Verunky album 0-3roky

Moje první těhotenství a můj porod
Na začátek se pokusím nastínit svoje těhotenství,jak vše probíhalo a jak to nakonec skončilo.

V červenci 2005 jsme se s manželem rozhodli,že vysadím antikoncepci a pokusíme se o miminko.Ačkoliv mi v tu dobu bylo teprve necelých 21let,strašně jsem po miminku toužila a doufala,že se nám to podaří co nejdříve.A opravdu se tak stalo.Hned druhý měsíc po vysazení antikoncepce jsem uviděla na testíku //.

Zprvu jsem tomu nevěřila,přeci jen ta druhá čárka byla slaboučká, ale den ode dne tloustla a tak jsem tomu pomalu začala věřit a strašně se těšit.Objednala jsem se ke své gynekoložce,která měla ze mě obrovskou radost,že jsem tak brzy otěhotněla (asi měla strach,jelikož jsem byla už po 2 konizacích děložního čípku,že to nebude tak snadné,a tímto jsem ji asi vytřela zrak).
Do 7.tt těhotenství jsem neměla žádné příznaky (až na velkou únavu),pomalu jsem se radovala,že jsem se obešla bez nevolností. Ale asi jsem to zakřikla a od 7.tt do 14.tt mi bylo neuvěřitelně špatně.Několikrát denně jsem si „povídala“ s mísou a opravdu to nebylo nic příjemného. Asi se mi nebudete divit,že od 15tt. jsem se cítila jak znovuzrozená,nevolnosti byly pryč a já si začínala užívat těhotenství. Moje radost však netrvala dlouho ve 21.týdnu jsem šla na kontrolu a paní doktorka mi vzhledem ke zkrácenému čípku (což bylo způsobeno těma konizacema) doporučila nastoupit do nemocnice na cerkláž (=steh). Nijak jsem neprotestovala,věděla jsem,že je to spíš preventivně a že je to pro dobro naší holčičky. Poležela jsem si v nemocnici 3 dny.Cerkláž mi dělali pod narkózou,takže jsem nic necítila a ani když jsem se probudila mě kupodivu nic nebolelo. Od této doby jsem samozřejmě musela zůstat doma na neschopence.
Dalších asi 5 týdnů bylo vše v naprostém pořádku,miminko mě krásně okopávalo a já byla spokojená,že už mám všechnu tu smůlu za sebou.Ale to jsem netušila,že je to teprve začátek. Ve 27.týdnu jsem začala cítit tvrdnutí břicha, bylo to ale vždy jen párkrát za den tak jsem říkala,že to nic nebude a že počkám týden do další kontroly a řeknu vše své gynekoložce. A taky jsem tak učinila a hned při další návštěvě 6.3.2005 jsem vše své doktorce řekla. Samozřejmě jako naschvál (nebo možná spíše naštěstí) mi bříško ztvrdlo i přímo před ní, když mě vyšetřovala. Samozřejmě se jí to vůbec nelíbilo a tak mi sdělila,že by bylo nejlepší,kdybych se ještě dnes sbalila a zajela do nemocnice.Tvrdila mi,že mi tam na to tvrdnutí nasadí na dva dny nějaké prášky,které mi ona sama předepsat nemůže,a že by mělo být vše v pořádku. To jsem však netušila,že to zdaleka nebudou dva dny ale měsíc.
V pondělí 6.3 mě tedy přijali do nemocnice v Chrudimi,nasadili mi magnésium a nařídili klid na lůžku. V úterý jsem šla ráno na ultrazvuk,kde pan doktor zjistil,že i přes to,že mám udělaný steh, jsem otevřená na 14mm a že miminko je ještě příliš malé na to,aby už šlo ven (Verunka v tu dobu měla 1100g).A tak mě poslal zpět na pokoj s tím,že mám počítat,že se asi jen tak domů nedostanu a že musím být v naprostém klidu a můžu jen na záchod a zpět (to bylo 5 kroků).Samozřejmě jsem to obrečela,ale byla jsem odhodlaná ležet klidně až do konce května,hlavně aby byla ta naše prdelka v pořádku.
Ve čtvrtek večer kolem 21.hod mě ale začalo, i přes veškerý klid, neuvěřitelně tvrdnout břicho,až jsem se z toho vyděsila.Okamžitě jsem zavolala sestru,ta když zjistila, že mě za posledních 5 minut břicho ztvrdlo 5krát, neváhala a zavolala doktora. Ten mi nasadil dvojnásobek magnésia a kapačku na zklidnění dělohy.Na kapačce jsem nakonec zůstala až do soboty.V neděli bylo vše v pořádku,břicho sice tvrdlo,ale už né tolik.
V pondělí 13.3. si mě pan doktor po vizitě zavolal na vyšetřovnu,že si mě prohlédne, jak to se mnou vypadá. Prohlédl mě prvně on,podotýkám,že za celou dobu neřekl ani slovo. Srdce mi bilo jako o život a měla jsem strašný strach. Když zavolal ještě doktorku,aby si mě prohlédla i ona,tak jsem znervózněla ještě víc a měla jsem co dělat,abych se tam nezhroutila.Za celou dobu neřekli ani slovo jen na sebe koukli. Bylo mi jasné,že něco není v pořádku.Strašně jsem se bála, a jak se nakonec ukázalo tak bylo i proč.Doktor mi sdělil,že jsem otevřená na 3cm a jelikož jsem teprve ve 28.týdnu a miminko je ještě moc malé,tak že mě musí převést do Fakultní nemocnice v Hradci Králové,kde jsou na předčasné porody specialisti. Uklidňoval mě,že je to pro dobro našeho děťátka. Že tam jde hned zavolat a že během dneška nebo zítřka mě tam převezou,tak že si mám pomalu zabalit věci.Ale v tu dobu jsem už měla zalité oči slzami a měla jsem co dělat, abych se udržela. Jakmile jsem opustila vyšetřovnu a přestala jsem v sobě zadržovat slzy na mě všechno padlo a já „řvala“ jako želva, že jsem neviděla ani na cestu do pokoje. Obvolala jsem rodinu,aby věděli co se děje (to mě rozplakalo ještě víc) a než jsem se nadála byla u mě sestra,že mi jde pomoct zabalit a že do 10ti minut je tu pro mě sanita. Tak to mě teda ještě dodělalo,vždyť řekli během dne nebo zítra a ne za 10 minut. Pochopila jsem,že to asi bude opravdu vážné a že doktoři mají strach,tak mě raději posílají co nejdříve.Naložili mě do Ára,pustili houkačku a červená nečervená,zácpa nezácpa pádili jsme směr HK.
Když jsme dorazili do HK,tak mě hned napojili na monitor sepsali se mnou veškeré papíry k porodu a já se nestačila divit.Přece si nemyslej,že já už budu rodit,vždyť mám ještě 12týdnů do porodu čas. No nakonec to dopadlo tak,že mě přijali na gynekologické oddělení,kde jsem v naprostém klidu zůstala až do ukončeného 32.týdne.
Domů mě pouštěli s tím,že můžu rodit každým dnem,ale že mi dávají naději tak do 34.týdne maximálně do 36. No a ejhle já rodila až 20.května a to jsem byla už ve 39.týdnu. Nikdo tomu nemohl uvěřit,ale bylo to tak. Naše holčička se prostě rozhodla,že když jsme ji všichni tak dlouho přemlouvali, ať si tam ještě zůstane, tak že ona teda nikam nepůjde.

No a jak nakonec vypadal můj porod?

V sobotu 20.května (to jsem měla 1.TP vypočítaný podle prvních pohybů) manžel ráno o půl šesté odešel do práce. Když odcházel,tak jsem se právě vzbudila,že si dojdu na záchod a půjdu zpátky do hajan. No to jsem si opravdu jen myslela. Jakmile jsem si lehla tak jsem začala cítit podezřelou bolest břicha,ale říkala jsem si, že to nic není,že to jsou asi jen poslíčci a tak jsem se snažila usnout. Ale nešlo to, a tak mi to nedalo a vzala jsem si k ruce telefon a sledovala čas,abych věděla,jestli ty bolesti nejsou nějak pravidelně. No po dvakrát byly bolesti po 15ti minutách,ale dál už jen po 10ti. To už jsem opravdu ležet nemohla,tak jsem vstala,umyla se,ustrojila a v sedm hodin jsem zavolala manželovi,že to vypadá,že dnes budeme rodit,tak aby byl nachystanej,že až mu zavolám,tak aby přijel. Samozřejmě chtěl přijet okamžitě,ale uklidnila jsem ho,že je ještě čas a že mu dám včas vědět. No netrvalo ale dlouho a já mu v 7.30 opět volala ať teda raději přijede,že bolesti mám už po 6ti minutách (nečekala jsem,že to půjde tak rychle).Manžel byl do deseti minut doma, chudák byl vyplašenej a jakmile vešel dovnitř tak řekl:“Tak honem pojď jedem“.Koukala jsem na něj jako na blázna, že zase tak rychlé to nebude,že máme čas. Ale on trval na svém a tak jsme vyrazili. No ještě jsme se teda rozmýšleli jestli máme jet směr HK,jak jsme byli domluveni a nebo jestli zakotvíme v Chrudimi.Nechal to na mě.Riskla jsem to,že teda pojedeme do Hradce,že to tam víc znám a že je to tam lepší. To jsem však netušila co se stane.
Kolem půl deváté jsme dorazili do Hradce, tam mě na příjmu napojili na monitor,papíry se mnou vyplňovat nemuseli,protože už jsme je sepsali v březnu. Půl hodiny,mě nechali samotnou v místnosti na monitoru,manžel byl na chodbě a sestry měly na pilno,jelikož tam právě 2 ženy rodily. Při každé kontrakci jsem se kroutila jak žížala a sledovala ty křivky.Křivky byly už opravdu jako hory,tak mě bylo jasné,že jsem se nespletla a že ještě dnes bych snad měla porodit. Po deváté hodině za mnou přišel mladý doktor,který mě vyšetřil a zjistil,že porodní cesty jsou krásně nachystané a že jsem otevřená asi tak na 4 prsty.Bohužel mi ale sdělil,že mají právě na porodnici plný stav,ale jelikož už mám porod rozběhlý,tak že jestli chci tak tam můžu zůstat,ale s tím,že po porodu budu ležet jinde já a jinde Verunka,že mě dají někam na pokoj a Verunku si vezmou na novorozence. Jakmile jsem slyšela tuto větu,tak jsem byla rozhodnutá,že chtě nechtě jedu zpět do Chrudimi.Najednou přišel ještě jeden doktor a začali se tam dohadovat,jestli mě teda mají pustit zpátky nebo ne. Jeden tvrdil,že jo a druhý,že by to neriskoval,že bych taky mohla porodit v autě. Už jsem byla docela nervózní a tak jsem jim řekla:“Tak se nějak dohodněte ať můžu jet!“
Nakonec mě teda pustili,ale s tím, že kdyby mi po cestě praskla voda tak že se mám okamžitě vrátit a nebo prostě zakotvit tam kde bude nejblíže nemocnice,takže Pardubice nebo Chrudim. To jsem samozřejmě manželovi říct nemohla,protože by ho to vyděsilo a jel by jak o závod. V autě z Hradce do Chrudimi to už byl docela zážitek. Bolesti jsem měla někdy po 6ti někdy po 5ti minutách,ale pořád se to dalo zvládnout. Manžel mě rozptyloval a docela se mu to dařiloJ
Kolem 10.30 hod. jsem už byla v chrudimské porodnici, kde se mnou samozřejmě museli sepsat veškeré papíry,přitom jsem byla napojená na monitoru. Bolesti už zesílily a jak jsem byla připoutaná na monitoru a nemohla chodit tak to bylo docela nepříjemné. Během 20minut přišel doktor,který měl zrovna službu a prohlédl si mě.Jeho věta zněla:“ Téééda takhle kdyby nám přišly všechny maminky nachystané tak to máme bez práce“. Z toho jsem pochopila,že to asi opravdu nebude dlouho trvat.
Oholená jsem byla,tak to měla sestra taky bez práce. Pak už mě i s manželem odvedli na porodní sál,kde nás chvíli nechali samotné. No byla tam docela sranda i když mi zrovna moc do smíchu už nebylo ale pořád ty bolesti byly snesitelné. Pak přišla sestra zavést mi Yal, který jsem si donesla. A zase nás tam nechala asi 20minut samotné. To už jsem si hopsala na míči a pořád koukala na hodinky. Bolesti už zesilovaly a byly častější. Opět přišel doktor,prohlédl mě a když zjistil že už by to mohlo být k porodu tak mi píchl vodu. Vůbec jsem žádnou bolest necítila ba naopak krásnou úlevu.Nevěřila jsem,že v sobě mám té vody tolik.Najednou mi zmizelo břicho a opravdu tam bylo jen pidi bříšečko. Po píchnutí vody se to neuvěřitelně zrychlilo,stihla jsem si ještě jen zajít do sprchy a nahřívala jsem si chvíli záda,ale vydržela jsem tam asi tak 4 minuty a už jsem cítila nutkání tlačit,tak sestra okamžitě zavolala doktora a ten řekl:“Okamžitě jdeme rodit“
Všichni se tam seběhli, manžel chudák koukal a nestačil se divit jak je to vše rychlé. Po celou dobu u mě stál a hladil mě po ruce.Byla jsem šťastná,že tam je. No a pak to bylo strašně rychlé. Při první kontrakci jsem zatlačila,ale sestra mi řekla,že asi špatně dýchám,ať to zkusím příště tak jak mi ukazovala. A opravdu bylo to lepší,zatlačila jsem a slyšela jsem doktora jak říká:“Hezky maminko už vidím hlavičku,tak ještě jednou a je to“. Myslela jsem,že to říká jen tak aby mě povzbudil.Ale opravdu při třetí kontrakci jsem cítila ukrutný tlak na hráz a cítila, jak mi doktor jezdí prstem dokolečka kolem Verunčiny hlavičky. Pak jsem ucítila ukrutnou bolest – nástřih. Jak všichni říkají,že nástřih necítili,tak u mě to tak nebylo,pro mě největší bolest z celého porodu byl nástřih. No a pak už jsem jen pořádně zatlačila,sestra mi hupsla na břicho a najednou jsem ucítila ukrutnou úlevu.
Naše princezna byla na světě s váhou 3050g a mírou 49cm. Jakmile jsem ji uviděla tak jsem plakala dojetím a zároveň jsem se smála. Jakmile jsem se podívala na manžela a uviděla,že i on,ten drsňák pláče, tak jsem byla ta nejšťastnější manželka a maminka na světě.
Ještě teď na porod vzpomínám jako na nejkrásnější zážitek v životě, i přes to, že porod byla zatím moje největší bolest,kterou jsem kdy zažila.
Teď už Verunce budou 3 roky, pokaždé když se na ni podívám,tak zářím štěstím.A nevyměnila bych ji za nic na světě.