Díky projektu "koník testuje" jsem měla s rodinou možnost vyzkoušet kosmetiku Nobilis Tilia a nyní bych se s Vámi ráda podělila o poznatky z testování.

Přiznám se, že jsem o této značce Bio kosmetiky slyšela poprvé až díky tomuto projektu. Veliké překvapení pro mne bylo zjištění, že je tato firma česká. Já osobně ráda podporuji český trh a je to pro mne veliké plus.

Když nám balíček s kosmetikou dorazil, vše jsme důkladně očichali a seznámili se s produkty. Součástí balíčku byly: sprchový gel Vendelín, šampon Toník, ochranný krém Olinka a osvěžovač vzduchu pro miminka. Mě i dcerkám vonělo všechno, jen manžel měl výhrady k ochrannému krému (vůně ho vůbec nelákala). Všechny testované produkty mají opravdu pěkný obal...pro starší dceru (3,5roku) jsou postavy zvířátek velikým lákadlem a hned si pamatovala, že sloník bude na tělo a pejsek na vlásky. Níže naleznete podrobnější popis jednotlivých produktů.

Sprchový gel Vendelín:

Sloník Vendelín má příjemnou vůni po pomerančích, není zbytečně přeslazený, jako bývá většina dětské kosmetiky. Má skvělou konzistenci připomínající želé, takže člověk najednou nevyplácá zbytečně moc.

Šampon Toník:

Na šampon jsem byla velice zvědavá, protože má mladčí dcerka (14 měsíců) má stále problémy se šupinatostí pokožky hlavy. Musím říct, že šupinky jí během týdenního testování nezmizely úplně, ale má jich podstatně méně. Celá rodina tedy hodnotí šampon s pejskem opravdu kladně a to i proto, že neštípe v očích a voní po heřmánku.

Ochranný krém Olinka:

Hrošice Olinka je všestranná pomocnice miminek a malých dětí. Výrobce uvádí, že je dobrá jako ochrana proti vlhku a zároveň dokáže chránit před mrazem/větrem a také vyživovat vysušenou pokožku. Všechno jsme otestovali a krém dopadl skvěle.

Zarudnutí pokožky zadečku při opruzení bylo rychle pryč. Když jsem dcerkám mazala tvářičky do mrazu, skvěle se roztíral. Starší dcerka měla vzhledem k začínajícím mrazům suché ruce a tak jsme krém využili i k regeneraci a jak jsem již zmiňovala, funguje na výbornou. 

Osvěžovač vzduchu pro miminka:

Během týdne testování měla mladší dcerka zrovna rýmu, proto jsme hojně využívali i osvěžovač vzduchu s kočičkou. Tento osvěžovač by měl napomáhat ke klidnému spánku v období nachlazení a dále by měl rozpouštět hleny a zmírňovat zduření nosní sliznice.

Během celého dne jsem tedy vystříkávala byt a hlavně pokojíček. Poznatky jsou takové, že vůně osvěžovače je opravdu neodolatelná. Dcerka spinkala klidně, ale zda jí osvěžovač pomohl ke zmírnění rýmy si netroufám říct. Dle mého rýma trvala stejně dlouho jako jindy, ale měli jsme nádherně provoněný byt a zvlhčený vzduch

Pár slov na závěr:

Jsem velice ráda, že jsem se mohla zapojit do projektu testování kosmetiky Nobilis Tilia. Při testování jsme si užili spoustu legrace, ale bohužel né všechny fotografie z testování se dají uveřejnit 🙂 Kosmetika na mne zapůsobila opravdu pozitivně a myslím, že brzy vyzkouším sama další produkty a to ne jen z řady Dětské kosmetiky, ale zkusími něco pro sebe i pro manžela. #test_nobilis #konik_testuje

Když se řekne druhý porod, každá maminka asi doufá v rychlejší a hladší průběh než u porodu prvního. Já jsem nebyla výjimkou. I když první porod zvládnutý za 7,5hodiny nebyl až tak špatný 🙂 Ani ve snu by mne ale nenapadlo, že můj porod bude takový, jaký ve skutečnosti byl.

Neděle 20.9.2015 a já dva dny po termínu porodu (40+2). Jako každou noc jsem se několikrát vzbudila na záchod. V 5:30 jsem vstávala asi po třetí s pocitem, že mě i trochu bolelo břicho.  Došla jsem si proto také na velkou a myslela jsem, že bolest poleví... Bolest břicha ale nepřešla a naopak jsem zjistila, že v určitou dobu břicho bolí víc.

Vrátila jsem se do postele a říkala jsem si, že jestli mě právě čeká porod, tak si musím ještě trochu odpočinout. Vzala jsem si k ruce mobil, kde jsem měla staženou aplikaci na měření kontrakcí a snažila jsem se mezi stahy ještě usnout.

Manžela jsem prozatím nebudila. Jelikož dost chrápe a já se na konci těhotenství moc nevyspala, tak jsem ho večer před tím poslala spát do obýváku 🙂 Alespoň jsem nemusela vysvětlovat co mi je a hned ho plašit, kdyby se jednalo třeba jen o poslíčky.

Aplikace na měření kontrakcí ukazovala, že bolesti jsou nepravidelné (4min, 8min, 4min… trvání cca 15-20 vteřin). Pořád jsem se snažila odpočívat. V 6:45 jsem už šla vzbudit manžela, protože jsem se chtěla jít osprchovat a hlavně oholit, dokud jsem byla v pohodě. Manželovi se zrovna zdál nějaký sen, že se nestihl zúčastnit porodu, a tak byl za moje slova „BUDEME RODIT“ celkem rád 🙂 Zároveň jsem zavolala mojí babičce, která bydlí kousek od nás – jelikož starší dcera ještě spala a nevěděla jsem, kdy budeme muset vyrazit do porodnice, tak aby v případě nutnosti zůstala u nás a pohlídala jí.

V klídku jsem se osprchovala. Mezitím dorazila babička a tak jsem zaúkolovala manžela, aby si uvařili kafe. I když vypili kafíčko, dcera pořád chrněla, už bylo ale nějakých 8 hodin a tak jsme jí probudili s tím, že jí odvezeme k tchýni a pak pofrčíme rovnou do porodnice. Původní plán byl takový, že bude během porodu hlídat tchýně a né moje babička, které je už 74 let. Zároveň jsem se s dcerkou chtěla ještě rozloučit, protože jsem věděla, že jí několik dní neuvidím (do Mostecké porodnice děti nesmějí).

Moje kontrakce byly stále docela slabé a nepravidelné asi po 3-5 minutách. Říkala jsem si, že až dorazíme do porodnice a dají mi klystýr (nakonec nedali!), že se mi porod třeba lépe rozjede, proto jsem usoudila vyrazit nějak po půl 9. Cestou do porodnice jsme odvezli babičku a pak předali Emičku u tchýně. Cestou jsem ještě stihla telefonát s mojí mamkou, mluvila jsem s ní, když jsme dorazili k porodnici v 8:50.

Manžel mě vyhodil u vchodu s tím, že jel ještě zaparkovat a já na něj čekala v přízemí, až dorazí. Jelikož se předělává celá nemocnice pořádně jsme nevěděli kam vůbec jít. Jeli jsme tedy výtahem do 6. patra, kde jsem rodila před 2 lety. Samozřejmě tam teď porodní sál nebyl a byl v přízemí, kam nás přesměrovala sestřička. Jeli jsme tedy zpět dolů.

Když jsme porodní asistentce ohlásili, že rodím a mám slabé kontrakce asi po 3-5minutách, tak se mě zeptala, jestli budu chtít jít ještě domů, když bude porod na začátku. Manžel jí odbyl za mě s tím, že i první porod byl celkem rychlý a že zpět domů nejedeme.

Šla jsem tedy podstoupit vyšetření (9:10). Manžel čekal na chodbě. Doktorka mě prsty vyšetřila a usoudila, že je porod v začátku a já jsem otevřená na 1-2cm (9:15). Následovalo měření ozev. Během měření probíhal také „vstupní dotazník“ – zjištění telefonních čísel, adresy, počtu těhotenství, rodinného stavu atd. atd…..

Během tohoto vstupního pohovoru mi najednou rupla voda (bylo maximálně 9:25) a pak už to se mnou šlo z kopce. Kontrakce asi po minutě s trvání 30 vteřin (alespoň si to myslím, nic už jsem neměřila 😀 ). Behěm neustálých kontrakcí se mě sestry i nadále ptaly na nějaké přiblblé otázky, které jsem ve většině případů vůbec nevnímala. Pozvali tedy dovnitř manžela, který se nestačil divit, co se se mnou během 20minut, co jsem byla uvnitř stalo. Přijímali mě v pohodě skoro s žádnou bolestí a teď jsem tam ležela a skučela…

Měla jsem už silné nutkání tlačit, ale sestry mě stále napomínaly, ať si nepřitlačuju, že ještě nejsem dost otevřená. Já jen procedila mezi zuby, že mě to už nutí. Sestra svolila, že tedy zkontroluje situaci, ale ještě i tak musela zapsat pár „důležitých“ informací o manželovo zaměstnání do počítače. Když mě po nějaké té minutě přišla zkontrolovat, sáhla do mě a řekla jen „Vy jste teda fofrnice, musíme hned na sál“. Tahle věta by mě dostala do kolen – kdyby zrovna neležela….

V hlavě mi ale i přes to běžela myšlenka na můj první porod, kde jsem na sále 3 hodiny tlačila. Musela jsem počkat, až budu po kontrakci a pak jsem odcupitala na sál. Vyhupsla jsem na porodní lůžko a porodní asistentka oznámila, že stačí 2 zatlačení a malá bude venku. VŮBEC JSEM TOMU NEMOHLA UVĚŘIT!

Těch zatlačení bylo tedy trochu víc, ale né o moc. Bylo to hlavně proto, že když už byla hlavička mezi nohama, přestaly mi kontrakce a nevěděla jsem kdy tlačit. Manžel stál za mnou a už mi říkal, že vidí vlásky. Myslela jsem si, že mě jen chce povzbudit a že z jeho pohledu je to snad nemožné, ale prý je opravdu viděl. Nakonec jsem i bez kontrakcí dcerku vytlačila a bylo po všem (9:45). Opravdový porod s neskutečnou bolestí, trval asi 15minut!

Když jsem v 10 hodin volala mamce, že je malá na světě nemohla tomu uvěřit….

My dvě cca 2 hodinky po porodu <3

V pátek jsem si říkala, že jeden týden přenášení jsem zkousla, ale další už to asi nevydržím... Myslím, že jsem vyzkoušela již všechny doporučené typy pro vyvolání porodu a stále nic. Emičce se ven prostě nechce. I přes to, že první pokus na vyvolání porodu pomocí Hamiltonova hmatu nevyšel, v pátek ochotně podstupuji pokus druhý – i když to není vůbec nic příjemného…. A jestli Hamiltonův hmat na podruhé zabral? Nevím jestli je to zásluha tohoto zákroku, ale den na to se Emička skutečně rozhodla podívat se na svět🙂

V sobotu 25.5.2013 jsem se probudila bez jakékoli známky bolestí. Budoucí tatítnek byl domluvený s mým dědou na tom, že spolu dopoledne pojedou nakupovat do OBI, já jsem se proto domluvila s babičkou, že jí budu prozatím dělat společnost. Zhruba v 11 hodin chlapi odjeli do OBI a já jsem zůstala u babičky na “kafe” (v podobě caro nápoje🙂).

S babičkou jsme samozřejmě povídaly a povídaly. Nejčastějším tématem bylo naše přání, aby se už Emička rozhodla jít za námi🙂 Asi kolem 12 hodiny jsem začala cítit slabé bolení břicha, nepřikládala jsem mu ale moc pozornosti, protože po prvním Hamiltonu jsem cítila bolení mnohem silnější a nic z něj nakonec nebylo.Zhruba ve 12:30 zavolal manžel, že už mají vše potřebné nakoupeno, ať jdu čekat na parkoviště. Bydlíme sice 10 minut pěšky od babičky a dědy, ale kupovali jsme v OBI 2,5 metru dlouhý parapet, tak proto jsme jeli autem.

Když jsem nastoupila do auta, děda si ještě s Jirkou venku povídal. A v tom to přišlo, první kontrakce přišla jako blesk z čistého nebe! Naléhala jsem proto na manžela, že mě nějak bolí břicho a že raději pojedeme domů…. Než jsme dojeli ten kousek k nám, měla jsem ještě další 2 kontrakce. Usoudila jsem, že jsou to jen poslíčci, protože jsem měla kontrakce asi po 3 minulách a byly dóóóst silné, říkala jsem si, že to brzy přejde, že tak rychlý nástup by porod neměl.

Když jsme došli domů, pověřila jsem manžela, aby uvařil těstoviny. Kuře na paprice jsem připravila den předem a stačilo jen dodělat přílohu. Já jsem se rozhodla jít do horké vany v domnění, že kontrakce přejdou a pak se v klidu naobědvám. Vana bohužel bolest nezmírnila. Rozhodla jsem se měřit rozestup mezi kontrakcemi, nebyly vůbec pravidelné. Měla jsem třeba čtyři po třech minutách a pak byla jedna po pěti a další třeba jen po minutě a půl. Jídlo bylo hotové, ale copak se dá v takových bolestech jíst? Když jsem takhle trpěla hodinu, konzultovala jsem situaci s nastávající babičkou a usoudily jsme, že je opravdu na čase vyrazit. Řekla jsem manželovi, že se jdu obléct, že jedeme. On se šel zatím oholit, aby ho naše dcerka spatřila v plné kráse🙂 Jeho holení mě samozřejmě zdržovalo, křičela jsem na něj, ať si pohne, protože jsem začala být nervózní a čekala jsem, jestli to nakonec nebude překotný porod. V autě jsem rozhodně rodit nechtěla🙂 Popadli jsme tedy všechny připravené věci a vyrazili jsme na cestu. Bylo kolem 14:15.

Myslím, že až v autě si manžel uvědomil, že budu opravdu rodit, stejně tak si uvědomil, že si doma zapomněl mobil🙂 Cesta do nemocnice nám trvala asi 10 minut. Najednou se ale kontrakce zpomalily, měla jsem je asi po 5 minutách. Tak jsem si zase říkala, že to možná byli opravdu poslíčci a že jedeme zbytečně...

V nemocnici mě přijala porodní asistentka, která nechala manžela čekat za dveřmi, takže chudák nevěděl, co se děje. Převlékla jsem se do erární košile a dali mě zatím na monitor. Asi po 10 minutách dorazila doktorka a vyšetřila mě. Konečně jsem měla jistotu, že to nebyl jen planý poplach a že opravdu rodím. Doktorka řekla, že jsem otevřená asi na půl centimetru. Hned na to přišel dotaz, jestli se mnou manžel zůstane celou dobu nebo jestli pojede domů – bude to trvat ještě dlouho konstatovala PA i doktorka. Já jsem jen odvětila, že když to vydržím já, musí manžel taky 😀 

Přeci jen odjel domů, ale jen pro ten zapomenutý mobil. Já jsem zatím dostala klystýr. Nějakou chvíli jsem strávila na WC, pak jsem si dala rychlou sprchu a šla jsem si lehnout na hekárnu. Byla jsem tam jen chvíli sama než manžel dorazil. V tuhle chvíli byly kontrakce pořád nepravidelné. Někdy po minutě, někdy po čtyřech, prostě různě. Zavolali jsme našim maminkám, aby věděli, že je vnouče opravdu na cestě a slíbili jsme, že budeme průběžně informovat. Kolik mohlo být hodin, asi tak 16h?🙂

Vím, že jsem si řekla o nějaké utěšující látky, ale nevím jestli to bylo před prasknutím vody nebo až po(asi před). Po té, co voda praskla byla bolest ještě o dost nesnesitelnější. A ještě horší bylo, že potřebovali naměřit srdíčko a já jsem při tom musela ležet na zádech. V tu chvíli byla bolest tak strašná, že jsem i přes naléhání PA na naměření srdíčka musela změnit polohu a tak jsem vstala. Na to mi PA řekla, že ve stoje to taky můžeme měřit. Předtím tvrdila, že musím bezpodmínečně zůstat na zádech☹ Je ale pravda, že ve stoje to chvíli snímalo tep Emičky a chvíli můj.

V 17 hodin přišlo rozhodnutí, že jdeme na sál. V tu chvíli jsem si říkala, že to bylo dost rychlé. Myslela jsem, že párkrát zatlačím a malá bude venku. To byl ale omyl. První půl hodinu jsem ležela v křesle s manželem po boku a nikde nikdo nebyl! Už jsem měla opravdu nutkání tlačit, ale stále jsem ho potlačovala, protože mi nikdo nedal instrukce. Pak se ukázala PA a řekla mi, jak si mám při kontrakci držet nohy a kdy tlačit. Snažila jsem se řídit instrukcemi a s manželem po boku jsem tlačila. Myslela jsem si, že porodím bez porodních asistentek i doktorky, když si tam takhle sama tlačím, ale asi věděly, že ještě nejsem tak otevřená, tak mě tam s klidným srdcem nechaly samotnou.

Po nějaké chvíli se PA vrátila a řekla mi, že tlačím špatně a ať zkusím jinou polohu. Vystřídala jsem asi 4 různé polohy, manžel mě chvíli podpíral, u jiné polohy mi dával dýchat kyslík, byl mi velkou oporou… Nakonec tam byly PA dvě, ale i tak si nevěděly rady. Vždy když jsem přestala tlačit, tak hlavička zajela zpět, veškerá moje snaha byla marná. V tu chvíli jsem se cítila bezradně.... Cítila jsem, že už víc tlačit nemůžu a přes to je to málo… Bála jsem se, že budou malou tahat pomocí kleští.

Nakonec dorazila doktorka, která opět zkonstatovala, že tlačím špatně, prý jsem tlačila do krku… Už jsem opravdu myslela, že dojde na nejhorší. V tom mi ale zřejmě doktorka udělala nástřih, PA mi začla tlačit na břicho a společnými silami jsme dokázaly, že se hlavička dostala ven. V tu chvíli mi spadl obrovský kámen se srdce a už jsem se strašně těšila, až náš poklad uvidím! Na další zatlačení šly ven ramínka. Ty už pro mě byly brnkačka, oproti hlavičce🙂 A pak už jen vím, že přišel nejkrásnější okamžik mého života. Když mi položily mojí holčičku na břicho. Byl to opravdu emotivní zážitek, byla jsem neskutečně šťastná, že je zdravá a že už jí mám u sebe.

Manžel šel kontrolovat měření, vážení a samozřejmě musel dokumentovat tyto nezapomenutelné chvíle. Emička měla 3250g a 50cm, narodila se ve 20:00. Mě zatím doktorka zašívala. Trvalo to asi 15 minut a musím říct, že jsem cítila jen slabé píchání. Ještě asi další hodinu jsem ležela na sále a pak jsme se přesunuli na pokoj. Manžel musel odejít a já jsem zůstala s naším štěstíčkem v nemocnici. Jelikož jsem se přes kontrakce nestihla odpoledne naobědvat, řekla jsem si ještě o nějaké jídlo. Dostala jsem 2 sladké housky a zhltla jsem je na posezení🙂 První noc jsme se s Emičkou moc nevyspaly, byla chudinka vyplašená z nového prostředí. V nemocnici jsem strávily dohromady 6 dní, protože jsme měli problém se žloutenkou. V pátek 31.5. se Emička poprvé podívala domů. Nyní za sebou máme i šestinedělí a Emička už je velká holka - váží 5150g a měří 57cm. Je to náš miláček!!!:-*