Konečně jsem se po dvou měsících dostala k sepsání příběhu o průběhu mého těhotenství a následném porodu mého 4 400g vážícího a 54 cm měřícího synka.

Tak abych začala úplně od začátku...
S přítelem jsme se dali dohromady  v červnu 2013, na nic nechvátali, budoucnost jsme plánovali jen tak letmo. Mým původním plánem bylo dostudovat střední školu, možná zkusit i vysokou, vybudovat kariéru a až po několika letech zakládat rodinu. Veškeré plány se ovšem zhatily 31. ledna 2014. Půlku noci jsme strávili na maturitním plese naší kamarádky, poté jeli domů k mému příteli a následně neplánovaně počali našeho prvorozeného.

   Už následující den jsem se cítila nějak jinak, ale ani jsem netušila, čím by to mohlo být...Každým dalším dnem jsem pořád víc přemýšlela nad tím, jestli náhodou nejsem těhotná a když mi vynechala MS, bylo jasno. Poprvé ve svém životě jsem se odhodlala jít ke gynekologovi (dříve k tomu nebyl důvod) a tehdy mi pan doktor řekl tu úžasnou větu "Gratuluji, jste těhotná"...Když jsem tam šla, bála jsem se, že to řekne, ale poté co onu větu vyslovil, zaplavila mě jen radost a štěstí. Hned za dvěřmi čekal přítel a když se to dozvěděl, byl rozhodnutý si dítě nechat a šťastný, že bude tatínkem.

   Doma to už tak jednoduché nebylo. Okamžitě přišla záplava řečí o tom, jak by byl lepší potrat, že to ještě ani není dítě, že bychom nedokázali být rodiči, když jsme tak mladí atd. Trvalo několik týdnů, než maminka změnila názor a začala se na vnouče těšit, bohužel táta s tím má problém do dnes. Vždy o mně mluvil jako o zmetkovi, blbce a používal i mnohem horší výrazy, ale po oznámení této noviny mi zakázal jakýkoliv kontakt s rodinou, řekl, že da jeho bytu už nevkročím a v podstatě mě vyhodil na ulici.  Nastěhovala jsem se tedy s přítelem k jeho rodičům, odtamtud dojížděla do školy, kterou mi od té chvíle platil přítel a i přese všechny ty problémy se společně s ním těšila na naše děťátko.

  Následovalo několik měsíců plných shánění výbavičky, chození na kontroly a podobných činností. Po zjištění pohlaví našeho potomka jsme nemohli být šťastnější - čekala jsem chlapečka! Přítelův sen o prvorozeném synovi byl splněn a já byla samozřejmě také nadšená. Jen o dva měsíce později radost mírně poklesla. Ve 30. týdnu mi bylo řečeno, že nejspíš porodím každým dnem. Dostala jsem přísný klidový režim a Dr. nevěřil, že se za týden uvidíme. Myslím, že jen díky podpoře přítele a jeho přemlouvání prcka, ať v bříšku ještě zůstane jsme to překonali a já maličkého donosila. Nakonec se se mnou doktor loučil v den termínu s tím, že mě posílá na další kontrolu do porodnice. Absolvovala jsem ještě dalších 7 kontrol.
Na první kontrole mě strašili, že má malý špatné ozvy. Druhý den mě zase uklidnili, že je to v pořádku. Na třetí kontrole na monitoru stále nic moc, CS 8 a jakýsi mladý doktůrek si mě pozval na příště, že mi tedy udělá ultrazvuk, když na tom tak trvám. Na další kontrolu se ovšem nedostavil a ostatní mi utz odmítli udělat, že prý to není nutné. Při další kontrole jen monitor s jednou větší kontrakcí, už jsem opravdu věřila, že ten den by to mohlo přijít. A prd - nic nepřišlo 😀 Na šesté kontrole opět jen poslouchali ozvy. To už jsem přenášela 10 dní, připadala jsem si jako balón, sotva se hýbala a byla neskutečně vyčerpaná...tak jsem si vyžebrala vyvolávání porodu na pátek 7. 11.
Na další kontrole ale přišel velký zlom. Přišla doktorka, která si mne prohlédla a uznala, že už musím být tím přenášením vyčerpaná a tak jsme si domluvily vyvolání porodu na druhý den. Byla jsem nadšená 🙂

Dalšího dne jsme se tedy s přítelem dostavili do porodnice, udělali mi přípravu, dr. protrhla plodové obaly, přivedli mi na předporodní sál přítele a vše začalo. Kontrakce přišly v podstatě okamžitě - po třech minutách, ale slabé. PA přišla asi po hodině a povídala, že mi s tím trošku pomůžou, že bych tam takhle byla až do noci. Dala mi kapačku s oxytocinem a zase bylo všechno ráz na ráz. Během chvilinky se interval zkrátil na minutu a já se kroutila bolestí. Chodili jsme po sále, povídali si, pak jsem si ulevovala horkou sprchou. A poté jsem slyšela něco, co mě totálně odrovnalo: "Otevřená jenom na 5 cm."
Byla jsem už vysílená, unavená, chtělo se mi brečet, myslela jsem, že to už dál nezvládnu, ale přítomnost mého milovaného mě dokázala uklidnit 🙂
Posledních 45 minut už jsem jen ležela na koze a čekala, kdy už konečně budu moct tlačit. PA přivedla doktorku, že už je čas. Byla to pro mě neskutečná úleva, když jsem věděla, že za pár minut bude po všem.
Přišla kontrakce, já zatlačila a nic. Dr. se na mě podívala a říkala, že vůbec netlačím a já přitom víc tlačit snad ani nemohla. Nevěřila, že jen nejde ta hlavička protlačit a že se snažím. I tak ale zachovala klid a radila mi, co a jak mám dělat. Asi po minutě konečně uviděla hlavičku, ale já ji pořád nemohla dostat ven celou. Píchli mi tedy cosi, co mělo vyvolat silnou kontrakci - a taky že jo. Jen jsem trošku přitlačila a hlavička byla venku. Teď následoval horší úkol a to dostat ven i zbytek jeho tělíčka. Bolestí jsem ječela tak, že to muselo být slyšet i před porodnici, ale na jedno zatlačení byl Sebastiánek venku celý 🙂 Už jsem jen viděla užaslé výrazy všech okolo a slyšela zvolání doktorky "Ježiš, ten je ale velkej!"
Dali mi toho našeho macka na hruď a já pocítila záplavu emocí..V tu chvíli se ze mě stala MÁMA!! Byla jsem nepopsatelně šťastná.

Malého mi vzali na přeměření a vážení do vedlejší místnosti, přítel šel také, aby byl u všeho a já už jen ležela a poslouchala, co říkají..
"Musíme vám pomoct porodit placentu, někde nám to moc teče..."
"Sestři, přineste další tampóny, ta krev stříká všude."
"Jste hodně roztrhaná, ale venku bude jen pár stehů, nebojte"
"Nedělá se vám špatně? Ztrácíte krev, ale není vidět odkud to teče."
"Sestři, zavolejte honem primáře, ztratila moc krve!"
Po příchodu primáře konečně našli přetrženou cévu a zastavili krvácení...Nasadili mi další kapačku a několik hodin jsem pak ještě ležela na sále...Sama. Nezbývalo než pozorovat, jak se za oknem stmívá.  Od porodu uběhlo dlouhých 5 hodin, než jsem se dostala na pokoj. Mezitím jsem několikrát omdlela, dostala nějakou další injekci, ale stejně to za to všechno stálo. Máme krásného a zdravého syna, který nám teď dělá radost a to je něco, za co by stálo i umřít. 🙂