Jak se nám narodilo miminko

Příběh je to dlouhý, snažila jsem se obsáhnout všechno, ale to snad ani není možné 🙂 Začalo to takto:

Prvního syna Toníka jsem rodila v porodnici v Pardubicích. Měli jsme domluvenou PA a porod šel hladce, kromě píchnutí vody v přechodové fázi a monitoru byl bez zásahů, byla jsem nadšená, jak to bylo super. Porodila jsem na čtyřech s minimálním poraněním, porod byl plynulý a teď zpětně hodnotím, že celkem jemný. Ale má reakce na syna po porodu…. Byla jsem otupělá, taková bez emocí. Do porodu jsem si ty první chvíle představovala a dojímala se, a pak…nic. Toníček na mě koukal tím hlubokým pohledem moudrého novorozence, ve kterém bylo úplně všechno. Vlastně asi ani nebylo potřeba něco říkat, protože ten pohled řekl vše, ale nějak jsem cítila, že to nebylo ono. Pak bohužel proběhla separace a celkově pobyt na šestinedělí hodnotím ne moc dobře. (podrobně zde: https://www.modrykonik.cz/blog/kajavlckova/article/tonik-10-8-2015-yp99y2/)
A tak jsem se dostala k tomu, že druhé dítě se narodí ambulantně. Dostala jsem se do různých skupin na fb a poznala osobně pár žen, z nichž některé se připravovaly na domácí porod nebo ho už měly za sebou a třeba se připravovaly na další. Začala jsem víc a víc studovat, číst příběhy z domácích porodů… Pak jsme s manželem Ondrou byli na kurzu L. S. Groverové  ,,Aby porod nebolel“. Měla jsem jasno. Neměla jsem ale jasno v tom, kde bude to naše DOMA. Bydleli jsme v bytě, který patří mému dědovi a babičce, ti ale jedou v hlavním proudu a bála jsem se, že nám zničí tu úžasnou energii, která po porodu zaplní prostor. Neuměla jsem si představit v tom bytě rodit. A tak jsme hledali nové místo k životu, nejdřív pozemek na stavění, pak nám došlo, že to by trvalo moc dlouho. Toník nemá očkování, tudíž školka padá a já se nemůžu vrátit do práce, takže jsme potřebovali druhátko stihnout před koncem RP.  Další problém byla naše fena, která přes zimu oslepla a teď to s ní bylo těžké. Kradla jídlo, terorizovala skřítka, čůrala a kadila po bytě i při častém venčení… a jediné řešení jsem viděla ve stěhování, kdy si pes bude na zahradě a všem se uleví.
V listopadu bylo synovi 15 měsíců a přišla první poporodní MS, začalo i aktivní snažení o miminko. Nic se nedělo, krom krátkých cyklů, které asi znesnadňovaly otěhotnění, tak jsem si nasadila nějaké vitamíny.
V květnu jsem byla na ženské akci s porodní asistentkou. PA byla úžasná, prohodily jsme spolu pár vět a já měla vybráno. Pak byl v Pardubicích Světový týden respektu k porodu, kde jsem byla snad každý den, navštívila několik přednášek, ale hlavně jsem si užívala tu atmosféru. Ženy s podobným přístupem k životu, domarodičky, duly, svobodná výchova, šátky na nošení, kontaktní rodičovství… A během těchto úžasných dní jsem otěhotněla 🙂. Ohromná radost, žádné pochybnosti, těšení se na miminko a na porod. Těhotenství bylo ukázkové, trápil mě jen nízký tlak a občas slabo od žaludku, únava… Ale jinak nic, všechno krásné. Ve volných chvílích jsem šila plenky a oblečení pro miminko a Toníka, ze zbytků vyrobila poporodní vložky, sehnala jsem krásný šátek na nošení, četla porodní příběhy. V mysli jsem měla holčičku, a tak jsem to ladila spíš na tu holčičí vlnu, plenky tedy máme spíš růžové. Termín porodu neznal nikdo, až na švagrovou a pár kamarádek. Těšila jsem se na ten klid, kdy se nikdo nebude ptát, jestli už. 🙂
V červnu Ondra odevzdal bakalářskou práci, udělal státnice a na oslavě jsme oznámili těhotenství tchánovcům. V červenci jsem byla poprvé u gynekologa, zamlčela MS a nahlásila termín početí, odmítla vaginální vyšetření i cytologii, kupodivu to prošlo bez problémů. Na UZV krásně odpovídal termín podle početí, jedenáctý týden. Pak jsme společně byli na první návštěvě PA, bylo to super.
Další den jsem šla na další kontrolu ke gynekologovi, vlastně jen kvůli výsledkům odběrů. Zase jsem odmítla vnitřní vyšetření, což teď doktor vzal špatně a křičel na mě. Měla jsem sto chutí odejít, ale nesebrala jsem odvahu. Další návštěva po 20. týdnu kvůli UZV s manželem už byla v pořádku, krom toho, že se doktor pokusil manžela vystrašit. Pak jsem se pokoušela s dr. po telefonu domluvit, že bych přišla až na velký uzv, ale odmítl se mnou mluvit, tak jsem mu své představy o následující péči napsala do e-mailu, neodpověděl.

V září jsme našli domeček, v říjnu vybrali stavebko a požádali o hypotéku, tu nám schválili v listopadu. Začala jsem dělat řidičák a chodila jen k PA. V prosinci jsem se objednala ke gynekologovi na další velký uzv po 30.tt (nechtělo se mi, ale bylo to potřeba kvůli placentě, jestli je dost vysoko a jestli je v pořádku, je na přední stěně. Doktor byl evidentně připravený, v čekárně nikdo, než jsem zapla nahrávání na mobilu, osobně mě pozval do ordinace. Byla jsem překvapená, manžel taky, tak zůstal v čekárně. Na stole měl dr. vytisklý můj mail a spustil, že na takový způsob péče v ČR nemám nárok, není to možné, je to možné jenom v zahraničí, ale tady ČGPS nastavila zákon (haha), který umožňuje jen to, co tady normálně máme, tedy předepsané UZV, vaginální vyšetřování na každé poradně, monitory atd. A protože já jsem to nedodržela a 10 týdnů nebyla na poradně u lékaře, ale pouze u nějaké asistentky, zanikl mi nárok na mateřskou (hahaha). Veškerým mým argumentům se vysmál, že jsem si to blbě přečetla, na mateřskou nárok prostě nemám a hotovo. Celou dobu chodil po ordinaci jako vzteklý lev a podupával. Nakonec mi načmáral žádanku na UZV do chrudimské nemocnice a vyloučil mě z evidence.
V nemocnici byla mladá doktorka a dost koukala. Nějak ji napadlo se zeptat na domácí porod, což jsem nevyvrátila, tak jen poznamenala, že rizika nejspíš známe, ona s tím nesouhlasí, ale zasahovat nám do toho nebude, což jsem velice ocenila. Udělala UZV, ale potřebovala ho schválit od primáře, který ho dělal celý znovu a dost tlačil na sondu. No, měla jsem po tom všem dost. Rozhodla jsem se podat na mého ex gynekologa stížnost (kterou jsem dokončila až po šestinedělí, ale prostě nebyl čas a popravdě ani nálada). Po pár telefonátech jsem si našla jiného gynekologa, který dokonce už i má zkušenost se ženou po domácím porodu a po návštěvě jsem byla nadšená, je skvělý. Že já koza nepřešla hned na začátku, takový nervy bych si ušetřila… no nic.
Do toho jsme byli od začátku prosince všichni nemocní tou ošklivou virózou…dlouhotrvající suchý kašel, který nešel ničím utlumit, myslela jsem, že mi praskne voda.

9. jsme dostali klíče od domečku (32+0) a začali s úpravami. Vyklubalo se toho víc, než jsme čekali. A tak, ač nemocní, jezdili jsme každý den bourat, stavět, lepit trubky na vodu, škrábat, malovat, stěhovat…. O víkendech od rána, jinak s manželem po práci, vraceli jsme domů kolem půlnoci. Do toho přišly Vánoce. Byly moc hezké, i přes to, že nebyl čas na nějaké velké chystání 🙂 Na Silvestra jsme malovali, už jsem 35+1.
Všechno už pro mě bylo náročné. Věčné přejíždění mezi domem a bytem, úklid ve dvou domácnostech, péče o syna, který poslední dobou dost zkoušel hranice, autoškola, žádný klidný čas s manželem a dojíždění 70km k PA a zpátky. Břicho často tvrdlo a měla jsem docela strach, abych nezačala rodit ještě před stěhováním. Zároveň jsem se snažila připravovat se na porod, nebyl moc čas na čtení, tak jsem horko těžko louskala knihu Hypnoporod, nacvičovala techniky dýchání a uvolňování, četla afirmace. Taky jsem si četla články na webu Jemného zrození, zaujal mě ten o datlích, které jsem jedla ve velkém celé těhotenství a jejich údajný vliv na rychlost porodu a zejména na pevnost plodového vaku. Řešila jsem to i s PA, obě jsme byly zvědavé, jak to dopadne. V představách jsem viděla tmavovlasé miminko, cítila jsem holčičku, celé těhotenství jsem zaboha nemohla vymyslet jméno pro kluka, na holčičku hned několik. Pohlaví jsem ale znát nechtěla, i když mi to na každém UZV bylo nabízeno.
18. ledna jsme sbalili peřiny, cestou jsem si v Dráčiku s velkou slávou koupila pěnové puzzle na porod a poprvé jsme pak spali v novém domě. 37+5. Uf. Plenky a oblečení na miminko jsem narovnala do skříněk, vybalila oblečení… a čekala na porod. Miminko se skoro každý večer hlásilo a já si chystala porodní koutek v obýváku… gymbalon, deky, podložky, svíčky, aromku, homeopatika,… S velkým odporem jsem dokončila porodní plán, plán na šestinedělí a dotazník k příjmu k porodu, kdybychom museli do porodnice a museli tam zůstat. K PA jsme už jezdili po týdnech, naštěstí už s manželem autem, vlakem bych to už asi nezvládla. Ale nelituju jediné cesty, všechny poradny byly super a PA mám fakt ráda, vždycky mě podpořila, poradila, rozumíme si i v jiných věcech ohledně dětí. Lepší bych nenašla. 🙂 Taky se nás ptala, jestli souhlasíme s přítomností další PA, která odchází z porodnice a chce se dát na soukromou dráhu. Souhlasila jsem i kvůli manželovi, který byl díky tomu klidnější.
Na to, že to vypadalo, že se miminko vyloupne dřív, jsem najednou byla 40+0 (přes pár planých poplachů, kdy byla PA nemocná nebo u jiného porodu, což byl možná důvod, že z toho nic nebylo). Ondrovi začalo zkouškové období (pokračuje dálkově…) V sobotu, v den D, jsme byli v Pardubicích shánět skříňku do koupelny a nějaké další vybavení, tak jsme prošli möbelix a pár hobby marketů, naprosto mimo mé preference se najedli v mekáči, stavili jsme se u našich a v DM pro rýžové mléko a ještě jsem zvládla docela dost práce doma. Břicho bylo naprosto klidné, a tak jsme šli spát. Před spaním jsme s Ondrou ještě vedli debatu o jménech pro miminko, protože stále nebylo nic vybrané a hlavně porod doma/ v porodnici. Bál se reakcí mé rodiny, která ani omylem není respektující a hrozilo, že to nevezmou v klidu. Nakonec jsme se shodli, že je to jejich problém a nenecháme tím ohrozit náš porod a naše dítě.
Ve tři ráno mě z postele vytáhla potřeba jít na velkou a po ní se začaly rozbíhat vlny. Přicházely nepravidelně, ale postupně sílily. Rozsvítila jsem svíčky a roznesla je po obýváku, kuchyni, na chodbě a na wc, abych nebudila syna a manžela světlem. Pustila jsem se do úklidu hraček v hracím koutku (tedy koutě v obýváku, kde je koberec a kde má syn hračky), který jsem zamýšlela jako porodní koutek, až to přijde. Taky jsem vyklidila a zase nakrmila myčku a trochu zpacifikovala kuchyň, na kterou jaksi nezbyl čas předtím a vypadala jak po výbuchu. Zhruba v půl páté jsem oznámila manželovi, že se něco děje a v 5 psala PA a fotografce. Když potřebujete mobil, zákonitě se pokazí, naštěstí pomohl restart.  Stahy přicházely zhruba po osmi minutách a začaly být intenzivnější. V šest vstal manžel, zatopil v kotli a šel za mnou. Říkala jsem si, že by to chtělo to stihnout, než vstane Tonda. Kolem sedmé se ale začaly protahovat intervaly a nakonec stahy vymizely, usnula jsem ve svém porodním koutku na míči s hlavou opřenou o křeslo.

Šla jsem si lehnout, po deváté manžel udělal palačinky, tak jsem se najedla a bylo mi krásně. Občas přišla vlna, ale celkem slabá, intervaly někdy 20, někdy 12, někdy 6 minut. Byl krásný den. Venku sluníčko a sníh, manžel byl na zahradě s Toníčkem, hráli si, štípali dřevo. Já zkusila vanu, během té nepřišla žádná vlna, ale když jsem vylezla, zase pokračovaly slabé vlnky v dlouhých intervalech. Čípek povolil, byla jsem otevřená asi na prst, odcházela zátka. Tělo se od noci čistilo ve velkém a já se divila, kde se to pořád bere. V jedné skupině na fb jsem si četla porodní příběh paní, která myslela, že to doma vůbec nepůjde, ale šlo to 🙂  Po obědě kluci přišli ze zahrady, já kolem druhé usnula. Ondra přivrtával poličky, venku někdo řezal na cirkulárce a mně to bylo úplně jedno. Po třetí hodině začala zátka odcházet ve větším. Ondra přivrtal hodiny v ložnici, kde jsem celou dobu byla. Vlny chodily nepravidelně, ale byly silnější a intervaly se zkracovaly. Když přišla vlna, musela jsem z postele na míč. Ten jsem si přikryla dekou a ručníkem, aby nestudil a neklouzal. Jak mi doteď nevadila ničí přítomnost, tak teď už jsem byla ráda, že jsem zalezlá v ložnici sama, ani jsem nechtěla porodní masáže. Byla jsem ráda, že se stmívá, měla jsem tam jen svíčku v solné lampě, kterou mi dala kamarádka a nová sousedka krátce před stěhováním.
V pět mi přestal vyhovovat míč, tak jsem při vlnách byla předkem těla zabořená do peřin a ve vzduchu houpala pánví. Snažila jsem se o naučené hypno techniky, uvolnit ramena, čelist, ulevovat si táhlým aaaaaaaa. V půl šesté šel Ondra s Toníkem k sousedům. Přišlo pár vln po šesti minutách a pak už chodily po pěti. Naše fotografka k porodu se omluvila, že nepřijede, že má nemocného syna. Psala jsem PA, podle hlasu ale říkala, že tomu ještě dáme čas. Domluvily jsme se, že si třeba za půl hodiny dáme vědět. Hned po ukončení hovoru v 17:52 přišla ohromná vlna. Vzápětí znovu volala PA, že jí intuice volí vyjet, a tak že teda jede. V tu chvíli jsem konečně přestala sledovat čas a všechno pustila, vlny nabraly grády. Nějakou dobu jsem byla na zemi u naší nízké postele, ale i na silném, měkkém koberci mě začaly tlačit kolena, přesunula jsem se ve stejné poloze na postel. Vlny mě nutily víc a víc houpat pánví. Po chvíli přišel Ondra, že Toník spí v kočárku na chodbě a že přijela ta druhá PA. Počkali venku na tu naši hlavní, zpětně vím, že bylo asi čtvrt na osm. Vlny byly skutečně silné a intenzivní. Pod sebou mezi koleny jsem pořád měla nepromokavou podložku, kdyby praskla voda, při každé vlně jsem si říkala, že teď už přece musí rupnout.  Z hypno dýchání a táhlého aaaa bylo hluboké hučení. Naučené afirmace o tom, že své dítě porodím jemně a bezbolestně jaksi nefungovaly :D

Přišla naše PA se se mnou přivítat, pak si šla vybalit věci a za chvíli zase přišla. Rychle poslechla miminko Dopplerem, koukla na čípek a zase odešla. S Ondrou a druhou PA byli všichni vedle a já si sama v klidu a tmě hučela v rytmu kontrakcí, vůbec jsem nevnímala čas a snad už i ta hlava byla úplně vypnutá. Čekala jsem na přechodovou fázi, ale nepřicházela. Do ložnice přišel Ondra. Přesunula jsem se z postele zpět na zem a opřela se předkem těla o gymbalon, požádala jsem ho o hroznový cukr a vodu. A pak tam byl se mnou, nic nedělal, nic neříkal. Pak přišla vlna, při které jsem měla nutkání si lehce přitlačit. Cože, už? A PA, jakoby to cítila, přišla se na mě podívat. Ptala jsem se, jak na tom byl čípek, když se koukala, že už mám pocity na tlačení, tak prý 6-7cm. Tak snad dobrý, říkala jsem si. Vzdáleně jsem vnímala, že obě PA pomalu začínají chystat věci k porodu, ta druhá PA se poprvé přišla ukázat a představila se, manžel šel vařit vodu na pleny na hráz. Vlny byly hodně intenzivní, ale najednou jsem mezi nimi měla víc prostoru pro odpočinek. Když přišla další, PA mě namazala nějakým olejíčkem a horkou plenu přiložila na hráz. Bylo to neskutečně příjemné a uvolňující. Při každé další vlně jsem si sahala dolů, jestli ucítím hlavičku, ale pořád nic, přišlo jich ještě pár se slabým nutkáním si přitlačit a voda stále držela. A pak přišla ONA. Jedna obrovská, dlouhá vlna. Nutila mě řvát tak, že jsem se až sama divila, tělo tlačilo úplně samo v neuvěřitelném proudu energie. Rukou jsem se snažila nahmatat hlavičku, nic, nic, a najednou jsem měla v ruce celou hlavičku, ale co to? Nojo! Voda! Nepraskla! Vak se plnil a plnil, tělo pořád tlačilo a řvalo, měla jsem v ruce pod sebou celý balon, když se přelila všechna voda a vyklouzlo i tělíčko. PA chytila celý ten zázrak a pomáhala miminku z vaku. Nemohla jsem tomu uvěřit a šíleně překvapená a dojatá jsem se otáčela a koukala, jak PA odhrnuje zbytky vaku. Miminko se začalo ozývat hned. Koukala jsem, cože to má miminko mezi nohama a zdálo se, že vidím pytlík, když muž nadšeně zahalekal, že máme kluka 🙂  Hned mi ho přiložili na hrudník a já se klepala, celá vyjevená jsem hlásila Ondrovi, že fakt máme miminko! Vítala jsem druhého syna a nevěřícně zírala na ty černé vlasy, které měl skoro až k obočí, a jak je maličký, krásný, klidný… Bylo 20:52. Pak mi Ondra s oběma PA pomohl do postele. Malý se hned přisál a koukal na mě. Byla jsem štěstím bez sebe.
PA kontrolovala poranění a krvácení. Zvenku poranění nebylo žádné, ale krvácení se jí nezdálo. Po chvilce mi pomohli se zvednout a porodit placentu, vyklouzla celá, krvácení ale neustávalo. Následovala kokoška pod jazyk, jíl a mražená zelenina na břicho, placentový koktejl, homeopatika, levandulový EO na břicho, další jíl, čaj z maliníku a kopřivy, pro jistotu i injekce MEM. Obě PA celkem kmitaly, měnily pode mnou podložky a látkové pleny, manžel byl pobledlý a seděl vedle mě, občas něco podal PA. Já byla úplně v klidu, nějaké krvácení jsem vůbec neřešila, nestresovalo mě to. Nějak jsem věděla, že bude všechno v pořádku a pořád jsem koukala na to svoje nádherné miminko, které snaživě pilo, vyzkoušelo si oba prsy a když náhodou ztratilo zdroj, zoufale zaplakalo. Po dvou hodinách PA opatrně začala, že jestli to poteče dál, bude se muset volat záchranka. V tu chvíli to přestalo. 🙂 Do sprchy jsem došla úplně v pohodě, čůrání šlo hned a překvapivě bez pálení jako po prvním porodu. PA pak šly vypisovat papíry pro matriku, pediatra atd a já se pochlubila pár nejbližším, najedla se, kojila a povídala si s mužem. Před odjezdem mě ještě PA zkontrolovaly, zvážily miminko a probudil se Toníček. Nevypadal nijak překvapeně, příchod miminka vzal naprosto přirozeně. Konstatoval, že je hezké. 🙂 Šli jsme spát všichni čtyři jako rodina. Všechno bylo tak samozřejmé, přirozené, krásné… neřešit hlídání, přejezdy, nemocniční rutinu. Stálo to za to a moc ráda do toho půjdu znova. Další dny jsou krásné, plné mazlení a kojení, manžel se stará, uklidil a vypral všechno po porodu, zařídil matriku, nákupy, stará se o Toníka a dohání nedodělávky v domě, je prostě úžasný. 🙂 V úterý jsem si zpracovala placentu a ve středu dopoledne tu byla naše PA na poporodní kontrolu a odebrat krev z patičky. Povídaly jsme si o tom porodu, jak to byla její první zkušenost s porodem dítěte ve vaku a jak jsem to vlastně tušila dopředu… O mé krevní ztrátě, která byla kolem 700ml, krev tekla čůrkem a tak bylo potřeba to řešit hned od začátku. A o tom, jak to celé bylo úžasné. 🙂 Při loučení jsem brečela dojetím a brečím i teď. Dneska dopoledne mi při skládání vypraného těhotenského oblečení došlo, že už je vlastně konec. Člověk se tak moc připravuje a těší na porod a pak je mu líto, že je to pryč. To nádherné období těšení se, pohybů miminka v bříšku, vymýšlení jmen, vizualizace porodu a představy o vítání miminka… Ta úžasná péče soukromé porodní asistentky, toho anděla, který vám vždycky poradí a můžete mu zavolat v pět ráno 🙂 Ta jemná, starostlivá péče po porodu, kdy jsem si připadala v bezpečí a nestyděla se před cizími lidmi… Jo, moc se mi po tom všem stýská a i když jsem si říkala, jak je to všechno dojíždění náročné a jak ten porod sakra bolel, moc ráda do toho půjdu znova, pokud nám vesmír dopřeje další miminko. A budu moc ráda, když nás tím zase provede tahle ,,naše“ PA.
A taky už jsme se shodli na jméně. Je to Šimon.