Náš den Dé

V pátek jsem si říkala, že jeden týden přenášení jsem zkousla, ale další už to asi nevydržím... Myslím, že jsem vyzkoušela již všechny doporučené typy pro vyvolání porodu a stále nic. Emičce se ven prostě nechce. I přes to, že první pokus na vyvolání porodu pomocí Hamiltonova hmatu nevyšel, v pátek ochotně podstupuji pokus druhý – i když to není vůbec nic příjemného…. A jestli Hamiltonův hmat na podruhé zabral? Nevím jestli je to zásluha tohoto zákroku, ale den na to se Emička skutečně rozhodla podívat se na svět🙂

V sobotu 25.5.2013 jsem se probudila bez jakékoli známky bolestí. Budoucí tatítnek byl domluvený s mým dědou na tom, že spolu dopoledne pojedou nakupovat do OBI, já jsem se proto domluvila s babičkou, že jí budu prozatím dělat společnost. Zhruba v 11 hodin chlapi odjeli do OBI a já jsem zůstala u babičky na “kafe” (v podobě caro nápoje🙂).

S babičkou jsme samozřejmě povídaly a povídaly. Nejčastějším tématem bylo naše přání, aby se už Emička rozhodla jít za námi🙂 Asi kolem 12 hodiny jsem začala cítit slabé bolení břicha, nepřikládala jsem mu ale moc pozornosti, protože po prvním Hamiltonu jsem cítila bolení mnohem silnější a nic z něj nakonec nebylo.Zhruba ve 12:30 zavolal manžel, že už mají vše potřebné nakoupeno, ať jdu čekat na parkoviště. Bydlíme sice 10 minut pěšky od babičky a dědy, ale kupovali jsme v OBI 2,5 metru dlouhý parapet, tak proto jsme jeli autem.

Když jsem nastoupila do auta, děda si ještě s Jirkou venku povídal. A v tom to přišlo, první kontrakce přišla jako blesk z čistého nebe! Naléhala jsem proto na manžela, že mě nějak bolí břicho a že raději pojedeme domů…. Než jsme dojeli ten kousek k nám, měla jsem ještě další 2 kontrakce. Usoudila jsem, že jsou to jen poslíčci, protože jsem měla kontrakce asi po 3 minulách a byly dóóóst silné, říkala jsem si, že to brzy přejde, že tak rychlý nástup by porod neměl.

Když jsme došli domů, pověřila jsem manžela, aby uvařil těstoviny. Kuře na paprice jsem připravila den předem a stačilo jen dodělat přílohu. Já jsem se rozhodla jít do horké vany v domnění, že kontrakce přejdou a pak se v klidu naobědvám. Vana bohužel bolest nezmírnila. Rozhodla jsem se měřit rozestup mezi kontrakcemi, nebyly vůbec pravidelné. Měla jsem třeba čtyři po třech minutách a pak byla jedna po pěti a další třeba jen po minutě a půl. Jídlo bylo hotové, ale copak se dá v takových bolestech jíst? Když jsem takhle trpěla hodinu, konzultovala jsem situaci s nastávající babičkou a usoudily jsme, že je opravdu na čase vyrazit. Řekla jsem manželovi, že se jdu obléct, že jedeme. On se šel zatím oholit, aby ho naše dcerka spatřila v plné kráse🙂 Jeho holení mě samozřejmě zdržovalo, křičela jsem na něj, ať si pohne, protože jsem začala být nervózní a čekala jsem, jestli to nakonec nebude překotný porod. V autě jsem rozhodně rodit nechtěla🙂 Popadli jsme tedy všechny připravené věci a vyrazili jsme na cestu. Bylo kolem 14:15.

Myslím, že až v autě si manžel uvědomil, že budu opravdu rodit, stejně tak si uvědomil, že si doma zapomněl mobil🙂 Cesta do nemocnice nám trvala asi 10 minut. Najednou se ale kontrakce zpomalily, měla jsem je asi po 5 minutách. Tak jsem si zase říkala, že to možná byli opravdu poslíčci a že jedeme zbytečně...

V nemocnici mě přijala porodní asistentka, která nechala manžela čekat za dveřmi, takže chudák nevěděl, co se děje. Převlékla jsem se do erární košile a dali mě zatím na monitor. Asi po 10 minutách dorazila doktorka a vyšetřila mě. Konečně jsem měla jistotu, že to nebyl jen planý poplach a že opravdu rodím. Doktorka řekla, že jsem otevřená asi na půl centimetru. Hned na to přišel dotaz, jestli se mnou manžel zůstane celou dobu nebo jestli pojede domů – bude to trvat ještě dlouho konstatovala PA i doktorka. Já jsem jen odvětila, že když to vydržím já, musí manžel taky 😀 

Přeci jen odjel domů, ale jen pro ten zapomenutý mobil. Já jsem zatím dostala klystýr. Nějakou chvíli jsem strávila na WC, pak jsem si dala rychlou sprchu a šla jsem si lehnout na hekárnu. Byla jsem tam jen chvíli sama než manžel dorazil. V tuhle chvíli byly kontrakce pořád nepravidelné. Někdy po minutě, někdy po čtyřech, prostě různě. Zavolali jsme našim maminkám, aby věděli, že je vnouče opravdu na cestě a slíbili jsme, že budeme průběžně informovat. Kolik mohlo být hodin, asi tak 16h?🙂

Vím, že jsem si řekla o nějaké utěšující látky, ale nevím jestli to bylo před prasknutím vody nebo až po(asi před). Po té, co voda praskla byla bolest ještě o dost nesnesitelnější. A ještě horší bylo, že potřebovali naměřit srdíčko a já jsem při tom musela ležet na zádech. V tu chvíli byla bolest tak strašná, že jsem i přes naléhání PA na naměření srdíčka musela změnit polohu a tak jsem vstala. Na to mi PA řekla, že ve stoje to taky můžeme měřit. Předtím tvrdila, že musím bezpodmínečně zůstat na zádech☹ Je ale pravda, že ve stoje to chvíli snímalo tep Emičky a chvíli můj.

V 17 hodin přišlo rozhodnutí, že jdeme na sál. V tu chvíli jsem si říkala, že to bylo dost rychlé. Myslela jsem, že párkrát zatlačím a malá bude venku. To byl ale omyl. První půl hodinu jsem ležela v křesle s manželem po boku a nikde nikdo nebyl! Už jsem měla opravdu nutkání tlačit, ale stále jsem ho potlačovala, protože mi nikdo nedal instrukce. Pak se ukázala PA a řekla mi, jak si mám při kontrakci držet nohy a kdy tlačit. Snažila jsem se řídit instrukcemi a s manželem po boku jsem tlačila. Myslela jsem si, že porodím bez porodních asistentek i doktorky, když si tam takhle sama tlačím, ale asi věděly, že ještě nejsem tak otevřená, tak mě tam s klidným srdcem nechaly samotnou.

Po nějaké chvíli se PA vrátila a řekla mi, že tlačím špatně a ať zkusím jinou polohu. Vystřídala jsem asi 4 různé polohy, manžel mě chvíli podpíral, u jiné polohy mi dával dýchat kyslík, byl mi velkou oporou… Nakonec tam byly PA dvě, ale i tak si nevěděly rady. Vždy když jsem přestala tlačit, tak hlavička zajela zpět, veškerá moje snaha byla marná. V tu chvíli jsem se cítila bezradně.... Cítila jsem, že už víc tlačit nemůžu a přes to je to málo… Bála jsem se, že budou malou tahat pomocí kleští.

Nakonec dorazila doktorka, která opět zkonstatovala, že tlačím špatně, prý jsem tlačila do krku… Už jsem opravdu myslela, že dojde na nejhorší. V tom mi ale zřejmě doktorka udělala nástřih, PA mi začla tlačit na břicho a společnými silami jsme dokázaly, že se hlavička dostala ven. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen se srdce a už jsem se strašně těšila, až náš poklad uvidím! Na další zatlačení šly ven ramínka. Ty už pro mě byly brnkačka, oproti hlavičce🙂 A pak už jen vím, že přišel nejkrásnější okamžik mého života. Když mi položily mojí holčičku na břicho. Byl to opravdu emotivní zážitek, byla jsem neskutečně šťastná, že je zdravá a že už jí mám u sebe.

Manžel šel kontrolovat měření, vážení a samozřejmě musel dokumentovat tyto nezapomenutelné chvíle. Emička měla 3250g a 50cm, narodila se ve 20:00. Mě zatím doktorka zašívala. Trvalo to asi 15 minut a musím říct, že jsem cítila jen slabé píchání. Ještě asi další hodinu jsem ležela na sále a pak jsme se přesunuli na pokoj. Manžel musel odejít a já jsem zůstala s naším štěstíčkem v nemocnici. Jelikož jsem se přes kontrakce nestihla odpoledne naobědvat, řekla jsem si ještě o nějaké jídlo. Dostala jsem 2 sladké housky a zhltla jsem je na posezení🙂 První noc jsme se s Emičkou moc nevyspaly, byla chudinka vyplašená z nového prostředí. V nemocnici jsem strávily dohromady 6 dní, protože jsme měli problém se žloutenkou. V pátek 31.5. se Emička poprvé podívala domů. Nyní za sebou máme i šestinedělí a Emička už je velká holka - váží 5150g a měří 57cm. Je to náš miláček!!!:-*