Pro Tebe, která truchlíš (a pro všechny, kdo stojí při Tobě)

Dlouho jsem přemýšlela, jestli tento "dopis" mamince, které zemřelo dítě před porodem,  zveřejnit. Nakonec jsem se k tomu odhodlala. Třeba někomu pomůže...

Moje milá,

i když vím, že není žádná síla, která by dokázala zmírnit Tvoji bolest, chtěla bych Tě alespoň pozdravit a dodat trochu síly a víry, že nakonec bude lépe… 

Mám za sebou několik potratů a porod mrtvé holčičky v 16 týdnu. Neumím si vůbec představit, že bych přišla o děťátko už tak veliké, jako bylo to Tvoje. Ale i když teď to  vypadá nemožně, věř, že časem se bolest zmenší a otupí.  Nikdy neodejde docela, ale tak nějak se postupně stane Tvojí součástí. Naučíte se spolu žít. Naučíte se navzájem obohatit. 

Bude to trvat dlouho, ale časem se dokážeš smát i plakat radostí.

Co se stalo, není Tvoje vina. To, že jsi si dávala k snídani kávu a jednou, když bylo obrovské horko, sis dala malé pivo, ničemu neublížilo. Jsou věci, které nedokážeme ovlivnit, i když jsou tak nespravedlivé. Máš právo na to brečet, vztekat se, nenávidět… Ale věř, že jsi udělala všechno správně.

Pokus se, alespoň občas, vynořit z bolesti a smutku a potěšit se pohledem na modré nebe, zpěvem ptáků, dobrým jídlem… Zasloužíš si rozmazlovat se. Zasloužíš si být na sebe hodná. Máš na to právo!

Kamarádky, co nezažily, nedokáží nikdy úplně pochopit. Pokud se neozývají, nebo situaci zlehčují (ano, lidi, kteří mají řeči typu - však příroda ví, co dělá, by měli raději mlčet), nemyslí to zle. Jen neví, jak se chovat. Smrt dítěte je to nejhorší, co nás může potkat. Mají strach, připomínáš jim, jak je jejich štěstí křehké, že stačí vteřina. Ty už to víš. Proto si budeš mnohem více vážit okamžiků štěstí a možná nebudeš už nikdy tolik svázaná strachem.

Nenech se úplně pohltit smutkem, užívej si i těch nejmenších příležitostí k radosti… Je to těžké, ale my ženy jsme silné. Až přejde největší bolest, můžeš si vybrat - prožít zbytek života v mlze smutku, nebo jít dál. Jít dál a být příkladem ostatním. Příkladem ostatním zoufalým ženám, že, i když to v prvních týdnech a měsících tak vůbec nevypadá, život může být zase krásný.

A prosím Tě, nezapomeň o všem mluvit s partnerem. Muži se stydí ukázat svůj žal, ale věř, že cítí stejnou beznaděj jako Ty. Ty jsi měla možnost být s dítětem, komunikovat s ním. Tvůj partner byl úplně sám.  Brečte spolu, vzpomínejte spolu na to krásné. Nenech ho samotného s jeho bolestí. A když té bolesti bude příliš a přátelé již nebudou schopni poskytnou útěchu, vyhledejte odborníka - člověka, který doopravdy ví, jak pomoci. 

Nezůstávejte se smutkem sami. I Modrý koník může pomoci, povídejte si s lidmi, kteří mají stejnou zkušenost. Sdílejte. 

Posílám sílu a naději. 

P.S. A protože mám osobní zkušenost s tím, že celá situace je obtížná nejenom pro samotnou rodinu, ale i pro její okolí, dovolím si přidat pár tipů pro přátele a kolegy pozůstalých.

Dejte najevo, že jste tady, že jste ochotni naslouchat. Pozvěte truchlící rodiče na kávu, ale neurazte se, pokud odmítnou. Jen jim dejte najevo, že jsou u vás kdykoli vítáni. 

Trpělivě naslouchejte, když rodiče o svém dítěti mluví. Držte je při tom za ruku, obejměte je, ale nesnažte se radit. Stačí jen dát najevo, že jste s nimi. Řekněte jim, že je Vám to líto, že si neumíte představit bolest, kterou prožívají. Zeptejte se, co je pro ně nejtěžší.

Nevyhýbejte se tématu. Moje velmi blízká přítelkyně se mnou nikdy o "mých dětech" nemluvila. Nezavolala a nezeptala se, jak mi je. Když se potkáme a téma se blíží tabu tématu, ihned odvede řeč. Dlouho mi trvalo, než se mi ji vůbec povedlo pozvat na kávu. Chápu, že pro maminku dvou malých dětí je to velmi citlivé téma a že tak jednala z pocitu nekomfortu. Pořád "to" visí mezi námi. Pokud se takto cítíte a neumíte pocit nepohodlí překonat, přiznejte pozůstalým, jak Vás jejich neštěstí paralyzuje, jak máte strach, jak si nedokážete představit, co teď prožívají.

Pokud má rodina jiné děti, nabídněte pomoc. Nabídněte, že vezmete děti do ZOO, že jim uspořádáte bojovku. Ať si odpočinou od tíživé domácí atmosféry a ať mají rodiče možnost dát plný průchod svému smutku. 

Půjčte své přítelkyni knihu, kupte jí kytku, až se na to bude cítit, vezměte ji do kina nebo na nákup. I s tím rizikem, že se vše zvrtne a skončíte s pláčem v nejbližší vinárně.

A pokud nevíte, co říkat, jak se tvářit, napište dopis. 

Jako kolegové nedávejte najevo příliš okatě soucit. Vyslechněte, jděte spolu na oběd, ale dávejte pozor na to, ať, zejména u žen, nedáváte najevo, že chápete, že teď je emocionálně na dně a tak trochu hysterka, ke které musíte přistupovat shovívavě. Mně vyhovovalo, když kolegové, po projevení soustrasti, nastolili obvyklé pracovní vztahy. Práce je také často místo, kde dokážeme zprvu nejsnadněji zapomenout a žít.

Nesnažte se povzbuzovat. Z vlastní zkušenosti vím, jak mě bolely věty typu: 

Příroda ví, co dělá. Stejně by malá byla na přístrojích.

Miminko se samo rozhodlo, že k vám ještě nechce.

Vždyť to ještě ani nebylo hotové dítě, jen embryo.

Je lepší, že to odešlo takhle brzo. 

Však budeš mít ještě spoustu dětí.   

Buď ráda, že si zatím můžeš užívat života. Podívej, jak jsem z těch dvou fakanů urvaná.

A nevyhýbejte se tématům, která považujete za "citlivá". Kamarádka tajila těhotenství až do osmého měsíce, protože mě nechtěla rozrušit. Když jsem ji potkala na jedné sešlosti s pupkem, málem mě z toho kleplo. Kdyby mi o svém těhotenství řekla nebo napsala, měla bych čas se vyplakat a užít si svým pět minut závisti, a na oslavu bych přišla již připravená. 

Tato situace je velkou zátěží nejen pro rodiče, ale pro celé okolí. Čím dříve se pokusíte vrátit život do běžných kolejí, tím lépe pro všechny.  Nikdo se nesmí cítit provinile. Protože to, že zrovna Vy máte zdravé děti a Vaše kamarádka o dítě přišla, není důvod, proč se máte cítit špatně.  Život není spravedlivý. Ale přesto je báječný... (ale s tímto tvrzením vyčkejte několik měsíců. Rodič, který přišel o dítě Vám v prvních týdnech a měsících nedokáže uvěřit. )