O důležitosti dobře zavřených dveří

Deštivé páteční ráno. Jedinou motivací, proč se vůbec vypravit do práce, je výborná kávička z firemního kávovaru a tradiční pokec se stejně závislými kolegyněmi. Dnes se scházíme čtyři. Probereme plány na prodloužený víkend a spoustu dalších věcí. Dopíjím, oplachuji hrníček a vydávám se do kanceláře.

Na schodech si uvědomím, že jsem si v kuchyňce zapomněla tašku s dokumenty. Dveře do kuchyňky jsou pootevřené. Hlas mé kolegyně Martiny, utahané matky dvou rozjívených školáků, zrovna rozhořčeně praví: "To bych si taky jezdila na výlety a chodila na jógu, kdybych se starala jen sama o sebe. Na jejím místě bych nehnila v téhle mizerné práci, ale makala na sobě. Dyť co celý dny dělá? Leží na kanapi a čte nebo mééédituje na karimatce." Není pochyb, ta lemra líná jsem já. Kolegyně Zuzanka, dáma před důchodem, anděl naší firmy, se mě snaží zastat: "Ale ona asi chodí na nějaký to umělý, ne? Kája ji nedávno potkala, jak vychází z té nějaké kliniky."Kolegyně Sylvie, velmi dobře rozvedená biomatka: "Ále, prosím tě, Zuzi. Kdyby chtěla, tak už je dávno těhotná. Kdo chce, tak se mu to nakonec podaří."

Chvíli bojuji s pokušením do debaty zasáhnout, ale nakonec se tiše vyplížím na chodbu. Pro dokumenty si zajdu za chvíli. Protože před takovými patnácti lety bych na ženu kolem 40, bez dětí, poletující po výstavách, divadlech a výletech, měla stejný názor. Buď děcka odkládala a teď čučí, nebo si raději užívá, než aby se o někoho starala. A ano, pokud nekmitá kolem dětí, mohla by nastudovat další cizí jazyk nebo chodit předčítat do hospicu noviny. To já, ve 40 už budu mít děti alespoň čtyři.

Dříve jsem se za to, že nemám děti styděla. Styděla jsem se za to, že jdu ráno do práce odpočatá a odpoledne vyrazím s kamarádkou na kafe. Že si zajdu ke kadeřnici, kdy chci a mám peníze na tu novou sukni. Večer si mohu v klidu přečíst kus detektivky nebo s manželem probírat závažná filozofická témata. Teprve před několika týdny jsem si to začala naplno užívat. Protože tím, že se budu trápit, nic nezměním. Já si chodím do divadla, maminky uspávají doma své děti. A i když mi to divadlo, jógu, výlety závidí, pochybuji, že by se mnou měnily. Já s nimi ano...

Plakávala jsem večer ve vaně, aby mě manžel neslyšel, a nebyl smutný i za mě. Protože se sám dost trápí, že stále není tatínkem, jak si kdysi představoval. Nikomu jsem nevyprávěla o tom, jak je mi po všech hormonálních koktejlech špatně, bolí mě tělo i duše. Ani o tom, jak to bolí, když před 3D ultrazvukem, ze kterého měly být fotografie pro šťastné babičky, lékař zjistí, že dítě již nežije.

Už dlouho nikoho neposuzuji. Protože každý si s sebou nese svoji třináctou komnatu. Neseme si traumata z dětství, vzpomínky na velký zadek z doby dospívání, smůlu na chlapy, nízké sebevědomí, vzpomínky na exmanžela tyrana, smutek z bezdětnosti... A možná je škoda, že o tom nemluvíme. Pak bychom si nejen my, ale i naše (tedy, lépe napsáno vaše🙂 ) děti uvědomily, že nás v životě může potkat spousta trápení. Ale s pomocí víry a dobrých lidí se jim dá čelit. Když o lidech, kteří jsou nějakým způsobem jiní, s dětmi nemluvíme, ochuzujeme je o příběhy, které jim třeba někdy v budoucnu pomohou.

Je pár žen, které mi velmi jasně daly najevo, že mě nepovažují za právoplatného člena společnosti. Bývalá spolužačka mě na školním srazu přímo nazvala chudinkou, protože žít takový zbytečný život bez dětí by nezvládla a musela by skočit pod vlak. Nevím, co doporučila spolužačce Erice, která je nejen bezdětná, ale navíc svobodná úspěšná manažerka se znalostí 4 jazyků, ale Erika odešla velmi brzo a již nikdy na sraz nepřišla.

Na Facebooku pak Erice pod fotografii z exotické dovolené připsala: "Je mi Tě líto, když v tomhle vidíš smysl života." To, že Erice před několika lety zemřel přítel a ona už nedokázala nikoho jiného milovat, bojovnice za hledání smyslu života neví.

Většina žen v mém okolí mě přijala, a pokud má nějaké pochybnosti o smyslu mého žití, nechává si je pro sebe. Věřím tomu, že každý tu má své místo. I teta bez dětí. Moje kamarádky to pochopily a ochotně mi své ratolesti svěřují na hlídání. Maminky si odpočinou, teta ukojí pečovatelské choutky.

Smekám před ženami, které zvládnou chodit do práce a při tom se starat o děti. Svým kolegyním, matkám, se snažím vycházet vstříc a pomoci, když je to třeba. Mrzí mě, že Martina zapomněla, kolikrát jsem za ní vzala práci, když musela honem pro malého do školky.

Protože, jak řekla Margaret Thatcher: "Žena, která nepomůže ženě jiné, přijde do pekla." A ano, může si ji taky trochu pomluvit. Ale pokud možno tak, aby to ta dotyčná neslyšela. Protože žena, která pomlouvá, aniž by zavřela dveře, bude v pekle hned vedle té neochotné🙂

#mk_blog_academy #blogujeme

berenika39

úžasný text na těžké téma....

29. dub 2017