Chvíle prozření....

Je to rok, co jsem rodila a ač jsem byla tenkrát s porodem spokojená, tak to po nějaké době vidím jinak. Možná jsem si to nechtěla přiznat, možná nějaký blok nebo vnitřní pocit z vlastního selhání. A proto jsem sepsala pár poznatků, které rozhodně mému porodu nepomohly, spíše naopak a třeba to pomůže i dalším maminkám, které se připravují na porod a tyto postupy by mohly negativně ovlivnit je samotné, porod anebo miminko.

Do porodnice jsem jela s tím, že mi odtekla plodová voda, ale nic se nedělo.Paní doktorka mi dala na výběr, že buď mi nechá vykapat Oxytocin, který porod vyvolá nebo Plegomazin, po kterém buď usnu, nebo, pokud mám porodit, tak se porod pomalu rozjede.. Dostala jsem na výběr dvě možnosti a vůbec jsem nepřemýšlela nad třetí variantou a to, že to nechám být, ať se tělo zařídí samo. Ale strašně jsem se bála, že se to samo nerozjede a stejně po nějaké době dojde na Oxytocin. Takže jsem kývla na Plegomazin. Za dvě hodiny se porod začal pomalu rozjíždět. Díky tomuto léku jsem se ale po první kontrakci rozklepala jako ratlík, nemohla jsem to vůbec ovládnout, strašně jsem se třásla a jako bych měla ztuhlé svaly, strašně se mi točila hlava a začala jsem zvracet. Lék se hlavně používá u psychiatrických nemocí. Má zklidňovat a utlumovat a mě utlumil natolik, že jsem nebyla schopná později snad ničeho, byla jsem úplně mimo, celý porod vnímá jako bych byla ve snu.

Když jsem přešla na porodní box, napíchli mi kanylu, hodně jsem zvracela a tak mi do žíly daly Torecan, okamžitá úleva, za to jsem byla ráda, ale netušila jsem, co díky napíchnuté žíle bude následovat. Sestřička si automaticky bez zeptání nachystala infuzi Oxytocin, ale ještě jsem stihla říct, že ho nechci, ale to mi bylo houby platné. Když dorazil přítel, už jsem začala tlačit a to trvalo 40 minut, než se syn narodil. Byla jsem vyčerpaná, celou noc jsem nespala, hodně jsem zvracela a ten Plegomazin udělal asi nejvíc. V nestřeženém okamžiku mi byla připojena infuze s Oxytocinem. Nevím, jak dlouho jsem si ho nevšimla, ale už jsem jen špitla, že to nechci, byla jsem jak zfetovaná, skoro jsem nevnímala nic. Prostě jsem tlačila už dlouho a podle mě byl důvod podání hlavně to, že se měla střídat směna a stávající personál TO chtěl mít brzo za sebou. Vůbec to ale nepomáhalo, kontrakce byly stejné, ne-li kratší a méně intenzivní a spíše mě to jen rozhodilo, ale nebyla jsem schopná se s nimi dohadovat. V té době začaly malému padat ozvy, mohlo to být „syndromem vstupující hlavičky“, ale oxytocin působí to, že může snížit průtok krve placentou.

Také jsem chtěla rodit v poloze na boku, ale personálu se tak špatně „pracovalo“ a furt mě štelovali na záda, později jsem rezignovala díky šílené únavě a neschopnosti se nějak bránit. Díky tomu se mohl porod i prodloužit, protože jsem rodil „do kopce“. Kostrč neměla možnost uhnout, protože jsem si na ní seděla, ležela. Díky tomu jsem měla i kostrč naštíplou a mám s ní problémy dodnes.

Porod trval už dýl podle personálu, díky padajícím ozvám mi chtěli pomoct tlačením na břicho.Sestra si nade mě stoupla a začala tlačit, když jsem to nečekala. To byl šok, vůbec jsem to nečekala a já jí okřikla, ukřivděná ze mě slezla a jen vedle naštvaně stála. Každý mi už říkal, že musím už porodit, že už je nejvyšší čas a začali si chystat kleště. To jsem samozřejmě nechtěla, ani nikdo kolem a tak se sestra rozhodla, že mi opět skočí na břicho, ale už jsem nedokázala odporovat a hlavně jsem chtěla porodit. Ty bolesti nebyly tak hrozné, jak vše kolem, když tak vzpomínám.

Pořád mi říkali, kdy mám dýchat, kdy mám tlačit. Naštěstí aspoň v tomto jsem se řídila vlastním instinktem.

Syn byl považován za předčasně narozené dítě a to jen díky jednomu dnu a proto byl automaticky dán do inkubátoru a odvozen na oddělení IMP. Poporodní adaptace byla pořádku, měl pouze lehké potíže s dýcháním, které by se podle mě upravily, kdyby proběhl bonding… když nás oddělili, bylo to pro mě strašně těžké, byl tam sám. Plakal? Bál se? Vzpomínám si, že jsem na porodním boxu ležela a vnitřně mi nebylo dobře, nebyla jsem schopná mluvit, radovat se, ani brečet. To trvalo celý den, nebyla jsem schopná ani chodit, určitě na mě působil ještě ten Plegomazin a všechno ostatní, co se během porodu událo.

Když to tak vidím zpětně, je mi z toho těžko a chtěla bych to vzít zpět. Ale už se to nedá a tak jsem ponaučená pro příště.

Doufám, že to některé mamince pomůže v tom, že si udělá o svém porodu obrázek už dopředu a nenechá se zvyklat personálem. Nebojte se říkat své názory a stůjte si za tím. Já jsem bohužel selhala hned na začátku a to ovlivnilo celý porod a bezprostřední poporodní období.