Aby nám bylo doma dobře

Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

A v neposlední řadě, aby nám bylo doma dobře, musí být v pořádku řád v rodinném systému. Pokud je ten narušen, nemůže proudit láska správným směrem. A o tom bude další článek.