Nošení miminek v šátku je úžasný počin v péči o dítě, protože plně respektuje specifické potřeby novorozence a kojence. Těmito potřebami jsou tělesný kontakt, kterého není nikdy dost, rytmus předávaný prostřednictvím houpavých pohybů při chůzi maminky a tlukot jejího srdíčka. Vždyď experimenty ukázaly, že pokud miminkům v nemocnici pouštěli hudbu v rytmu tepu lidského srdce, prospívali lépe. A to jim chybělo tělesné teplíčko od maminky.  

Někdy se bohužel stane, že miminko při vázání do šátku pláče a pláče. Maminka tedy logicky usoudí, že není kontaktní, blízkost mu nesedí, ale to je omyl. To by přeci bylo proti jeho základním potřebám, protože maminka v blízkosti, čím větší tím lepší, představuje pro novorozenečka pocit jistoty a bezpečí. Když maminka zmizí z dohledu, jako by nebyla. Dětem totiž zatím chybí časem získávaná zkušenost. Po půl roce již ví, že maminka sice odešla, ale když bude plakat, může ji přivolat.

Tak proč tedy pláče? Ptáte se. Vždyť jste ho přebalila, nakrmila, je odpočaté, do této chvíle bylo v pohodě. Myslím si, že u starších miminek může být pláč protestem, protože s ním náhle děláte něco, co nezná, tak se mu to nelíbí. Protože jistota miminka pramení z toho, že se může spolehnout na očekávané. Pro něho je do této doby očekávané, že jej pouze chováte a nebo ukládáte do kočárku. Dalším důvodem pro pláče, je teplo. Když uvážete miminko na své tělo a v místnosti je již tak vedro, miminku se to nelíbí. Ale během praxe lektora kurzů šátkování a zejména individuálního poradenství v této oblasti Vás mohu ujisit, že když se dáte do pohybu přestane plakat. Mé děti při vkládání do šátku brečely, vzpínaly se a když jsme vyšli ven, během chvilky se uklidnily a usnuly.

Šátkováním beze spolu zvyšujeme komfort prvních měsíců života našeho drobečka. Tak proč tedy pláče? Důvodem může být nejisota maminky a tatínka, zda je to šátkování přece jenom v pořádku. Neublížím mu? Zvládnu zkrotit tak velký kus látky a omotat jej kolem svého těla? Dítko tuto nejistotu cítí a pláče. Nechce někam, kam vlastně ani neví zda chce a dokáže jít rodič. Dítko insitinktivně cítí, že je na rodičích závislé a potřebuje jejich oporu. Představte si, že Vás bude divokou přírodou provázet průvodce o němž záhy zjistíte, že se tam také moc nevyzná, co budete v tu chvíli cítit vy. Pr, budete chtít jít s ním?

Tak že prvním krokem je získat sebejistotu ve vázání bez miminka. Zkoušíte vázat s panenkou, až si jste plně jistí, že úvaz zvládáte. K nošení miminka potřebujete opravdu pouze jeden úvaz, tak že se nic nestane, když neovládáte úvazů více. 

Rodiče často znejistí pláč miminka. Proč ke mně nechce? Taková dobrá věc to šátkování a drobečkovi se to nelíbí. Je dobré zaujmout k pláči správný posotj. Protože když jste si vším ostatním plně jistí, že úvaz je v pořádku, což  cítíte. Miminko má všechny potřeby momentálně naplněné, nemá důvod plakat, tak teď asi protestuje vyslověn proti úvazům. Ale vy jste ten sebejistý rodič, který ví, že vázání miminka do šátku je výborná věc a rozhodli jste se ji praktikovat. Tady jste tím průvodcem vy. A provázené miminko, které se na Vás musí spolehnout,  se může zlobit, ale dejte mu šanci, ať pozná to dobré, před čím se tak vehementně brání a zároveň mu ukažte, že je provázíte a vedet správným směrem, kterým jste vy sami jistí.

Během individuálního šátkového poradenství, které mám i raději než-li kurzy šátkování, kde je mnoho maminek a nemůžete si jim věnovat plně individuálně, jsem zjistila, že je přínosem přítomnost lektora právě v této fázi. Je dobré ujistit rodiče, že dělají správnou věc správně. Navést je, aby vnímali pláč miminka jako něco přirozeného, jako logickou reakci na něco, čemu se chtějí nyní bránit. Ale ony neví, co bude příjemného následovat a navíc, jak jinak mají dát najevo svůj nesouhlas, než-li plakat. 

O empatické výchově můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince

                Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/

Ve  chvíli, kdy dítě slézá  z klína (https://www.modrykonik.cz/blog/katkaen/article/ditko-zaciname-vychovavat-ve-chvili-kdy-dss6jd/)   slyší hlavně NE, tam NElez, to NEber do ručiček, NE, NE, NE... .Často se mladí rodiče bouří proti hranicím, přirozené autoritě rodičů. Proč bychom měli děti omezovat? Naučíme je být sami sebou, vychováme z nich osobnost.
Neměly by dětičky moc plakat? Už od plenek děláme vše možné, aby miminko neplakalo. Ono je to dobře, miminko se má utišit, naplnit jeho potřeby, ale
on  pláč má také svou podstatu. Miminka jím sdělují, že mají nepohodu, že potřebují kontakt, mlíčko, studí je plenka, nelíbí se jim, že je vsouváme do kombinézy a nebo vážeme do šátku. Děti mají právo se vyjádřit a rodiče, jako ti dospělí, by měli pláč dítěte ustát ve chvílích, kdy je na místě, když jde do šátku a nebo když jej dáváme do kombinézy, když jej oblékáme. Bohužel pláč miminka nás často znejišťuje. Padáme do spirály rodičovské nejistoty a dětského pláče, protože když dítě cítí, že je rodič nejistý, znejistí také. 

 Malé miminko nelze položit, tak si plač, začneme s ním chodit, nakojíme
jej. Ale když začíná slézat z klína, tak to jo, to ho pustíme na zem, aby se prolezlo, když chce. A  ono přestane plakat...  Přeci toto chce. Super.
Klid, je spokojen, ale... Za chvíli to začne. Samé NE tam Nelez, NE zavřeš si ruce do šuplíku, NE to NEber. Slyšíte, samé NE a NE a NEsmíš. Ale proč to dítku stále musíme opakovat? Proč se snažíme je usměrňovat za pochodu, vysvětlovat batoleti, které je v emocích a dlouhé vysvětlování je pro něho nakonec nesrozumitelné, a  touha si sáhnout tak velká?  Protože jsem mu dali, tolik prostoru, kolik samo nezvládne. Nezná věci kolem sebe, poznává je. Ale proč má  batole poznávat šuplíky, že koušou, že může spadnout ze schodů a nebo, že ho někdo praští dveřmi, když u nich bude ležet? Tak že během zkoušení, osahávání věcí, ochutnávání, které by si užívalo plnými doušky s tím, že je v bezpečí a rodiče v klidu, vzájemná harmonie. Nastává peklo. Předměty nahoru, aby nerozbil to či ono, musíme zajistit skříňky, šuplíky, aby se do nich nedostal.  Dítko má celý byt pro sebe, dá se říci - A rodiče musí stát neustále na stráži, být ve střehu co kdyby,  aby... . Víc práce, než je nutné. Pak jsme vyčerpaní, naštvaní, zlobíme se, že dítě ne a ne poslechnout. A ztrácíme se v chaosu
všedních každodenností. ztrácíme se jeden druhému v tom množství podnětů a situací s velkým NE.

 A teď v tom chaosu začínáme řešit, že by se dětem nemělo říkat NE. Slyšístále NE. Na semináři u Jana Bílého - Vnitřní dítě, jsem se dozvěděla, že tím, jak malému dítku bereme  prostor pro spontaneitu, stylizujeme malé dítě do pozice dospěláka. Právě tím NE a NE, to NEsmíš. Usměrňujeme ho, aby se chovalo ,,správně. Tlumíme jeho spontaneitu, jeho životní síla, touhy jsou najednou korigovány a potlačovány v zájmu předsudků, vlastních strachů, ale i strach v důsledku toho, že dítě má takovou  prostorovou volnost a možnost sebe projevení, která mu vlastně nepřísluší. Nemá na ni ještě zkušenosti, neumí si uvědomit následky svého jednání a nepojme množství podnětů, nestihne je všechny prozkoumat, zpracovat. Není lepší dát dítěti bezpečný prostor a tam ho nechat, ať jeho vnitřní dítě, jeho  spontaneita má prostor pro vyjádření sebe sama? 

 Nedávno, již po semináři, se začal náš 7letý syn  doma v obýváku točit pořád dokola, měl z toho takovou dětskou radost, jako by ho to nabíjelo. Hned mi napadlo, ať se mu nezamotá hlava a nespadne. Ale nechala jsem ho, nespadl,dotočil se a byl spokojený. To bylo to vnitřní dítě, které nám dospělým občas hrozně leze na nervy, hlavně když se projeví šílenými pazvuky, hlukem, to samo sebou člověk snášet nemusí, ale uvědomila jsem si, že není nutné vždy a za každých okolností dítě dirigovat NE,  NEsmíš. A proč ne? Ve chvíli, kdy má vymezené hranice. U malých dětí je to prostor, u větších pak plus nějaká společná pravidla, řád.  Děti v období vzdoru pravidla vyžadují,
zároveň se proti nim brání a ne jen v období vzdoru. Ale pokud se nastaví řád a určité mantinely, tak se v nich může dítě svobodně pohybovat. Ví co může, ví kam nemůže.  Pak si hraje v klidu a svobodně. Pokavaď dítě ví od mala, že do ložnice rodičů se nesmí. Bude to respektovat. Dodržuje se to roky, je to zvyk, samozřejmost. Má respekt a úctu k soukromí rodičů. Pokud toto pravidlo není, chodí kam chce, dělá si co chce, vždyť se to smí a proč to tedy rodiče najednou tak zlobí? Když si nedali jasné hranice?

 Jeden příklad za všechny, když jdeme po ulici, dítě má jít za ruku. NE,  NEchci, ale ano půjdeme za ruku, pokaždé na ulici jdeme za ruku. Vztek dítka NÉÉ... Tady je lepší ustát vztek, než riskovat, že se Vám batole rozeběhne do silnice. A nebo budete ve střehu, na stráži, v napětí a to se pak odrazí ve vztahu. Zase jsem ho musela pořád hlídat jak ostříž, běhat za ním...  Jsem unavená...

A co ohrádka, kšírky do kočárku a nebo na sedačku. Dříve byly na denním pořádku. Pak se ohrádka začala zavrhovat, což to je škoda. Dítko dostalo více podnětů, než samo zvládne, více krát slyšelo NE než-li unese a je tu vztek dítěte, pocity únavy matky a  věčné třenice a konflikty. Přičemž v ohrádce, má svůj prostor, kde neříkáte NE, to NEdělej, protože tam má hračky bezpečné, které může zkoumat, může být vedle Vás a nebude utíkat všude možně. Malé děti jsou jak neřízená střela, jsou živelné, plné energie, se spoustou pohybů (tady začíná hyperaktivita podle PhDr Jiřiny Prekopové - lze si přečíst knihu Neklidné dítě) . Ale často je jejich energie mrhána, právě neúčelnými pohyby, nesmyslnými akcemi, přemírou podnětů, které nezvládnou zpracovat, prozkoumat a zjistit AHA, tak tohle mám prozkoumané, můžu dál.  A to lze dítěti dopřát v omezeném prostoru působení, v omezené míře hraček. Tak se učí poznávat pocitem, že už k poznání došlo, to je žene dál, pocit poznání je zároveň motivací k dalšímu poznávání. 

Bojujeme proti hranicím a bereme dětem možnost se svobodně rozhodnout v rámci jejich možností. Ale pokud dítě necítí nějaké hranice, je uvrženo do chaosu, neví zatím, co je dobré, co je zlé, co se nesmí, co se smí a o to častěji slyší to rodičovské NE, NE a Ne.

O empatické výchově můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince

                Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/

Vždy začínáme jako rodiče u sebe - Uvědomit si, že jsme dítěti VZOREM Učí se nápodobou       

Jak pracujeme se svou agresivitou?   - Dítko je naším zrcadlem.

Únava a vyčerpanost rodičů   - Dítko cítí, když pro něho nejste plně

Ujasnit si vlastní výchovné postoje  -   Méně pravidel,  ale pevných – spíše udržíte

Domluva rodičů na výchově -  pravidla jsou pro dítě srozumitelnější, jistota

Uvědomit si způsob komunikace   - Dítě vnímá hlavně neverbální složku

                       Co dítko potřebuje  a jak můžeme pomoci

Pocit jistoty a bezpečí řád -  vaše čitelnost a důslednost

Jeho věci jsou součástí sebepojetí nechce půjčovat hračky?  - Nenuťte ho, vyroste z toho.

Soustředěná pozornost 20 minut pozornosti -  předejdete konfliktům (dítě vnímá, když jsme myšlenkama jinde) 

Ujištění, že jste tu pro něj   - netrestáme odnětím, lásky , takhle tě nebudu mít rád“

Teď vnímá své JÁ, svou identitu  -   nenutíme se dělit o oblíbené hračky, respektujeme věcné jistoty

Potřeba autonomie proti strachu z neznáma a potřebě - důležitá opora a porozumění, řešení vzdorovitých scén s porozuměním a s nadhledem 

Učí se prosadit - dávat mu se rozhodnout mezi dvěmi alternativami  

Potřeba řádu a hranic   - ustát konfrontaci s emocemi dítěte i s těmi svými

Nedokáže regulovat chování   - vaše opora, porozumění, přijetí, nebrat výbuchy vzteku osobně

Nedomyslí důsledky chování -   nedělá Vám naschvál, hledá míru, co lze a co ne

hledá jistotu v rodičích - testuje hranice, co si lze dovolit a co ne

Vnímá svět emotivně, srdcem -   učme dítě vyznat se v emocích jejich pojmenováním

Schopnost  pojmenovat emoce předpokládá  schopnost vyznat se v těch svých,

                                       uvědomovat si je a nenechat se jimi ovládat.

                                Pojmenování emocí je prevencí agresivního jednání.

Posílíme rozum informacemi, jak to batole vlastně má, co prožívá, co umí a co neumí.

Dáváme si časovou rezervu na odchody – nervózní rodič = častější vzdor

Čas pro dítě na ukončení aktivity, odpoutání se od ní = respektující přístup k činnosti dítěte

Neovládáme na dálku, dotekem si vyžádáme pozornost a sdělíme požadavek stručně

V komunikaci a motivaci hledat společné cíle, jste tým. Vnímat potřeby a pocity, zrcadlit je.

Pozor na boj vaší vůle s vůlí dítěte! Tak to ne, budeš MĚ poslouchat! Direkce vede k opozici. Pokud máte jasná pravidla, nemusímte říkat pouze NE nesmíš, ale můžete odkázat na pravidýlko - ,,Máme pravidlo, že si nebereme hračky z ruky" ,,Výš, že pokud házíme hračkami, hračky jdou odpočívat do skříně? "

Je dobré hledat jinou cestu, mluvit o tom, co dítě nechce, porozumět mu. Když je to na místě. Je na to čas. A ono se vyplatí si udělat čas.

Dítko chce v dešti na hřiště,  ,,Chtěl by si na hřiště, těšíš se na kamarády, že? Ano. ,,Prší nebudou tam. Chci na hřiště. Určitě se těšíš na klouzačku. ,,Ne na kolotoč. Aha na kolotoč" Také bych raději šla ven, ale tam prší, ani děti tam nejsou....

Vztek se blíží -  odklonit pozornost, nenaléhat,  dávat dvě varianty v rozhodnutí, zamyslet se, proč se vzteká. Nemá rád tu bundu? Zeptat se můžete, nic nezkazíte. Tlačí ho boty? Špatně se vnich chodí? Naše Anička se vztekala, protože jí všechny punčocháče vadily. Neumíte si představit, jak jsem si odechla v létě.

                                              Když již záchvat vzteku nastane

Sami cítíme, co nejlépe pomáhá, každou situaci vnímáte individuálně, není univerzální rada. Dítě může brečet, protože si vyslověne vydupává svoje a nebo je nešťastné, něco potřebuje, reaguje na něco. Ale to vnímá hlavně ten, kdo je s dítětem ve vztahu.

Pokud se dítě bouří proti hranicím, je nutné jeho vztek ustát.

Neposíláme dítě od sebe, netrestáme bitím, nevyčítáme = trest odnětí lásky = ztráta jistoty.

 Zůstaneme u vztekajícího se dítka, a pokud nejsme pro pevné objetí, ujistíme dítě, že se může vztekat. Dítě je v emocích, tak že nějaké vysvětlování, odvádění pozornosti nemá často efekt. Opravdu se musí počkat, až vztek pomine.

Ke vzdorovitým scénám není nutné se vracet.

Nemůžeme – li ovládnout vlastní vztek, můžeme na chvíli odejít, uklidnit se a pak řešit situaci.

Pokud jste pro pevné objetí, nyní je ta správná chvíle, pokud ne, buďte s dítětem co nejvíce, nezlobte se, pokud máte vztek, přemýšlejte, proč Vás to tak vzteká, nemáte dost síli? Pláč dítete Vám připomíná Vaše nevyplakané slzičky? Váš nevybitý vzdor?   

Vzteká se v obchodě, vezměte jej do náruče a odejděte s ním, nevyčítejte, nezlobte se

Potřebuje podporu, pomoc, porozumění, cítit kontakt. Je vztekem pohlceno, je v jeho zajetí emocí černokněžníka, který jej zahalil černým pláštěm vzteku.

Můžeme o vzteku mluvit jako o něčem co tu je navíc. Vztek tě pohltil, na místo byl jsi ale vzteklý. Když tě pohltí vztek, budu s tebou.    

 Není-li dítko  plně v zajetí vzteku, nabídněte alternativní způsob vybití vzteku.

              O empatické výchově můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince

                Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/

Miminko pláče a první, co člověka napadne, dáme dudlíček. Toto řešení vypadá celkem efektivně. Miminko je  okamžitě spokojené. A to chceme. Ale jak říká Jiřina Prekopová, ve výchově je důležité činit kroky s ohledem na budoucnost, dudlíky počínaje.   

Novorozenci jsou od přírody vybaveni sacím reflexem, k jehož naplnění je důležitá souhra mnoha malých svalů v oblasti obličeje a jazyka. Specifické pohyby, kterými miminko získá mlíčko z prsa. A jiným způsobem to nejde.

Ale když dudlá dudlík, souhra pohybů je jiná než sací pohyby u prsa, pokud saje z lahvičky či je kojeno prostřednictvím kloboučku, to samé. Pokud dáme miminku obě tyto alternativy, může se stát, že se mu budou plést. Tato miminka u prsa občas zamlaskají, jako když dudají dudlík. A nebo se neumí přisát, vypadají, jako že si neumí poradit, jsou zmatená. Brzy se začnou zlobit, že to nejde a nebo se povede. Povede, ale zase pustí a hledají, jak se přisát. V tu chvíli je dobré  dát miminku do pusynky prst, a jeho bříškem se jemně dotknout horního patra. Tam je takový bod, který celý koncert sacích pohybů spouští. Miminko začne sát správně. Uklidní se a můžete to zkusit zase na prso, dobré je kombinovat ostříkaným mlékem po prstě, pokud je proces složitější a delší. Nedávno jsem navštívila mimiko, které i ten prst dudlalo jako dudlík,  protože bylo do té chvíle zvyklé sát  z kloboučku. 

Důsledky nasazení kloboučků

Důsledkem může být špatná technika sání jak je psáno výše

Dlouhodobě snížená tvorba mléka a včasné odstavení

 a s ní spojené snížení množství mléka a nebo poškození bradavek.

Miminko lze krásně ukonejšit kontaktem, chováním, nošením v šátku a nebo prsíčkem. Sání z prsu není jen a pouze pro příjem potravy, ale je to také komunikace mezi matkou a dítětem. Miminko, když je mu ovuvej, je utišeno v náručí maminky a učí se do života, že ve vztahu lze sdílet trápení, je mu pomoženo, a nemusí se uchylovat k samotě, k lahvím, různým závislostem. Zažívá, že i když je mu ouvej, je maminka s ním. Konejší ho, je sliná, dokáže jej udržet i s trápením.

PS:

Každé miminko je jiné, jako každý člověk. Má jiné schopnosti se učit, jinak silnou motivaci. Některé maminky Vám mohou říkat, že ony dávaly z lahvičky pít, ony dávaly miminku dudlík i kloboučky, a v pohodě. Ale jak píši, každé miminko je jiné a není radno pokoušet osud a zkoušet kognitivní schopnosti Vašeho miminka.

 O empatické výchově, kojení a nošení můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince

                Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/

Všichni přejeme, abychom se cítitli doma klidní a v bezpečí. Rádi se domů vraceli a sdíleli společný prostor s manželem a s dětmi. Ale občas, ouvej. Nedaří se. Neustálé rozbroje, vztek, neshody. Jak to, že dříve to bylo OK a nyní se pořád hádáme? Jeden druhého štve a neví už ani proč? Už se nám ani nechce být doma. Mluvíte o tom? Ano mluvíte a mluvíte, ale už je to tak trochu do kola, bez efektu.  Nelze se dobrat k rozřešení každodenních sporů.

Tak to občas končí a ustrne na mrtvém bodě. Někdy se octneme až na samém dně, od kterého se odpíchneme a znova se nadechneme. Kyslíkem pro další vzah může být ma-ličkost, změna postoje, uvědomění si kontextu situací, změna úhlu pohledu, náhle druhému pojmenujeme, co nám chybí a nebo on nám a  vztahová krize začne slábnout. A pak se k sobě můžeme pomalu vracet. Anebo si s někým o vztahu pohovoříme, ukáže nám situaci z nadhledu.

Pro klid a pohdou domova je důležité, jak se cítíme sami se sebou. Přepracovanost, vyčerpání, nervozita, nespokojenost se sebou, se svým životem, vnitřní konflikty výrazně ovlivňují stav naší komunikace s druhými lidmi. Když chceme s někým vyjít, musíme do vztahu investovat alespoň malinko empatie. Ale je síla ještě investovat, když je člověk pln vzteku, lítosti a bolesti nad tím, jak s ním partner jedná, co dělá či nedělá? Někdy ne. Energii načerpá mimo domov, je spokojenější, ale vztah vázne. A zase nepřišel domů. A zase se začal hádat. ... A můžeme lamentovat dokola ža se rozvedeme. A nebo se lze podívat na věc ze strany partnera. Proč se chová tak jak se chová? Proč chodí domů pozdě? Proč je teď tak často naštvaný? Může být naštvaný na mě? Něco v práci? Nedaří se mu? To jsou faktory, které mohou vztupovat do vzhtahu. Kolikrát si můžeme říci a proč bych měla já odnášet jeho neúspěchy a problémy v práci? Ale dá se také na věc podívat trochu z jiného úhlu. Jsem mu nápomocna, jsem mu oporou v jeho těžším období? Ono jak se říká, nejprve si zaměť před svým prahem, je celkem moudré pořekadlo. Vstupujeme do vztahu ve fázi, kdy jsme si vzájemně oporou, kdy čteme jeden druhému myšlenky z očí a jak plyne čas, oxitocin klesá, fáze zamilovanosti je ta tam. Jsou tu každodenní povinnosti, málo času na sebe, děti, práce, domácnost. A nenaplněná očekávání, pocit osamocení, neporozumění ve vztahu, z manželství a přichází konflikty. Vždy je to jeden, který udělá krok ke smíru jako první. A protože čtete Vy tento článek, můžete to být právě Vy, kdo ten krok učiní. Malou změnu ve vnímání situace, v postoji vůči uričitému chování vycházející z porozumění situace druhého. Už  několikrát jsem se ocitla v manžleství v koutě a změna pohledu na věc mi pomohla, aby ta velká bublina konfliktu praskla a mi mohl jít blíž k sobě. Uvědomila jsem si, co nedávám a co manžel potřebuje. Někdy to jde napravit, jindy ne, ale jde o tom mluvit a hledat společně řešení. Když děláme první krok, musíme jej činit z bezpodmínečné lásky. Vůle nás vede na vztahu pracovat a emoce nás mohou opět potopit, pokud se necháme sejmout nenaplněným očekáváním, že partner nám padne do náruče. Má také emoce. Také se zlobí, cítí bolest, osamocení či křivdu. jeden neví, co cítí, co vnímá, když se nezeptá, když spolu nemluví. Žena potřebuje cítit lásku, muž úctu. Dáváme svému protějšku pocit mužnosti či ženskosti, pocit, že je příjmán, milován a ctěn? Vnímáme jeho potřeby, jeho bolesti? Pokud se v komunikaci přesuneme na tuto úroveň, je možné se dostat z kouta. Náhle se jeden dozví o druhém, že se cítí sám, opomíjen. Rády by se setkával častěji. Druhý má výčitky svědomí, že neustále pracuje, chtěl by být více s ženou a s dětmi, rád by s nimi něco podnikal, cítí se vztálen od rodiny, když je celý den pryč. Ale večer je moc uanvený, na to, aby pomáhal s dětmi i když vnímá, jak je to pro ženu těžké.

 Říkáme si, jak se ve vztahu cítíme, co potřebujeme, vnímáme potřeby druhého a respektujeme je.  Ve vztahu je blahodárným kyslíkem respekt a porozumění. To, že si nazvájem rozumíme i v těžké životní situaci, kterou sice nevyřešíme, ale dokážeme se navzájem podepřít, podpořit je k nezaplacení. Ne vždy musí být výsledkem rozhovoru řešení, někdy stačí ujištění, že vnímáme vzájemné porozumění. To může dát sílu a víru v lepší zítřky.   

 Jedna situace za všechny. Když muž přijde večer z práce, klasika. Žena na něho vychrlí vše, co v izolaci domova na MD zažila. Potřeba si popovídat je velká. Ale má ji muž? Ten je vypovídaný až dost a po dlouhém dni práce si potřebuje odpočinout. Říká se, dejte mu 20 minut a bude OK. A je to fakt, když respektujete jeho potřebu se aklimatizovat, uvolnit se, pak on snáže vyslechne Vás. Pokud se však ptáte, a co kdyby on nejprve naplnil mé potřeby? Tak se ptá Vaše vnitřní zraněné dítě, které chce hned teď opečovat. Ale dospělý ve Vás, rozum a vůle jsou schopny toto dítě zkrotit a pracovat na vztahu.

Naše propojení s rodiči, co jsme jako děti dostali od nich dostali, to dokážeme dát dál. Vztah je o dvou lidech a ne jen o nich. Do našeho vztahu s partnerem a s dětmi se promítají, přenášejí vztahy s vlastními rodiči a prarodiči. Jaká trápění jsme řešili a nedořešili, jak dalece byly naplněny potřeby našeho vnitřního dítěte? Stále volá po lásce a přijetí? Jaká břemena si vláčíme životem, aniž bychom museli? Naučili jsme se tak moc pomáhat, že jsme schopní se udřít pro druhé a s vypětím všech sil za všech okolností musíme fungovat a perfektně, neřekneme si o pomoc, abychom nevypadali slabí. Je spousta věcí, které jsme se ve vztahu s rodiči a svou rodinou naučili a nejsou to jen a pouze věcné informace. Jsou to postoje, pohled na události, reakce, vnímání situací a  emocí, zda se o nich hovoří, či ne, zda se mohou projevit, či ne.  Tak se vztahy s našimi předky promítají do vztahů s partnery a potomky. Když vztah s partnerem, s dětmi nelze napravit vůlí, empatickým přístupem, s nastavením hranic a respekut vůči potřebám druhého, prostě to nejde, nemáte sílu, emoce jsou mnohem silnější, důvodem mohou být nevyřešené konflikty ze vztahu s rodiči.  Konkrétní jednání partnera ve Vás pokaždé vyvolá neadekvátní reakci, vnímáte jeho jednání jako slabost, a naučili jste se, že člověk nesmí být slabí. A muž už vůbec ne. Pohrdání, zlost, rozmrzelost nad každým neúspěchem, zaváháním. Emoce řídí naše jednání a pokud jsme v jejich vleku, měly by se zkrotit, aby nás nezavlekly někam, kam nechceme. Do samoty. Strach, zlost, pocit osamění a opuštění. Hledáme své potřeby, potřebujeme se cítit dobře a když se necítíme dobře doma, hledáme, kde se jinde budeme cítit léle. Někoho jiného, kdo naše potřeby naplní. Ale nehledáme někoho, kdo naplní naši potřebu dítěte? Být opečován, být přijímán a milován takový, jaký jsem?  

A v neposlední řadě, aby nám bylo doma dobře, musí být v pořádku řád v rodinném systému. Pokud je ten narušen, nemůže proudit láska správným směrem. A o tom bude další článek.

Hlavním tématem setkání se staly hranice ve výchově v období věku dítěte těsně před vstupem do tvz. ,,první puberty" je dítko, zatím poklidné, v ledasčem si nechá říct, avšak občas nepřijímá s povděkem, to co mu předkládáme. Často již chodící kojenec, se umí pěkně ozvat. Získává zkušenosti, jak okolí reaguje na jeho souhlas a hlavně nesouhlas s tím, co mu předkládáme, kam jej vedeme. A když je slovo rodiče nejisté dvakrát ne a potřetí ano, bude při další příležitosti jeho vyžadování urputnější. To je logické, když cítíte, že můžete svůj názor, svou věc,  prosadit, jste odhodlanější, vynalézavější. Pokud však víte, že neporazíte, přizpůsobíte se, zanadáváme si, ale na příště si můžete vyladit očekávání na základě jasné a srozumitelné zkušenosti v dané situaci. Pokud ne, následuje nejistota, neklid.  Rodič vede a dítko následuje. Tak to má být, protože kdyby vedlo dítko, je to na něj moc a moc velká zodpovědnost, která jej zneklidní a přivede do zmatku. Rodiče jsou pro dítě jistotou jako pro řidiče bílá krajnice na silnici, kterou jinak obklopuje tma. Také se plně spoléhá na ni, protože
ví, že za ní vjet je nebezpečné. Bílá čára na kraji silnice nám říká, kam můžeme a kam ne. Dokonce uprostřed silnice nám v některých místech zakazuje předjíždět. A posloucháme ji, protože víme, že pokud ji  neposlechneme, můžeme spadnout ze srázu, do příkopu a nebo způsobit autonehodu.  Děti však důsledky svého konání zatím neumí domyslet. Proto se opírají o své rodiče. Ve výchově však málo kdy nastává v současné společnosti situace, kdy jasnost a důslednost rodičů je vedena vnímáním nebezpečí, 
jako například přecházení silnice.  O to je těžší si uvědomit, že hranice je opravdu důležitá. Pokud nejsou nastavena pravidla soužití, řád, dítko se nenaučí jej respektovat. Nevejde se do hranic a očekávání společnosti, do které roste. Často se nenaučí soustředěné pozornosti, je neklidné a u ničeho nevydrží  (televize se nepočítá, u ní vydrží i jinak neklidné dítko). Děti obvykle pak narazí ve školce, ve škole na to, že nebude schopné akceptovat povinnosti, respektovat autoritu učitele (avšak učitele, který dokáže dítě vnímat, jeho názor, nápady, připomínky, motivace, dokáže diskutovat  a nestát na podstavci, jako že on je tu ten chytrý, to není moderní pedagog. Dítko může vyjádřit svůj názor, ale do školy přijít včas musí, např.)  A toto se začíná formovat ve chvíli, kdy dítko začíná slézat z klína. Chce poznávat, ale někdy to není možné, někdy by mělo přeci jen na klíně setrvat. Ale i hranice a řád věcí lze nastavovat s vnímáním potřeb a rytmu dítěte.  Pokud je řád v souladu s postoji a životní filosofií rodiče, je lépe udržitelný, než-li pravidla stanovená jen tak, aby byla, a nebo, že se to píše.   Dítko rádo šlape do vody? Vezmeme si holínky. Chce papat čokoládu, když jí papá tatínek, tak ji nebude tatínek papat před dítětem. Kdy dodržíme určitá pravidla soužití, děti si na ně zvyknu a v období vzdoru je budoudokonce vyžadovat. Současné rodiče malých dětí,  vedli jejich rodiče dosti přísně. To smíš a to nesmíš. Zároveň se však většinou, nepozastavili na tím, jak se cítí mezi tolika zákazy a příkazy. My jako rodiče můžeme vést dítko v řádu a ne v chaosu,  aby mělo pocit jistoty očekávaného ve vztahu s maminkou
a s tatínkem, aby pro ně byli jeho rodiče čitelní. A co můžeme přidat, je porozumění a svoboda adekvátního vyjádření emocí, možnost komunikace. Mohli jste Vy vyjádřit, že se Vám rozhodnutí rodiče nelíbí? Svůj vztek, ukázat slzičky? Vaše dítko  může, i když občas musí také poslechnout. Asi moc ne  a umíte to nyní?
Děti budou umět to, co je naučíme.  Pokud si uvědomíte a zpracujete  své pocity vzteku, lítosti z dětství, jež Vás
nyní vedou k odmítání hranic vlastním dětem a vnímající hranice jako špatné, získáte  sebejistotu při stanovení požadavku na dítě, zjistíte, že nenaplňujeme jen polovinu potřeb malého dítěte, ,,pouze jistotu v jasné Ano a NE rodiče, pevnost a řád" ale dáváme mu také svobodu vyjádření emocí, možnost emocím porozumět, dialog,  porozumění a můžete pěstovat lásku bez podmínek, mám tě rád, i když se vztekáš, a rozumím ti. Naplňujeme všechny potřeby, které děti mají.  Malé děti křikem, větší již slovy mohou povědět, proč se jim Vaše rozhodnutí  nelíbí. A když komunikujeme, lze dojít ke kompromisům, tam kde to lze, a tam kde ne, je zde možnost dát
dítěti pocit přijetí i s emocí vzteku, za současného vyjádření pochopení. 

Řešíte svou důslednost a vzdorovitost dítka? Přijďte
si ne jen o tom povídat 13. 10. od 10. 00 hodin do Baby Officu na Praze 4 - Krč.

Volně a svobodně se lze s jistotou  pohybovat v mezích hranic, 

které nám stanoví přírodní podmínky, osobní limity, společnost a

rodiče nás učí tyto hranice kriticky přijímat.

Článek je také na stránce http://www.katkaen.cz/news/ditko-zaciname-vychovavat-od-chvile-kdy-sleza-z-klina-jak-pracovat-s-opozici-a-se-vzdroem-batolat/

 O empatické výchově můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince

                Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/

24. 9. Se konala v RC Dobříšek přednáška s besedou paní s Ing. Mgr. Marií Novákovou, lektorkou preventivně výchovného edukativního konceptu ,,Škola lásky v rodině" podle etiky PhDr. Jiřiny Prekopové. Přednáška byla pro zúčastněné přínosná, velmi příjemná, téma pojato s odlehčením.  Mnoho věcí si účastníci měli možnost uvědomit. Výchova v kontextu vnímání pozice konkrétního dítěte v sourozenecké konstelaci. Mohli jsme si také propojit vnímání vlastního nastavení v oblasti příjmání zodpovědnosti, tendence řídit, být řízen a vliv sourozeneckých konstelací na vztah muže a ženy, ale také na vztah rodič dítě.  Každá pozice v pořadí sourozenců,  má svá obecná specifika, i když toto nelze brát jako šablonu, protože proměnných, které dítě ovlivňují, je ve hře mnohem více.  Je to například pohlaví dětí, jejich dovednosti, očekávání, která vůči nim rodiče mají a jak dalece je naplňují. Důležité je také to, zda nám konkrétní dítě nepřipomíná některého z předků. Toto může být však podvědomý proces. Abychom pasivně nenasávali předkládané informace, rozdělila zúčastněné lektorka do skupinek na prvorozené, druhorozené. Bohužel, na přednášce bylo pouze 8 žen, tak že zástupci tvz. sendvičových dětí, druhých ze tří, nebyli v zastoupení. O nich jsme se dozvěděli, že jsou to výborní diplomaté. Učí se vyjednávat z obou stran. Jak z pozice mladšího vůči staršímu, tak také naopak z pozice staršího vůči mladšímu sourozenci. Druhý ze tří, jak říká Jiřinka Prekopová, může někdy propadnout a ztratit pozornost rodičů, když nějakým způsobem starší i mladší sourozenec vyžaduje mnoho péče a pozornosti rodičů. Ale toto se v podstatě může stát kterému - koliv z řady sourozenců, pokud je ten druhý nemocný,
z nějakého důvodu velmi naléhavý na pozornost. Narazily jsme na téma psychosomatiky. V tuto chvíli se může vyvinout onemocnění již z podvědomého principu, aby se mě také všímali. Aby mě také viděli.  Prvorození mají zase Své klady a zápory. Ve skupinkách jsme dávaly dohromady pozitiva a negativa své pozice v sourozenecké řadě.

Prvorození si postěžovaly na to, že mladší sourozenci mají všechno dříve, dříve jsou jim některé věci ovolovány, než-li jim - PC, telefony, samotné chodí domů ze školy atd. Na mladší jsou kladeny menší nároky, prošlapávají jim cestičku životem. Negativa? Velké nároky rodičů. Jsou z velké části zastoupeni v řadách pedagogů, psychologů, lékařů a právníků, v zaměstnáních, kde řídit a nést zodpovědnost je přirozené. Někdy prokletí,
samé jedničky, výkon, úspěch, snaha obstát, sklon k perfekcionismu.  Rodiče a samotní prvorození znají důvěrně  větu ,,ty jsi velký/ velká, máš přeci rozum".  Vezměte si, že toto říkáte často  již  dvou  letým ,,miminkům".  V tomto směru mohu doporučit knížku Jiřinky Prekopové, ,,Prvorozené dítě" až si ji přečtete, krásně porozumíte situaci Vašich prvorozených dětí. Knížka je v knihovně RC Dobříšek. 

Druhorození, jako negativum vnímají fakt, že dětí onošené a použité věci po svých starších sourozencích, musí se více přizpůsobovat, vnímají pozitivně, že na ně nejsou již kladeny takové nároky.

Rodiče mohou být svým dětem oporou a pomocníkem při zpracovávání pocitů křivdy, žárlivosti, plynoucí z pocitu odstrčení staršího sourozence mladším, a nebo přijetí zodpovědnosti za své úkoly a respektování  hranic druhorozených. Dotkly jsme se také praktických aspektů výchovy sourozenců, jak naplnit potřeby
vlastních věcí, svého místa, soukromí a to zejména těch starších před těmi mladšími. Protože ať je starší starší, právo na svůj klid a soukromí má před mladším sourozencem.  A tak mladší ať benjamínci, roztomilé dětičky, hranice by v tomto směru měly respektovat a budou prožívat také to, že i jejich jistoty budou respektovány ostatními sourozenci.

Prvorození  přišli do rodiny první, hned po rodičích a toto místo jim také náleží. Děti vnímají pocit své pozice v rodině skrze vztah s rodiči. Skrze očekávání rodičů, pocit přijetí, chválu a přijímání náklonnosti, tělesného kontaktu, soustředěné pozornosti. Ale také práva a povinnosti jsou to, co odlišuje jednotlivé pozice   sourozenecké řadě. Mluvíme s dětmi o tom, tom co společně prožíváme a vnímáme. Děti si tak dovolí spíše říci, jak jim je a co cítí. Otevřená komunikace, bez tendencí radit a hodnotit, ale vnímat, sdílet a chápat vztah. Druhorozeným zase pomohou přijmout pocit zodpovědnosti za přidělený úkol, mnohdy je důležité více vůlí benjamínka vymezovat.

Jak předejít sourozenecké žárlivosti? Vnímat potřeby prvorozeného, jako toho, kdo byl nyní sesazen
z trůnu. Byl středem rodiny, vše se točilo kolem něho, nemusel se přizpůsobovat a teď? Teď bude muset. Miminko spinká, musíš být potichu, musíme s miminkem k doktorce.  Jsou to situace, kdy se začíná učit se přizpůsobovat, aby vůbec přijal nutnost se přizpůsobit situaci, měl by cítit zároveň porozumění a ventilovat emoce.  Rodiče mu mohou přijetí situace usnadnit skrze vyjádření empatie, pochopení a dát prostor pro vyjádření emocí.

Můžeme se starším mluvit o tom, že budete nyní více pečovat o miminko, on může být však vždy s vámi a
,,pomáhat" . Pomáhá pouhý fakt, že ho k této činnosti přizveme.  Také jsem slyšela úžasný nápad vyplývající
z empatie vůči malému dítěti. Dělat věci, které běžně děláme ve výškách - přebalování, masírování, koupání miminka na níže položených místech, na zemi, pokud to jde, aby ten prvorozený mohl být skutečně s Vámi.

Přizvat prvorozeného, pokud se nebojíte, že začne také opět sát z prsu, odstříkám ti maličko, můžeš
ochutnat, pojď. Jde jen o prostý pocit, počítají se mnou, mohu být s nimi a to je balzám na dušičku malého človíčka.

Když je z něčeho vztek, nevole, vzdor, je dobré to vnímat jako důsledek pocitu frustrace staršího, má
situace, které ho mohou zlobit. ,,teď jsem si chtěl hrát s mámou a ona musela náhle miminko celé převléknout a být s ním." Malé děti nejsou tolik v rozumu jako v emocích, proto než-li vysvětlovat je dobré říci,
zlobíš se, že jsem ti slíbila hru a nedopadlo to. Mě to také mrzí, nyní se musím opravdu věnovat malé, ale až přijede táta, budu jen s tebou. " například.

Ale spolnit to, protože jak neplníme sliby, děti nám přestávají důvěřovat. Super je pravidelný rituál staršího
s maminkou. Jednou týdně vyrazit spolu ven a něco podniknout. Sami dva, jak to bylo, než-li sourozenec přišel na svět. Prvorození si nepřejí nic jiného, než-li mít maminku zase jen a jen pro sebe. Společný rituál mu potřebu
být s maminkou nasytí.  

Také se snažíte poslat tatínka se starším sourozencem, aby jste si odpočinuly s malým? Můžete to obrátit,
poslat tatínka s miminkem ven a se starším odpočívat tak, jak jste byli zvyklí dříve. Uvidíte, že to ocení a případný vztek z pocitů odstrčení, ztráty pozornosti, žárlivosti bude o to nižší. Ale když vztek bude, být s ním,
pojmenovat ho a pracovat s ním. Toto a mnoho dalších věcí se můžete posléze dovědět na přednášce s besedou ,,Aby nám bylo spolu dobře" v RC Dobříšek s Katkou Neubauerovou (http://dobrisek.webnode.cz/news/ctvrtek-26-11-2015-od-19-hod-aby-nam-bylo-doma-dobre/proklik  na besedu), terapeutkou a lektorkou ,,Školy lásky v rodině" podle etiky PhDr. Jiřiny Prekopové.

                O empatické výchově můžete více diskutovat, ptát se a číst ve skupince

                Empatické rodičovství https://www.modrykonik.cz/group/7148/detail/

Šátkové poradenství ( Praha – Dobříš – Příbram ) www.katkaen.cz/ja-a-ty-/satkove-poradenstvi-a-k...

Kurzy šátkování max. 5 účastníků (RC Dobříšek – Dobříš, RC YMCA Praha 1 – RC Amálka Příbram)
Individuální šátkové poradenství (RC Dobříšek – Dobříš, RC YMCA Praha 1)
Kurz šátkování v domácím prostředí maminky a miminka v době šestinedělí
Prodej šátků Storchenwiege vzorník na www.katkaen.cz/ja-a-ty-/satky-storchenwiege

Rodinné a výchovné poradenství v systemickém pojetí rodiny www.katkaen.cz/poradenstvi

Výchovné poradenství
Párové, manželské a rodinné poradenství
Terapie pevným objetím podle etiky PhDr. Jiřiny Prekopové
Přednášky s besedou o pevném objetí jako životním stylu

S čím Vám mohu konkrétně pomoci

• poradenství v rané péči o miminko (miminko hodně pláče, potíže s usínáním, papáním),
• odloučení matky a dítěte po porodu (císařský řez, nemocné miminko),
• otázky v oblasti šátkování,
• zvládání dětského vzdoru, vzteku a agresivity,
• neklid a nesoustředěnost dětí,
• poruchy chování, panovačné děti,
• moje dítě nereaguje na zavolání,
• sourozenecké vztahy, žárlivost, jak připravit prvorozené dítě na příchod sourozence,
• manželské problémy, pocity osamění ve vztahu,
• časté konflikty (partnerské, s vlastními rodiči, s rodiči partnera, s dětmi, mezi dětmi),
• rozvádíme se a nedokážeme se domluvit na výchově dětí,
• výchova dětí po rozvodu rodičů,
• výchova dětí v případě adopce,
• kdy a za jakých podmínek lze aplikovat pevné objetí,
• časté pocity únavy až vyčerpání, úzkosti, deprese.

Dílnička domácího tvoření www.katkaen.cz/domaci-tvorenicko
V Rodinném centru Dobříšek na Dobříši se koná

• Kroužek pro děti 2-3 roky v doprovodu maminky – MIŇONKY
• Kroužek pro děti od 4 let v doprovodu maminky – DÍLNIČKA