Ráda bych s vámi milí čtenáři sdílela jednu starší povídku, se kterou jsem se umístila na 2. místě v literární soutěži “Arabské humoresky” před dvěma lety.
Život v Egyptě není procházka růžovou zahradou. Většinu času si spíš připadám jako bych se procházela řisí divů (ale jak říká moje maminka, výstižnější je spíš říše velbloudů) Doba se mění, Egypt prochází politickou a snad i ekonomickou transformací, ale stále se potýkáme s problémy (které jsou v 21. století téměř směšné a naprosto neuvěřitelné), jako je výpadek pitné vody po dobu několika dní, výpadek elektřiny, atd. Za poslední měsíce se těchto problemů nahromadilo prostě moc a mnozí z nás už jsou téměř na pokraji sil. I to byl jeden z důvodů, proč se mi dlouho nedařilo sepsat svou arabesku do soutěže. Ne, abyste mě pochopili špatně, vtipných a směšných situací máme dostatek každý den, jen ne všechny na papíře vyzní tak, jak bychom rádi (obzvlášť pro čtenáře, kteří tyto situace nezažívají, neboť žijí mimo říši velbloudů). A pak najednou, na konci jednoho z dalších všedních dnů, se odehrál příběh, který mě rozesmál. Smála jsem se tak, že mě bolely břišní svaly (teda ne, že bych nějaké měla, ale předpokládám, že tam někde stále jsou, I když nejsou vidět), po tvářích mi tekly slzy a doslova jsem se málem počůrala. A tak se s vámi o něj podělím.
Měli jsme na večeři guláš (když jsem ho udělala poprvé, jednou do toho díbl a odsunul talíř a s vyčítavým pohledem ve tváři řekl, že takhle on maso nemá rád. Teď je to ovšem jedno z jeho nejoblíbenějších jídel) a nebyli bychom to my, kdybychom se zase jednou pořádně nenapráskali. Neschopni žádné náročnější aktivity, odvalili jsme se na matraci před televizi (ano, na matraci! Stěhovali jsme se sice v květnu a už je říjen, ale sedačku stále nemáme, protože jak říká můj muž, “všechno má svůj čas”. A v Egyptě je vnímání času naprosto odlišné od toho evropského🙂). Ležíme u televize (jako vždy na žádném z tisíce kanalů nic nedávají, takže Khaled přepínal z kanálu na kanál) a já si najednou všimla, že si nám po stropě štráduje fakt pomerně velká, červená ještěrka. Znaje svého manžela a jeho panické hrůzy z ještěrek (nechápu, kde se vzala, protože pavouků ani jiné havěti se nebojí, a když já mám strach z pouličních psů, tak se mi směje), říkám mu opatrně: "Miláčku, prosím tě hlavně nepanikař, ale na stropě leze velká ještěrka".
Z nějakého záhadného důvodu měla moje slova naprosto opačný efekt. Khaled se podíval na strop a s hrůzou v očích vyletěl (tak rychle jak mu to nase pružinová matrace na zemi dovolila) a mně přikázal, abych hlídala ještěrku (nevím, jak přesně si to hlídání představoval, ale pro jistotu jsem upřela svůj zrak směrem k místu na stropě) a on sám mezitím utíkal do kuchyně hledat koště, které tam samozřejmě jak na potvoru nebylo, protože (jak nezapomněl vyčítavě podotknout) jeho nepořádná žena nikdy nedává věci na své místo. Při cestě zpět z koupelny, kde se před ním schovávalo koště ještě stihl nakopnout odpadkový koš ( I za to jsem samozřejmě mohla já, neboť jsem mu ho tam schválně nastražila) a začal horlivě honit ještěrku po stropě... Můj muž se okamžitě pasoval do role velitele celé obranné akce a rozdával úkoly na všechny strany. “Zhasni všechna světla”. “Otevři balkon dokořán” “Podej mi židli”. Byť jsem měla o smyslu některých přikazů pochybnosti (ještěrka by se po tom stropě honila mnohem lépe, kdybychom na ni aspoň viděli🙂), jako správná a podporující manželka jsem všechny povely splnila..Ještěrka se, ale nemínila jen tak vzdát, ani po 15 minutách nahánění sem a tam se nám ještěrku nepodařilo nasměrovat ven z bytu, ani ji unavit. Za to z mého manžela tekl pot proudem. Celý udýchaný a se slzami na krajíčku říká Khaled ještěrce: "Já tě nechci zabít tak už prosím tě uteč ven." Nevím jestli mu opravdu rozuměla, ale chvíli na to skočila naše milá ještěrka ze stropu na klimatizaci (tedy aspoň to jsme v té tmě viděli) a my jsme ztratili oční kontakt.
Takže velitel operace vyhlásil, že nastáva akce, "musíme dostat tu ještěrku z klimatizace” (to by se ovšem mnohem snáz provedlo, kdyby ta klimatizace nebyla přimontovaná přímo pod stropem a my oba neměli pouhých 170cm a žebřík žádný). No byla to legrace, po hodině skákání, bouchání smetáku a svícení baterkou do útrob klimatizace, jsme to vzdali. Pak Khaleda napadlo, že ji třeba vypudíme tak, že zapneme klimatizaci. No jenže klimatizace přece od posledního výpadku proudu nefunguje (malý detail, na který jsme v tom rozčilení jaksi pozapomněli). Nic jiního nás už nenapadlo, byla pozdní noční hodina a my museli ráno vstávat do práce a tak velitel označil operaci jako “mission impossible”.
Já osobně si myslím, že ještěrka s největší pravděpodobností nepozorovaně utekla ven (klimatizace je hned nad balkonovými dveřmi, které byly dokořán), když jsme ji hledali pod ledničkou a matrací, ale Khaled byl přesvědčen, že se schovává v klimatizaci a odmítl se tudíž zdržovat v prostorách obýváku. Přesunuli jsme se tedy do ložnice a chystali se ke spánku. A já jsem (zcela neprozíravě) chtěla situaci odlehčit a tak říkám: “však co, aspoň nebudeme mít doma mouchy a komáry, když tu máme ještěrku". Načež můj muž znovu vyletěl z postele a vyčítavě mi říká “seš hrozná, teď kvůli tobě nebudu celou noc spát” a začal na rádiu v obýváku ladit Korán, doufaje, že to ještěrku vypudí. To už jsem opravdu neudržela vážnou tvář a začala jsem se smát na plné kolo, až mi tekly slzy a břicho mě bolelo, ale nešlo to zastavit. Mému vyděšenému muži to zřejmě vtipné nepřišlo a uraženě si chtěl jít lehnout do obýváku, protože s tou hroznou ženskou, co se mu směje nebude spát v jedné místnosti, ale pak si vzpomněl, že v obýváku je ještěrka a tak mu nezbylo než se zase vrátit do postele.
Druhý den ráno můj statečný muž opatrně otevřel dveře ložnice, prolétl očima celý byt a když ještěrku nespatřil, vydal se už téměř beze strachu do koupelny. Uplynulo několik dní a ještěrku jsme neviděli a ani o ní nemluvíme (myslím, že Khaled se snaži na ten traumatický zážitek zapomenout🙂). Asi po týdnu, když jsem byla sama doma jsem naši kamarádku ještěrku znovu zahlédla za ledničkou, chápavě jsme se na sebe podívali a ona se rychle schovala. Rozhodla jsem se v tomto případě aplikovat přísloví "co oči nevidí, srdce nebolí" a o tomto mém setkaní s Oskarem (jak jsem si ještěrku pro sebe pojmenovala) jsem před svým mužem pomlčela…
A když teď sedím na balkoně a koukám se na to krásně tyrkysové moře a píši tuhle povídku, říkám si, že život tady není tak strašný, protože i když to tady člověk někdy už nemůže vydržet, užije si tady i spoustu legrace, která ho napumpuje energií a dá mu sílu to vše překonat..a pak je tady to nádherné moře..nesmíme zapomínat na moře.
pokud se vám článek líbil, sledujte mě na mém facebook blogu:
https://www.facebook.com/MaminSuplik/
@lucka00024 díky..to musí být chyba facebooku..link je v pořádku a stránka je aktivní ale z nějakého záhadného důvodu nefunguje odkaz. Najdeš mě jako Mamin Suplik
Začni psát komentář...
Pobavilo😀 akorát mi to ukazuje na FB stránka nenalezena☹