Příspěvek do diskuze IVF nebo adopce...
Život je složitý a často se neodvíjí zrovna tak, jak jsme si kdysi naplánovali... Ne, to nemá být objevné moudro, protože to už víme všichni, že to tak je... Kdysi jsem si naplánovala velkou rodinu, viděla sebe sama jako spokojenou babičku, kolem které se hemží vnoučata a která servíruje na stůl svíčkovou.
Pominu-li, že mě potkala intolerance na laktózu, takže svíčkovou v budoucnu rozhodně servírovat nebudu, začínají mi v tom příběhu zásadně chybět potomci, kteří by veselá svíčkovou milující vnoučata povili.
O alternativních léčbách neplodnosti bych mohla vydat román a o našich veselých i méně veselých zážitcích z reprodukčních klinik napsat scénář k dlouuuuhému sitcomu s prvky hodně černého humoru.
Když jsme konečně pochopili, že všechna mimina čekající někde v miminkovské čekárně na vhodnou dělohu, do které hopnou, mají nároky, které asi jako budoucí rodiče schopni uspokojit, vrhli jsme se do boje posledního. Rozhodli jsme se stát rodiči náhradními.
A tady začíná diskuzní příspěvek... Když jsme před 7 lety (v mých 36 letech) navštívili první CAR, lékaři sršeli optimismem a odcházeli jsme domů s příslibem brzkých těhotenství (a taškou nekřesťansky drahých) léků. Když jsme se v mých 40letech rozhodli pro poslední, nevím kolikátý, pokus, lékaři nás (s taškou plnou ještě dražších léků) ujišťovali, že není důvod, proč by to tentokrát nevyšlo. Nevyšlo to ani tentokrát. Nechci rozpoutat diskuzi o tom, že jsem dítě chtěla buď moc a nebo málo a tím jsem vlastně všechna svá těhotenství i pokusy o ně odsoudila k nezdaru. Chtěla bych rozpoutat diskuzi o tom, jak se dokázat vzdát naděje na vlastní dítě a zkusit se stát rodičem nebiologickým, náhradním.
Vím, že začít IVF ve 36 letech je relativně pozdě. Ví to i gynekolog, který mě do CARu poslal. Gynekolog také ví, že 99% žen touží po vlastním dítěti. A CAR bývá jediná možnost, kterou mnoho párů má. Ale možná by nebylo od věci, aby se k párům, které se dostanou do kolotoče IVF, dostaly i relevantní informace o procesu adopce. Jen tak pro sichr, kdyby to nevyšlo. Což si samozřejmě nikdo nepřipouští. Přemýšlím, jestli bych se byla ochotná pustit naděje, že budu mít vlastní dítě a zároveň během IVF podat žádost o zařazení do evidence osvojitelů. Jestli bych na ten kolotoč testů, pohovorů, psychotestů, kurzů měla vůbec energii.
Občas mi myšlenka adopce hlavou proběhla. Ale - zatím to ještě nechci vzdát a nakonec, zažádat můžu kdykoli.... Když IVF nevyjde...
Ale - teď už vím, že zažádat lze opravdu kdykoliv. A třeba i během pauzy mezi jednotlivými IVF. Celý proces žádosti se může díky různým okolnostem protáhnout - u nás bude trvat cca 2 roky, ale nutno říct, že hodně ho protáhla i celá koronovirová patálie. Žádost lze kdykoliv pozastavit, případně stáhnout. Takže pokud bych otěhotněla ( a někdy se opravdu stane zázrak a žena adoptující otěhotní), pak bychom žádost jen zastavili a obnovili v případě, že bychom chtěli dát šanci na lepší domov dalšímu dítěti, až to naše trochu povyroste. A také není žádná hanba dítě odmítnout, pokud na to zrovna nemáme podmínky, nebo zkrátka tušíme, že by nám to spolu neklapalo. Nebo žádost úplně stáhnout.
A i v případě náhradního rodičovství hraje roli věk. Miminko by mělo jít lidem,ideálně mladším 40 let. Nebo trochu přes 40. S tím asi nelze nesouhlasit. Pokud je vhodných rodičů více, logicky budou vybráni ti pro dítě nejlepší. Nicméně jsme se dozvěděli, že děti starší do adopce nejdou a pěstouni starších dětí by měli mít rodičovskou zkušenost. A opět i tento argument chápu. Starší děti, které prožily nějaký čas v biologické rodině mají už své návyky, svá zranění, což může být výchovně velmi obtížné a nebude prostor pro to realizovat si vlastní rodičovské ideály. Takže podtrženo sečteno, jsme pár 43 a 48 let - tedy naše šance stát se rodiči touto cestou jsou velmi nízké.
Proto by otázka náhradní rodinné péče neměla být mezi lidmi tabu. Pojďme otevřeně mluvit o tom, že IVF se někdy, výjimečně, nemusí podařit. A pak je fajn, pokud jsme již starší, už se blížíme té magické čtyřicítce, mít otevřená zadní vrátka. Než jsem se do IVF pustila, měla jsem hodně zkreslené představy a vlastně jsem si to představovala tak trochu jako návštěvu u gynekologa.. Co vše je s tímto procesem spojeno (stránka fyzická, psychická, a nic si namlouvejme, i stránka finanční) jsem vůbec netušila. Pár, který delší dobu nemůže mít děti by měl dostat informace nejen o reprodukční klinice, ale i o možnosti adopce.
Zrovna teď se mi hlavou honí guláš myšlenek, ale zajímalo by mě, jak to vidíte vy? Vy, které jste v procesu IVF, které ho máte úspěšně za sebou, vy, které čekáte v evidenci, i vy, které máte už dítě ve své péči....
Doporučujeme
Ja mam za sebou zatim 3 ivf, ted uz pro nizke amh zkousime jen nativy. Je mi 35 a zatim nejsem ochotna vzdat se vidiny vlastniho ditete. Je to narocne, ale nez pristoupime k jinemu reseni (a zatim nejsem schopna na jine reseni vubec pristoupit), budu to zkouset do posledniho meho vajicka nebo dokud mi nedojde, ze uz jsem fakt stara a nemam moc casu na rozhodovani, pokud chci mit dite, bez ohledu na to, jestli biologicky bude moje.
já mám za sebou jenom 2 IVF, po dvacítce jsem prakticky věděla, že přirozeně to nikdy nepůjde, ale teda život ti naložil, jen co je pravda. Asi nejtěžší bylo smířit se v tak mladým věku s faktem, že jsem pro chlapa vlastně né docela plnohodnotnej kus 🙂) Prostě vždycky by si zvolil někoho, kdo by mu dal rodinu a to u lidí, kteří musí na IVF není jistota. Proto pro mě nebylo ani jednoduchý se na chlapa citově vázat. Kdykoliv mohl odejít za někým zdravým, plodným, v plné síle 🙂 Bylo důležitý naučit se s tím počítat a netvářit se pak překvapeně, což mi pár let trvalo, ale to si myslím, že je naprosto standardní vývoj u lidí, kteří nemaj jiná východiska. Proti tvému životnímu příběhu jsem to měla velmi snadné, protože tělo se rozhodlo, že bude spolupracovat, ale z té stránky psychiky, duševního náporu a boje za to přijmout se a smířit se, ti rozumím, tak jsme všechny, které se do té situace dostanou. Já jsem o tom dlouho ani nedokázala úplně otevřeně mluvit, potože jsem to brala jako ostudu. I když ostuda to není prostě to správný slovo snad mi rozumíš 🙂 Držím ti palce, aby ti vyšlo naplnit svůj život láskou a péčí o dítě, které ať se k tobě dostane jakkoliv ti doplní ten poslední, zbývající kus, který ti chybí k perfektnímu životu 🙂
Super článek a souhlasím. Co bych v procesu IVF uvítala já, jsou třeba společná setkání ženských, které se potýkají s tím samým. V zahraničí třeba CARy přímo toto organizují a schází se tam holky z toho jejich centra. Kdyby měly CARy psychology, tak bych ho asi minimálně jednou taky využila. Časem doufám, že se ta nelékařská péče stane součástí i našich CARů. My jsme si šli pro papíry k adopci před druhým cyklem IVF, už jsme měli i vše vyplněné a potvrzené, ale nakonec se povedlo IVF. I tak možná ještě pro ty papíry půjdem znovu.
A ano, ten přehnaný optimismus některých doktorů v CARu mi začal taky v jedné chvíli vadit, když už jsem tam chodila rok a stále ani jednou neovulovala, natož abych mohla přemýšlet o otěhotnění. Vybrala jsem si ale pak skvělou doktorku, která nejásala automaticky nad tím, jak jsem mladá, ale opravdu se snažila pomoct a jednala se mnou na rovinu. Vím ale, že některé holky ten přehnaný optimismus u doktorů chtějí a uklidňuje je. Každý jsme jiný, no.
Kdybyste se přeci jen rozhodli stát pěstouny, tak vám ruce utrhnou i s těmi nejmenšími, můžete dostat miminko kolem roka jeho života, i dříve, bude-li jeho právní stránka známá.
@tinaprofi Hodně se v tom poznávám, taky mi velmi brzo došlo, že jen tak neotěhotním, bohužel jsem to absolutně upozadila a roky neřešila, bála jsem se, že mi prostě řeknou, že mít děti nemůžu. Když mě chlap požádal o ruku, tak o tom věděl, přesto jsem to aspoň začla řešit. Bylo mi řečeno, že tabletky budou stačit, takže jsem se celkem v pohodě vdala. No, po dalším roce na Clostilu a prvním úplně hrozném IVF cyklu jsem vážně přemýšlela, že prostě dojdu pro rozvodové papíry, že to mu nemůžu už udělat.
@knoflikarka njn, je to kruty jak se to v tobe pere, pred 15 lety sice nebylo IVF nic noveho, ale I tak jsem celila poznamkam o decku ze zkumavky a v mym okoli nebyl nikdo s kym si o tom muzes povidat. vsichni byli "zdravi", bezproblemove rodily, a nepomohl tomu moc ani fakt, ze jsem si vlastne tenkrat vyvdala nevlastniho syna, porad jsem byla pod tlakem kdy uz ja zabreznu 🙂) ten hnusnej pocit, kdyz se to od tebe vlastne automaticky ocekava, jsem rada, ze je to za mnou 🙂)
Já o adopci prakticky nepřemýšlel a..snad jen krátce v tom smyslu, že když nevyjde IVF, že do adopce nejdu. Jsem na to příliš zbabělá.
@knoflikarka Ano, podpůrné skupiny chybí. Každá si tím peklíčkem procházíme sama. Přivítala bych třeba mít možnost konzultace s laickou poradkyní - tedy ženou, která si prošla sama IVF a dokáže vyslechnout a podpořit.
@kajalka My jsme rozhodnutí být pěstouny 🙂 Paní psycholožka nás nemůže zastrašit 🙂 Ale její kategorické - bezdětní dítě starší 3let do pěstounské péče nedostanou, v naší skupině vyvolalo kuloární bouřlivé reakce. A právě mě napadlo, že větší osvěta ohledně adopce a pěstounství by se mohla hodit...
@apple_tree V 35 stará nejsi 🙂 Držím palce!
Abych přidala stripek příběhů: IUI, IVF, nějaké pauzy, svatba, stavba, a nic. S myšlenkou adopce jsem nikdy problém neměla, uvažovali jsme s mužem že třeba jako třetí dítě.. do adopcniho kola jsme vskocili dřív, než jsme se myšlenky na bio dítě vzdali. Proces v manželovi chuť adoptovat vzbudil, podpořil, ale vše se táhlo tak dlouho, že jsme se v klidu pustili do dalšího ivf cyklu. Než jsme se otestovali a vypapirovali a genetika atp., zkusmo další IUI...a už tu běhá. Z adopce se zatím nikdo neozval..
Tedy doporučuji osvojitelsky proces zahájit klidně výrazně dřív, než je ba vše ostatní pozdě. Přesně jak píšeš, zrušit se to dá vždycky.
My máme za sebou 3 IVF a 3 IUI poslední v roce 2018. Dříve jsem říkala že do adopce jít úplně nechci ale čas plyne a došla jsem k názoru že proč se nevydat touto cestou. Samozřejmě že bych chtěla biologické dítko, ale nechci na něj čekat do nekonečna. Takze my uvidíme jak se úplně rozhodneme.
Máme dvě adoptované děti, za sebou řadu IVF, IUI i jeden ZT. Možnost adopce tak nějak přirozeně vyplynula po všech těch nezdarech...smíření s vlastní neplodností přišlo ale až s druhým adoptivním dítkem. Do té doby tam furt nějaká "naděje" byla...
Nedá mi to a zapojuji se do diskuze. My si tohoto druhu pekla užili cca 4 roky. Tuším 8 pokusů IUI/IVF a kolik KETů ani nespočítám a vyšel poslední IVF, po kterém jsme chtěli jít směrem darovaná vajíčka nebo adopce. Nakonec teda 2 vlastní dcery, což při své dg považuji za zázrak 🙂 Od adopce nás zrazovala rodina, že je to risk - což je, ale s vlastní krví taky,že se dítko úplně nepovede, i když o něco menší. A navíc tady na jižní moravě jsou prý extra dlouhé čekací lhůty... Držím moc pěsti, ať to dobře dopadne a vaše náruč nezůstane prázdná 🙂 Život je někdy děsně nespravedlivej...
A musím souhlasit, diagnozu neplodnost jsem nesla těžce. Často jsem brečela manželovi na rameni, že budu chápat, když se se mnou nechá rozvést... Mám skvělého podporujícího manžela, ustáli jsme to. Nejvíc ho drásaly moje stavy, když to zase nevyšlo...
@tinaprofi moje kamarádka měla před cca těmi 15 lety taky dítě ,,ze zkumavky,, a přesně jsem se několikrát setkala s tím, že jsem při vožení kočáru slyšela poznámky - to je to(ne dítě, ne mimino, ale to) ze zkumavky? Můžu se kouknout? Jako nevím, co ti dotyční čekali, že uvidí
@lleennttiillkkaa Jojo, lidi dokážou věci :D Kamarádka má dvojčata a lidé se jí ptali: A to jste počala přirozeně?
Ne, nadpřirozeně... Odpovídala kamarádka :D
@lleennttiillkkaa no asi něco zelenýho s tykadlama 🙂))
@karja kamarádka odpovídá, že byly v akci 1+1
osobně jsem si IVF prošla a měli jsme štěstí, že nám vyšel hned první pokus. V tu chvíli jsem už ale měla spíše optimistický náhled, že doktoři to udělají za nás, když my jsme to nezvládli. To spíš ty roky předtím byly "očistcem", ale zpětně to bylo opravdu obohacující období.. naštěstí s dobrým koncem. Já jsem dostala lekci, protože jsem IVF vždy trochu odsuzovala, že to raději adopce, ale když je žena postavena před rozhodnutí vlastní dítě jakkoliv, nebo adpotovat, volila jsem prostě jakoukoliv možnou cestu. Každopádně do adopce bych šla, už jsem i začala zjišťovat co a jak.. ale spíše z vlastní iniciativy. Určitě by bylo fajn vědět, že by žádost případně mohla být podána paralelně s pokusy ivf (což jsem věděla díky kamarádce na OSPOD) , ale otázkou je, jestli by do toho rodiče šli. Osobně si myslím, že se člověk nechce pouštět naděje na vlastní a nepřipouští zatím jinou možnost.. že to je prostě proces. Co by bylo přínosné, by byly kontakty na další maminky, které řeší podobná témata, protože kamarádky byly těhotné hned, ale k tomu mi sloužil Koník. 🙂 Do budoucna mám vizi práce jako doučasné pěstounky, tak uvidím, jestli mě to bude držet i za deset let, až budou kluci připraveni. 🙂 Tvůj příběh sleduju už dlouho a držím vám moc pěsti, abyste se stali rodiči brzy! ❤
Musím reagovat a napsat coby ted už starší adoptivní rodiče, můžu
už říci za nás oba, že to čím jsme si prošli ohledne adopce, tak oba buď stmeli a ukáže se, jestli k sobě patříte nebo naopak...
Po všech možných i nemožnych vyšetřeních i neúspěšnych pokusech IVF máme dvě adoptovane děti, první dítě chlapečka jsme dostali po cca 2 letech čekání, na druhe dítě už jsme to málem vzdali a chtěli žádost stáhnout jsme se dočkali po neuvěřitelnych 13 letech holčičky....
Musím napsat, že přes všechny těžkosti co nás potkaly, nemyslím jen zdravotní a výchovné tak to za to stalo a pokud o to opravdu stojíte a chcete těm dětem dát lásku, péči, milující rodinu, tak vám to vrátí, ale jednoduché to není, protože geny se vždycky projeví a musíte počítat i s tím, že si budou hledat svoji identitu...myslím biolog.rodinu. Vím, že je to těžké rozhodnutí, ale držím palce, ať vše dobře dopadne...
Já osobně jsem jako největší podpásovku vnímala, že nám od mládí všichni (škola, rodina a nastavení společnosti obecně) tvrdili, že "stačí kapka a už to ťapká", jak se musíme bránit nechtěnému těhotenství, že je potřeba nejprve vystudovat, zajistit se a taky si přece trochu užít, atd...
Takže když jsme se brali, bylo mi 29 a očekávala jsem, že za rok už si budu užívat mateřské radosti...
Zkrátím to: první dítě po 7 letech snažení, měření, pozorování, tabletách, čínské medicíně, vyšetření na imunitní reakci na sperma jsem si vydupala sama (bingo- konečně vím proč) no a v momentě, kdy už jsme se po přeléčení mohli začít smysluplně snažit, tak to zase začaly protestovat vaječníky (cysty a velice bolestivě praskaly). Naštěstí vyšelo hned 1. IVF...
A přístup CARů? Hrůza, hned první nás odrovnal tak, že jsme se s mužem zařekli, že toto ani omylem. Naštěstí na jine klinice měli naprosto jiný přístup (ale tam jsme došli až za dalších 5 let).
Mně to nedá a posdílím sem příběh mé kamarádky, jenom jako protiváhu k názoru paní psycholožky z vašeho školení. Je to hodně čerstvé, takže i aktuální. Kamarádce je mírně pod 50, má o pár let mladšího muže a před rokem a kus se rozhodli pro pěstounství. Oba zcela bez rodičovské zkušenosti. Taky je varovali, že pro ně možná nikoho vhodného nenajdou, kvůli věku. Ale bylo to jinak. Hned po schválení jako pěstouni (v rámci dnů), dostali nabídku přijmout dvě holčičky, sestry, do dlouhodobé péče, 5 a 2 roky. Váhali, jestli mají souhlasit, po dlouhém čekání to bylo najednou hrozně rychlé. Využili i prodloužení lhůty na rozmyšlenou. Ale nakonec řekli ano, a teď je mají asi půl roku, rok doma. A jsou úžasná rodina! Jasně, že se musí potýkat s mnoha těžkostmi, ale kdo je nezná, tak by nepoznal, že nejsou jejich. Holčičky zatím nejsou právně volné, ale předpokládá se, že v horizontu měsíců až let je bude možné adoptovat a stanou se rodinou i před zákonem. A tím to ještě nekončí - matce holčiček se před nedávnem narodilo ještě jedno dítě, syn. Zatím je u přechodných pěstounů, ale sociální pracovnice už mojí kamarádku kontaktovala, jestli by si ho nechtěli vzít. Zatím váhají, ale já bych si skoro vsadila, že vím, jak to dopadne...
@ruzova_pastelka Wow! Ne nadarmo se jmenuješ růžová pastelka! Děkuju za povzbuzení!
@kafr Uf, to jste si taky užili svoje... A máš pravdu - mladé nikdo nepřipraví na to, že kromě nechtěných těhotenství může také přijít na to, že zkrátka otěhotnět nejde... A měli by vědět, jak s tímto faktem naložit. My jsme se v tom třeba dost plácali (a to jsme nebyli žádná mláďata...🙂 )
@karja moc děkuju za výborný článek. Moc ráda bych ho sdílela na blogu Adopce do naha /facebooku/ šlo by? Jinak za mě co vnímám hodně výrazně je to, že je kolem adoptovaných dětí hodně nepravdivých mýtu třeba ten o špatných genech a pak jet u potřeba aby se nám děti podobaly = vlastní krev. Obojí úplně nechápu..ale možná mi to tu někdo vysvětlí 😀 Každopádně jako dvojnásobná ado maminka, můžu říct že jsem za možnost adopce strašně moc vděčná užívám si svoje děti jak jen můžu! Samozřejmně řešíme i věci ,teré bio rodiče nemusí..to je jasný ale dělám to moc ráda..moc ráda tu pro ně jsem..Na roky s IVF nerada vzpomínám a vnímám jak moc nesprávná cesta to pro nás byla. Naštěstí my jsme žádali hodně brzo o adopci už po druhém nepovedeném IVF ajsem za to dnes velmi ráda.
Podstoupila jsem jedno IVF - z toho (zatím) 4 KETy a z toho 1 nepovedený a 3 potraty. Už po druhém potratu jsme zamířili rovnou na OSPOD a pustili se do adopce. Ne každý ale adopci prostě unese. Často se to týká mužů, kteří prostě nepřenesou přes srdce, že dítě není biologicky jejich. Já bych zase nechtěla zkoušet cizí vajíčka nebo spermie. Nechci nosit v břiše cizí dítě, ta představa je mi fakt nepříjemná. Adoptovat nám přišlo zcela přirozené a krásné. Ten proces je fakt dlouhý a náročný. IVF je kratší ale mnohem horší. Jako jo, když se to povede napoprvé tak se to dá. Ale pokud ne, tak prostě pro tělo je to naprostá šílenost. Přibrala jsem neskutečná kila, která nejspíš nikdy neshodím. Po každém ketu a následném potratu, jsem cítila jak se moje tělo hojí a něco déle než minule. Nejen fyzicky ale i psychicky. Naposledy už to trvalo fakt dlouho než mi naběhl zase nějaký serotonin. Máme ještě jedno zdravé embryo v mrazáku, už se nám pro něj ale nechce. Alespoň zatím. Za pár dní budeme oficiálně schváleni jako žadatelé pro adopci. Doufáme, že budeme čekat třeba rok a ne tři. Ale uvidíme. Kdybych teď věděla co vím, tak bych na IVF nikdy nešla - tím myslím kdybych věděla, jak to dopadne. Ale kdybych to nevěděla, tak bych šla. Čistě proto, že bych si pak vyčítala, že jsem to aspoň nezkusila.
Na druhou stranu adopce taky není žádná hitparáda. Ten proces - psychotesty, návštěvy ospodu, dokládaní daní, přípravka... to je sice otravné a náročné, ale nic nemožného. Naopak třeba přípravka pro nás byla naprosto zlomová a užasná zkušenost. Ale když pak zjistíte, jak fungují úřady. Jak moc je to špatné. Jak váš osud záleží na jedné protivné ženské někde na kraji. Jak když chcete otevřít náruč trochu víc, než je obvyklé, tak na vás koukají jako na blázna... prostě tohle je fakt ubíjející.
Takže ani jedno není ideální. Každopádně při adopci je téměř jisté, že jedou dítě dostanete. Při IVF to tak není a strávit tím prostě mnoooho let a pak se divit, že ve čtyřiceti nemám nic. To mi přijde hloupé. A rozumím tomu jen v tom případě, že si prostě opravdu oba řeknou - biologické nebo raději nic. Ale nám na genech nezáleží. Naše taky nejsou žádná výhra, tak proč bychom měli zůstat bezdětní jen proto, aby mělo dítě stejnou barvu očí a tvar nosu.
Celý svůj život jsem pracovala s dětmi, práce byla na prvním místě, přinášela mi radost, uspokojení, byla ( a je) pro mě vším, takže jsem zapomněla hlídat svůj věk. Když jsem si asi ve 33 letech uvědomila, že nemáme dítě, začaly neshody v partnerském soužití, dostala jsem strach, partner si našel mladší partnerku, která hned otěhotněla. Tak a nebyl ten druhý a můj sen o vlastním dítěti se začal rozpadávat. První IVF jsem podstoupila ve 37 letech, nakonec jsem prošla 3 IVF, jen jedno jediné zdravé embryo a první KET vyšel, takže zázrak. Jinak v CAR nabízeli i službu psychologa. V hlavě jsem si rovnala svůj život, věděla jsem, že pokud nevyjde vlastní miminko, darovaná vajíčka nechci, na adopci jsem neměla odvahu. Partner sám o děti moc nestál, říkal, že si život bez dětí dokáže představit, takže jsem se s mnoha věcmi prala sama. Já osobně jsem uvažovala o pěstounské péči. Souhlasím s tím, že je třeba o tom mluvit, je třeba dát i mladším lidem ty informace, aby měli čas nad vším popřemýšlet, protože řeší nejen svůj život, ale i život někoho jiného.
Opět reaguji na téma geny... Krásné jste to napsala, se vším souhlasím, člověk už na to trochu zapomněl, protože je to už delší doba, jak to bylo hlavně náročné na psychiku, zvládnout tu přípravu a testy, ale jelikož máme s manželem od miminka dvě adoptovane děti a už přece jen něco za sebou, synovi bude letos dvacet, tak geny nejsou o tom, jestli je vám dítě podobně vzhledově nebo ne, jak píšete, o to nám tak moc zase nešlo, i když okolí tvrdí, že nám vybrali dobře ... 😊
Ty jak říkáte geny se mohou projevit příkladně tak., že syn byl jako dítě v pohodě, klidny, flegmatik, chodil do fotbalu, hasičie, milovaný a měl podporu celé širší rodiny,, opravdu spokojeně dítě, nebyly s ním žádné výchovné problémy, ale ve škole po vyšetřeních 3x dys( čtení, psaní, porucha pravopisu), jeho matka řešila ve velmi rannem věku dá se říct existenční problémy, bydlení, práci, těžká kuřácká, byl už třetí dítě v pořadí, nechtěně dítě, matky rodina se jí zrekla, ať si vše vyřeší sama. .
A bohužel se to podepsalo na jeho zdraví, potýká se s psychickýmii problémy, které ze začátku vypadaly jako problémy se srdcem, doslova se nám v 16 letech složil,,zkolaboval, že nemůže dýchat, v nemocnici nám tvrdili, že prodělal infarkt, strašně jsme se vyděsíili, po všech možných běháních po odbornícich se zjistilo, že je to psychika, řekl nám, že končí se školou, vybral si sám učebni obor s maturitou, prý si nerozumi s třídní, po pohovoru s ní, jsme zjistili, že provokuje, dělá naschvály, musí mít poslední slovo,, známky měl průměrné, po tom co prodělal ten zdrav.problem už to tempo nedohnal, pomáhala jsem mu s ucenim... přesto to nedal a řekl nám, že konci, že si něco udělá, jestli ho budeme nutit tam zůstat.... musel dočasně uživat léky, nebyla to nějaká těžká deorese, přesto nebyl schopen ráno vstát z postele a bylo mu stále na zvracení, prostě bylo to psycho, v rodině nemáme nikdo takovéto problémy, takže tam je ta slabší psychika opravdu dána geneticky... Dali jsme mu tedy druhou možnost, aby si tedy našel to co ho baví, bohužel není vyhraněný pro určitý obot, nejraději má počítače, ale to asi skoro všichni mladí, tak se vyuci, doufám,... Má problémy s autoritama, neustálé hledá výmluvy proč by dělal něco příkladně navíc, doma vidí, že jsme oba pracovití, máme zahradu, zvířata, ale nikdy se do práce nehrnul, výchovné jsme zkoušeli vše možné, brigády vydržel tak max. 3-4dny, potom s tím sekl... Manžel říká, že na to musí přijít sám, ale i na ucnaku opakuje podruhé, protože my odešli do práce a on do té školy proste nedojel, zase je mi špatně, zvracela jsem... atd. Našel si v 18 letech přes Facebook jeho biolog.matku, nám nic neřekl a na svatbě sestřenice z manželovy strany nám ztropil takovou scénu, že to bylo jak z italského filmu,...nikdo mi nerozumí i, jen moji kamarádi... . I to jsme zvládli a po čase na to přišel sám, já jsem to prepiskl, tak jsem se k vám neměl chovat, mami už ji nechci vidět, já jsem se jí lekl, dala mu telefon na jeho bilog.otce a ten s ním mluvit nechtěl ... Vypadalo to, že bere drogy, silná kuřačka, ztrhane rysy..... Já to chápu , muselo to přijít, nic jsme mu netajili, věděl to od školky, že se nám nenarodil.
Prosté je to síla, snažíte se vše udělat nejlíp a se vším pomoct a poradit, já to ani jinak neumím, přesto se to vyvyji úplně jinak, než by jste to čekali, za zdravotní absenci musel opakovat jeden předmět, ale jelikož si v tě době setkal s ní, tak ho to rozhodlo psychicky, že tu zkoušku neudelal o jeden bod, tak to brečel, že nás zklamal, ale to už i já brečela...
Takže uvidíme jak to bude dál, teď končí druhý ročník...
Diskuze dlouhá, nečetla jsem celou. ALE - my chtěli miminko. Po několikátém pokusu jsem začala koukat po adopci - a zjistila, že IVF ještě jo, ale dostat do adopce miminko, takřka nemožné (kvůli věku, délce kursů a podobně).
Takže šířit osvětu, aby o tom holky začaly uvažovat brzo, to smysl opravdu má (teda i o tom IVF...).
Na druhou stranu - co jsem slyšela, tak naopak dostat starší dítě by problém být neměl (jen to bude brutálně náročné potom s ním - já si na starší dítě netroufala).
@ivca1206 Jste opravdu silná maminka. Někdy překvapí i děti biologické.... Pracuji s mládeží ve věku Vašeho syna a občas se někdo "vymkne systému" (nevím, jak to napsat lépe...) Nakonec zase cestu najde a prožije báječný život, i když díky blbnutí na střední má trochu složitější rozjezd. A Váš syn měl ten rozjezd ještě mnohem komplikovanější... Ale i díky setkání s biologickými rodiči ví, jak nechce, aby jeho život vypadal. Přeji Vám hodně síly!
@karja vim, ze to je uz starsi text a ze jeho hlavnim tematem fakt neni svickova omacka, ale ja se proste nemuzu udrzet. Dokud se mi nezhorila intolerance laktozy, tak byla svickova moje uplne nejoblibenejsi jidlo... Par let jsem se odhodlavala, ale ted delam svickovou normalne jen misto smetany davam mandlove mleko (kdyz je potreba dozahustim moukou). Manzel trochu brbla, ale nakonec se oba shodnem, ze i takova mandlova svickova, je lepsi nez zadna.🤗
Začni psát komentář...
@kelerub Mně spíše zajímá, jak to vnímají jiné ženy, já už ve svých 43letech, po mnoha potratech a porodu mrtvé holčičky nemám ambice být biologickou matkou. Ani už nemůžu, protože po všech IVF už jsem v přechodu...
A jinak, klobouk dolů, že jste tak dlouho bojovali! Teď už to dobře dopadne!