Být máma není vždy ten nejhezčí pocit na světě - někdy to fakt nesnáším!

Když jsem se rozhodovala, zda už je vhodná doba mít miminko, myslela jsem, že vím do čeho jdu. Jsem nejstarší ze všech sourozenců a vzhledem k velkému věkovému rozdílu jsem se o ně často musela sama starat už od jejich narození. Měla jsem kamarádky, které už děti mají. Přečetla jsem spoustu knížek o těhotenství a mateřství a péči o miminko. Prostě jsem si myslela, že mě nic nepřekvapí. Chyba lávky! 

Dnes budu zase trochu osobnější. Ráda bych se s vámi podělila o věci a pocity, které mě jako novopečenou mámu zaskočily a které způsobily, že mě to mateřství někdy "leze na mozek". Možná si budete "klepat na čelo" protože vám to bude připadat směšné, možná se v tom najdete a uleví se vám, že v tom nejste samy. 

Než začnu lamentovat, nad tím, jak hrozné někdy je být mámou, ráda bych, abyste věděli, že to rozhodně není permanentní stav. Svou dceru Sophi bezmezně miluju a jsem šťastná, že nám vstoupila do života a v žádném případě nelituji, že jsem její máma, i když mám občas chvilkově opačné pocity.

Moje potřeby jsou až na posledním místě

Nevím, zda za to mohly hormony, ale najednou se ze mě stala máma. Moje potřeby šly do pozadí, hlavní bylo, aby byla spokojená Sophinka. Dřív jsem po probuzení šla do koupelny (záchod, sprcha, zuby), pak následovala snídaně, atd. Po jejím narození jsem měla problém myslet na sebe. Mnohdy se stalo, že jsem v 11 zjistila (až díky připomenutí manžela) že jsem stále v pyžamu, že mi kručí v břiše a že nutně potřebuji sprchu a že vlastně už pár hodin chci jít "čůrat".

Po pár týdnech se to sice spravilo, ale pořád jsou chvíle, kdy mám pocit, že nejdřív musím obstarat dítě a pak až teprve můžu myslet na sebe (pokud mi na to zbyde síla a čas ovšem). Když se mi náhodou někdy podaří urvat si chvilku, trápí mě potom stejně výčitky svědomí. Takže i když si manžel například vezme malou s sebou na nákup, já místo, abych si v klidu dala kafe, mám pocit, že tu hodinku musím využít k něčemu velmi užitečnému (většinou je to úklid, který jinak dost pokulkává), aby se tak vykompenzovalo, že jsem se zbavila malé.

Už nikdy nebudu myslet jen na sebe

Jako kdybych neexistovala samostatně, pořád musím myslet za obě. Když se mě například manžel zeptá "Kam chceš jít?" nemůžu odpovědět čistě podle sebe, samozřejmě, že vyberu místo, které je v prvé řadě vhodné pro naši princeznu. To samé platí při vaření oběda, plánování dovolené, kariéry, atd.

Prostě už nikdy nebude jen "já" jako žena, vždy jsem v prvé řadě máma. Možná vám to připadá zcela normalní, ale mě tohle před tím prostě nedošlo. Aby se ten pocit ještě umocnil, spousta lidí ve vašem okolí vás taky přestane brát jako jedince. Otázky typu: "Jak se máte? Pořád se kojíte? Už se přikrmujete? Už chodíte? apod." mě ze začátku dost zvedaly ze židle, ale člověk to časem přestane řešit.

Ne všechna miminka prospí po narození většinu dne a noci

Zhruba od 7. měsíce těhotenství jsem nemohla v noci spát. Mamka mi říkala, snaž se spát, co nejvíc, po porodu už se nevyspíš. Snažila jsem se ji poslechnout, ale pořád jsem naivně věřila, že to s tím spánkem nebude tak horké. Těšila jsem se, jak se konečně pohodlně vyspím, až nebudu mít to příšerně velké těhotenské břicho s mimčem, co si chce prokopat cestu ven.

V chytrých knížkách přece psali, že v prvních týdnech po narození, miminka většinu dne a noci prospí. No některá možná ano, ale moje Sophi rozhodně ne. Je to už 21 měsíců, kdy jsem nespala víc jak dvě hodiny v kuse, myslím, že už bych ani déle spát nedokázala. Vstávání na noční kojení jsem sice eliminovala společnou postelí, ale i tak je to někdy boj. 

Nikdy nic neplánuj - stejně to bude jinak

Před narozením Sophinky jsem měla touhu mít vše pod úplnou kontrolou. Všechno mělo svůj řád, měla jsem plán a vize. S dítětem zjistíte, že plánování má smysl pouze okrajově, protože Murphyho zákony pro matky fungují ještě spolehlivěji než ty normální a tudíž se vám běžně stane, že váš potomek:

•  onemocní, když se chystáte na dovolenou
• pokaká se poté, co jste ho oblékla a už jste byla na odchodu
• bude protivné, když se konečně vypravíte někam mezi lidi
• nebude chtít vstávat, když potřebujete ráno brzy odejít
• bude chtít jít na opačnou stranu, než zrovna potřebujete
• a tak bych mohla pokračovat do nekonečna...

Měla jsem taky dost jasné představy o tom, jaká chci být máma, jak budu svoje dítko vychovávat, apod. No, jak jste si možná už dříve přečetli v mém článku Představy o spánku před porodem a dnešní realita, tyto ideály vzaly hodně rychle za své. Stejně tak jsem tvrdila, že moje dítě se rozhodně nebude dívat na televizi a minimálně do 5 let nedostane do ruky tablet. Jak jsem teď ráda, když získám díky pohádce na tabletu, půl hodinky klidu. Ať si říká, kdo chce co chce.

Novorozenecká kolika může trvat i 8 měsíců a zuby rostou pořád

Kdyby mi někdo před porodem řekl, že se u nás budou několik měsíců řešit pořád dokola "banality" jako je kakání a zaražené větry a že z toho budeme s manželem na nervy, asi bych se mu vysmála. Přesto bylo Sophinčino kakání u nás tématem číslo jedna téměř 8 měsíců. A nervy mi zachránil vynález jménem rektální rourka. V mezičase, kdy jsme si optimisticky mysleli, že jsme se zažívacích problémů zbavili, o sobě zase dávaly vědět zoubky. 

A když nerostou zoubky, dostane vaše dítko třeba rýmu. A i když se říka, že nemocní chlapi jsou horší než malé děti, já nesouhlasím. Manžela můžete v krajním případě zavřít v ložnici a vzdálit se do "bezpečí", ale nemocné dítě potřebuje mámu ještě víc než normálně a i obyčejná rýma dokáže pořádně potrápit, zvlášť když neumí ještě smrkat.

No a zaručeně nejhorší je ten konstantní strach. Bojím se, že si ublíží, že bude nemocná, že něco zanedbám, prostě pořád něco a myslím, že tento strach už nikdy nezmizí. 

Musím dělat pořád strašně zodpovědná rozhodnutí

I když jsem se zařekla, že nebudu řešit v souvislosti s mateřstvím a miminkem každou "blbost" stejně jsem musela dělat pořád nějaká rozhodnutí. 

Některé mi teď s odstupem nepřipadají tak důležité, ale v návalu těhotenských hormonů a únavy se mi tak jevily. Jako třeba vybrat správný dudlík, kočárek (nebylo jednodušší když prostě byly dva druhy a hotovo?!), nosítko nebo šátek , lahvičku na pití (do té doby jsem žila v blažené nevědomosti, že existují nějaké BPA), a jiné miminkovské vybavení. Člověk se s tím samozřejmě nakonec popere, přece jen nejde o život a při nejhorším nepotřebné věci prodáte v našem koníkovském bazaru, ale i tak mě to dost potrápilo.

Složitější pro mě bylo rozhodnout věci, které už můžou mít zdravotní důsledky.

• Nechat nastřelit nebo propíchnout ouška?
• Dát naočkovat povinná očkování?
• A co ta nepovinná?
• Dávat nebo nedávat vitamin D?
• Neublížím malé častým používáním rektální rourky?
• Srážet nebo nesrážet teplotu?
• a jsem si jistá, že tento seznam bude s přibývajícími roky narůstat...

Nejhorší je, že v podstatě neexistuje správná odpověď ani jedno jediné správné řešení. Vždy záleží na úhlu pohledu, informacích, které máte, aktuální situaci, atd. A nikdy nebudete jednoznačně vědět, zda jste se rozhodly správně. Být mámou není jednoduché!

Rodičovství je záhul na nervy a zkouška vztahu

Nikdy jsem nechápala, že si někdo třeba pořídí děti ve snaze zachránit vztah a po narození Sophi to už tuplem nechápu.

Byli jsme s manželem spolu už 4 roky, když jsme se rozhodli pro miminko, náš vztah byl (a pořád je) pevný, milujeme se, věříme se, pomáháme si. Ale nebudu lhát, narození miminka přináší pro jednotlivce velkou zátěž, pro vztah potom dvojnásobnou.

Nedostatek spánku, nervy na pochodu, neustálá přítomnost miminka, žádný čas pro sebe natož pro partnera, vyčerpání atd. Obzvláště když je u vás na denním pořádku "uřvánkov" snadno se pak na partnera v zoufalství utrhnete, obviníte ho ze všeho špatného, z vaší únavy, z nedostatku porozumění. U nás to nebylo jinak. 

Když k tomu přidáte fakt, že nemáte vůbec žádné hlídání (krom manžela) a velmi náročné dítě, tak je téměř nemožné opečovávat vztah tak jako dřív. To se na něm samozřejmě podepsalo.

Během těch 21 měsíců jsem měla několikrát pocit (který naštěstí velmi rychle odezněl) že se snad rozvedeme, že tohle přece nemůžeme vydržet. Naštěstí mám vedle sebe parťáka na celý život a vypadá to, že to nejhorší už máme za sebou, ale utvrdila jsem se v tom, že dítě rozhodně nemá šanci žádný vztah zachránit, spíš naopak.

Jsem špatná máma

Neustále mám pocit, že jsem okolím hodnocená. Nejhorší jsou situace, kdy na veřejnosti Sophinka dostane jeden ze svých vzdorovitých záchvatů - to pak vidím ty kritické pohledy, jak čekají, co udělám a nesouhlasně kroutí hlavami, když se mi nepodaří malou okamžitě uklidnit. 

Dnešní doba klade na maminky strašně vysoké nároky a je hrozně těžké jim dostát. Sama o sobě dost často pochybuji, porovnávám sebe a Sophi s ostatními, panikařím. I přesto, že jsem nikdy netrpěla na nízké sebevědomí, co se týče mateřství, snadno se nechám rozhodit. Otázky typu: "Ty ještě kojíš? A to spí s vámi v posteli? Malá ještě nemluví? To je pořád takhle uřvaná? Proč ji nedáš do školky? Ona má pořád plenku? ..." mně často nedají v noci spát. 

Nemluvě o tom, že bohužel i v tom virtuálním světě, kde maminky často hledají pomoc či rady, se najdou velmi kritické osoby, které možná nechtěně, ale velmi silně dokáží odsoudit a ranit dotyčnou osobu. Buďme k sobě tolerantní a ohleduplní, po bitvě je každý generál a cizí děti se vychovávají nejlíp.

Mluvit o tom, že někdy nechcete být mámou se příliš nesluší

Nejhorší pro mě bylo zjištění, že se se svými pocity nemám komu svěřit. Nejdřív jsem zkoušela manžela, jenže ten jako správný muž si každou moji větu vyložil jako výtku, že mi nepomáhá (což nebyla pravda) a akorát to vyvolalo zbytečnou hádku.

Mamka mě sice chápala, ale v podstatě mi řekla, že mateřství je náročné a že to bude horší a horší (narážka na to, že i velké děti maminky trápí, ale moc mi to na optimismu nepřidalo). 

Nejsmutnější byla pro mě reakce většiny kamarádek. Když jsem se odvážila říct, že někdy nechci být máma a že jsem unavená a nezvládám to (a viz výše) setkala jsem se s reakcemi typu: "Kati, buď ráda, že je Sophinka zdravá, co by za to jiní dali, kdyby měli takovou krásnou holčičku. Víš kolik lidí nemůže mít děti?!".  Samozřejmě, že to vím a rozhodně se nechci rouhat, ale to přece neznamená, že nemám právo se cítit unavená a očekávat od kamarádky podporu. Vždyť stačilo říct: "Naprosto tě chápu, já bych tu svoji taky někdy nejradši hodila z balkonu, ale co naděláme no, musíme to vydržet a ony nám to holky na starý kolena jednou vrátí (nebo něco podobného)". 

Když už jsem se odvážila svěřit se svými smíšenými pocity, většinou jsem toho záhy litovala, protože reakce okolí mě přiměla cítit se ještě hůř. Jako kdybych byla jediná máma, co to nezvládá. Naštěstí jsem znovu objevila svoji kamarádku z gymplu, která mi (byť na dálku několika tisíc kilometrů) poskytla potřebnou podporu a vzhledem k tomu, že je taky máma, se mnou i sdílela podobné radosti a strasti, které mateřství přináší. Tímto ti děkuji Luci! (někteří ji spíš budete znát jako @tvrdohlavamama).

Bude líp!

Nechci v žádném případě, aby tento článek vyzněl negativně. Mateřství je nádherná věc, dar, za který jsem velmi vděčná. Naše Sophia je to největší štěstí, které se nám mohlo přihodit a oba ji s manželem bláznivě milujeme nade všechno na světě. Někdy nás přivádí k šílenství, někdy na kratičký okamžik mívám černé myšlenky (ale čím je starší, tím se mi to stává méně), ale neumím si bez ní svůj život představit.

Netrpím depresí, jen se ve mně občas pere "maminkovské já" s tím mým starým "já", které bylo o dost sobečtější. A i když se na mě možná sesype vlna kritiky z řad našich čtenářek, chtěla jsem to otevřeně napsat. Protože pokud aspoň jedna maminka, kterou trápí podobné pocity, získá díky tomu pocit, že v tom není sama a že tyto pocity jsou normální, splní to přesně svůj účel.

Je mi jasné, že se ani nenaději a moje princezna půjde do školky a já si pak místo, abych si vychutnala klid a šla na kávu s kamarádkami budu říkat, jak je smutné, že už je tak veliká a vlastně mě už ani nepotřebuje...

zdroj fotek: vlastní archív

#pribeh #materstvi