To mě ani ve snu nenapadlo...

     Co? To, že můžu rodit dřív, než mám daný termín mě opravdu ani nenapadlo!

     Je pravda, že se mi pořád zdálo, že mám menší bříško, než bych si přála, ale u doktora bylo vše v pořádku, tak proč se znervózňovat. I na pohyby jsem si ztěžovala, nebyly totiž tak časté a silné...prý je to normální a u každého miminka individuální, tak mám být v klidu!

     Jenže...mateřský instinkt funguje spolehlivě už v tomto stádiu a tak mi to nedalo. Ve čtvrtek jsem sice byla na kontrole, kde mi řekli, že je vše o.k., ale celý pátek jsem byla jak na trní, protože se mi opravdu něco nezdálo a podvědomí mě donutilo jednat!

V sobotu ráno jsem nevydržela a volala s prosbou kamarádce, která dělá na porodnici sestru, jestli by na mě koukla. Natočila mi monitor, změřila tlak, který jsem měla vyšší a koukla s paní doktorkou na mé nateklé nohy, které už byly fakt jak bambule!

Všechno bylo opravdu v pořádku, i monitor, ale než mě paní doktorka propustila úplně, chtěla ještě kouknout na sono. Byla jsem samozřejmě ráda, člověk bude mít úplnou jistotu a klid! Bohužel tomu tak nebylo... Jakmile koukla na sono, měla na uchu telefon a volala do Budějovic, ať mě čekají! Začala jsem panikařit. Miminko totiž němlo vodu a placenta nepracovala tak, jak měla! Jen vypsali papíry a už jsme jeli! Všechno se mnou absolvoval manžel, který mě držel celou dobu nad vodou, ikdyž ani pro něj to nebylo snadné!

V Č. Budějovicích mě prohlédli snad všichni doktoři. Po několika kontrolách a diskuzích mi dali na výběr. Buď ukončímě těhotenství akutním císařem hned nebo to riskneme a počkáme do rána! Podle naměřených hodnot bych prý měla vydržet, ale... nikdo neví přesně! Jak si člověk má vybrat??? Já přeci nevím, co je lepší, aby miminko mělo co největší šance! "Nechám to na vás, vy mi řekněte, co mám dělat!" Prý by to riskli. O.k. Jdeme do toho. Píchli mi kortikoidy, aby probíhala maturace (pro dovyvinutí plic), která musí pro úplné dotvoření probíhat 48 hodin ve dvou dávkách, ale každá hodina je prý dobrá! Celou noc, každou hodinu kontrolovali srdeční činnost drobečka...až do rána celkem v pořádku, ale asi v půl sedmé bylo zle. A to už byl fofr!!! Šup se mnou na sál a konečná...

Když mě probírali, zeptala jsem se jen na jednu otázku:

" Co máme?"

"Vy to nevíte?"

"Ne!"

"Máte kluka, ale stejně si to nebudete pamatovat!"

A zase jsem usnula! Probrala jsem se až na JIPce, kde ležela už jedna maminka. Nezaspala jsem to a pamatovala jsem si, že mi doktor říkal, že máme kluka! Šimon! Narodil se 18.8. v 7.04hod s váhou 1350 g a 40 cm. Rodila jsem ve 32+2 tt, ale Šimon byl hypotrof a odpovídal 29 tt.

     Naštěstí byl šikula už od úplného narození a Apgar skóre měl 9, 10, 10!  Skvělé! Pro dýchání potřeboval jen nosdrilky a byl naprosto bezproblémový pacient!

     Mě po dvou dnech převezli na gynekologii, kde jsme se opět sešli s maminou s JIPky,  staly se z nás kamarádky, na pokoji jsme byly samy a vše vypadalo dobře, než se Míšovi, synkovi Mirky, přestalo dařit! Krvácení do mozku, praská jedna plíce, druhá plíce....a konec! Naprosto mě do psychicky odrovnalo!!! Byly jsme tam spolu nějakou tu dobu, Míšu jsem také vídala a najednou není? Bojoval moc, jak nejvíc uměl! Člověk neví, co ho čeká...

Mirka samozřejmě odešla domů a já tam zůstala sama! Den byl neskutečně dlouhý a já jen brečela a brečela! Bylo mi strašně líto Mirky, která musela odejít sama! Vybrečela jsem snad všechny slzy, co jsem měla! Člověk nemůže pomoct jim, ani sobě...ta bezradnost a bezmoc! Hrůza!!!

     Druhý den přišly na pokoj další dvě mamky. Obě měly dvojčátka. Klárka, se kterou jsme si padly ihned do oka, byla naprosto úžasná bytost! Jako bychom se znaly od malička! Rozumněli jsme si a i v těchto krušných dobách, kdy člověk neví dne ani hodiny, jsme se dokázaly i pořádně zasmát, užívat si života a odreagovat se! Podporovaly jsme se navzájem a bylo nám, i přesto všechno, celkem dobře! Chodily jsme každé 4 hodiny, dnem i nocí, s odstříkaným mlíčkem za těma našema žabičkama, aby dostaly to nejlepší od nás! Klárka měla Štěpánka a Šimůnka, oba byli malincí, kolem 700 g!

     24.8. dali Šimůnka z JIPky na Intermediární péči. Čekaly jsme, až se uvolní místo na neonatologii. 28.8. se uvolnilo místo i pro mě! Hurá, to je ta nejlepší zpráva, která vás může na gyndě potkat! Jdete za svým milovaným miminkem a budete už jen s ním!!! V Budějovicích je ojedinělé to, že máte miminko u sebe i s inkubátorem a staráte se o něj, jako by byl v postýlce!

     Dostala jsem se na pokoj se úžasnýma maminama! Ty už tam ležely asi 14 dní! Opět jsme si padly ihned do oka a bylo nám fajn! Tam už to z člověka trochu spadne, jak máte toho drobečka na očích 24 hodin denně a víte, co se s ním každou minutu děje!

     Bohužel na mě čekalo ještě jedno hrozné "jenže"...

Klárka z gyndy mi moc chyběla, ale místo na neonatologii pro ní zatím nebylo, dětičky byly malinkaté a ona musela čekat... Byly jsme ve spojení a psaly jsme si. Až jednoho dne přišla ta hrozná zpráva, že jedno s miminek, Šimůnek zemřel. Infekce!!! Byla jsem zase tam, kde jsem byla předtím! Naprosto odrovnaná a neschopná čehokoliv...jen slz!!! Bylo mi to strašně líto, kdyby jí mohl člověk jakkoliv pomoci...ale, nejde to. Naštěstí je strašně silná a musela se držet, vždyť ji potřeboval Štěpánek, neuvěřitelný bojovník po mamce! Můj obrovský obdiv jim patří!!!

     Všechno tam hrozně letí, každý den jsou vidět další a další gramy na váze a pokroky jdou mílovými kroky! Z permanentní stravy na samospád, pak lahvička...

Bohužel jsem neudržela mléko, ikdyž jsem se snažila odstříkavat co nejvíc to šlo, pila jsem černé pivo, litry vody a kojenecké čaje, ale bohužel...Museli jsme přejít na umělou stravu Nenatal! Šimůnkovi moc chutná...

A než se člověk nadál, měl Šimon 1905 g. V pátek ho šoupli ho do postýlky, teplotu si udržel a v pondělí 23.9. nás čekala ta krásná zpráva!!!

PROPOUŠTÍME VÁS, MŮŽETE JÍT DOMŮ!!!

Nádherný pocit, když jdete otevřít manželovi, který si vás jde vyzvednout a nese autosedačku a hadříky, do kterých si načančáte toho svého maličkatého drobečka...

A pak loučení...po té době si člověk udělá přátele! Ale doma je doma, čeká tam velký brácha, který už se toho malého nemůže dočkat, tak vzhůru do "normálního života"!

Už jsme doma téměř měsíc a je nám náramně!

P.S.: Klárka zítra (22.10.) nastupuje za Štěpánkem na neonatologii! Moc jim držím palce, ať se jim daří, jak nejvíc je to možné a jsou brzy doma!!!