Jsou to skoro 3 roky, kdy jsem řešila, zda nechat dcerku ve školce nebo doma.

Naštěstí jsem byla doma s jejím mladším bráškou, a tak jsem si mohla vybírat.

Dcerka již během 3. roku byla několikrát ve školce a líbilo se jí tam. A tak po prázdninách nastoupila na celý týden dopoledne (když chtěla, tak jsme se domluvily i na odpoledne). Chodila spokojeně necelý měsíc. A pak se začala měnit. Ráno plakala a nebo se vztekala, dělala naschvály.... Ale ve školce byla spokojená. Doma se jako "stáhla do sebe" a moc nechtěla komunikovat. Ráda byla v zahradě. Ale najednou jsem ji tam nacházela, jak třeba v tričku sedí na jednom místě až do večera... Často pak byla nastydlá...

Z vypravování do školky se stávaly ranní boje. Jenže já chtěla, aby do školky (a později i do školy) chodila ráda a měla zájem se sama i připravovat. A tak jsem se rozhodla školku dočasně přerušit.

Často a velice jsem o správnosti svého rozhodnutí pochybovala (přiživováno hláškama okolí):

- a kdy se jako naučí řádu a povinnostem, když ne teď? 

- je to přece příprava na školu!

- ale spousta dětí ráno brečí/nechce vstávat atd., ale pak jsou ve školce spokojené

- vždyť s tebou manipuluje

- nebude mít kamarády

- a jak se naučí fungovat v kolektivu?

- vždyť už je velká

- ale to si doma vůbec neodpočneš!

Takže jsem doma měla chytrou, ale zrovna velmi vzpurnou, tříleťačku a k tomu sotva půlroční mimčo. Bylo to náročné a často "na palici". Ale vyplatilo se to.

Postupně se dcerka zklidnila. A začaly z ní padat její myšlenky:

- chceš být doma jen s miminem a proto mě dáváš do školky

- já jsem ta zlobivá (a dělala všechno pro to, abych ji v tomto přesvědčení utvrdila) a proto mě doma nechceš

- už mě nemáš ráda

- když budu nemocná, tak si mě doma necháš

Evidentně jí někdo "nasadil brouka do hlavy" a žárlivost na mladšího sourozence to dovršila. I přesto, že vždy za dopoledne, když byla ve školce, jsem s mimčem stihla domácí práce, překvápko pro ní (oblíbené jídlo, spravenou hračku atd.) a na odpoledne nachystala nějaké vyrábění...

Takže jsme zavedli:

- přestala jsem ji tlačit do školky a ujistila ji, že může být doma

- dopoledne bylo věnováno převážně domácím pracím (aby viděla, že pokud půjde do školky, tak o nic nepřijde) a zavedli jsme "režimové/batolecí hodiny" https://www.modrykonik.cz/blog/kamste/album/pro-snadnejsi-zivot-s-detmi-l65glz/24075246/

- odpoledne bylo nějaké tvoření nebo čtení nebo procházka... (aby se případně ze školky měla na co těšit)

Do školky šla až v 5 letech, protože jí přibyla ještě sestřička. Mezitím tam byla občas na divadýlko nebo výlet atd. a vždy odcházela radostně a vrátila se nadšená (máme báječné učitelky a jsou ochotné dětem usnadnit adaptaci).

Do předškoláků už chodila ráda. Pokud některé ráno protestovala, tak do 2 dnů byla nemocná (takže jsem si zvykla to brát jako varovný signál).

Nyní nastoupila do 1. třídy. Škola ji baví. Kamarády má. Ráno se chystá převážně samostatně (jen z postele se jí nechce - je to "sova").

A rozhodně se snížila žárlivost a zlepšily se sourozenecké vztahy.

Tímto chci povzbudit ostatní, kteří právě mají "školkové dilema", že občas se vyplatí prostě počkat, až si k tomu dítě doroste. Jsem ráda, že jsem tu možnost měla (a vím, že někde to prostě jinak nejde a dítko do školky musí).