Loučení s mým malým chlapečkem...
Ne, nebojte se, tento článek nebude smutný.. teda možná bude, ale tak nějak lidsky 🙂 Když mi bylo 10,12,14 přála jsem si mít občanku, ochutnat víno, mít konečně 15,18.. být dospělá.. Týdny se táhly jako měsíce, měsíce jako roky a roky jako desetiletí. Občanku mám už 16let, nemusím se dovolovat mamky jít večer ven a kino už pro mě není s hvězdičkou a desetiletí se mi zdá jako rok, rok jako měsíc, měsíc jako týden, týden jako den a samotný den je tak trapně krátká záležitost..
Nedávno jsme předělávali ložnici a já konečně protřídila lejstra, obrázky z dob, kdy jsem byla dítě školou povinné... Držím v ruce pozdrav mamince, stáří 25let?? A uvědomuji si, jak rychle ten čas utíká. Maminka má už 31let mladou 🙂 dceru, která už je sama máma a přitom nedávno to byla malá holka, co se bála večer usnout bez lampičky. Pamatuji si, jak má maminka slavila 30ku a já měla 9let a brácha 4🙂) Přišla mi tak stará, jak já se styděla za svou starou maminku. Já si k 30ce nadělila druhorozeného...
Cas je tak pomíjivá záležitost, s manželstvím a hlavně mateřstvím nabral neskutečný sprint.. už i já se loučím se svými chlapečky.. s tak krásně vonícími novorozenečky, s malými miminky, s chlapečky, kteří měli vzor jen maminku a tatínka.. U Pat'ulky jsem se loučila s tou krásnou bublinou "nezkaženosti" 🙂 Vedle mne tu oddechuje mladší a i on brzy projde loučícím obdobím..
Loučíme se, abychom posunuli sebe a hlavně děti zase dál.. Sedím a hlídám jejich spánek, občas se nekontrolovatelně a bezmyšlenkovitě k nim vrhám a pevně je obejmu a dám pusu. "Mami, co je? Patričku nic, to jen tak..."
Klikla jsem na tento článek a absolutně mě rozbil na tisíce kusů, souhlasím s ním do posledního písmena a čárky.. i já jednou budu hladit hustou kštici svých synů a "loučit se s nimi"... 
Míjela jsem otevřené dveře a na okamžik jsem se zastavila, abych zhasla světlo. Pohlédla jsem na člověka ležícího na posteli a pomyslela jsem si: „Mladý muž. To už není můj malý chlapeček, už je to mladý muž“.
Počkejte. Jenom chviličku. Musím si na to zvyknout. Potřebuju čas, abych se rozloučila.
Už jsem to udělala mockrát. Loučila jsem se s malým miminkem, které se mi málem celé vešlo do dlaní, s usměvavým malým chasníčkem, který ustavičně chodil převlečený za piráta a všude s sebou nosil své oblíbené hračky. Loučila jsem se se školákem s vášní pro výzkum, který každou chvíli někde zmizel a přiváděl mě do infarktových stavů. Milovala jsem každou etapu jeho dětství a svého mateřství. A pokaždé, když se přiblížila etapa další, truchlila jsem po těch uplynulých.
Docela nedávno jsem se modlila, aby ještě chvíli zůstal dítětem. Prostě jsem toužila, aby ten človíček byl ještě chvíli maličký. Ale on záhy zcela nevyhnutelně přešel do dalšího stádia. Vyrostl. A já jsem vyrostla spolu s ním, protože jsem neměla na výběr: člověk buď s dítětem roste nebo zůstane mimo jeho svět.
Nemůžu nemít radost z toho, jak bezvadným mladým mužem se stává. Totálně se mění. Každý týden je vyšší. A hlas má stále nižší. A ty změny v myšlení! Začali jsme jako rovný s rovným probírat politiku a on evidentně ví, o čem mluví. Roste, jde kupředu, objevuje svůj potenciál. Takový je život.
Asi už vždycky se mi bude stýskat po tom usměvavém klučíkovi a jeho bláznivých nápadech, po nekonečných hrách s autíčky. Myšlenkové loučení s každou etapou mi dovoluje nejenom si uvědomit svou ztrátu, ale také to, co dostávám náhradou. Můj chlapec roste a je to báječná podívaná. Čeká nás ještě spousta dobrodružství.
Mám štěstí, že mě ještě pořád pokládá za pohodovou matku, alespoň se tak tváří. Zatím stále ještě stojí o čas strávený se mnou, i když samozřejmě je pořád častěji s kamarády. Zatím nikdy nevynechá pusu na rozloučenou a nebojí se mi říct „mám tě rád“. Dokonce i když u toho je někdo jiný. Můj názor ho stále ještě zajímá, i když už formuje i svůj vlastní.
A občas mě ještě bere při přecházení za ruku. I když nevím, zda kvůli bezpečnosti mojí či své vlastní. Ať je to jak chce, držím se ho.
Wendy Del Monte (kurzíva jsou moje myšlenky, běžné písmo paní Wendy)
Doporučujeme
@davidjitka já si to dám asi na ledničku🙂) Patri zkouší pevnost lan mých nervů🙂 ale vzápětí to je ten můj malý.. Ví,jak na mne.
Nadherne a pravdive... Tecou mi tu slzy,protoze i kdyz jsou mym klukum 2 a necele 4 roky, vnimam,jak rychle mi vyrostli,jak vsechno rychle leti,jak starnu... Co bych dala za to si jeste jednou pochovat svoje vlastni miminko... Vsechno je pravda.Ldyz jsem byla mala,cas utikal pomalu... A ted?Rano se vzbudim a najednou je vecer... Ale to je proste zivot 🙂
@valonika Vnimam to uplne stejne! Taky mam 2 chlapecky a denne nekolikrat si uvedomuji, jak ten cas leti, jak mi rostou a snazim se zapamatovat si kazdy okamzik, abych na to mohla porad vzpominat... Mazlim se s nima casto a vzdycky si reknu, ze za 12, 15 let uz to takovy nebude... Ale jo, bude to taky dobry, ale ti mali klucici jsou pro me momentalne proste nej! 🙂
Achich, tak s tímhle v sobě moc bojuju. Nejradši bych je držela v náruči celý život, vůbec nevím, jak se vyrovnat s tím, jak rychle rostou.
Nejdriv jsem clanek jen precetla a rekla si - krasne. Ale zacala jsem o nem premyslet a nakonec me dojeti rozplakalo. Kdyz vidim sve stale jeste male miminko, jak ho starsi brachove chovaji, tak se castokrat ptam, proc uz mi nikdo nevrati aspon kousek casu, kdyz i oni byli tak malinci.
Normálně mám uvažování feministky, ale teď napíšu něco, čím se odchýlím - je mi líto, že už nežijeme v době, kdy jediným posláním a úkolem ženy bylo přivádět na svět děti a pečovat o rodinu. Dnes si naplánujeme dvě děti krátce po sobě kolem třicítky po vysazení prášků a sotva se v nás probudí žena-matka a získáme zkušenosti, je to všechno pryč - plození, rození, vůně miminka,... nejen, že tímto trendem vymírá naše společnost a pomalu ji nahrazují jiné kultury, které rozmnožování tolik neregulují, ale my se ochuzujeme o roky s malými dětmi, o velké rodiny, pak máme méně vnoučat a společnosti na stáří. Z výše zmíněných důvodů do toho chci ještě jít, i když je mi taky už 31 a mám 2 syny🙂
já s tím nějak nebojuji. Celý článek mi přijde jako pláč nad rozlitým mlékem. Já si vychutnávám všechny stadia, které děti mají, a taky se těším až odejdou z domu 😀 jsem spokojená s tím, jak to je. Rozumím si i s puberťáky, možná u holek to bude jiné, ale jsem na to připravena. Asi je to tím, že jich mám hodně. Proč jich nemáte víc, když se vám to tak líbí?
@lauramyn víc dětí už mít nebudu. Hlavní důvod je mé zdraví a já si vybojoval už i mladšího. V tento moment mi to tak připadá a na druhou stranu jsou momenty, kdy si říkám,že je fajn,jak už jsou do jisté míry samostatní;) Momentálně odchod z domu je nepředstavitelná realita. Ale třeba, jak si toto přečtu za 5,10let,bude pohled zase jiný.
@kami1984 je to možné, že tím, jak budou růst, tak tě sami kluci připraví na to, abys je jednou "pustila". Jinak přeji ať si co nejvíce užiješ to co je "teď". Je to jako se štěstím, pokud čekáme, že bude až...... tak až bude to až, tak zjistíme, že to, co jsme čekali nepřišlo a promrhali jsme mnoho času čekáním.....
Já nechci
brečím jak želva, bože jak pravdivé, příští rok jde starší k zápisu do školy, moje miminko půjde do školy....šílené
Ten čas tak šíleně letí že to není snad ani možný. Dcera má 13 měsíců a co už všechno zvládne a jak roste. Člověk se otočí na patě a děti už jsou velký. Ach jo ,už chápu moji mámu 🙂
☹ skoro jsi me rozbrecela.. To moje male, milovane miminko mi bude taky jednou utikat z naruce??!! ☹
Začni psát komentář...
Nádherné 🙂. Na to si vzpomenu snad vždy, když bude malý zkoušet flexibilitu mých nervů. Uteče to tak strašně rychle ☹.