NE, NE, NE kdo říká více NE, rodiče a nebo děti?
Ve chvíli, kdy dítě slézá z klína (https://www.modrykonik.cz/blog/katkaen/article/ditko-zaciname-vychovavat-ve-chvili-kdy-dss6jd/) slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale
on pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také.
Malé miminko nelze položit, tak si plač, začneme s ním chodit, nakojíme
jej. Ale když začíná slézat z klína, tak to jo, to ho pustíme na zem, aby se prolezlo, když chce. A ono přestane plakat... Přeci toto chce. Super.
Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začne. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které je v emocích a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a touha si sáhnout tak velká? Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal. Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby, aby... . Víc práce, než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme se v chaosu
všedních každodenností. ztrácíme se jeden druhému v tom množství podnětů a situací s velkým NE.
A teď v tom chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyšístále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospěláka. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou prostorovou volnost a možnost sebe projevení, která mu vlastně nepřísluší. Nemá na ni ještě zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání a nepojme množství podnětů, nestihne je všechny prozkoumat, zpracovat. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor a tam ho nechat, ať jeho vnitřní dítě, jeho spontaneita má prostor pro vyjádření sebe sama?
Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE, NEsmíš. A proč ne? Ve chvíli, kdy má vymezené hranice. U malých dětí je to prostor, u větších pak plus nějaká společná pravidla, řád. Děti v období vzdoru pravidla vyžadují,
zároveň se proti nim brání a ne jen v období vzdoru. Ale pokud se nastaví řád a určité mantinely, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat. Ví co může, ví kam nemůže. Pak si hraje v klidu a svobodně. Pokavaď dítě ví od mala, že do ložnice rodičů se nesmí. Bude to respektovat. Dodržuje se to roky, je to zvyk, samozřejmost. Má respekt a úctu k soukromí rodičů. Pokud toto pravidlo není, chodí kam chce, dělá si co chce, vždyť se to smí a proč to tedy rodiče najednou tak zlobí? Když si nedali jasné hranice?
Jeden příklad za všechny, když jdeme po ulici, dítě má jít za ruku. NE, NEchci, ale ano půjdeme za ruku, pokaždé na ulici jdeme za ruku. Vztek dítka NÉÉ... Tady je lepší ustát vztek, než riskovat, že se Vám batole rozeběhne do silnice. A nebo budete ve střehu, na stráži, v napětí a to se pak odrazí ve vztahu. Zase jsem ho musela pořád hlídat jak ostříž, běhat za ním... Jsem unavená...
A co ohrádka, kšírky do kočárku a nebo na sedačku. Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat, což to je škoda. Dítko dostalo více podnětů, než samo zvládne, více krát slyšelo NE než-li unese a je tu vztek dítěte, pocity únavy matky a věčné třenice a konflikty. Přičemž v ohrádce, má svůj prostor, kde neříkáte NE, to NEdělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů (tady začíná hyperaktivita podle PhDr Jiřiny Prekopové - lze si přečíst knihu Neklidné dítě) . Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, můžu dál. A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání.
Bojujeme proti hranicím a bereme dětem možnost se svobodně rozhodnout v rámci jejich možností. Ale pokud dítě necítí nějaké hranice, je uvrženo do chaosu, neví zatím, co je dobré, co je zlé, co se nesmí, co se smí a o to častěji slyší to rodičovské NE, NE a Ne.
O empatické výchově můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince
Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/
Doporučujeme
No nevím, jestli zrovna ohradka je klíčem ke spokojenější batoleti..
Ohrádka, která je v blízkosti maminky, tatínka, pokud má práci, vaří, či něco, nemůže se nyní dítěti věnovat, pořád je lepší ohrádka, než dítě nechat běhat po bytě. Mám osobní zkušenosti s ,,ohrádkou" moje děti byly v pojízdné postýlce, když jsem vařila, byly u mě, v kontaktu a v bezpečí, měli u sebe hračky a byly spokojené, když jsem dovařila, vzala jsem je z postýlky. Já si myslím, že batole, které sice občas protestuje proti tomu, co mu rodiče nabízí, ohrádka, bude spokojenější, když bude maminka více v klidu, bude dítě méně sledovat během ostatní činnosti, a nebude za ním stát za zády, tohle ne, tam nesmíš. Udělá si v klidu práci a má pak více prostoru na dítě.
Na ohrádce taky nevidím nic špatného. Naopak, na dceru jsem měla obrovskou ohradu přes půl obýváku, měla svůj bezpečný a ohraničený prostor - něco jako bezpečný pokojík 😉
S ohrádkou taky souhlasím. V době, kdy se syn začal pohybovat po bytě, musela jsem na něj pořád dávat pozor, neudělala jsem vůbec nic (a bez vaření, poklizení kuchyně nebo pověšení prádla apod. to prostě nejde), ale nenechám ho zabít se, že. Takto si chvíli pohrál sám, já jsem udělala rychle, co bylo potřeba a šla zase za ním. Dodnes chodí rád přes den do postýlky - zakryje si nožičky a čte knížku, prostě taková jeho zašívárna🙂
Jsem odpůrce ohrádek. Ale zase zastávám názor, že KAŽDÝ MÁ PRÁVO VOLBY. A druzí by jej za to neměli soudit. Mohu zde napsat dlouhou svou subjektivní stať proč si myslím, že jsou ohrádky hovadina a nemám je ráda.. ale na co ? To si myslím já a nepřijde mi ok to nikomu nutit.. Tak snad jen takto 🙂
Myslím, že každý má právo na svůj vlastní názor a děkuju za váš, a má i možnost volby. Myslím, že zde nikdo nikomu ohrádku nenutí, jen předestírám její možný pozitivní efekt ve výchově a není to pouze můj subjektivní pocit. Článek je psán na základě odborné teorie a dokreslen mou zkušeností. Nikomu ohrádky nenutím, jen píši, jak vnímám jejich pozitivní efekt. A každý si na základě své zkušenosti, svého rozumu a intuice slova přebere po svém.
Mě by zajímalo, proč vnímáte ohrádky jako ,,hovadinu" ráda s Vámi o tom podiskutuji, když budete chtít. Opačný názor s argumenty je velmi cenný.
@katkaen Víte, odborný názor tohoto typu pro mě nic neznamená, nemá cenu a váhu řekněme. neboť vím o odborných názorech, kteří obhajují jeho opak. To je ale skoro ve všem. Ráda bych s Vámi o tom diskutovala dále, ale nemám na to časový prostor, nezlobte se.
Také nemám dost času, ale myslím, že stojí za to dát čas tomu, připomínat rodičům, že hranice a bezpečný prostor pro dítě jsou důležité a že jejich absence má dopad také na pocity vyčerpání matky. Zde je psáno o dětech cca 6 měsíců - 2 roky. Nicméně snižování odbornosti druhého bez jasných protiargumentů lze vnímat pouze jako útok.
Asi úplně nechápu vyznění článku... Dítku máme vymezit hranice, ale ono nechápe vysvětlování (to beru), říkat mu NE nepomáhá, takže jak na to? Navíc, pokud ho dám například do ohrádky (a to moje si tam opravdu nebude v klidu a bezpečí hrát, ale bude řvát jako tur), tak kde mu ty hranice stanovím? Až ho vyndám, tak stejně půjde otvírat ty šuplíky...
@maroussia já to teda chápu tak, že vytvoříš prostor, kde dítě může svobodně realizovat svoje nápady a touhy poznávat, aniž by někdo hlídal každý jeho pohyb a na každý druhý nápad dostal zákaz, protože to je nebezpečné (což nedokáže samo vyhodnotit). Nemusí to být jen ohrádka, třeba oplocený kus zahrady, kde není bazén, do kterého by spadlo nebo jedovatý keř. Prostě jeho malý svobodný svět. A ty jako matka nešílíš z toho permanentního stresu.
Přesně tak, vytvoříte dítěti bezpečný prostor v blízkosti rodičů, kde si může hrát ve chvíli, kdy se mu zrovna nemůžete věnovat. Je dobré, když si dítko na tento prostor zvyká již od prvních začátků lezení, je fakt, že někdy se mu nechce do ohrádky, ale když jdete vařit? Druhá možnost je šátek, ale zase nešátkuje každý. To je normální, každému se nechce dělat, to co mu řekne autorita, a vypláče si to. Říkat ne, pomáhá, ale tím, že se dítě učí Ano je ANO a NE je NE. Je fakt, že mají touhu poznávat, prolézt celý byt. Ale dospělák si uvědomuje, že to není zrovna nejpraktičtější způsob miminko nechat běhat po bytě. My měli Aničku, prvorozenou v obýváků v nafouknutém bazénu na léto. Měla svůj bezpečný prostor, hračky a byla ve středu dění domácnosti. Lukášek se mnou jezdil v dětské postýlce, která sloužila jako ohrádka na okamžiky, kdy jsem se mu nemohla plně věnovat. Miminka, co slézají z klína zatím ještě neví, co je NE, to začnou poznávat. A to, že občas budou ve svém, jen svém prostúrku, na to si zvyknou. Ale bouřit se můžou, dokonce musí, protože u batolete je to jejich poslání.
Když dáváte dítko do kombinézy, oblékáte ho ven a ono řve a řve, že ne, a nebo jej ukládáte do vajíčka před odjezdem autem a ono řve, doobléknete ho a nebo ho vezmete ven bez kombinézy? A nebo ho necháte volně pobíhat po autě? Když děti brečí a bouří se proti našim rozhodnutím, a my víme, vlastně cítíme, že je to správné, co teď děláme, můžeme jim jejich zlost připustit, ano nelíbí se ti to, ale jdu nyní vařit, tak budeš tady vedle mě v ohrádce. Dítko se třeba bude chtít podívat, co vaříte, vezmete ho a ukážete mu to a pak zase do ohrádky. Vše záleží na Vašem postoji a vnímání reakcí dítěte. Zavede-li se ohrádka u dítěte třeba 20 měsíců, které je zvyklé pobíhat po celém bytě tak se bude sakra bouřit, je to těžší než začít o d začátku.
Začni psát komentář...
Děkuju za článek, prave to řeším, mam 11m syna ktery je velmi energické dítko , ktere chce chodit vsude a pak dela neplechy a ja jsem z toho na mrtvici a on ze me taky 🙂)))