Díky projektu "koník testuje" jsem měla s rodinou možnost vyzkoušet kosmetiku Nobilis Tilia a nyní bych se s Vámi ráda podělila o poznatky z testování.

Přiznám se, že jsem o této značce Bio kosmetiky slyšela poprvé až díky tomuto projektu. Veliké překvapení pro mne bylo zjištění, že je tato firma česká. Já osobně ráda podporuji český trh a je to pro mne veliké plus.

Když nám balíček s kosmetikou dorazil, vše jsme důkladně očichali a seznámili se s produkty. Součástí balíčku byly: sprchový gel Vendelín, šampon Toník, ochranný krém Olinka a osvěžovač vzduchu pro miminka. Mě i dcerkám vonělo všechno, jen manžel měl výhrady k ochrannému krému (vůně ho vůbec nelákala). Všechny testované produkty mají opravdu pěkný obal...pro starší dceru (3,5roku) jsou postavy zvířátek velikým lákadlem a hned si pamatovala, že sloník bude na tělo a pejsek na vlásky. Níže naleznete podrobnější popis jednotlivých produktů.

Sprchový gel Vendelín:

Sloník Vendelín má příjemnou vůni po pomerančích, není zbytečně přeslazený, jako bývá většina dětské kosmetiky. Má skvělou konzistenci připomínající želé, takže člověk najednou nevyplácá zbytečně moc.

Šampon Toník:

Když se řekne druhý porod, každá maminka asi doufá v rychlejší a hladší průběh než u porodu prvního. Já jsem nebyla výjimkou. I když první porod zvládnutý za 7,5hodiny nebyl až tak špatný Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že můj porod bude takový, jaký ve skutečnosti byl.

Neděle 20.9.2015 a já dva dny po termínu porodu (40+2). Jako každou noc jsem se několikrát vzbudila na záchod. V 5:30 jsem vstávala asi po třetí s pocitem, že mě i trochu bolelo břicho.  Došla jsem si proto také na velkou a myslela jsem, že bolest poleví... Bolest břicha ale nepřešla a naopak jsem zjistila, že v určitou dobu břicho bolí víc.

Vrátila jsem se do postele a říkala jsem si, že jestli mě právě čeká porod, tak si musím ještě trochu odpočinout. Vzala jsem si k ruce mobil, kde jsem měla staženou aplikaci na měření kontrakcí a snažila jsem se mezi stahy ještě usnout.

Manžela jsem prozatím nebudila. Jelikož dost chrápe a já se na konci těhotenství moc nevyspala, tak jsem ho večer před tím poslala spát do obýváku Alespoň jsem nemusela vysvětlovat co mi je a hned ho plašit, kdyby se jednalo třeba jen o poslíčky.

Aplikace na měření kontrakcí ukazovala, že bolesti jsou nepravidelné (4min, 8min, 4min… trvání cca 15-20 vteřin). Pořád jsem se snažila odpočívat. V 6:45 jsem už šla vzbudit manžela, protože jsem se chtěla jít osprchovat a hlavně oholit, dokud jsem byla v pohodě. Manželovi se zrovna zdál nějaký sen, že se nestihl zúčastnit porodu, a tak byl za moje slova „BUDEME RODIT“ celkem rád Zároveň jsem zavolala mojí babičce, která bydlí kousek od nás – jelikož starší dcera ještě spala a nevěděla jsem, kdy budeme muset vyrazit do porodnice, tak aby v případě nutnosti zůstala u nás a pohlídala jí.

V klídku jsem se osprchovala. Mezitím dorazila babička a tak jsem zaúkolovala manžela, aby si uvařili kafe. I když vypili kafíčko, dcera pořád chrněla, už bylo ale nějakých 8 hodin a tak jsme jí probudili s tím, že jí odvezeme k tchýni a pak pofrčíme rovnou do porodnice. Původní plán byl takový, že bude během porodu hlídat tchýně a né moje babička, které je už 74 let. Zároveň jsem se s dcerkou chtěla ještě rozloučit, protože jsem věděla, že jí několik dní neuvidím (do Mostecké porodnice děti nesmějí).

V pátek jsem si říkala, že jeden týden přenášení jsem zkousla, ale další už to asi nevydržím... Myslím, že jsem vyzkoušela již všechny doporučené typy pro vyvolání porodu a stále nic. Emičce se ven prostě nechce. I přes to, že první pokus na vyvolání porodu pomocí Hamiltonova hmatu nevyšel, v pátek ochotně podstupuji pokus druhý – i když to není vůbec nic příjemného…. A jestli Hamiltonův hmat na podruhé zabral? Nevím jestli je to zásluha tohoto zákroku, ale den na to se Emička skutečně rozhodla podívat se na svět

V sobotu 25.5.2013 jsem se probudila bez jakékoli známky bolestí. Budoucí tatítnek byl domluvený s mým dědou na tom, že spolu dopoledne pojedou nakupovat do OBI, já jsem se proto domluvila s babičkou, že jí budu prozatím dělat společnost. Zhruba v 11 hodin chlapi odjeli do OBI a já jsem zůstala u babičky na “kafe” (v podobě caro nápoje).

S babičkou jsme samozřejmě povídaly a povídaly. Nejčastějším tématem bylo naše přání, aby se už Emička rozhodla jít za námi Asi kolem 12 hodiny jsem začala cítit slabé bolení břicha, nepřikládala jsem mu ale moc pozornosti, protože po prvním Hamiltonu jsem cítila bolení mnohem silnější a nic z něj nakonec nebylo.Zhruba ve 12:30 zavolal manžel, že už mají vše potřebné nakoupeno, ať jdu čekat na parkoviště. Bydlíme sice 10 minut pěšky od babičky a dědy, ale kupovali jsme v OBI 2,5 metru dlouhý parapet, tak proto jsme jeli autem.

Když jsem nastoupila do auta, děda si ještě s Jirkou venku povídal. A v tom to přišlo, první kontrakce přišla jako blesk z čistého nebe! Naléhala jsem proto na manžela, že mě nějak bolí břicho a že raději pojedeme domů…. Než jsme dojeli ten kousek k nám, měla jsem ještě další 2 kontrakce. Usoudila jsem, že jsou to jen poslíčci, protože jsem měla kontrakce asi po 3 minulách a byly dóóóst silné, říkala jsem si, že to brzy přejde, že tak rychlý nástup by porod neměl.

Když jsme došli domů, pověřila jsem manžela, aby uvařil těstoviny. Kuře na paprice jsem připravila den předem a stačilo jen dodělat přílohu. Já jsem se rozhodla jít do horké vany v domnění, že kontrakce přejdou a pak se v klidu naobědvám. Vana bohužel bolest nezmírnila. Rozhodla jsem se měřit rozestup mezi kontrakcemi, nebyly vůbec pravidelné. Měla jsem třeba čtyři po třech minutách a pak byla jedna po pěti a další třeba jen po minutě a půl. Jídlo bylo hotové, ale copak se dá v takových bolestech jíst? Když jsem takhle trpěla hodinu, konzultovala jsem situaci s nastávající babičkou a usoudily jsme, že je opravdu na čase vyrazit. Řekla jsem manželovi, že se jdu obléct, že jedeme. On se šel zatím oholit, aby ho naše dcerka spatřila v plné kráse Jeho holení mě samozřejmě zdržovalo, křičela jsem na něj, ať si pohne, protože jsem začala být nervózní a čekala jsem, jestli to nakonec nebude překotný porod. V autě jsem rozhodně rodit nechtěla Popadli jsme tedy všechny připravené věci a vyrazili jsme na cestu. Bylo kolem 14:15.

Myslím, že až v autě si manžel uvědomil, že budu opravdu rodit, stejně tak si uvědomil, že si doma zapomněl mobil Cesta do nemocnice nám trvala asi 10 minut. Najednou se ale kontrakce zpomalily, měla jsem je asi po 5 minutách. Tak jsem si zase říkala, že to možná byli opravdu poslíčci a že jedeme zbytečně...