Proč si dobrovolně neprodloužit porod? Aneb náš nejkrásnější předčasný vánoční dáreček 🙂

Nejdříve se rozepíši o mém těhotenství, které nebylo vždy lehké.

Na úplném začátku jsem ležela v nemocnici pro krvácení. Blízko plodu se udělal hematom a hrozilo, že se s ním odloučí. Naštěstí to dopadlo dobře. Poté přišly ukrutné stavy v podobě nevolností a zvracení, trvalo to 6 měsíců, fakt lahoda 😀 Další šok přišel na druhém screeningu, kdy se doktorce nelíbilo, že má malý moc krátké nožičky a nezapomněla podotknout, že by to mohl být Downův syndrom. Naštěstí se to nepotvrdilo, ale strach jsme prožívali strašný. No a nakonec jsem byla ve 28 tt. hospitalizovaná pro počínající předčasný porod, který se díky infuzím a obřím dávkám Mg, podařilo rozehnat. Konečně nastal poslední měsíc těhotenství a já si to začala teprve teď užívat. Bylo mi skvěle, žádné zvracení, nic mě nebolelo, mohla jsem dělat vše. Prostě paráda.

Nastal prosinec a přítel měl odletět pracovně na týden do Švédska. Dělali jsme si srandu, že určitě porodím. No, nebyli jsme moc daleko od pravdy, o týden později už by to nestihl. Bylo 11.12.2014 a já jsem se probudila svěží a plná energie. Uklidila jsem celý dvoupatrový barák, vysála, vytřela a vyžehlila jsem. Upekla nějaké to cukroví. Odpoledne běhala po městě a zařizovala jsem nějaké věci. Doma jsem ještě převlíkla postel a v duchu s i řekla, že by to bylo "skvělý", kdyby mi v noci praskla do té čisté a voňavé postele, praskla voda. Dala jsem si sprchu a příjemně unavená si sedla k televizi, přítel byl v práci. Bylo 20:20 a znělka z televize hlásala začátek Ordinačky 😀 a najednou jsem ucítila vlhko. Byla jsem po sprše, tak jsem to přisuzovala tomu, že jsem se pořádně neosušila. A najednou rána, vyskočila jsem a pode mnou potopa. Gauč byl zachráněn 😀 Volám to přítelovi a co mám jako dělat, no v práci, rodina 200 km daleko. Naštěstí to nějak udělal a dojel domů. Mezi tím jsem si dala sprchu, umyla a vyfoukala vlasy, dobalila věci, uklidila kkuchyň a dokoukala Ordinačku 😀

Do porodnice jsme dojeli kolem desáté. S PA jsme sepsaly papíry, natočily monitr, kde se nic nedělo a doktorka mě vyšetřila a nález zněl těsně pro prst, aaaach jo ☹ No tak jsme se rozhodli, že tomu necháme volný průběh a poslala jsem přítele domů se vyspat. Mně PA pichla Plegomazin, po které buď usnu nebo se to rozjede. Uložila mě na pokoj a prý mám spát. HAHAHA 😀 koukala jsem do tmy a čekala jsem, ale nic se nedělo. Furt jsem přemýšlela, jaké to bude a měla jsem trošku obavu, páč jsem byla teprve 36+5.  

Asi kolem půl druhé se něco maličko začalo dít, slabé menstruační bolesti a pomaličku to sílilo. Asi ve dvě hodiny ráno přišla PA natočit monitr a zajásala, když mě viděla, že už se trošku kroutím. Nález stejný. Néééé, s takovou tu budu dva dny.. Začalo mi být strašně špatně a snad při každé kontrakci se mi dělalo zle víc a víc a začala jsem zvracet. Kontrakce sílily a já to už pořádně prodýchávala. 

Je zajímavé, jaký má člověk představy a přání a skutečnost je jiná. Miluji teplou vodu a tak jsem chtěla do sprchy, ale to horko bylo strašné. Hlavně jsem nechtěla ležet na posteli a nakonec jsem tam zaujala polohu, která byla pro mě pohodlná. Kolem půl paté došla PA na další monitor, tam se krásně kreslily kontrakce, ale nález sotva 2 cm, to snad neeeee. No ale na konci natáčení jsem byla na 3 cm a tak mě přestěhovala na porodní box. Vůbec si to ale nepamatuji. Jak jsem zvracela, byla jsem úplně vyčerpaná, žádné tekutiny jsem v sobě neudržela. Byla jsem mimo. Pak mi pichla Torecan, po kterém se to zastavilo a mě se konečně udělalo dobře. Měla jsem si zavolat přítele a tak jsem mu řekla, ať se v klidu probudí, nachystá se a pomalu dojede, že už se to rozjelo, ale že to jde zatím pomalu.. HAHAHA 😀 po dotelefonování jsem byla již na 6 cm a asi za další dvě kontrakce to skočilo na 8 cm a za chvíli jsem byla otevřená úplně.

Dorazily moje kolegyně z vedlejšího oddělení se se mnou rozloučit a popřát hodně štěstí. To byl údiv, že už rodím. Rovnou si dovezly inkubátor a podporovaly a povzbuzovaly mě. Tak a prý mám tlačit, že už je čas. Tak říkám, že ani náhodou, že tu není přítel, že čekám na něho 😀 Vše bylo v pořádku, tak jsme čekali. Všichni zúčastnění se začali bavit nad tím, že to ještě neviděli, aby si někdo chtěl prodloužit porod. Vedle mě stál stojan s nachystaným oxytocinem, ale to jsem odmítala, že po tom beztak hned porodím a přítel o to příjde a hlavně jsem ho vůbec nechtěla. Je fakt, že kontrakce nebyly nějak extra silné a byly až po 5 minutách.

Konečně dorazil přítel a šlo se na věc.  Byla sem ale docela unavená a moc jsem nevnímala. Začal mi kapat oxytocin, ani jsem to nezazanamenala a navíc to bylo bez efektu.Začala jsem tlačit a v tu chvíli malému začaly padat ozvy, vždy při tlačení. Tlačila jsem, co mi síly stačily, ale vždy ta hlavička zajela zpět. Najednou to byly úplně jiné kontrakce, nějak extra nebolely, spíše mě hnaly dopředu, nutily mě tlačit. PA mi pomáhala tlačením na břicho, ale pořád to nešlo. Chudák přítel byl celý vyjevený, pořád sledoval, jak houká ten monitor, ale kdyby tam nebyl, asi by se nic nestalo, nějak jsem ho nevnímala, jak jsem se zaměřila jen na sebe a tlačení. Už jsem tlačila asi půl hodiny a všichni už si začali šeptat a být nervozní. Sakra, teď musím prostě zabrat, nechci aby to skončilo kleštěmi. Poslední kontrakce, proběhl nástřih, který jsem necítila a najednou byla hlavička venku a následně vyletěl celý do rukou paní doktorky. 

Já jsem nechápala, že už je konec, vždyť to nebylo tak hrozné.. Malého jsem stále neviděla, ani nesylšela. A nejdnou se rozeřval, to byl ten nejkrásnější zvuk 🙂 strašně jsem si oddechla. Dali mi ho asi jen na 5 sekund na břicho. Byl teplučký a bylo nádherné ho držet, neskutečný pocit úlevy, láska na první pohled, ale hned ho odnesli. Musel do inkubátoru. Měl pupečník kolem krčku, proto mu padaly ozvy, jinak byl naprosto v pořádku, jen se trošku pral s dechem.

Alex se narodil 12.12.2014 v 6:40, byl pátek a bylo nádherní počasí 🙂 I když jsem byla šťastná, že je vše v pořádku a zvládli jsme to, zachvátil mě pocit samoty. Já jsem byla tu a Alex byl někde jinde. Nemohla jsem ho držet, strašně mi chyběl, strašný pocit prázdnoty. Chtěla jsem ho mít u sebe a byla jsem z toho strašně vyčerpaná, únava mě úplně pohltila. Věřím, že kdyby proběhl bonding, byla bych na tom úplně jinak, nabitá energií od toho malého stvořeníčka, které bezmezně miluji. Tento strašný pocit nenaplnění ve mě zůstane bohužel dlouho.

Nicméně jsme oba v pořádku, porod byl pro mě strašně silný a krásný zážitek, až na ten závěr. Stále na něj myslím a promítám si ho před očima a při tom se usmívám. Prostě jsem to taky zvládla a jsem na sebe pyšná. Nebylo to tak strašné, opravdu jsem to čekala horší, furt jsem čekala na ty nesnesitelné kontrakce 😀 . Možná proto jsem tlačení odkládala až na příchod přítele. Již se těším na další porod a snad to tentokrát dopadne lépe 🙂