Když je štěstí unavené

Když je štěstí unavené, sedne i na vola. A tak se na těhotenském testu objevují dvě čárky i u nás. Sice ne poprvé, ale tentokrát už to bude tutovka. Protože smůlu už jsme si vybrali a do třetice všeho dobrého, no ne? Dvakrát se vývoj zastavil z neznámé příčiny, potřetí už se vývoj zastaví až za osmnáct let.

Během předchozích dvou těhotenství jsem byla cool těhule, co svůj stav neřeší. Ale teď, teď svůj stav řešit budu! Mám za léta nastudováno, tak přesně vím, co jíst, čemu se vyhnout, jak sportovat i jak efektivně meditovat, aby dítko po porodu bylo klidné a relaxované. Do stařičké empétrojky stahuji meditační hudbu pro těhotné a v obchodem plením regály s ovocem, zeleninou a mléčnými výrobky. Také zakupuji drahý preparát pro těhotné. A teď - embyjko rosť! Nepochybuji o tom, že z tebe bude génius! Jediné, čeho se odmítám vzdát, je můj ranní šálek kávy. Na ten si sáhnout nedám!

První dny jsem vzorová těhotná. Vyvážená strava, lehký pohyb, žádný stres. Po pár dnech mě ráno přechází chuť na kávu. No což, alespoň nebudu mít výčitky, že dítě bude vinou mnou zkonzumovaného kofeinu přehnaně hyperaktivní. Pak odchází i chuť na sladké, což kvituji s povděkem. Postupně odchází chuť na cokoli. Vůně jídla mě nutí vyhledat nejbližší toaletu. Nakonec jsem schopná pozřít jen rohlík s kouskem vysočiny a rajče. Občas jogurt. Drahé preparáty se urží v žaludku maximálně pět minut a vystupují. Holt tělo si musí poradit i s tím málem, co jsem schopná do žaludku protlačit. Manžel radostně poskakuje za dveřmi koupelny a ujišťuje se : "Zvracíš? To je dobře, jen zvracej."  Vlastně v této životní fázi zvracím ráda. Kdo zvrací, nepotrácí, jak pravil můj gynekolog.  Ze zdravotních procházek také pomalu sešlo, protože jsem ráda, že se doplazím z práce domů. Pupek roste, bují i celulitida a křečovým žilám se také začíná dařit dobře. Hurá.

Pár nervózních ultrazvuků a už jsem ve dvanáctém týdnu a za pár dní valím na první screening. Konečně se řadím mezi těhule…Pyšně sedím v čekárně  a vyvaluju břuch. No, ono to zvětšení asi nebude mít na svědomí jen těhotenství, ale i ty rohlíky udělaly své...

Na obrazovce se objevuje malý človíček. A euforie dosahuje vrcholu. O to prudší pád nás čeká. Miminko se nehýbe, přestávají se vyvíjet končetiny. Rozhodněte se, maminko a tatínku, jestli máte sílu na to vychovávat těžce postižené, nepohyblivé dítě. Nedokážeme se rozhodnout hned, chodíme od lékaře k lékaři a doufáme, že šlo jen o náhodu, že malá tvrdě spala a ultrazvuk ji neprobudil. Nejhorší měsíc života - jak se rozhodnout. Nevíme ani při posledním ultrazvuku, který nám jsou ještě ochotni udělat. Malá rozhodla za nás. Zastavil se vývoj plic i celého tělíčka. Naděje umřela. 

A tak se mi plní  přání, které jsem kdysi vyslala k Vesmíru - chci zažít, jaké to je být těhotná a chci si zažít porod. Vesmírná centrála byla asi v době přijímání požadavku trochu porouchaná... 

Kolegyně mě po měsíční pauze přivítala v práci obdivným zvoláním. "Teda, ty jsi za ten měsíc fakt krásně zhubla! Sluší ti to!" Jojo, to víš, holka, někdy ani nemusíš na liposukci a břicho zmizí samo. 

A proč o tom všem píšu? Protože bezdětnost je stále ve společnosti stigmatem. Protože nejsem sama, kdo takovou bolest prožil. A neumím si vůbec představit bolest, když zemře dítě, které jste už mohli držet v náručí, dítě, kterému jste četli pohádky... Je nás hodně.  Okolí kolem nás chodí po špičkách, protože si není úplně jisto, kdy se hodláme definitivně zhroutit. Bezdětnost, zamlklá těhotenství, porody mrtvých dětí jsou tabu. Ale neměly by být. Bohužel patří k životu...

V době, kdy jsme čekali na ultrazvukový zázrak, jsem se chtěla ukonejšit myšlenkou, že jiní na to jsou mnohem hůř, a ponořila se do čtení detektivek. Pár vybraných jsem i shlédla v televizi. Ve dvou byla vrahem žena, které zemřelo dítě, v několika vystupovala mírně vyšinutá žena, která touží po dítěti - ať už jako pachatelka nebo jako troska, závislá na alkoholu a antidepresivech. V několika drsného detektiva alkoholika nahradila drsná detektivka, ze které touha po dítěti udělala trochu excentrickou osobu, která utápí žal v práci. Všem těm nešťastnicím se samozřejmě hroutí, či zhroutilo, manželství. Žena bez dětí je líčena buď jako sobecká kariéristka, které ujel vlak, nebo zoufalka počítající plodné dny a otravující své okolí fňukáním a depresemi. 

Sorry jako... Potkala jsem v dobách toho svého snažení (ano, někdy i zoufalého, ale nikdy nepřesáhlo hranice zdravého rozumu) mnoho žen v různém stádiu smutku z  nemožnosti dobrat se vlastního dítěte. Všechny byly normální ženské se svými koníčky a radostmi. A své smutky, kterými se zaobíráme, máme všichni. Věřím tomu, že puberťák na šikmé ploše nebo nezaplacené alimenty, mohou být stejně frustrující jako prázdná postýlka. 

Nebojme se spolu mluvit. Ano, trochu mě bodne u srdce, když mi oznámíte, že jste těhotná. Ale přeji vám to a jsem ráda, že mi někdo bude vydělávat na důchod. C'est la vie.A každý si neseme to, co nám Život nadělil. 

#mk_blog_academy #blogujeme