Hledá se ortoped, zn spěchá

NA konci října 2015 se nám narodila Alžbětka. Narodila se s vývojovou vadou nožiček, o které jsme nevěděli. Po porodu mi dětská lékařka šetrně, ještě na křesle sdělovala, že se jedná možná o polohovou vadu a po posouzení ortopedem, budeme vědět víc. V tu chvíli mi to bylo fuk, mám nejkrásnější miminko na světě a moc ho miluju, nožičky nenožičky. Krize nastala druhý den po porodu, když přišla ortopedka a vysvětlila mi, že nás čeká sádrování, korekce, zřejmě i operace, rehabilitace apod. To už mi spadly hračky do kanálu a já se držela, abych před sestřičkami nebrečela, to jsem si nechala až na pokoj. Dále mi sdělila, že ona to dělat nemůže, přece jen bydlíme daleko a bude to chtít sádrovat minimálně každý týden, ne – li častěji. Prý mi zkusí najít kontakt na někoho z mého okolí, kdo třeba mimo to pracuje i v Motole. OK, důvěřuju, budeme čekat, necháme si poradit. Navíc bojuju s hormonama a kojením, nemám přístup k netu, nemůžu nic o vadě a postupech hledat. Za další dva dny se dozvím, že v mém okolí nikoho nenašla, ať zkusím, zda mi neporadí má pediatra a popřípadě Motol. První zklamání.

Miminku je týden, jedeme k pediatře a prosíme o radu. Dostaneme kontakt na primáře dětské ortopedie do jeho soukromé ordinace. Super! Telefonnicky se objednáván a sděluji, že nejdeme na kyčle, ale máme potíže ty a ty. Sestra nás objedná za týden, pan doktor se na to podívá. Týden se mi zdá dlouho, ale co, řekla jsem jí, jak jsme na tom, tak asi ví, co dělá.

Za týden se v ordinaci dozvím, že to není prkotina, že naše vada je prevít (díky, to mi pomohlo), že on na to nemá čas, že to chce tak dvakrát týdně sádrovat, že pojišŤovna to sádrování špatně hradí a že by to měl dělat někdo kvalitní, kdo to neodbude, jo a chce to začít co nejdřív. Pak pošle sestru zavřít otevřené dveře do ordinace a řekne nám, že nám doporučuje, abychom si někoho zaplatili. Dál to nerozvádí, my s manželem stojíme jak opaření a já nechápu, co tím myslel. Pak nám napsal tři jména, koho zkusit kontaktovat. Druhé zklamání.

Před ordinací venku na lavičce začnu brečet, manžel vezme telefon, hledá kontakty na doporučené lékaře. Já přemýšlím, jestli si řekl o úplatek, nebo jak to myslel.

Snažíme se hned volat první lékařce. Moc se jí do toho nechce, a když zjistí, že nemá smlouvu s naší pojišťovnou, dělat to nebude. Já bych pojišťovnu hned změnila, to už ale nemám komu říct.

Další kontakt je na lékařku přímo z oddělení pana primáře, po telefonátu na oddělení se dozvídáme, že je dlouhodobě nemocná. Hm, že by o tom pan primář nevěděl?

Poslední lékař je ze stejného oddělení, k dispozici ale bude až za týden a není jistota, zda by byl ochotný nám pomoct. Zklamání třetí.

To už jsme úplně vyřízení, máme čekat další týden s nejistým výsledkem? No co se to děje? V tu chvíli se cítíme bezradně, voláme o pomoc našemu dítěti a nikdo nám pomoct nechce – toť náš pocit.

Naštěstí manželovi nabídne pomoc jeho kamarádka, sestra na ortopedii v jiné nemocnici. Domluví nám termín setkání s lékařkou, která je ochotná nám pomoct. V nemocnici se dozvídám, že postup, který jsem popsala výše, nejmenovaného primáře, není neběžný a my nejsme první případ.

Nyní už vše řešíme, ty uběhlé tři týdny ale jsou znát.