A jaká je ta vaše?

Křečovitě se držím poslední šprušle žebříku a svádím nejtěžší souboj života. Měla bych ještě kousek popolézt a utrhnout tu zpropadenou hrušku, která chybí tetičce do náplně jejího famózního hruškového koláče. Zvítězí mlsota nebo pro většinu lidí naprosto nepochopitelná fobie z žebříku?

 Abyste rozuměli, není to jen nějaká moje výstřednost, fobii z žebříku máme dánu geneticky. Tatínek nevylezl ani na balkon, můj bratr, jinak velmi statečný muž, odmítá na žebřík jen pohlédnout a dědeček byl proslulý svým legendárním výstupem na lednický minaret, během kterého se přimkl k prostřednímu sloupu schodiště a odmítal se pustit, takže už to vypadalo, že bude muset být přivolán lékař s uspávací injekcí. Naštěstí lákadlo v podobě dozlatova opečené klobásky zafungovalo a dědeček se stal legendou lednicko-valtického areálu. 

Každý si hýčkáme své strachy a fobie, snad s výjimkou Chucka Norrise, z toho mají i fobie fobii. Dokonce prý existuje i autofobie - strach ze sebe sama. Já mám celou kolekci víceméně neškodných obsesí a obaviček. Občas se vrátím domů, abych se ujistila, že žehlička je opravdu vypnutá, dveře na balkon zavřené a dveře vchodové zamčené.  Žehlička je samozřejmě vždy odpojená, dveře zavřené i zamčené... A tak se svými iracionálními strachy bojuji a vyřvávám na manžela, že žehlička je vypojená a lednička naopak zapojená, voda zavřená a dveře zamčené. Nicméně, to, že klíče zůstaly zaražené v zámku těch nadvakrát zamčených dveří, mě už nechává chladnou. Naštěstí lupičům jejich stavovská čest nedovoluje náš byt vykrást, protože pouhé otočení klíčem v zámku a následné vyplenění bytu nevyžaduje násilné vniknutí do objektu, tudíž se nejedná o loupež jako takovou a lupiči by vykonaná práce nepřinesla dostatečné uspokojení. Navíc by se přerazil o ten pytel odpadků, který jsem měla v plánu vyhodit do popelnice, ale zůstal ležet těsně za dveřmi. 

Také jsem trpěla docela solidní arachnofobií. Objevil-li se v mé blízkosti jakýkoli členovec, ihned jsem se začala poohlížet po nějakém statečném princi, který by svedl souboj s tou osminohou příšerou a nemilosrdně ji vynesl na balkon. Protože statečných princů se nedostává, často jsem se musela evakuovat do jiné místnosti, kam nožky pavoukovy nedosáhly. V červnu jsem trávila noc u tetičky (kromě výborných hruškových koláčů peče i výborné třešňové) a když jsem se chystala ulehnout na lůžko, uviděla jsem v rohu místnosti, kousek nad mým provizorním ložem, obrovského křižáka velikosti menší tarantule. Situace byla naprosto neřešitelná. Statečný princ si zrovna proléval hrdlo s kumpány v místním minipivovaru a přestěhování do jiné místnosti bylo vyloučeno, protože tetička by utrpěla nervový otřes z toho, že do její perfektně naklizené domácnosti pronikl nevítaný vetřelec a trvala by na přeluxování a předezinfikování celé domácnosti. Nezbylo mi, než se zhluboka nadechnout, požádat tarantuli, aby laskavě zůstala na zdi a nepřilehla si ke mě do postele, a usnout. Ráno pavouk na zdi nebyl a už se v pokoji neobjevil. Buď šel na lepší, nebo jsem ho ve spánku spolkla. Od té doby jsem s pavouky uzavřela příměří. Pokud se mi nepromenuje na hlavě, tak jsem tolerantní. Sklípkany asi doma nikdy chovat nebudu, ale kdo ví...?

Jako mladá lepá děva jsem také velmi často řešila, jestli na mě támhleta paní nekouká divně, protože mám zase nemožné vlasy. Zjišťuji, že s věkem mě tento druh sociální fobie opouští. Ráno jsem ráda, že se dopotácím do tramvaje a zavěsím se na mastnou tyč, někdy dokonce vzbudím soucit v méně odolném teenagerovi a pustí mě sednout. Oči už také neslouží tak jako ve dvaceti a do koupelny chodím zásadně bez brýlí, takže si připadám poměrně pohledná. Přesvědčila jsem sama sebe, že nejde o rezignaci, ale o vyzrálost. Vlasy si už umím učísnout, kruhy pod očima zamaskovat a ve skříni mám už jen slušivé kousky oblečení, prověřené měsíci nošení. 

A protože rozhodně netrpím cibofobií - strachem z jídla; překonávám sama sebe, zvedám nohu na předposlední příčku, jednou rukou se chytám větve a ….hruška je moje! Koláč zachráněn, fobie zase jednou překonána. 

P.S. Také mě trochu děsí klauni. Takže jestli se mě chcete zbavit, vezměte do kina na Jokera.