Romance pro vnoučata

Manželovu babičku si pamatuji už jen jako dámu sužovanou Alzheimerovou chorobou. Ona mě asi ani nezaznamela, jediný, koho dokázala oslovit jménem byl právě můj manžel. Její příběh jsem seskládala z útržků vzpomínek jednotlivých členů rodiny. Někde to možná bylo trochu jinak, ale podstata jednoho životního příběhu je snad zachována.

Narodila jsem se pár let po Velké válce, jako pátá z osmi dětí. Rodiče měli malé hospodářství, které nás jen tak tak uživilo. Maminka po večerech šila, a protože byla v okolí vyhlášenou švadlenou, přilepšovala tak rodinnému rozpočtu.

Tatínek nenáviděl nově vzniklé Československo. Cítil se být Němcem a připojení pohraničí k nové republice vnímal jako obrovskou zradu a nespravedlnost. Zuřil, když mě načapal s českou knihou. A když ho maminka přinutila zapsat nám do sčítacích archů národnost českou, nemluvil s ní několik týdnů. Maminka byla praktická žena. Považovala se také za Němku, ale věděla, že přihlásit se k německé národnosti s sebou nese spoustu potíží, v některých okresech za to byli dokonce lidé pokutováni, a to, jak si maminka dokázala dobře spočítat, by naše rodinná pokladna neustála.

Když mi bylo patnáct, našla jsem si dobrou službu na statku v sousední vesnici. Tatínek nakonec překousl i fakt, že sedlák byl Čech, protože za práci dobře platil. A mně se líbila nejen práce na statku, ale i sedlákův syn Jindřich. Vysoký, černovlasý, o dva roky starší mládenec. Patnáctiletá nohatá Němka ho samozřejmě vůbec nezajímala. Ale to mi nijak nebránilo spřádat si po večerech pohádku o našem rodinném štěstí.

Nejraději jsem chodila pást krávy. Do sukní jsem si schovala knížku, a když se krávy uložily do stínu lesíka, začetla jsem se do některého z příběhů. Ten den jsem zapomněla na krávy a hltala stránku za stránkou. Karolínu Světlou jsem vyžebrala na kuchařce ze statku a nikdy mě žádný román tak nevtáhl jako Kříž u potoka. "Takhle nám hlídáš krávy?" Polekaně jsem schovala knihu za sebe. Nade mnou stál Jindřich. Oči se mu smály a slunce mu kolem hlavy vykreslilo zlatou auru. Málem jsem omdlela - strachy i blahem. Jindřich se posadil a začal mi vyprávět o Karlu Čapkovi, Janu Nerudovi, Aloisi Jiráskovi. A ještě ten večer mi přinesl Bílou nemoc. Začali jsme si povídat o knihách, o svých snech, a nakonec jsem byla zamilovaná až po uši. A co bylo nejlepší - Jindřich také.

"Lotynko moje, to přece tatínek ani sedlák Bajer nedovolí. On není Němec a ty jsi chudá. Děvčátko moje, co tě to napadlo, zakoukat se zrovna do mladého Jindřicha." "Tak spolu utečeme," špitla jsem do maminčina náručí."Holčičko moje..." Maminka mě objala ještě pevněji a ve vlasech jsem cítila její slzy. Tatínek zuřil, zuřil i sedlák Bajer. Maminka plakala a selka Bajerová, která mě měla ráda jako vlastní dceru,  začala trávit veškerý volný čas v kostele. Po pár týdnech se oba otcové začali uklidňovat a selka Bajerová přispěla na nový oltář.

A pak přišla mobilizace. Jindřich musel narukovat, moji tři starší bratři odmítli a kamsi zmizeli. Jednoho rána nás vzburcovala sousedovic Trudi: "Běžte se podívat na náves! Visí tam vyhláška! Patříme k Německu!" Na návsi se srocovali sousedé a oslavovali. Ocitla jsem se ve zlém snu. Jindřich zůstal v Československu, ze mě je říšská Němka. Bratři se vrátili a všem nadšeně vyprávěli o tom, jak se teď budeme mít lépe.

Československo se rozpadlo, vznikl Protektorát, začala válka. Moji nadšení bratři odešli do války. Strýc se stal zapáleným nacistou. Tatínek, nejdříve tolik nadšený, se celý stáhl do sebe. Nesouhlasil s politikou Německa, nesouhlasil s válkou, nesouhlasil s rasovými zákony. Ale bál se nesouhlasit nahlas. Začal smutek utápět v levné kořalce. Jeden bratr padl, další se vrátil se zraněním. Třetí měl štěstí - stal se písařem a opravdové válce se vyhnul. Jindřicha totálně nasadili na práci v Německu.

Přes naši ves se válka přelila několikrát. Na jaře 1945 jsme ji víceméně prožili v lesích, schovaní v provizorních bunkrech. Měli jsme hrůzu z vojáků Rudé armády, kteří drancovali a znásilňovali. Byli jsme nepřátelé a nezasloužili jsme si dobré zacházení.

Válka skončila. A Benešovy dekrety si s námi nevěděly rady. Byli jsme Němci, ale podle sčítání lidu jsme byli občany Československa. Nakonec nás neodsunuli a já jsem tančila radostí. Určitě brzy uvidím Jindřicha!

Měsíce plynuly, ale Jindřich se nevracel. Prý se kdesi v Německu oženil a na statek se již nevrátí. Srdce mi pukalo žalem. Čekala jsem na něj tolik let! A najednou mi bylo 27. Měla jsem dvě možnosti. Odejít do kláštera jako sestra Helga, nebo se honem vdát. Bratr pracoval ve slévárně a v hospodě po šichtě se doslechl, že jeden ze slévačů, Pavel, kovaný komunista, se rozhodl poslechnout napomínání svých soudruhů, a chce se oženit. Jen na hledání nevěsty mu, pro samé schůze,  nezbývá čas. V bratrovi se probudil dohazovač a po několika panácích byla ruka v rukávě. Pavlovi ani nevadilo, že jsem Němka, která v neděli chodí do kostela. Neměla jsem na vybranou. Být starou pannou byla ostuda pro celou rodinu. Kdo by mě živil? Nechtěla jsem zůstat rodičům nebo bratrům na krku. A Pavel byl docela sympaťák. "Zvykne si každá," říkávala kmotra.

Bryčka už byla ozdobená, já v bílých šatech nachystaná, pan farář v kostele. Malý Pepík Odvárka vbíhá do světnice: "Pavel sedí v hospodě a že prý si Lotku nevezme. Prý by mu to polepilo stranickou kariéru." Taková ostuda. Teď už mě čeká snad jen ten klášter. A hodně daleko. Bratr vyrazil k hospodě. Popadl Pavla za límec a vytáhl ho od rozpitého piva. "To jsi chlap? Dal jsi jednou slovo, tak ho koukej dodržet!" Pavel dopil pivo, na kuráž si dal ještě jednoho panáka a odešel se oženit. Protože chlap, to on je.

Pár let jsme spolu byli možná i šťastní. Narodily se nám čtyři krásné děti a Pavel vypadal spokojeně. Ustál padesátá léta, i s Němkou a katoličkou na krku. Ale byla jsem pro něho stále větší zátěží. Neměl šanci udělat stranickou kariéru, zůstával jen odborovým předákem slévačů. Odcizovali jsme se stále více a více. On žil pro schůze, já pro děti. A pro Boha. Kostel se stával mým útočištěm, místem, kde jsem nacházela klid. Pomalu jsem na život rezignovala.

Než jsem ho opět uviděla. Seděl v čekárně u zubaře, kam jsem přijela se svým starým tatínkem. Jindřich. Pořád ještě pěkný mužský, i když život se na něm hodně podepsal. Viděla jsem, jak se polekal, když mě poznal. Ale stačili jsme si vyměnit pár slov. A domluvit schůzku. Chtěla jsem vědět, proč na mě zapomněl. Jindřich nikdy v Německu ženatý nebyl. V posledních dnech války byl během bombardování těžce raněn a dlouhou dobu strávil ve špitále. Když se vrátil, zjistil v hospodě, že se budu vdávat. Na statku hospodařil starší bratr s rodinou, Jindřicha doma nic nedrželo. Odešel do Ostravy, kde začal pracovat jako dělník v koksovně. Možná jsme se mohli dát dohromady, ale byla jsem vdaná, před Bohem i před lidmi. A tak jsme si jen občas napsali, co nového.

Když se Československem provalily tanky Varšavské smlouvy, zhroutil se Pavlovi svět. Byl vyloučen ze strany za nesouhlas s příjezdem vojsk spřátelených armád. A v létě roku 1970 ho srazil vlak. "Nešťastná náhoda, když si krátil cestu přes koleje," konstatoval příslušník Veřejné bezpečnosti. Já jsem ale přesvědčená, že Pavel už nedokázal dále snášet zpackaný život - s nemilovanou ženou, opuštěn stranou, které obětoval svůj život, bez jakékoliv vyhlídky na lepší zítřky. Nikdy jsem se ho nezeptala, proč se se mnou nerozvedl.

S Jindřichem jsme se začali scházet. Nejdříve potají, aby děti nevěděly, pak nás samy děti přesvědčily, že se nemáme za co stydět. Zůstalo jen přátelství. Z Jindřicha se stal zapšklý starý mládenec, který už dávno nečetl Čapka ani Jiráska; ze mě stará, utahaná ženská. Kdybych tehdy, po válce,  počkala o pár měsíců déle, mohlo být všechno jinak. Jestli lepší nebo horší, to už nikdy nezjistím.

A tak mi zůstala jen víra a vnoučata, kterým můžu vyprávět pohádku o Lotce a Jindřichovi.

#mk_blog_academy #blogujeme #zabava #rodina_vztahy