Moje cesta za Kačenkou část 3
- Když už si člověk myslí, že už má to nejhorší za sebou a může se radovat z těhotenského břicha příjde taková rána,která vás smete na zem. Byl čtvrtek, vstala jsem s dobrou náladou, malá krásně kopala a ze mě toho moc neteklo, což bylo málo takových dní, proběhla snídaně, stihla jsem u toho ještě vybrat vchodové dveře do domečku a nechala jsem se odvést do obchodu na nákup (nic jsem netahala , jen jsem házela do košíku) z nákupu na čumendu na domeček a pak rychle domu na gauč .Nic nenasvědčovalo tomu že bych měla rodit, vzhledem k tomu že přítel má syna 60km od nás a měl ho domluveného alespoň na návštěvu, jel po obědě za ním. Ve chvíli, kdy cvakli dveře mi lehce ztvrdlo břicho, nic hrozného, ale raději jsem jen ležela a odpočívala, jen že za 20 min úplně stejný tvrdnutí,ale už i lehounce do kříže, ale nic pravidelného a silného, udělala jsem si hořčík a odpočívala dál, ani náhodou bych neřekla že je to porod.Když bylo půl třetí, sedla jsem do auta a dojela 200m do školky pro mé dvě děti, jen že už před vchodem jsem se musela opírat o školku, vyzvedla jsem holky jela domu, lehla do postele a přemýšlela co to proboha zase je - měla jsem v hlavě stále informaci z úterka že je čípek krasně dlouhej a že to na porod není. Jen co jsem si lehla, začala jsem pomoci aplikace měřit bolesti a se zděšením jsem přišla na to že to je po 3-4 minutách sice ne tak silné ale je, doma nebyl nikdo jiný než moje sestra,která v tu dobu byla v 8.měsíci těhotenství, volala jsem ji že mě musí odvést, sestra chtěla volat záchranku, ale já se ji snažila přesvědčit že to určitě porod není, každopádně jsme jeli hned.Když jsem se zvedla z postele a sedla do auta začalo to přicházet po 2 minutách a už silné, mezi kontrakcemi jsem přemýšlela co teď budeme dělat, zda volat záchranku se kterou se budeme domlouvat na cestě, nebo volat policii aby nám udělala cestu,(bylo zrovna 15:30 a největší špička v dopravě)nebo cokoliv co mě zrychlí příjezd, nic ale nešlo, byli jsme už 10min od nemocnice,tak jsem se dala pouze na modlení a na myšlenku že to určitě ještě zastaví.Co mě ale celou dobu znervózňovalo byla příčná poloha Kačenky bez plodové vody,věděla jsem že nás to ohrožuje obě. Přítel měl instrukce, aby dojel za synem, když už se na něj malý těší a pak za mnou dorazí později. Po příjezdu do porodnice jsem okamžitě chtěla kortikoidy, byla to první věta kterou jsem řekla,tedy nejdřív jsem ze sebe vytlačila = nemám plodovou vodu,jsem 26+6, tak na mě PA koukala jak na hysterku a že se musí počkat na lékaře na což jsem ji řekla,že na to už nemam čas, když mě viděla jak mam časté kontrakce, tak sebou hnula a začala kolem mě běhat, první kortikoidy, pak kapačka s ATB (přijela jsem už s teplotou o které jsem netušila že ji mám) ty mi tam naprali rovnou ze stříkačky, pak další do žíly kapačkou, do druhé kapačky jsem dostala něco na zastavení kontrakcí, pak jsem dostala ještě další léky ,ale netuším co všechno to bylo.Uběhla první hodina od příjezdu a kontrakce stále po dvou minutách, kapačky jely na plný plyn a že by to udělalo nějakou změnu se říct nedalo.Přišla diskuse jak malou porodit,mě zajímalo jen to co je pro malou nejmenší zásah,nejdříve to vypadalo že mě dovolí rodit KP přirozeně, čeho jsem se nebála ,největší obavu jsem měla z císařského řezu.V šest večer poslali sestru domu a mě přeložili na JIP,kde se vyčkavalo zda kontrakce ustoupí nebo ne,byla jsem tam všeho všudy tak hodinku a půl,kontrakce po 2-3 minutách,jen mnohem silnější ,můj mozek si ale stále nepřipouštěl že je to konec těhotenství. Byl čas na nové vyšetření, to prováděli UZ sondou, toto vyšetření trvalo všeho všudy 5s se slovy rychle na sál, akutní císařský řez, já se začala bránit že to nemůžou, vždyť nezabrali kortikoidy, nemůžu teď porodit,hodilo se mi toho spousta hlavou, proč teď, proč já,přežije to malá,přežiju to já.. Hned jsem volala chlapovi, ať dorazí, že je konec,stačila jsem se jen zeptat zda bude Káťa - Kačenkou nebo ne,protože na mě mluvila sestra i anesteziolog zároveň, najednou bylo kolem mě strašně moc lidí, já nevnímala nic,jen jsem řekla že chci epidural a do 2 minut jsem ho měla vražený v zádech, myslela jsem že to bude chvilku trvat než to zabere ale ne, jen jsem si lehla a už jsem měla plentu před hlavou. Najednou jsem cítila jak se dostávají k malé,nechci to rozepisovat, nechci nikoho děsit, jediné co tak jsem to nevydržela a museli mě přispat, abych to necítila,jen že jak mě uspali tak jsem neviděla a neslyšela malou, jen mě probudili oslovením KATEŘINO je po všem,břicho nikde a malá taky nikde, ten pocit nikomu nepřeji,nevěděla jsem zda žije nebo ne,prostě nic. Na chodbě jsem viděla na okamžik přítele ani jsme si nestihli nic říct, prostě nic,musela jsem na JIP. Tam do mě začali napouštět různý lektvary,aby mě to nebolelo, měla jsem spát,ale nešlo to ,jak mohu spát,když nevím zda to Kačenka přežila. Po asi 4 hodinách za mnou přišla dětská lékařka se slovy s malou jsme měli hodně práce, nedýchala, atd první minutu jsem si myslela že to nepřežila, byla jsem hotová, zeptala jsem se zda žije a ona si uvědomila že mi vlastně to nejdůležitější neřekla = ANO ŽIJE - to jsem poprvé děkovala bohu a od té doby jen děkuji a jsem šťastná že mi ji nevzal.
Doporučujeme
🥰🍀
23. srp 2022
23. srp 2022
Ja vobec nechapem, co to je to pristup doktorov. Citam tvoje clanky so zdesenim fakt
23. srp 2022
@kachnicky necudujem sa ti, to co opisujem je des. Obcas sa tu objavia komplikovane tehotenstva, ale toto som jakziv nepocula, vacsinou su pristupy peclive. Mne samej pri prvom dietati hrozil predcasny porod a v Motole okolo mna vyplasene skakali. Mrzi ma tvoja skusenost, najma ze sa mala drzi.. drzim vam palce ❤️
23. srp 2022
Ty*****! Takovy pristup doktoru jsem myslela ze je jen na Zelandu, v CR bych ho necekala! Tak hlavne, ze jste to zvladly (ocividne teda lekarum navzdory spis nez diky nim). At uz je dobre!
23. srp 2022
Začni psát komentář...
Odešli
🍀❤️🍀