Můj třetí porodní příběh začíná v listopadu 2019, kdy jsem zjistila těhotenství. To ráno jsem byla dost naštvaná na kluky (Toník 4r, Šimon necelé 2), test jsem si dělala kvůli dost podezřelé únavě, s myšlenkou, že další děti snad už ani nechci, že tohle je náročné dost. Třetí miminko bylo v plánu do budoucnosti… ale poněkud vzdálenější. A tak vyšla na testu slabá druhá čárka.  ,,Jé…doprčic.“
Manžel po oznámení chvíli nevěřil, pak chvíli měnil barvy a první věta ,,ale tentokrát chci vědět, co to bude“.
Těhotenství bylo asi nejnáročnější ze všech. Jak fyzicky, tak hlavně psychicky. Byla jsem hodně citlivá, rozbrečela mě každá blbost na půl dne.
Kluci vyžadovali pozornost, takže dělali blbiny, první tři měsíce jsem pořád měla pochybnosti, jestli je to dobrý nápad… a pak jsem na screeningu brečela úlevou, že je miminko ok. Manžel trávil hodně času v práci a když byl doma, tak pracoval (dům v rekonstrukci), od února psal diplomku, v červnu měl státnice. Velké téma bylo tepelné čerpadlo, instalace se nám dost protáhla, a i když mělo být komplet hotové měsíc před porodem, nakonec to ještě není. Taky covid a možné povodně. Tchyně se o těhotenství dozvěděla hned na začátku, byla na nás dost naštvaná a šířila nějaké svoje domněnky... Dost mě to mrzelo a ještě víc mě mrzel fakt, že to manžel neřešil.
 Od ledna jsem se stala laktační poradkyní a začala jsem k rodičáku více pracovat. Takže mě provázely ještě příběhy těžkých porodů, velmi nedonošená miminka, vážné těhotenské nebo novorozenecké komplikace, SIDS a umírající manželé. S postupujícím těhotenstvím bylo čím dál náročnější si nic z toho nepouštět k tělu. Ve 35.tt jsem ještě doprovázela k porodu J a pak si konečně nařídila dovolenou.
V plánu byl od začátku domácí porod, stejně jako u druhého syna. Naše porodní asistentky z minula však na náš termín porodu už měly naplánovanou dovolenou, takže jsme domluvili jinou, z velké dálky, a k tomu další, bližší, na poradny a poporodní návštěvu, která ale nechodí k DP. Těhotenství jsem chtěla s co nejmenším počtem kontrol. Na potvrzení těhotenství jsem byla na konci devátého týdne, protože pak měly být vánoce a já nevěděla, jak to bude se screeningem (ten dělal jiný dr.). Screening byl ve 14. týdnu v pořádku, pak 21. tt v pořádku a na ten poslední jsem chodit ani nechtěla. Pro mou PA ani nebyl důležitý. Nějaká vyšší moc mě na něj nakonec ale dostrkala. Miminko bylo o dva týdny menší a zatím příčně. Bylo mi doporučeno přeměření. 33.tt miminko bylo už jen o týden a poloha už hlavičkou dolů, takže jsme se zase hodili do klidu, že je všechno ok. Manžel si s miminkem večer domluvil váhu 3100g a často mu to připomínal.
Po domě jsem rozvěsila afirmační kartičky a vybarvovala omalovánky z Jemného zrození.
V půlce června mi ale manžel večer řekl špatnou zprávu ohledně topení a miminko se okamžitě natočilo příčně. Další den v břiše bylo tak aktivní několik hodin v kuse, ani mi nešla nahmatat poloha, že jsem radši jela na kontrolu do nemocnice… miminko v pořádku, ale úplný konec pánevní a velikostně zase o dva týdny menší. Za pár dní jsem šla k obvodnímu gyn. pro výsledky odběrů, říkala jsem mu o příhodě s KP, tak miminko zase přeměřoval. Bylo příčně a odhad ve 36.tt 2300g, tedy o dost méně, než je průměr, hlavně od toho přeměření vyrostlo jen o kousek. Poslal mě do rizikové poradny. Manžel měl 5 dní do státnic, já na všechno sama a v totálním stresu, chvílemi jsem dost vyšilovala. Bála jsem se o miminko, o domácí porod. Přemýšlela jsem, do které porodnice jet, a co když se miminko neotočí? Už jsem se viděla na císaři s příčným hypotrofem. Sepsala jsem si dost podrobný porodní plán a instruovala manžela. Vybírali jsme jméno. První půlku těhotenství mi pořád zněla v hlavě Marion, pak mi pořád přicházela Madlenka… ale nějak jsme se nemohli shodnout s mužem.
Den po úspěšném složení státní zkoušky jsem jela na rizikovku, kde všechno dopadlo dobře. Miminko hlavičkou dolů, průtoky naprosto v pořádku, placenta ok, odhad váhy 2450g. A že z jejich strany všechno ok a už tam nemusím. Uf!
Dvakrát jsme byli na poradně u PA, váhový odhad vypadal na cca tři kila. Stihli jsme taky těhotenské focení, dát kluky na hlídání a užít si fajnovou večeři o samotě. Miminko bylo hlavičkou dost nízko a já začala s napářkami. Taky jsem si pro jistotu sbalila pár drobností do porodnice, kdyby náhodou, a domluvila sousedku na hlídání dětí.
Sobota 18. 7., termín porodu. Nic. Vedro střídaly bouřky. Tělo se začalo čistit, zabralo mu to pár dní. Můj táta zapíjel porod předem, trval na tom, že musíme dát vědět hned na začátku a často se ptal, kdy už to bude. Protože kluci byli na termín, tohle mě dost stresovalo.
Středa, 4 dny po termínu, šli jsme na přání PA na průtoky, vše v pořádku. A do večera se nic nedělo, všechno vypadalo, že ani nic nebude. Když náhodou břicho bolestivě ztvrdlo, říkala jsem si, že se mi tentokrát do toho porodu ani nechce. Do té bolesti. Porod Šimona byl strašná síla, zvládnu to znova?  

Čtvrtek. 40+5.
4:30 mě vytáhl z postele vlčí hlad a potřeba jít na wc. Tělo se zas čistilo. V kuchyni jsem pak snědla pěknou hromádku meruněk. Chodily vlnky, krátké a slabé, ale zato asi po třech minutách.
5:30 píšu PA a fotografce Adéle.
5:40 vstává muž do práce, posílám ho zpátky do postele, že dneska nikam nepojede. Vařím směs na napářku. Ta natáhla intervaly, zesílila a prodloužila vlny. Intervaly byly cca po 10 minutách, mezi vlnami se dalo spát.
7:10 píše Adéla, že má jet do Prahy na focení a že to teda zruší. Jdu se trochu upravit. 🙂
7:30 volám PA, jak to vypadá a že budeme v kontaktu. Čípek zatím zavřený.
8:30 vstali kluci s manželem, utírám zadky, dělám snídani, prodýchávám vlny, beru si porodní župan.
9:15 vlny cca po sedmi minutách, vyháním muže s dětmi z domu. Došli do coopu pro něco dalšího na snídani. Já uvařila kafe do termosky na chránění hráze, dala si aromaolej do lampy, namazala bříško porodním olejem, připravila pro jistotu pěnové puzzle a ručníky s podložkou na zem, na místo, kde se před dvěma lety narodil syn. A udělala jsem si hnízdo v posteli, pustila afirmace k porodu od Jemného zrození a jen se uvolnila. Vlny chodily už celkem pravidelně a se správným dýcháním vůbec nebolely. Byla jsem úplně uvolněná. Zároveň ale plně při smyslech, to jsem od předchozích porodů neznala. Co když se to zastaví a porodím až večer, jako to bylo u kluků? Co když sem ženy pojedou zbytečně?
 11:00 píšu PA, že vlny chodí přibližně po pěti minutách. Jsou intenzivnější, čípek je pryč a otevření přibližně na 3cm, ven se klene vak blan. PA odpovídá, že tedy vyjede, cesta je dlouhá. To samé píšu Adéle, ta píše, že taky za chvilku dorazí.

,,Čím silnější mé vlny jsou, tím více se mé tělo uvolňuje.“
Vlny chodí v pořád stejných intervalech, ale intenzita roste. Každá vlna je náročnější a při každé cítím posun. Na zádech si pořád držím termofor, který jsem si kupovala už k předchozímu porodu.
11:30 volám manželovi, kde je, tak prý s dětmi v tescu, přijede cca za hodinu. Ok. Informuju ho, že náš porodní tým je na cestě.
,,Čím silnější mé vlny jsou, tím blíže jsem okamžiku držet mé dítě v náručí.“
 11:50 přijela Adéla se synkem, přivítáme se, vypustí syna do hraček v obýváku a začíná fotit.
,,Své dítě rodím jemně, klidně a pohodlně“
Vlna. Je mi strašný vedro, sundávám župan. Cítím, že tělo odvedlo velký kus práce. Vyšetřuju se. 7 centimetrů. Aha? PA dorazí nejdřív za hodinu. ,,Asi na ni nepočkáš, co?“ ptám se miminka. Odpovídá další, opět o stupeň náročnější vlnou.
,,Otevírám se doširoka.“ Ano, to sedí. Vlny cítím jenom dole, přichází pořád přibližně po pěti minutách. Adéla přichází a odchází, snaží se být neviditelná a většinou opravdu je, skoro ji nevnímám. 

,,Jsem silná.“
 12:30 přijíždí manžel. Nosí tašky z auta do kuchyně, s dětmi uklízí nákup. Občas se na mě jde podívat, pohladí, pomazlí.
,,Přitahuji lidi, kteří mne podporují s láskou a pochopením.“

Už mi není pohodlné klečet, lehám si na chvilku na záda. Přichází vlna. Trochu (dobře, celkem dost) nadávám, že to nebyl úplně nejlepší nápad. :D Cítím další velký posun a hlavička se opírá o otvor v pánvi. Po skončení vlny si měním dřepy a kleky. Opět přichází manžel a spolu s ním další vlna, lehce vokalizuju. ,,To zvládneš.“
,,Otevírám se doširoka. Mé tělo měkne a otevírá se. Otevřít, otevřít, otevřít.“ Vlna. Vlna náročná, s podezřelým pocitem na přitlačení na konci. Hlavička rotuje v kostěném otvoru a hledá cestu. Vypadl kus hlenové zátky a tak nějak mi překážel, tak jsem lovila zbytek… a zjistila jsem, že už dál není co otvírat. Říkám muži, že už to za chvilku bude. Vyvalil oči, ale evidentně si myslel, že to ještě tak hodinku bude trvat, přece jen ty předchozí porody byly o něco delší… :D Šel do kuchyně krájet dětem meloun.
Přichází vlna. Lehká vokalizace se během vteřiny mění v řev. Hlavou mi běží bleskový rozhovor s miminkem. ,,Ježišmarja , už? Ještě ne…“ Řvu dál, miminko se velmi rychle posouvá. ,,No tak teda pojď!“ Rodí se hlavička, sahám na ni, praská mi voda. Poporvé v životě. Řvu a koukám na ten gejzír vody, teče úplně všude, pryč z podložky. Řvu a vidím velmi vlasatou hlavičku, nahmatávám obličejík a ouško. Přibíhá manžel s Adélou, manžel nějak doskakuje na postel, kouká na hlavičku, když s dalším šplouchnutím dorotují ramínka a miminko vyklouzne ven. Trochu kucká, lovím ho a zvedám na sebe. Leháme si… a já nevěřím, že jako už! :O Manžel miminko přikryl, zjišťujeme, kolik je hodin. 12:50. Po chvilce koukám pod deku, kdo se nám to narodil…je to holčička! Dojetí 🙂
Miminko začíná brečet, brečí docela dlouho. Uvědomuju si, že pořád hrajou afirmace. Beru telefon, vypínám je a koukám, že psala PA, že je o dvě obce dál a jak jsem na tom. Volám jí a rovnou se v telefonu ozve ,,jé, slyším miminko!“. :D Dojela asi za 15 minut. Do ložnice přišel Šimon a pak i Tonda, koukali na miminko. Tonda vypadal dojatě, to jsem u něj ještě neviděla 🙂
Pak nás PA průběžně kontrolovala, Ondra dojel pro pizzu, já porodila placentu. Holčička se přisála asi půl hodiny po porodu a další hodinu a půl nepustila. Přibližně po 2,5h jsme stříhali pupečník a zvážili miminko. 3100g. Manžel měl vánoce :D
Adéla se pak rozloučila a odjela, PA s námi pobyla ještě asi hodinu, vypsala papíry pro matriku, pediatra a gynekologa a rozloučily jsme se.
Já až do večera nevylezla z postele, až na sprchu a wc, a vlastně i několik následujících dní. Holčičku jsme nakonec opravdu pojmenovali Magdalena. Má sice narozeniny hned po svátku, ale to nevadí 🙂
V sobotu jsem se odhodlala si jít zpracovat placentu… a nešlo to. Cítila jsem takový obrovský vděk, respekt a úctu, že jsem ji nedokázala říznout. Prohlížela jsem si plodové vaky, jak je možné, že se tam vešla? Uvědomila jsem si, jaké jsme s Madlenkou měly štěstí, jak strašně jsem se o ni bála, a že už je tady a bát se nemusím…ale vlastně se o ni bojím dál, jen jinak. Uloupla jsem si kousíček na koktejl, udělala otisk na památku, usušila pupečník a rozhodla se, že ji zakopeme pod strom spolu s bylinkami. Tak než vybereme strom, odpočívá v mrazáku.
 Hlavou se mi honí spousta myšlenek. Překvapivě mi chvíli trvalo nějak uchopit ten porod, byl to zážitek úplně odlišný od předchozích porodů. Rychlý, bezbolestný, s minimální krevní ztrátou, cítím se, jako bych vůbec nerodila. Ono to fakt existuje! To pak určitě existujou i jednorožci. 🙂 Taky jsem se ztratila v tom, jestli mít další dítě. V těhotenství, před porodem, během něj i po něm jsem si říkala, že stačilo. Že tu bolest už nechci, a že teď jsem si po náročném těhotenství prožila porod v klidu a mám splněno… A po pár dnech už zase nevím. Necháme to koňovi, ten má větší hlavu🙂

Příběh je to dlouhý, snažila jsem se obsáhnout všechno, ale to snad ani není možné 🙂 Začalo to takto:

Prvního syna Toníka jsem rodila v porodnici v Pardubicích. Měli jsme domluvenou PA a porod šel hladce, kromě píchnutí vody v přechodové fázi a monitoru byl bez zásahů, byla jsem nadšená, jak to bylo super. Porodila jsem na čtyřech s minimálním poraněním, porod byl plynulý a teď zpětně hodnotím, že celkem jemný. Ale má reakce na syna po porodu…. Byla jsem otupělá, taková bez emocí. Do porodu jsem si ty první chvíle představovala a dojímala se, a pak…nic. Toníček na mě koukal tím hlubokým pohledem moudrého novorozence, ve kterém bylo úplně všechno. Vlastně asi ani nebylo potřeba něco říkat, protože ten pohled řekl vše, ale nějak jsem cítila, že to nebylo ono. Pak bohužel proběhla separace a celkově pobyt na šestinedělí hodnotím ne moc dobře. (podrobně zde: https://www.modrykonik.cz/blog/kajavlckova/article/tonik-10-8-2015-yp99y2/)
A tak jsem se dostala k tomu, že druhé dítě se narodí ambulantně. Dostala jsem se do různých skupin na fb a poznala osobně pár žen, z nichž některé se připravovaly na domácí porod nebo ho už měly za sebou a třeba se připravovaly na další. Začala jsem víc a víc studovat, číst příběhy z domácích porodů… Pak jsme s manželem Ondrou byli na kurzu L. S. Groverové  ,,Aby porod nebolel“. Měla jsem jasno. Neměla jsem ale jasno v tom, kde bude to naše DOMA. Bydleli jsme v bytě, který patří mému dědovi a babičce, ti ale jedou v hlavním proudu a bála jsem se, že nám zničí tu úžasnou energii, která po porodu zaplní prostor. Neuměla jsem si představit v tom bytě rodit. A tak jsme hledali nové místo k životu, nejdřív pozemek na stavění, pak nám došlo, že to by trvalo moc dlouho. Toník nemá očkování, tudíž školka padá a já se nemůžu vrátit do práce, takže jsme potřebovali druhátko stihnout před koncem RP.  Další problém byla naše fena, která přes zimu oslepla a teď to s ní bylo těžké. Kradla jídlo, terorizovala skřítka, čůrala a kadila po bytě i při častém venčení… a jediné řešení jsem viděla ve stěhování, kdy si pes bude na zahradě a všem se uleví.
V listopadu bylo synovi 15 měsíců a přišla první poporodní MS, začalo i aktivní snažení o miminko. Nic se nedělo, krom krátkých cyklů, které asi znesnadňovaly otěhotnění, tak jsem si nasadila nějaké vitamíny.
V květnu jsem byla na ženské akci s porodní asistentkou. PA byla úžasná, prohodily jsme spolu pár vět a já měla vybráno. Pak byl v Pardubicích Světový týden respektu k porodu, kde jsem byla snad každý den, navštívila několik přednášek, ale hlavně jsem si užívala tu atmosféru. Ženy s podobným přístupem k životu, domarodičky, duly, svobodná výchova, šátky na nošení, kontaktní rodičovství… A během těchto úžasných dní jsem otěhotněla 🙂. Ohromná radost, žádné pochybnosti, těšení se na miminko a na porod. Těhotenství bylo ukázkové, trápil mě jen nízký tlak a občas slabo od žaludku, únava… Ale jinak nic, všechno krásné. Ve volných chvílích jsem šila plenky a oblečení pro miminko a Toníka, ze zbytků vyrobila poporodní vložky, sehnala jsem krásný šátek na nošení, četla porodní příběhy. V mysli jsem měla holčičku, a tak jsem to ladila spíš na tu holčičí vlnu, plenky tedy máme spíš růžové. Termín porodu neznal nikdo, až na švagrovou a pár kamarádek. Těšila jsem se na ten klid, kdy se nikdo nebude ptát, jestli už. 🙂
V červnu Ondra odevzdal bakalářskou práci, udělal státnice a na oslavě jsme oznámili těhotenství tchánovcům. V červenci jsem byla poprvé u gynekologa, zamlčela MS a nahlásila termín početí, odmítla vaginální vyšetření i cytologii, kupodivu to prošlo bez problémů. Na UZV krásně odpovídal termín podle početí, jedenáctý týden. Pak jsme společně byli na první návštěvě PA, bylo to super.
Další den jsem šla na další kontrolu ke gynekologovi, vlastně jen kvůli výsledkům odběrů. Zase jsem odmítla vnitřní vyšetření, což teď doktor vzal špatně a křičel na mě. Měla jsem sto chutí odejít, ale nesebrala jsem odvahu. Další návštěva po 20. týdnu kvůli UZV s manželem už byla v pořádku, krom toho, že se doktor pokusil manžela vystrašit. Pak jsem se pokoušela s dr. po telefonu domluvit, že bych přišla až na velký uzv, ale odmítl se mnou mluvit, tak jsem mu své představy o následující péči napsala do e-mailu, neodpověděl.

V září jsme našli domeček, v říjnu vybrali stavebko a požádali o hypotéku, tu nám schválili v listopadu. Začala jsem dělat řidičák a chodila jen k PA. V prosinci jsem se objednala ke gynekologovi na další velký uzv po 30.tt (nechtělo se mi, ale bylo to potřeba kvůli placentě, jestli je dost vysoko a jestli je v pořádku, je na přední stěně. Doktor byl evidentně připravený, v čekárně nikdo, než jsem zapla nahrávání na mobilu, osobně mě pozval do ordinace. Byla jsem překvapená, manžel taky, tak zůstal v čekárně. Na stole měl dr. vytisklý můj mail a spustil, že na takový způsob péče v ČR nemám nárok, není to možné, je to možné jenom v zahraničí, ale tady ČGPS nastavila zákon (haha), který umožňuje jen to, co tady normálně máme, tedy předepsané UZV, vaginální vyšetřování na každé poradně, monitory atd. A protože já jsem to nedodržela a 10 týdnů nebyla na poradně u lékaře, ale pouze u nějaké asistentky, zanikl mi nárok na mateřskou (hahaha). Veškerým mým argumentům se vysmál, že jsem si to blbě přečetla, na mateřskou nárok prostě nemám a hotovo. Celou dobu chodil po ordinaci jako vzteklý lev a podupával. Nakonec mi načmáral žádanku na UZV do chrudimské nemocnice a vyloučil mě z evidence.
V nemocnici byla mladá doktorka a dost koukala. Nějak ji napadlo se zeptat na domácí porod, což jsem nevyvrátila, tak jen poznamenala, že rizika nejspíš známe, ona s tím nesouhlasí, ale zasahovat nám do toho nebude, což jsem velice ocenila. Udělala UZV, ale potřebovala ho schválit od primáře, který ho dělal celý znovu a dost tlačil na sondu. No, měla jsem po tom všem dost. Rozhodla jsem se podat na mého ex gynekologa stížnost (kterou jsem dokončila až po šestinedělí, ale prostě nebyl čas a popravdě ani nálada). Po pár telefonátech jsem si našla jiného gynekologa, který dokonce už i má zkušenost se ženou po domácím porodu a po návštěvě jsem byla nadšená, je skvělý. Že já koza nepřešla hned na začátku, takový nervy bych si ušetřila… no nic.
Do toho jsme byli od začátku prosince všichni nemocní tou ošklivou virózou…dlouhotrvající suchý kašel, který nešel ničím utlumit, myslela jsem, že mi praskne voda.

9. jsme dostali klíče od domečku (32+0) a začali s úpravami. Vyklubalo se toho víc, než jsme čekali. A tak, ač nemocní, jezdili jsme každý den bourat, stavět, lepit trubky na vodu, škrábat, malovat, stěhovat…. O víkendech od rána, jinak s manželem po práci, vraceli jsme domů kolem půlnoci. Do toho přišly Vánoce. Byly moc hezké, i přes to, že nebyl čas na nějaké velké chystání 🙂 Na Silvestra jsme malovali, už jsem 35+1.
Všechno už pro mě bylo náročné. Věčné přejíždění mezi domem a bytem, úklid ve dvou domácnostech, péče o syna, který poslední dobou dost zkoušel hranice, autoškola, žádný klidný čas s manželem a dojíždění 70km k PA a zpátky. Břicho často tvrdlo a měla jsem docela strach, abych nezačala rodit ještě před stěhováním. Zároveň jsem se snažila připravovat se na porod, nebyl moc čas na čtení, tak jsem horko těžko louskala knihu Hypnoporod, nacvičovala techniky dýchání a uvolňování, četla afirmace. Taky jsem si četla články na webu Jemného zrození, zaujal mě ten o datlích, které jsem jedla ve velkém celé těhotenství a jejich údajný vliv na rychlost porodu a zejména na pevnost plodového vaku. Řešila jsem to i s PA, obě jsme byly zvědavé, jak to dopadne. V představách jsem viděla tmavovlasé miminko, cítila jsem holčičku, celé těhotenství jsem zaboha nemohla vymyslet jméno pro kluka, na holčičku hned několik. Pohlaví jsem ale znát nechtěla, i když mi to na každém UZV bylo nabízeno.
18. ledna jsme sbalili peřiny, cestou jsem si v Dráčiku s velkou slávou koupila pěnové puzzle na porod a poprvé jsme pak spali v novém domě. 37+5. Uf. Plenky a oblečení na miminko jsem narovnala do skříněk, vybalila oblečení… a čekala na porod. Miminko se skoro každý večer hlásilo a já si chystala porodní koutek v obýváku… gymbalon, deky, podložky, svíčky, aromku, homeopatika,… S velkým odporem jsem dokončila porodní plán, plán na šestinedělí a dotazník k příjmu k porodu, kdybychom museli do porodnice a museli tam zůstat. K PA jsme už jezdili po týdnech, naštěstí už s manželem autem, vlakem bych to už asi nezvládla. Ale nelituju jediné cesty, všechny poradny byly super a PA mám fakt ráda, vždycky mě podpořila, poradila, rozumíme si i v jiných věcech ohledně dětí. Lepší bych nenašla. 🙂 Taky se nás ptala, jestli souhlasíme s přítomností další PA, která odchází z porodnice a chce se dát na soukromou dráhu. Souhlasila jsem i kvůli manželovi, který byl díky tomu klidnější.
Na to, že to vypadalo, že se miminko vyloupne dřív, jsem najednou byla 40+0 (přes pár planých poplachů, kdy byla PA nemocná nebo u jiného porodu, což byl možná důvod, že z toho nic nebylo). Ondrovi začalo zkouškové období (pokračuje dálkově…) V sobotu, v den D, jsme byli v Pardubicích shánět skříňku do koupelny a nějaké další vybavení, tak jsme prošli möbelix a pár hobby marketů, naprosto mimo mé preference se najedli v mekáči, stavili jsme se u našich a v DM pro rýžové mléko a ještě jsem zvládla docela dost práce doma. Břicho bylo naprosto klidné, a tak jsme šli spát. Před spaním jsme s Ondrou ještě vedli debatu o jménech pro miminko, protože stále nebylo nic vybrané a hlavně porod doma/ v porodnici. Bál se reakcí mé rodiny, která ani omylem není respektující a hrozilo, že to nevezmou v klidu. Nakonec jsme se shodli, že je to jejich problém a nenecháme tím ohrozit náš porod a naše dítě.
Ve tři ráno mě z postele vytáhla potřeba jít na velkou a po ní se začaly rozbíhat vlny. Přicházely nepravidelně, ale postupně sílily. Rozsvítila jsem svíčky a roznesla je po obýváku, kuchyni, na chodbě a na wc, abych nebudila syna a manžela světlem. Pustila jsem se do úklidu hraček v hracím koutku (tedy koutě v obýváku, kde je koberec a kde má syn hračky), který jsem zamýšlela jako porodní koutek, až to přijde. Taky jsem vyklidila a zase nakrmila myčku a trochu zpacifikovala kuchyň, na kterou jaksi nezbyl čas předtím a vypadala jak po výbuchu. Zhruba v půl páté jsem oznámila manželovi, že se něco děje a v 5 psala PA a fotografce. Když potřebujete mobil, zákonitě se pokazí, naštěstí pomohl restart.  Stahy přicházely zhruba po osmi minutách a začaly být intenzivnější. V šest vstal manžel, zatopil v kotli a šel za mnou. Říkala jsem si, že by to chtělo to stihnout, než vstane Tonda. Kolem sedmé se ale začaly protahovat intervaly a nakonec stahy vymizely, usnula jsem ve svém porodním koutku na míči s hlavou opřenou o křeslo.

Šla jsem si lehnout, po deváté manžel udělal palačinky, tak jsem se najedla a bylo mi krásně. Občas přišla vlna, ale celkem slabá, intervaly někdy 20, někdy 12, někdy 6 minut. Byl krásný den. Venku sluníčko a sníh, manžel byl na zahradě s Toníčkem, hráli si, štípali dřevo. Já zkusila vanu, během té nepřišla žádná vlna, ale když jsem vylezla, zase pokračovaly slabé vlnky v dlouhých intervalech. Čípek povolil, byla jsem otevřená asi na prst, odcházela zátka. Tělo se od noci čistilo ve velkém a já se divila, kde se to pořád bere. V jedné skupině na fb jsem si četla porodní příběh paní, která myslela, že to doma vůbec nepůjde, ale šlo to 🙂  Po obědě kluci přišli ze zahrady, já kolem druhé usnula. Ondra přivrtával poličky, venku někdo řezal na cirkulárce a mně to bylo úplně jedno. Po třetí hodině začala zátka odcházet ve větším. Ondra přivrtal hodiny v ložnici, kde jsem celou dobu byla. Vlny chodily nepravidelně, ale byly silnější a intervaly se zkracovaly. Když přišla vlna, musela jsem z postele na míč. Ten jsem si přikryla dekou a ručníkem, aby nestudil a neklouzal. Jak mi doteď nevadila ničí přítomnost, tak teď už jsem byla ráda, že jsem zalezlá v ložnici sama, ani jsem nechtěla porodní masáže. Byla jsem ráda, že se stmívá, měla jsem tam jen svíčku v solné lampě, kterou mi dala kamarádka a nová sousedka krátce před stěhováním.
V pět mi přestal vyhovovat míč, tak jsem při vlnách byla předkem těla zabořená do peřin a ve vzduchu houpala pánví. Snažila jsem se o naučené hypno techniky, uvolnit ramena, čelist, ulevovat si táhlým aaaaaaaa. V půl šesté šel Ondra s Toníkem k sousedům. Přišlo pár vln po šesti minutách a pak už chodily po pěti. Naše fotografka k porodu se omluvila, že nepřijede, že má nemocného syna. Psala jsem PA, podle hlasu ale říkala, že tomu ještě dáme čas. Domluvily jsme se, že si třeba za půl hodiny dáme vědět. Hned po ukončení hovoru v 17:52 přišla ohromná vlna. Vzápětí znovu volala PA, že jí intuice volí vyjet, a tak že teda jede. V tu chvíli jsem konečně přestala sledovat čas a všechno pustila, vlny nabraly grády. Nějakou dobu jsem byla na zemi u naší nízké postele, ale i na silném, měkkém koberci mě začaly tlačit kolena, přesunula jsem se ve stejné poloze na postel. Vlny mě nutily víc a víc houpat pánví. Po chvíli přišel Ondra, že Toník spí v kočárku na chodbě a že přijela ta druhá PA. Počkali venku na tu naši hlavní, zpětně vím, že bylo asi čtvrt na osm. Vlny byly skutečně silné a intenzivní. Pod sebou mezi koleny jsem pořád měla nepromokavou podložku, kdyby praskla voda, při každé vlně jsem si říkala, že teď už přece musí rupnout.  Z hypno dýchání a táhlého aaaa bylo hluboké hučení. Naučené afirmace o tom, že své dítě porodím jemně a bezbolestně jaksi nefungovaly :D

Přišla naše PA se se mnou přivítat, pak si šla vybalit věci a za chvíli zase přišla. Rychle poslechla miminko Dopplerem, koukla na čípek a zase odešla. S Ondrou a druhou PA byli všichni vedle a já si sama v klidu a tmě hučela v rytmu kontrakcí, vůbec jsem nevnímala čas a snad už i ta hlava byla úplně vypnutá. Čekala jsem na přechodovou fázi, ale nepřicházela. Do ložnice přišel Ondra. Přesunula jsem se z postele zpět na zem a opřela se předkem těla o gymbalon, požádala jsem ho o hroznový cukr a vodu. A pak tam byl se mnou, nic nedělal, nic neříkal. Pak přišla vlna, při které jsem měla nutkání si lehce přitlačit. Cože, už? A PA, jakoby to cítila, přišla se na mě podívat. Ptala jsem se, jak na tom byl čípek, když se koukala, že už mám pocity na tlačení, tak prý 6-7cm. Tak snad dobrý, říkala jsem si. Vzdáleně jsem vnímala, že obě PA pomalu začínají chystat věci k porodu, ta druhá PA se poprvé přišla ukázat a představila se, manžel šel vařit vodu na pleny na hráz. Vlny byly hodně intenzivní, ale najednou jsem mezi nimi měla víc prostoru pro odpočinek. Když přišla další, PA mě namazala nějakým olejíčkem a horkou plenu přiložila na hráz. Bylo to neskutečně příjemné a uvolňující. Při každé další vlně jsem si sahala dolů, jestli ucítím hlavičku, ale pořád nic, přišlo jich ještě pár se slabým nutkáním si přitlačit a voda stále držela. A pak přišla ONA. Jedna obrovská, dlouhá vlna. Nutila mě řvát tak, že jsem se až sama divila, tělo tlačilo úplně samo v neuvěřitelném proudu energie. Rukou jsem se snažila nahmatat hlavičku, nic, nic, a najednou jsem měla v ruce celou hlavičku, ale co to? Nojo! Voda! Nepraskla! Vak se plnil a plnil, tělo pořád tlačilo a řvalo, měla jsem v ruce pod sebou celý balon, když se přelila všechna voda a vyklouzlo i tělíčko. PA chytila celý ten zázrak a pomáhala miminku z vaku. Nemohla jsem tomu uvěřit a šíleně překvapená a dojatá jsem se otáčela a koukala, jak PA odhrnuje zbytky vaku. Miminko se začalo ozývat hned. Koukala jsem, cože to má miminko mezi nohama a zdálo se, že vidím pytlík, když muž nadšeně zahalekal, že máme kluka 🙂  Hned mi ho přiložili na hrudník a já se klepala, celá vyjevená jsem hlásila Ondrovi, že fakt máme miminko! Vítala jsem druhého syna a nevěřícně zírala na ty černé vlasy, které měl skoro až k obočí, a jak je maličký, krásný, klidný… Bylo 20:52. Pak mi Ondra s oběma PA pomohl do postele. Malý se hned přisál a koukal na mě. Byla jsem štěstím bez sebe.
PA kontrolovala poranění a krvácení. Zvenku poranění nebylo žádné, ale krvácení se jí nezdálo. Po chvilce mi pomohli se zvednout a porodit placentu, vyklouzla celá, krvácení ale neustávalo. Následovala kokoška pod jazyk, jíl a mražená zelenina na břicho, placentový koktejl, homeopatika, levandulový EO na břicho, další jíl, čaj z maliníku a kopřivy, pro jistotu i injekce MEM. Obě PA celkem kmitaly, měnily pode mnou podložky a látkové pleny, manžel byl pobledlý a seděl vedle mě, občas něco podal PA. Já byla úplně v klidu, nějaké krvácení jsem vůbec neřešila, nestresovalo mě to. Nějak jsem věděla, že bude všechno v pořádku a pořád jsem koukala na to svoje nádherné miminko, které snaživě pilo, vyzkoušelo si oba prsy a když náhodou ztratilo zdroj, zoufale zaplakalo. Po dvou hodinách PA opatrně začala, že jestli to poteče dál, bude se muset volat záchranka. V tu chvíli to přestalo. 🙂 Do sprchy jsem došla úplně v pohodě, čůrání šlo hned a překvapivě bez pálení jako po prvním porodu. PA pak šly vypisovat papíry pro matriku, pediatra atd a já se pochlubila pár nejbližším, najedla se, kojila a povídala si s mužem. Před odjezdem mě ještě PA zkontrolovaly, zvážily miminko a probudil se Toníček. Nevypadal nijak překvapeně, příchod miminka vzal naprosto přirozeně. Konstatoval, že je hezké. 🙂 Šli jsme spát všichni čtyři jako rodina. Všechno bylo tak samozřejmé, přirozené, krásné… neřešit hlídání, přejezdy, nemocniční rutinu. Stálo to za to a moc ráda do toho půjdu znova. Další dny jsou krásné, plné mazlení a kojení, manžel se stará, uklidil a vypral všechno po porodu, zařídil matriku, nákupy, stará se o Toníka a dohání nedodělávky v domě, je prostě úžasný. 🙂 V úterý jsem si zpracovala placentu a ve středu dopoledne tu byla naše PA na poporodní kontrolu a odebrat krev z patičky. Povídaly jsme si o tom porodu, jak to byla její první zkušenost s porodem dítěte ve vaku a jak jsem to vlastně tušila dopředu… O mé krevní ztrátě, která byla kolem 700ml, krev tekla čůrkem a tak bylo potřeba to řešit hned od začátku. A o tom, jak to celé bylo úžasné. 🙂 Při loučení jsem brečela dojetím a brečím i teď. Dneska dopoledne mi při skládání vypraného těhotenského oblečení došlo, že už je vlastně konec. Člověk se tak moc připravuje a těší na porod a pak je mu líto, že je to pryč. To nádherné období těšení se, pohybů miminka v bříšku, vymýšlení jmen, vizualizace porodu a představy o vítání miminka… Ta úžasná péče soukromé porodní asistentky, toho anděla, který vám vždycky poradí a můžete mu zavolat v pět ráno 🙂 Ta jemná, starostlivá péče po porodu, kdy jsem si připadala v bezpečí a nestyděla se před cizími lidmi… Jo, moc se mi po tom všem stýská a i když jsem si říkala, jak je to všechno dojíždění náročné a jak ten porod sakra bolel, moc ráda do toho půjdu znova, pokud nám vesmír dopřeje další miminko. A budu moc ráda, když nás tím zase provede tahle ,,naše“ PA.
A taky už jsme se shodli na jméně. Je to Šimon.

Těhotenství bylo chtěné, povedlo se po roce a půl ,,nedávání si pozor" a pak už po cíleném snažení. Bylo krásné, bezproblémové (až na nízký tlak na začátku). Řešili jsme rekonstrukci bytu a svatbu, takže nebyl moc čas řešit blbiny 🙂 Bylo mi v té době čerstvých 21, manžel je o pár měsíců starší. Manžel student VŠ, já už zaměstnaná- někdo nás živit musel, a tak šlo další vzdělávání stranou 🙂 

Týden před TP mi brzy ráno začaly nepravidelné stahy, ale po pár hodinách a sprše přestaly. Máma to prý měla taky tak- přesně týden před porodem poslíčky. A 10.8. jsem měla první a zároveň i druhý termín porodu, podle poslední menstruace i podle ultrazvuku.
V ten den ve tři ráno mi začaly stahy, ale během pár hodin byly pryč. Byla jsem z toho docela smutná, už jsem se těšila. Na celý porod jsem se těšila. Měla jsem domluvenou porodní asistentku z Pardubické nemocnice, kde jsem chtěla rodit, i když jsem z Chrudimi a zdejší porodnice má lepší pověst než ta v Pardubicích, ale dozvěděla jsem se, že v PCE podporují přirozené porody, zatímco v Chrudimi se údajně neštítí přivázat rodičce nohy ke koze, pokud zjistí, že by chtěla rodit jinak. Také jsem jedla lněné semínko, samozřejmostí byl porodní plán, masírovala jsem hráz, měla jsem hodně načteno, také jsem měla připravená homeopatika. Ráda bych po dětech šla studovat porodní asistenci, takže jsem se k vlastnímu porodu připravovala poctivě...

Na desátou dopoledne jsem byla objednaná na prohlídku k doktorovi, pokud bych neporodila, s tím, že by mě pak odevzdal do péče porodnice. Na prohlídce vypadalo všechno stejně, už asi měsíc jsem byla (podle doktora načnutá) na dva centimetry. Říkal, že to nevypadá, že by se mělo ještě dneska něco dít. (Tenkrát jsem nějak neřešila, že by se vnitřní vyšetření dalo odmítnout, i když mi vadilo, soustředila jsem se hlavně na porod.) Pak jsme s Ondrou jeli na nákup, kde jsme potkali kolegyni z práce, která mi řekla: ,,Na to, že máš dneska rodit, jsi dost čiperná.“ (A Ondrovi s hrůzou došlo, že termín mám už dneska, ne až zítra :D ) a pak jsem ještě čekala v autě před obchodem, kam si šel koupit motorový olej (a evidentně si nemohl vybrat…) Venku byl hic jak v pekle, seděla jsem ve stínu vedle auta a dávala psovi pít z flašky. Ještě cestou od doktora jsem psala mé PA Lence, že je všechno dobré. Odpověděla, že se mám stavit večer v 7 zase na monitor a uvidíme, že má zrovna noční. (Byla jsem tam za ní předtím už asi 3x). Domů jsme dorazili kolem jedné. Dali jsme si oběd, já koukala na televizi a Ondra do počítače.

Kolem třetí odpoledne opět začaly stahy, byly přibližně po dvaceti minutách. Dala jsem si sprchu a stahy okamžitě poskočily na patnáct minut. Nebyly nijak silné, jen nepříjemné. Ondra ještě nic netušil a přivedl si kamaráda, který na mě koukal, proč se tvářím tak blbě :D . Odešla mi hlenová zátka a šla jsem si dát další sprchu. Bloumala jsem po bytě, občas jsem lezla na čtyřech, na chvíli jsem si vlezla do postele, ale nebylo mi to příjemné, nevěděla jsem, co mám dělat, už jsem chtěla být u Lenky, které jsem strašně věřila. Chtěla jsem ještě něco sníst, ale nešlo to. Taky jsem každou chvíli běhala na záchod, tělo se čistilo. 

Bylo něco po šesté, já měla stahy 6-8 minut a už jsem to doma nemohla vydržet. Tak jsme vzali tašky a jeli jsme, před cestou jsem se ještě ve vaně vyšetřila, vypadalo to na 2-3cm.  Cesta autem mi kupodivu nevadila. Vzpomněla jsem si, že jsme zapomněli balík plínek. Sakra. Snad mají erár. Už jsem začínala být v takovém tom porodním rauši, ze kterého mě ale vytrhlo vyšetření. Nejdřív Lenka kontrolovala, jak na tom jsem. Byla jsem otevřená na pět centimetrů. (Cože? V autě jsem měla 2-3 slaboučké vlny a otevření pokročilo o 2cm?) Pak přišla doktorka a kontrolovala, jak Lenka sepsala příjem (už na dřívější návštěvě kvůli monitoru), což bylo dost otravné. Nevim, proč u porodu potřebujou vědět, jaký vzdělání máme a jestli děda nemá vysoký tlak…. A ještě mi volal táta: ,,Tak co, ještě držíš pohromadě?“ Klasika. Následoval ultrazvuk kvůli váhovému odhadu a měření hlavičky. Víc jak 3,100g jsem neměla čekat a hlavička už byla moc dole a nešla změřit. Byl mi nabídnut výplach, ale odmítla jsem ho. Mučení doktorka zakončila monitorem a stahy se mi srovnaly na předpisových pět minut. Ozvy jako z učebnice, tak nás Lenka odvedla na sál, kde jsme s Ondrou pak už byli sami. Zapla aromalampu, ukázala nám, kde co je a donesla gymnastický balon a takovou kovovou konstrukci, do které se dal, aby neujížděl a abych se mohla opřít. Na tom balonu jsem vydržela vážně dlouho, bylo to moc příjemné. Krásně jsem si prodýchávala vlny, nebolelo to, bylo mi fajn. S Ondrou jsme si povídali, teď už ani nevím o čem a jestli to vůbec dávalo smysl, byla jsem tak nějak mimo. Stahy přicházely po dvou minutách a už jsem začínala cítit hlavičku. Hlavně, když jsem šla na záchod, to byl mazec, bála jsem se, aby miminko nevypadlo :D .
V devět Lenka přišla, aby se zeptala, jak to vypadá. Byla jsem otevřená na 8cm a podle doktorky byl čas na další monitor, že prý se musí dělat dvě hodiny po příjmu, když žena do té doby neporodí. Nadšená jsem nebyla, protestovala jsem, jestli je to fakt nutný, říkala jsem, že nechci, jestli nemají Dopplera nebo jen tu ,,trumpetku“. Nakonec mě doktorka nějak přeprala. (Nepamatuju si to, takhle mi to pak říkal Ondra…) Nejvíc mi vadilo, že jsem si musela lehnout. Bylo mi jasné, že v leže neporodím, bylo mi to hrozně nepříjemné. Měla jsem to na sobě dlouho, pásy mi pořád padaly, takže doktorka neměla kloudný záznam. Byla jsem na zádech, na boku se zvednutou nohou, ale bylo to strašný, tak jsem pak šla do kleku, kdy to bylo aspoň snesitelné. Vlny byly o poznání horší a bolestivější, než když jsme byli sami, nevyrušováni. . Sundali mi to až asi po hodině, když jsem řekla, že už to na sobě fakt nechci, prosila jsem je skoro s brekem. Když jsem pak na radu Lenky zkusila zase tu polohu na boku, udělalo se mi při kontrakci zle a běžela jsem zvracet..
Celou dobu jsem popíjela vodu s homeopatiky, kterou mi Ondra dával až do porodu.

Mezi kontrakcemi jsem měla tendenci pospávat, tak jsem šla do sprchy, že mě to třeba trošku probere. No, probudila jsem se s hlavou opřenou o držadlo, probudil mě pocit, že padám. (Nepadala jsem.) Byla jsem tam prý asi čtvrt hodiny. Takže mě to neprobudilo ani trochu. Byla jsem už fakt hotová, dokonce jsem začala mírně uvažovat o nějakém tišícím prostředku jako třeba entonox. Ptala jsem se na něj Lenky, jestli to vůbec má smysl. Lenka mi navrhla spíš to, že by zkusila pustit vodu, že to bude do půl hodiny hotovo a zvládnu to i bez tišení. Koukla se a zjistila, že už jsem úplně otevřená, jen ta voda že pořád drží a že to může trvat klidně dvě hodiny, než to pokročí. Chvíli jsem o tom přemýšlela, nakonec jsem souhlasila. Nebolelo to, ale lekla jsem se, jak ta voda najednou vytekla, připadala jsem si jako počůraná.
Od té doby byly stahy mnohem silnější, intenzivnější a přicházely krátce po sobě, měla jsem nutkání si přitlačit, ono tomu stejně nešlo zabránit. Automaticky jsem šla na všechny čtyři. Lenka zavolala ještě tu doktorku, přišla se podívat ještě jedna PA a sestra z novorozeneckého. Začala jsem mít nucení na tlačení, plně jsem poslouchala své tělo, šlo to pěkně.  Lenka se ptala, jestli si třeba nechci lehnout na bok, já se odmítla hnout, tak upravila tu porodní postel, aby to bylo pro všechny pohodlné. Čelo zvedla úplně nejvíc a nohy dala dolů, aby se ke mně s doktorkou dostaly. Vadilo mi, jak je ta postel měkká, přišla jsem si nestabilní, ale cítila jsem, že není čas to měnit a lézt an zem (a stejně by mi to ta doktorka asi nedovolila.. což je absurdní, ale známe doktory, žejo..)
Přišlo mi, že cítím, jak se hlavička dostává přes kosti a čípek dál. Bylo hrozně těžké ji dostat ven, pálilo to. Ohnivý kruh. Přistihla jsem se, jak tlačím i mimo kontrakce, aby už byla venku. Lenka se snažila roztáhnout vchod a dávala tam něco kluzkého na usnadnění. Někdo tam nelidsky řval a dost možná jsem to byla já :D Řvala jsem jako lvice, ne bolestí, ale námahou. Jako když člověk zvedá něco strašně těžkýho a nejde to.
Hlavička vylezla asi na čtvrté zatlačení, na další zatlačení byly ramínka a pak naprosto hladce vyklouzlo tělíčko. A za ním plesklo neskutečné množství vody… Sálem se ozval křik silného, zdravého dítěte. Pod břichem mi visela noční košile (proč jsem si ji doprčic nesundala?), takže jsem bohužel nic neviděla. Trošku jsem se vydýchala a pak jsem se opatrně otočila s ohledem na pupeční šňůru. Bylo 22:55. A konečně jsem ho viděla. Opravdu je tady. Ten, co mi posledních pár týdnů lámal žebra a zkoušel prorazit břicho je konečně tady. Můj Toníček. Nádherný, dokonalý, s temně modrýma očima, se správným počtem prstíčků a tmavými heboučkými vlásky. Vyhrnula jsem si košili až pod bradu a Toníčka mi Léňa dala na břicho. Přišel mi strašně maličký a Ondrovi zase veliký.
Chvíli jsme se mazlili a poznávali, koukali jsme na sebe. Vypadal tak úžasně. Tak unaveně a zároveň tak plný života. Dělal vše, co miminka po porodu dělat mají. Cucal si pěstičky a hledal bradavku 🙂 Ondra fotil. Dřív jsem si představovala (a děsně se u toho dojímala), jak budu miminko vítat a teď jsem byla na nějaké emoce asi moc unavená, neříkala jsem nic, jen jsem ho opatrně držela jako ten nejkřehčí poklad na světě a s respektem si ho prohlížela.

Nechali dotepat pupečník, nabídli Ondrovi přestřižení, což odmítl a lehce zezelenal, a mně zatím prohlížela doktorka, jestli je všechno v pořádku. Párkrát zatáhla za pupečník, jestli už placenta půjde. Za chvíli vyšla ven sama. Měla jsem malinkou prasklinku na pysku, asi z toho tlačení mimo vlnu, která podle Lenky ani nebyla na šití, ale doktorka trvala na svém. Ty dva kosmetické stehy bolely z celého porodu nejvíc.

Pak se mě ta sestra z novorozeneckého ptala, jestli by si Toníčka mohli na chvilku půjčit, že paní doktorka by si ráda šla lehnout, tak že by ho hned vrátili. Nebyla jsem schopná myslet, tak jsem to odkývala a dnes toho strašně lituju. Doktorka je placená, aby při noční směně byla vzhůru. Nebo si mohla jít lehnout a Toníčka by změřili potom. Ondra šel s nimi, aby měl Toníček fotku z prvního mučení ve svém životě. Snad každé dítě musí mít fotku, jak vříská na váze. Dnes už bych to nedovolila. Ondra se vrátil vysmátý, že prdlajs 3,10, ale dokonce 3,402!
Toníčka dovezl v akvárku přikrytého dečkou s obvázaným pahýlkem našeho bývalého spojení. Znovu jsem si ho dala na nahé tělo a Toníček se zkoušel přisát, šlo mu to moc hezky. Koukal při tom na mě a vypadal strašně rozpačitě, v očích měl výraz ,,Můžu? Není to hloupé?“
A Ondra volal rodičům, zajímaly je hlavně rozměry dítěte a fotky. A nejlepším kamarádům. Jednoho mi dal na ucho.

Držela jsem ho za hrudníček a zadeček a přišel mi hrozně droboučký a křehký. Najednou jsem ucítila brnění v ruce. Ondra se podíval pod deku a bylo to jasné. Vyšla smolka, snad všechna najednou. Teklo mi to po břiše dolů. Ondra šel někoho sehnat, aby nám od toho pomohli. Přišli všichni, co byli u porodu a vypadali dost vyjeveně. Prý mám být ráda, že už je zvážený, že tohle je tak třicet deka. I když jsem si nepřála, aby ho po porodu koupali, nebylo zbytí, smolka byla všude. Odnesli ho a já šla do sprchy, v tu chvíli mě nenapadlo řešit něco kolem Toníčka, najednou jsem si uvědomila ten nepořádek, tu krev s vodou všude, a co ze mě asi teče, najednou mi bylo hrozně trapně, že se tam tak válím s roztaženýma nohama, a tak jsem poslušně šla do sprchy. Vysprchovala jsem se a najednou mi byla hrozná zima. Ondra mi pomohl ze sprchy, usušil mě, podal mi vložku a kalhotky, oblékl čistou košili. Vyšla jsem z koupelny a sál už byl skoro uklizen, postel převlečená, jen na zemi zbývaly kapičky krve, které jsem udělala cestou do koupelny.

 Lenka nás dovedla na pokoj, dostala jsem večeři a sestra mi ukázala všechno na pokoji. Měla jsem nadstandard. Pak jsme se rozloučili s Ondrou, aby mohl jet domů.
Najedla jsem se, měla jsem šílený (ale opravdu šílený) hlad. A najednou mi došlo, že nemám Toníčka, před tím mi nijak nedocházelo, že už nejsme 2v1, ale každý sám…  Šla jsem se zeptat sestry, kdy ho dovezou, řekla mi, že za chvíli. Uteklo několik chvil a Toníček nikde. Pak jsem se šla zeptat znovu, tak se sestra šla zeptat na novorozenecké. Přišla s tím, že přijede v pět ráno na kojení a že si mám jít lehnout, že Toníček taky spinká. Byly asi dvě hodiny. Šla jsem si tedy poslušně lehnout, sestra zkontrolovala zavinování dělohy a odešla. Nemohla jsem usnout. Všude okolo houkaly monitory dechu a křičely miminka a já doufala, že žádný z těch zoufalých hlásků není Toníčkův. Nevím, proč jsem si pro něj prostě nedošla. Fakt nevím a teď bych si dala pár facek. Porod se povedl celkem pěkně a pak si to nechám takhle zkazit.

Spala jsem asi půl hodiny. Pak bylo konečně pět ráno a Toníček nikde. Šla jsem do sprchy a poprvé od porodu jsem čůrala. Prasklinek bylo evidentně víc a pálilo to jako čert, nicméně mě překvapilo, kolik toho můj močový měchýř najedou pobere :D. Vypila jsem během tří hodin celou konvici čaje plus jsem v sobě měla všechno, co jsem nevyčůrala od porodu. Musela jsem se tomu smát.
Pak byla vizita. Doktor mi prosahal břicho a pak chtěl vidět obsah kalhotek. Když zjistil, že nemám nástřih, prohlásil: ,,jo, tak tady není nic k vidění“ a odešel. Zajímavé.

A pak mi konečně přivezli Toníčka. Bylo šest. Taková starší sestra mi ho donesla do postele, vytáhla prso z košile a nacpala ho Toníčkovi do pusy. Zajímavý styl ukázky kojení.

Toníček měl zase ten rozpačitý pohled, nevěděl, jestli může. Snažila jsem se ho povzbudit. Přisál se a krásně pil. Pak jsem ho, nevím proč, musela ,,vrátit“ na sesternu a trvalý pobyt na mém pokoji měl až od devíti. Bejbyfrendly špitál, neasy.

Kojení nám šlo krásně, sestra (nebo to byla laktační poradkyně?) mě chválila, že nám to jde nejlíp z oddělení. Jiné sestry na mě koukaly divně, byla jsem ,,ta z nadstandardu, co rodila na čtyřech a nemá nástřih“ . Taky se přišla podívat Lenka, jak se máme. Říkala, že jsem měla krásný porod a že je škoda toho šití. Že doktoři mají nějakou zvláštní potřebu všechno zachraňovat. A taky říkala, že jsem dost průkopnice. Já si tuhle porodnici totiž vybrala proto, že mi známá říkala, že tam zavádějí i jiné porodní polohy, jinak bych jela do Havlíčkova brodu, což mám dost daleko. Tak jsem počítala s tím, že jsou zvyklí na všechno možné. Ale i tak většina porodů probíhá podle ,,starého“ scénáře, kdy má rodička kapačku s oxytocinem a rodí na zádech, maximálně na boku. Takový porod, jako jsem měla já, prý neviděli dobrých 8 let. To jsem na sebe fakt pyšná, že jsem svému dítěti dokázala zařídit celkem dobrý příchod na svět. Škoda jen, že jsem ho neubránila potom…

Mrzí mě, že jsem si Toníčka nechytla sama. Že jsem pupečník nenechala přerušit až po porodu placenty nebo se nepokusila o lotosový porod. Mrzí mě, že jsem placentu vůbec neviděla… Chyběla mi, když jsme Toníčkovi sázeli strom, pozdní třešeň, u babičky na Moravě.

Jsem naštvaná na tu doktorku, že mi vnutila ten monitor, který mi to celé zkazil. Něco mi říká, že bych porodila i bez dirupce o něco dřív… Nebyla bych tak utahaná.. Mrzí mě, že nám nevyšel ten bonding.

Je zajímavý, že druhý den po porodu jsem byla v euforii, jaký to bylo skvělý, že jsem to dala bez oblbováků a bez nástřihu a větších zranění a teď tam vidím hromadu chyb.

Taky jsem měla hodně dlouhou dobu pocit, netuším proč, že máme Toníčka jen půjčeného, že někdo přijde a vezme mi ho. Že to, co se děje, není skutečné…
Trvalo asi rok, než jsme to domazlili a než jsem se s tím srovnala.
Pevně doufám, že příští porod bude doma 🙂