Být překvapená celý rok

Poslední dny a hlavně noci trávím spoustu času ve svém vnitřním světě, ve své hlavě, většinu činností vykonávám automaticky a u toho si přemýšlím. Možná i proto, že je to časoprostor, kam zamnou nikdo jiný nemůže, jinak je totiž můj svět plný syna, manžela, celé rodiny, zpráv z domova a ze světa atp. Někdy kolem čtvrté ranní mě nejčastěji napadají chmurné myšlenky, analyzuji všechny své životní kroky a říkám si, že až vyjde zase slunce nového dne, tak bude všechno jinak, lepší. Dnes, právě v tomto čase, mě konečně napadlo to pravé slovo, které definuje mé poslední měsíce života: Překvapení. 

Bylo mi velkým překvapením, že místo nádorového či bůhvíjakého onemocnění mám v břiše zárodek nového života. 

Ještě větším překvapením však bylo, jak obtížné může být těch 9 měsíců vydržet ve zdraví. Vždyť na tom přeci nemůže nic být, budu pracovat až do konce, všechno zvládnu s nadhledem... Nikdo se nemohl více plést.

Bylo mi překvapením, jak zapeklité je připravit vlastní svatbu. 

Bylo mi překvapením, kolika lidem za to stálo prožít s námi ten den.

Bylo mi překvapením, jak moc těhotenství mění partnerský vztah v dobrém i ve zlém.

Byl mi překvapením tlak okolní společnosti - cvičíš? už máš kočárek? a ten nejlepší? mluvíš s ním? čteš mu? jsi v pohodě? nejsi? ale to nesmíš...

Bylo mi překvapením, že syn musel na svět rychle a císařem, vždyť jsem byla připrevana na porod normální cestou..

Bylo a je mi překvapením, jak protichůdná role matky je: tak automatická, tak silná, tak obtížná, tak vyčerpávající, tak všedávající, tak milující...

Je mi překvapením, co s člověkem udělá zoufalé nevyspání s maximální únavou.

Je mi překvapením, jak rodičovství změní partnerský vztah.

Je mi překvapením, jak moc dokážu dávat.

Je mi překvapením, jak po tom všem máme hezké a velmi chytré dítě (a až moc rychlé).

Je mi překvapením, jak rychle to všechno běží.

A bude to překvapení, jak tohle všechno dopadne.