STRASTI DOCHVILNOSTI

Patříte k těm, co chodí všude včas, nebo k těm, na které se většinou čeká, protože ať uděláte cokoli, stejně vyjdete z domu o deset minut později, než jste plánovali? (Maminky s malými dětmi z této ankety vyjímám, tam se odchody řídí úplně jinými fyzikálními zákony!)

Já jsem dochvilná. Nesnáším pocit, že jdu někam pozdě. A protože nemám absolutně žádný cit pro odhad času, chodím všude minimálně o pět minut dřív. Manželovi tím jdu neuvěřitelně na nervy. Patří totiž k vzácné rase lidí, kteří většinou dokáží svůj příchod načasovat na vteřinu přesně. A svým klidem zase vytáčí mě.

Zatímco já mám půl hodiny před odjezdem či odchodem kamkoli vše sbaleno, a horečně dodělávám nějaké životně důležité věci (myji hrneček, který jsem náhodou objevila na poličce v předsíni, zalévám umírající květinu), manžel si v klidu dopíjí kávu či řeší něco životně důležitého na Facebooku.

Patnáct minut před odchodem jsem již oblečená, podaří-li se, tak i učesaná, a lobuji za dřívější odchod – co kdyby se něco cestou stalo a pozdrželo to náš příchod. Manžel se se stoickým klidem zavírá do koupelny a začíná se sprchovat a mýt si hlavu. Za deset minut odchod jsem již obutá  a nervózně přešlapuji za koupelnovými dveřmi. Svěží manžel s mokrou hlavou vylézá s bedry ovinutými ručníkem, bere mobil a odchází na toaletu. Vzdávám to. Zouvám boty, beru knihu a čtu si, abych nemusela myslet na to, jak přijdeme pozdě. Za dvě minuty odchod se manžel zjeví ve dveřích. Obutý, oblečený, po sprše i dobře naladěný a vyzývavě se táže: „Tak už jsi hotová?“ Vzhlédnu od rozečtené knihy.

 Přestože ve skříní na ramínku visí několik krásně vyžehlených triček, manžel se naparádil (v lepším případě) do čerstvě vypraného, pomačkaného nebo (v horším případě) do nevypraného, ještě více pomačkaného, které našel někde v koutku u postele. Jdou na mě mdloby. Vyhodnocuji situaci. Jdeme-li do přírody, kde nehrozí, že by manželovi jelen s tchýňovskou výčitkou v hlase nabídl, že mu to tričko vypere a vyžehlí, když na to Karjuška neměla čas, tričko nekomentuji. Jdeme-li mezi lidi, tričko z manžela vášnivě servu a donutím ho obléci si jiné.

Vyrážíme se zpožděním. Někdy větším, jindy menším. Manžel pak ublíženě líčí, jak jsem ho na poslední chvíli nutila ke změně outfitu, a jak mi trvalo, než jsem se obula.

Mám jednu stejně postiženou kamarádku. Naše posedlost včasným příchodem se jednu dobu naprosto zvrtla. Ani jedna jsme nechtěla přijít později, proto jsme svůj příchod o minutku předsouvaly. Když jsme se sešly o čtvrt hodiny dříve, zamyslely jsme se nad sebou a daly si předsevzetí chodit vždy na přesnou hodinu. Zatím se daří.

Nicméně minulý týden se moje vždy dochvilná kamarádka, díky neodkladné pracovní záležitosti, zdržela.  Nahlásila cca 15 minut zpoždění. Bylo krásně, tak jsem se rozhodla počkat před kavárnou, kde jsme se měly sejít. Z nudy jsem začala pochodovat po prostranství před kavárnou – dvacet kroků sem, dvacet zpátky. Po chvíli jsem si všimla, že mě ze zahrádky protější hospody pozoruje mužstvo novozélandských hráčů rugby. (Měli to napsáno na tričku.) Abych jim nedělala divadlo, nonšalantně jsem se opřela o značku „Zákaz vjezdu“ a jala se pozorovat kolemjdoucí. Dva rugbisté se zvedli a zamířili ke mně. Honem jsem v hlavě začala lovit základní anglické fráze, kterými je nasměruji k místním pamětihodnostem.

Muži přistoupili, chvíli si mě prohlíželi, a pak jeden vznesl dotaz: „How much?“ Chvíli jsem přemýšlela, co asi pánové hodlají zakoupit. Jediná koupě vhodná věc je moje moc pěkná červená kabelka, kterou jsem ulovila v povánočních slevách za polovinu ceny původní. Tu neprodám ani za milion! O igelitku se šanony s dokumenty, které musím doma dodělat, by asi zájem neměli. Muži si mě začali prohlížet z různých stran. A v tom mi to docvaklo. Ti hoši si nehodlají zakoupit kabelku, ani informace uložené v modrém šanonu,  hodlají si zakoupit mě! Nevybavila se mi žádná vhodná fráze, která by vysvětlila, že pouze čekám na kamarádku a prodejem se neživím. Nadhodila jsem svoji výhodnou kabelku, pevněji stiskla igelitku a beze slova odkráčela. Přistihla jsem se, že se lehce usmívám… Takový zájem o mě už dlouho nebyl!

Večer jsem manželovi svoji dobrodružnou historku líčila v očekávání návalu vášně ze žárlivosti. Manžel kupodivu zvedl hlavu od notebooku, zahleděl se na mě a pravil:

" Když už musíš být všude s předstihem, neopírej se alespoň při čekání na ty, co jsou normální, o tyč..."