NA konci října 2015 se nám narodila Alžbětka. Narodila se s vývojovou vadou nožiček, o které jsme nevěděli. Po porodu mi dětská lékařka šetrně, ještě na křesle sdělovala, že se jedná možná o polohovou vadu a po posouzení ortopedem, budeme vědět víc. V tu chvíli mi to bylo fuk, mám nejkrásnější miminko na světě a moc ho miluju, nožičky nenožičky. Krize nastala druhý den po porodu, když přišla ortopedka a vysvětlila mi, že nás čeká sádrování, korekce, zřejmě i operace, rehabilitace apod. To už mi spadly hračky do kanálu a já se držela, abych před sestřičkami nebrečela, to jsem si nechala až na pokoj. Dále mi sdělila, že ona to dělat nemůže, přece jen bydlíme daleko a bude to chtít sádrovat minimálně každý týden, ne – li častěji. Prý mi zkusí najít kontakt na někoho z mého okolí, kdo třeba mimo to pracuje i v Motole. OK, důvěřuju, budeme čekat, necháme si poradit. Navíc bojuju s hormonama a kojením, nemám přístup k netu, nemůžu nic o vadě a postupech hledat. Za další dva dny se dozvím, že v mém okolí nikoho nenašla, ať zkusím, zda mi neporadí má pediatra a popřípadě Motol. První zklamání.

Miminku je týden, jedeme k pediatře a prosíme o radu. Dostaneme kontakt na primáře dětské ortopedie do jeho soukromé ordinace. Super! Telefonnicky se objednáván a sděluji, že nejdeme na kyčle, ale máme potíže ty a ty. Sestra nás objedná za týden, pan doktor se na to podívá. Týden se mi zdá dlouho, ale co, řekla jsem jí, jak jsme na tom, tak asi ví, co dělá.

Za týden se v ordinaci dozvím, že to není prkotina, že naše vada je prevít (díky, to mi pomohlo), že on na to nemá čas, že to chce tak dvakrát týdně sádrovat, že pojišŤovna to sádrování špatně hradí a že by to měl dělat někdo kvalitní, kdo to neodbude, jo a chce to začít co nejdřív. Pak pošle sestru zavřít otevřené dveře do ordinace a řekne nám, že nám doporučuje, abychom si někoho zaplatili. Dál to nerozvádí, my s manželem stojíme jak opaření a já nechápu, co tím myslel. Pak nám napsal tři jména, koho zkusit kontaktovat. Druhé zklamání.

Před ordinací venku na lavičce začnu brečet, manžel vezme telefon, hledá kontakty na doporučené lékaře. Já přemýšlím, jestli si řekl o úplatek, nebo jak to myslel.

Snažíme se hned volat první lékařce. Moc se jí do toho nechce, a když zjistí, že nemá smlouvu s naší pojišťovnou, dělat to nebude. Já bych pojišťovnu hned změnila, to už ale nemám komu říct.

Další kontakt je na lékařku přímo z oddělení pana primáře, po telefonátu na oddělení se dozvídáme, že je dlouhodobě nemocná. Hm, že by o tom pan primář nevěděl?

Poslední lékař je ze stejného oddělení, k dispozici ale bude až za týden a není jistota, zda by byl ochotný nám pomoct. Zklamání třetí.

To už jsme úplně vyřízení, máme čekat další týden s nejistým výsledkem? No co se to děje? V tu chvíli se cítíme bezradně, voláme o pomoc našemu dítěti a nikdo nám pomoct nechce – toť náš pocit.

Naštěstí manželovi nabídne pomoc jeho kamarádka, sestra na ortopedii v jiné nemocnici. Domluví nám termín setkání s lékařkou, která je ochotná nám pomoct. V nemocnici se dozvídám, že postup, který jsem popsala výše, nejmenovaného primáře, není neběžný a my nejsme první případ.

Nyní už vše řešíme, ty uběhlé tři týdny ale jsou znát. 

Je středa 28. října. Dnes k nám přijedou na hlídání synovci, moc se na ně těšíme, pak po porodu asi nebude chvilku čas. Termín mám stanovený na 12. 11., osobně si ale myslím, že by to mohlo být ještě později. Přece jen se znám líp než doktoři. Den probíhá skvěle, zvládneme procházku, blbneme na dětském hřišti, řádíme doma a hrajeme si. Večer kolem sedmé na mě padá únava, jakoby mi tělo říkalo - odpočiň si. Jenže mě čeká koupání, pohádka, uklidit kuchyně a kdo ví co ještě.

Po uložení si jdu dát vanu a trochu se zkulturnit. Je po jedenácté a já ulehám s knížkou Aktivní porod – zbývá mi ještě dost stránek k pročtení. Ach jo, nemám vyzkoušené úlevové polohy, zatím nevím, v jaké poloze bych asi mohla rodit – věřím ale svému tělu, že mi poradí. Ještě si procvičuju hluboké dýchání, protože s ním mám celý život potíže. Při tíživých situacích se stahuji do sebe a neumím se uvolnit, to u porodu rozhodně nemůžu potřebovat. Mám ale přece jen ještě čas trénovat, s tím usínám.

Je půl třetí, pravidelné čůrací vstávání, žádné lupnutí jsem nezaznamenala, jen najednou větší množství teplé vody. V tu chvíli jsem se přepla ze spánkového režimu do pohotovostního. Že by to bylo ono? Po několika dalších chlístech vody a bolesti v podbřišku mi to začíná docházet. Panika se nedostavuje, spíš mírné radostné rozechvění. Jdu tedy zbudit manžela a poradit se, kdy pojedeme do porodnice. Musíme ještě odvelet synovce k babičce, která naštěstí bydlí naproti nám. Manžel mě líbne a obejme a ptá se, co tedy – jedeme hned? Jenže tady začíná problém – necítím žádnou bolest. Zřejmě ji vyplašil nastoupivší adrenalin. A i když říkali v poradně, že po odtoku vody jet hned, rozhodnu se čekat. Voda byla čirá, voňavá, tak co.

Napouštím si vanu a zkusím se trochu uklidnit a uvolnit. Miloše posílám ještě do postele. Po chvíli se rozhodnu, že si zkusím také ještě zalézt do pelíšku. V obětí manžela probíráme nastávající okamžiky. Hodina pryč a cokoli podobné bolesti nikde. Poprosím manžela, ať se jde raději balit, kdyby se to pak rozběhlo, ať jsme připravení. Sleduji ho, jak trochu zmateně a rozespale chodí a přemýšlí co s sebou. Společně zabalíme, já kontroluji dokumenty, manžel ještě upravuje a tiskne porodní přání. Budím Tomáška a vysvětluji, že miminku už se chce na svět a my musíme jet do nemocnice. Je úplně zlatý, v klidu se oblékneme a jdeme k babičce. Je půl šesté, rozhodnu se u babičky nikoho nebudit, s Tomáškem se loučíme se slovy, budete tu dřív, než řeknu švec.

Je před šestou a my odjíždíme do porodnice. Kontrakce stále nikde, kocháme se alespoň podzimní krajinou, porodnice je 30 kilometrů od nás a úplně nespěcháme. Za 40 minut jsme na místě, ještě se stavíme v Lídlu pro nějaké dobroty, energii k porodu, pomelo, čokoládu a hroznový cukr.

Vybaveni jdeme tedy na příjem. Sestřička na příjmu se ptá, s čím pak jdeme, povíme o prasklé vodě. Ptá se, zda vydržím chvilku čekat, než přijde porodní asistentka. Vzhledem k absenci bolestí v pohodě čekáme v krásných křesílkách na chodbě. Ujímá se nás mladá a velice příjemná PA. Sepisujeme dokumenty a předávám svá porodní přání. Pročítá a k jednotlivým bodům něco dodává, je to ale prý naprosto ok, jen monitor chtějí každé dvě hodiny, kvůli ozvům miminka. Když zjišťuji, že není potřeba být přikurtován vleže, ale mají bezdrátové sondy, se kterými je možno být i ve sprše, nemám problém.

Ještě mě čeká vstupní vnitřní vyšetření. Pamatuji se, že doktor hned nemohl, tak jsme chvíli čekali. Měla jsem slíbeného obávaného Růžičku, ale nakonec přišel sám pan primář, který je velmi příjemný, klidný a tichý člověk. Přesně můj šálek kávy. Vyšetření mě nikdy nebolela a ani nyní i přes upozornění, že by to nemuselo být úplně příjemné, naprosto v pohodě. Dozvídám se, že je stále zbytek čípku, voda pomalu bude stále odtékat a budeme čekat na kontrakce. Dále se domlouváme, že při vnitřních vyšetřeních, kterých bych ráda co nejméně, si nepřeji, aby mi říkali, jak moc jsem otevřená. Nechci se tím zbytečně stresovat. Reakce pana primáře: „Jejda, teď jsem vám to ale řekl.“ Reaguji s úsměvem že u vstupního jsem to čekala, že jde o to, kdybych už byla delší dobu v bolestech a ještě mi někdo říkal, že jsem otevřená teprve na x, mohlo by mě to rozhodit.

PA se ptá, zda mě mají dát na čekanky nebo rovnou na sál. Pan primář nás s manželem posílá rovnou na sál. PA nám roztahuje postel, ukazuje sál. Máme odpočívat a udělat si pohodu, za 2 hodky mě přijde omrknout. Udělat si pohodu na sále je tedy dost náročný úkol. Dáme si tedy něco na zub a trochu si povídáme. Za 2 hodiny první monitor, který ukazuje nějakou činnost dělohy, znatelné kontrakce ale chybí. Domluvíme se, že další kontrola tak za 3 hodiny. Manžel mi chvíli čte knížku ( oblíbená kniha Kaktus a jiné příběhy), mě se povede usnout. Aby si i manžel ukrátil to čekání, může si alespoň pustit televizi, která je na sále.

Po druhé kontrole následuje obří oběd a svačina – jídlo super, jen nevím, kam se to má do mě vejít, tolik toho je. Podělím se s manželem, sama bych to nedala. Neustále mi chodí sms, jak jsme na tom, vyřizuju i několik telefonů, začínám být nervozní, protože se stále nic neděje. PA nám poradí, že je dobrý odvar z maliníku a také ze skořice a hřebíčku. Vyšlu tedy muže, aby vše potřebné sehnal. PA mi vaří odvary a já se poctivě nalívám. Takto uběhne celý den, navečer přijde pan doktor Kondo, že pokud se do 24 hodin nic nezačne dít, chtělo by to antibiotika, utíká voda a museli bychom asi začít vyvolávat. Tak tyhle věty mě moc nepomohly, stáhlo se mi hrdo i vnitřek. Ach jo.

Je večer, 6 hodin, mění se směny. Moje milá PA mě naposledy vyšetřuje a loučí se se mnou. Ještě si povídáme, kdo má směnu po ní, jedna rázná sestřička – tu znám z poradny a té se tedy trochu obávám a druhá starší, ale vypadá hodná. Tak o tu jí poprosím. Předává mě tedy PA Věře Helebrantové, ta mi zůstane až k porodu. PA Věra je starší, ale opravdu moc milá a klidná. Nevýhoda je, že raději pracuje se starším monitorem, ne s tím novým. Teď nemám bolesti, je mi to fuk, ale kdyby ano, no jsem zvědavá, jak to vyřeší. Je skoro deset hodin večer, manžel usnul a mě čeká další monitor, před ním se ptám, jaké jsou možnosti, lze porod nějak rozeběhnout, nechci antibiotika ani za nic. PA mi doporučuje klid a čekat. No, jenže ve mně to pulzuje, pořád se pozoruji, zda už se náhodou něco neděje, o klidu to teda moc není.

Telefon už jsem vypla, velice mě znervozňovaly neustálé dotazy, jak jsem na tom a zda už rodím J, s televizí jsem na tom stejně. Toužím po klidu, rekapituluju si dýchání.

Po desáté to začalo, bolest, silnější menstruační, hurááá, to bude ono je to tady. Manžel stále spinká, já začínám pomalu chodit po sále, prodýchávám, tohle přece zvládnu. Přichází PA a jdeme na monitor na příjímací pokoj, abychom nechali muže ještě spát. V sedě natáčíme, bolesti se trochu stupňují, ale dá se to v pohodě. PA když mě vidí, se ptá, zda byla bolest a kontrakce, tak říkám, že ano, ale že zatím to jde. Na monitoru jsou kopečky, vím, že to ještě není nic moc, ale PA konstatuje, že se porod rozbíhá a že kolem půlnoci mě přijde zkontrolovat.

To už jsou bolesti solidní a já pak budím manžela, že budu potřebovat jeho pomoc, jak jsem předpokládala, křížové bolesti jsou tedy a je to tedy chuťovka. Nevím totiž, jak si ulevit mezi kontrakcemi, lehat si je nesmysl, hned zas musím vstávat, sedět na židli jde, ale vak ani míč mi vůbec nevyhovují. Jsem často opřená o parapet okna a po kontrakci tak zůstávám. Kontrakce mi zatím jdou prodýchávat, ale nutí mě to vystrkovat pánev směrem dozadu. Muž mi radí, ať pánev naopak posunuji dopředu, že si ulevím a má pravdu, děkuju, je to mnohem snesitelnější.

Naprosto přestávám řešit čas a nějaké rozestupy mezi bolestmi. Vždy jen řeknu teď to bude a Miloš se mi snaží pomoci ulevit. Zkoušíme polohu, kdy sedím já na něm a drží mě. Jako nejlepší se ukáže, když se o něj ve stoje můžu opřít, dát mu ruce za krk a vyvěsit se. Pak se o něj opřu a odpočívám. V jednu chvíli mu říkám, že to teda asi nevydržím, jestli to bude ještě horší. Pak se ale zatnu a říkám, že to musím dát.

Vyzkoušíme ještě porodní stoličku a křeslo, ve stoje je to ale prostě nej. Po jisté době, netuším jak to bylo dlouho a vůbec mi to nevadí, mi Miloš navrhuje, zda nechci zkusit jít do sprchy. Ještě teď mu za to děkuju, že mě tam nahnal.

Svlékám slušivou porodní košili a pouštím horkou vodu. Nejdřív nevím, jakou polohu ve sprše zvolit, protože kontrakce už opravdu děsivě bolí. Opět mi bleskne hlavou, že to nevydržím, že bych mohla zkusit poprosit o něco na bolest PA. Pak se ale chytám madla, které je ve sprše a zkouším se u kontrakce vyvěsit a uvolnit s dýcháním. Jde to, mezi kontrakcemi apaticky sedím na zemi, jsem totálně mimo. Miloš sedí u mě a čeká, kdybych něco potřebovala, v jednu chvíli mezi kontrakcemi kreslím na orosené sklo sprchy srdíčko, mám pocit, že takhle to zvládnu, vyvěšování mi velice pomáhá. Dokonce se usmívám, cítím se zvláštním způsobem silná.

Registruji okrajově, že na sál přišla PA a komunikuje s manželem, zda už se něco děje a že až to půjde, byla by dobrá kontrola. Po další kontrakci se ptám, co se děje, zkouším vstát a jít ven ze sprchy. Na košili kašlu je mi vedro. PA by ráda monitor, no tak to nevím, nastupuje další kontrakce, věším se na Miloše, ruce okolo jeho krku a klesají pode mnou kolena, jen tak tak mě drží. Vím, že jen přiložila sondu na ozvy, monitor se už konat nebude. Ptá se, zda může vyšetřit a že by mi doporučila pokud chci, zkusit jít na bok, aby miminko dorotovalo. Souhlasím a ona mě opatrně a rychle vyšetří. Jste otevřená, můžeme volat pana doktora.

Velice mi pomáhá, když se můžu zapřít nohou v poloze na boku jednou nohou o Miloše a trochu zatlačit. Nyní nastává okamžik volby polohy pro porod. Teď mě mrzí, že jsem nezůstala v této poloze, cítila jsem ale, že se potřebuju z aněco džet nebo vyvěšovat. Nakonec jsem šla na křeslo a požádala, abych se mohla držet za madlo, které bych měla zahlavou a byla více méně v polosedu. Napolohovalo se, přišel i lékař a já začala tlačit.

Od té chvíle to byl úplně jiný druh kontrakcí. Mezi nimy, mě vůbec nic nebolelo, měla jsem jakoby rozšířené vědomí, cítila jsem se víc než plně tedy a teď. Po dvou kontrakcích sestoupilo mimi a já si mohla sáhnout na hlavičku – krásný pocit. Doktor říkal že na další kontrakci bude mimi venku. Jenže já se při tlačení nějak zalekla toho tlaku, který jsem cítila na hrázi a pořádně nedokázala zatlačit. Trochu jsme pozměnili polohu a já u tlačení měla potřebu řvát jako lev. Takhle jsem asi nikdy nekřičela, ale velice mi to pomáhalo. Pamatuju si, že jsem mezi kontrakcemi vždycky pronesla nějaké moudro, že pokud to půjde, opravdu nechci nástřih, že jsme masírovali, omluvila jsem se, že tak řvu – všichni mě ujištovali, že je to v pořádku a že už se těší na miminko. Na šestou kontrakci, kdy mi PA řekla, zkuste zavřít pusinku a ještě zatlačte a manžel šeptal do ucha zkus ještě tlačit, byla malá venku.

Později mi Miloš vyprávěl, že už měl strach, protože jsem byla na křesle přes třičtvtě hodiny, tak aby byla malá v pořádku. Ihned mi naší princeznu dali na bříško, kde jsem jí povídala a hladila. To jsme ještě nevěděli, že je to holčička. Pronesla jsem něco jako, co máme? A dětská lékařka říkala, no mi ještě nevíme. Neměla jsem pojem o čase, tak nevím, jak dlouho jsme se vítali, ale první malé vyšetření – poslech srdíčka proběhlo na mém těle.

Během toho mi chtěl doktor píchnout oxytocyn na rychlejší odloučení placenty, to jsem ale odmítla a tak bez jakýchkoli řečí čekal. Po prvním přisání jsem Alžbětku nechala vyšetřit, manžel byl u toho, vyšetřují ale jen malý kousek vedle porodního křesla. Dětská sestra ji chtěla otírat mázek, tak jsem nahlas řekla, neotírat, dětská doktorka mě podpořila, protože sestra hned nepřestala. „Slyšela jste, neotírat!“ Pak mi hned holčičku vrátili. Byla to vteřinka. Placenta se do půl hodiny odloučila, doktor mu udělal uvnitř 2 stehy, takže pohodička.

Musím říct, že jsem cítila obrovské štěstí, sílu a euforii, že bych mohla v tu chvíli snad běžet maraton.

Na šestinedělí nesl malinkou manžel, mě vezli, ale zvládla bych to i sama. Nadstandart volný nebyl, mě to ale extra nevadilo, malou jsem měla ještě 2 hodiny v náručí, než přišla sestra a decentně mi vynadala, že jak to, že jí nemám v postýlce, když u mě nikdo není a že jim jí asi nepůjčím, abych si odpočnula. Nepučila, odpočívat se mi teda vůbec nechtělo. A když manžel odešel a sestra spěchala k dalšímu porodu, nikdo neříkal, že by měla být v postýlce a já byla opravdu fit.

Porod byl pro mě i manžela silným pozitivním zážitkem s krásným dárečkem

na jeho konci – Alžbětkou.