štěstí, ale i strach, obavy, lítost, bolest… Ale moc jsme našemu broučkovi věřili.

Měla jsem pocit, že nestíhám žít to, co se děje. Že se to všechno děje moc rychle. Ještě poměrně dlouho jsem měla pocit, jakoby mi to miminko někdo z břicha ukradl.

Pak mě převezli na oddělení pooperační gynekologie. Bylo mi jasné, proč ne na šestinedělí. Poté jsme se s manželem vydali na dětskou kliniku za naším miminkem. Byl na Jednotce intenzivní a resuscitační péče pro novorozence, v inkubátoru, měl CPAP, infuzi a kdovíjaké další hadičky. Všechno okolo pípalo.  V té chvíli jsem věděla, že spolu zvládneme všechno.

Ve čtvrtek mě pak propustili domů. Hodně zvláštní pocit, vracet se z nemocnice bez břicha i bez miminka. Strašně mi pomohlo, že se mnou ze začátku pořád někdo z rodiny byl a nenechal mě samotnou. Snažila jsem se pořád myslet pozitivně a koukat do budoucna, ale je pravda, že o samotě to na mě doléhalo. V té době jsem také omezila přístup sem. Nemohla jsem vůbec koukat na těhotenské fotky s velkým bříškem, na spokojenou odcházející rodinku z porodnice a vůbec nejhorší byly fotky z porodu s bondingem. 

Zbytek už jen ve zkratce. Nastal kolotoč odstříkávání, cest do nemocnice, pobytů tam, nemohla jsem z malého spustit oči, cest zpět. Hrozný strach při každé návštěvě, jestli se něco nezhoršilo. Strach se ho dotknout, byl tak maličkej. Radost, že začal přibírat. Ještě jsme dokupovali výbavičku, kočárek, postýlku a další věci. První klokánkování, neskutečný zážitek poprvé držet svoje miminko. Velká změna - přesun na oddělení nedonošených dětí, úplně přeskočil intermediál. Byla jsem na něj tak strašně pyšná, jak je šikovnej. A jak se v tom inkubátoru vždycky rozvaloval, jakoby ležel na pláži.

Jednoho dne mi sestřička řekla, že v pondělí můžu nastoupit za malým. Už! Po dvou dnech mého pobytu na oddělení matek nás s miminkem přesunuli k sobě, na rooming in. Konečně! Tam jsme spolu strávili 8 vyčerpávajících dní. Byla jsem unavená, spala rozkouskovaně asi 3 hodiny denně, začali jsme cvičit Vojtovku, odstříkávala a snažila se, aby drobek vypil, co má, býval z pití úplně znavený a usínal u toho, aby přibíral a snažila se do toho kojit. Propustili nás 38 dní po porodu - 8. dubna, narodit se měl až 30.4. Malý byl při odchodu plně kojený jako jeden z mála a já na to byla patřičně hrdá.

Doma. Neskutečná radost, že ho máme u sebe, do toho hormony, totální nevyspalost a únava, žádné sestry ani doktoři, na které jsem byla zvyklá, hrozný strach o malýho, ze začátku nechtěl jíst, paranoidní pocit, že ho máme jen půjčenýho, moje velká touha udržet kojení i přes spoustu problémů, protože jsme si ho v nemocnici opravdu tvrdě vybojovali a nechtěla jsem se ho vzdát... Ze začátku to nebylo vůbec lehké. Ale postupem času se všechno lepšilo a lepšilo a dnes?

Dnes je Vojtíškovi 8,5 měsíce (korigovaně 6,5m.). Narodil se s 1630 g a 40 cm, na poslední 8m. kontrole měl téměř 9 kg a 69 cm, takže nedonošeně vůbec nevypadá. Kojíme dodnes. Je to naše zlatíčko, miláček nejúžasnější, malej smíšek a já jsem strašně vděčná, že to dopadlo dobře. Je s námi a je hlavně zdravej. Nemám pocit, že by ho to nějak poznamenalo, i když jsem se hrozně bála, aby třeba to odloučení nemělo vliv na náš vztah. Nemá 🙂 A já jsem to postupem času tak nějak přijala, i když zapomenout nejde, a užívám si hrozně přítomnosti a těším se na to, co bude. Teď zpětně si uvědomuju, že nejhorší na tom byl ten šok. Nebyl sebemenší náznak toho, že porod proběhne takhle brzy, takže mě to zastihlo totálně nepřipravenou a vyděšenou. A samozřejmě ta nejistota, nevíte, co bude, ani doktoři to neví. Změní vás to. Ale zvládli jsme to. Jako spoustu dalších, mnohdy s ještě náročnějším osudem než my. Jsem moc vděčná manželovi, rodině, kamarádům a i holkám tady za obrovskou podporu.

Hodně sil všem do všech životních bojů 🙂