Ani nějak nevím, jak začít. Vždycky jsem chtěla mít svůj blog, ale nikdy jsem se k tomu neodhodlala. Spousty práce a pak to stejně nikdo nebude číst, a když jo, tak to budou hateovat, to se mi vždy při zakládání vlastního blogu honilo hlavou. Když jsem zjistila, že si tu můžu napsat svůj článek, řekla jsem si, že to zkusím, že se toho ve mně teď děje hodně a psaní mi pak pomáhá si to v hlavě lépe utřídit, a že se toho teď poslední týdny děje hodně...

Na úvod musím napsat, že jsem šťastně vdaná za chlapa, kterého jsem si vzhledově vysnila, je vysoký, mužná postava, široká ramena, silné ruce prostě pastva pro mé oči. Dlouho jsem takového muže hledala. Před ním jsem měla jen jeden vážný vztah, který trval přes 5 let a bohužel obsahoval domácí psychické i fyzické týrání.... když mě nakonec on opustil, ještě jsem dolejzala, aby se vrátil, protože za ty roky jsem uvěřila jeho řečem, že mě nikdy nikdo nebude chtít, a že umřu sama. No a nakonec jsem úplnou náhodou narazila na fešáka, který miluje zvířata stejně tak, jako já. Naše schůzky se ani nedali nazvat slovem "rande" protože i on byl hodně zklamaný z žen, které poznal. "Prostě se sejdeme a pokecáme", napsal. Tak jsme se sešli v pondělí, při loučení mi řekl, že možná o víkendu bychom se mohli vidět. Odsouhlasila jsem to a rozešli jsme se. A když v úterý napsal, že mě chce vidět už ve středu, ulevilo se mi. Takže jsme se sešli znovu ve středu, zase to bylo fajn, ale pořád ani náznak pusy. Další schůzka byla v sobotu, že mi ukáže kde bydlí. Bylo to moc krásné odpoledne a uteklo až moc rychle. Jenže on se pořád k ničemu neměl a to já už jsem věděla, že nemůžu být jen jeho kamarádka, že z mé strany tam je něco víc, a na to, že jsem stydlivý člověk, tak ze mě vypadlo, jestli mi hodlá taky někdy dát pusu. 😀 No dostala jsem ji a za ty další naše společné roky ještě hodně takových. 

Teď jsme ve fázi, že se od svatby snažíme o dítě. Zjistila jsem, jak funguje mé tělo a podle toho jsme se přizpůsobili, ale trvá to déle, než jsme čekali. Po 3/4 roku nezdaru jsem si zažádala u gynekologa o hormonální profil a s manželem jsme se rozhodli, že někdy duben/květen půjde na spermiogram, abychom věděli, že se nesnažíme nadarmo. Na ten ale už nedošlo, hned další měsíc jsem po 3 dnech zpoždění (a při covidu) zjistila, že jsem těhotná. Nejdříve to bylo takové, že tomu nemůžeme věřit. Vždyť mám covid, nemohlo to nějak test ovlivnit? No neovlivnilo, dny utíkaly a testy sílily. První kontrola: gratulujeme maminko, srdíčko bije, všechno v naprostém pořádku. Byl to ten nejkrásnější pohled. Další kontrola v 10. týdnu. Ta už bohužel nedopadla tak, jak jsme si přáli. Děťátko se přestalo vyvíjet a není srdeční akce, bohužel vám musím sdělit diagnózu zamlkého těhotenství. Poslouchala jsem pak i dál, co mi doktorka říkala, ale nějak jsem to nedokázala vstřebat. Seděla jsem naproti ní, slzy mi tekly po tváři a snažila jsem se alespoň trošku vzpamatovat. Zkoušeli jsme počkat, aby se s tím tělo popralo samo, ale bez výsledku, takže revize dělohy. Ta nedopadla úplně podle očekávání, takže hrozila další, ale to jsem už byla hormonálně a psychicky více méně vyrovnaná a tu jsem odmítla, že počkám do první MS a že je to na mojí vlastní odpovědnost. Tak čekáme, je to rok od začátku snažení a jsme vlastně zase opět na začátku. 2 měsíce se musíme chránit a pak se můžeme zase začít snažit.

Do tohohle všeho se ještě přidali problémy s otcem. V 59 letech podezření na demenci, kvůli tomu mu sebrali papíry a jelikož dělá traktoristu, tak přišel i o práci. Musím dodat, že celý život dělá v JZD, nic jiného neumí, ani s telefonem, neví, co je počítač, internet, ani bankovní účet nemá. Celý dny se jen válí a topí v depresích. Ještě před tímhle to s ním šlo z kopce, nebyl schopný měsíc umýt nádobí, válelo se to všude po kuchyni, i na okně. Musela jsem přitvrdit a pohrozit mu a jelikož ze mě má trochu strach, tak to teda umyl, ale od té doby zase nic nedělá, a teď už vůbec. Jenom leží, kouká na televizi a lituje se, asi, těžké říci. Nechce se se mnou vůbec bavit, nevím co s ním. Už jsem psala jeho psychiatričce, jestli se s ní můžu sejít a probrat co s ním, i do budoucna kvůli té jeho diagnóze....

Máme toho teď hodně. Chtěla jsem se zaměřit na sebe, dát si do kupy psychickou a fyzickou schránku, protože obě tím potratem utrpěly, ale přijde mi, že mi to není dopřáno a když jsem se vrátila po 7 dnech po revizi do práce, protože kvůli komplikacím jsem byla doma a chodila na injekce atd. tak se se mnou kolegyně z kanceláře nebaví, protože jsem si dovolila být na neschopence. Úplně mě ignorují, ani mi neřeknou, že je změna v práci a dělají se některé věci jinak....

začínám z toho být vážně unavená.