Porod č.2 aneb jak přišel na svět Tobiáš 15.8.15

Tak už je to pět měsíců. Nechtěla jsem

psát článek, ale tak nějak mi je to líto. Nemusíte ho číst, neměla jsem nikterak speciální porod. Prostě normální, jen ty detaily nechci zapomenout. 

1. Tobiášek k nám přišel neplánovaně.Dle plánu jsem chtěla rodit letos v dubnu🙂 22.12.2014 jsem si dělala test a čárka se ukázala asi po 15 minutách, tak jsem si dělala srandu, že jsem těhotná..Manžel vyplašeně, že si mám udělat další test, tam se čárka ukázala dřív, ale slabá. Protože jsem měla neznámé testy, četla jsem na netu, že chybují, trochu mě to uklidňovalo, Tadeášovi byl teprve rok a dva měsíce.23.12 jsme testovali znovu, dvě čárky, a sakra..🙂 rychle jsem volala na gyndu zda se tam ještě

den před Vánoci můžu zastavit. Těhotenství mi potvrdili, avšak byla jsem druhý týden, takže mi oznámili, že to ještě nemusí nic znamenat. Celé Vanoce jsem přemýšlela zda je to dobře nebo ne, i u doktorky jsem byla hodne v šoku, sice jsem nebrala prášky, ale u prvního jsme se snažili déle a teď jsme si dávali pozor. Doktorka se na mě podívala a zeptala se, zda si miminko chceme nechat, ačkoliv jsem byla zmatená a v šoku a netušila jsem zda se radovat nebo ne, okamžitě jsem řekla, že rozhodně na potrat nejdu. Že se s tím musím jen srovnat. Těhotenství je zázrak a tak jsem vše nechala osudu. Jasně postupem času jsem se začala strašne moc těšit i když to byl zase kluk😀 už třetí..dny ubíhaly, horko mě zmáhalo, váha mi zvesela stoupala😀 Až mě konečně poslali na první pásy do porodnice, byl tam zeovna takoven nepříjemnej doktor.Koukl mi na výsledek, byl zrovna pátek 14.8. A začal mi nadávat, že miminku ubližuju, že je u mě nešťastný, že kdyby mohlo prokopne si cestu ven, že málo piju. No Tobi byl v břiše hodně aktivní, ale potný režim jsem si myslela, že dosřzuju, denně jsem vypila přes tři litry vody, ale ten den jsem nic nepila, jel jsem ráno a nechtěla jsem každých pět minut čůrat. Každopádně jinak se nic nedělo, byla jsem zavřená. Musela jsem jít na hodinu pryč a vypít litr vody a ozvy mi pak dělali znova, vyměnili se doktoři a napodruhé už vše bylo v pořádku. Jela jsem domů, byla jsem 37+6, a užívala léta se synem na zahradě. Vše bylo v pohodě. V noci ve 2.40 jsem šla čůrat a v tom lup...Voda??? Po zkušenostech z předchozího porodu mi to bylo divný, vždyt´ jsem neměla žádné bolesti. Šla jsem si lehnout, jenže mi to nedalo, zase jsem se zvedla a začala chodit po ložnici,tekly ze mě

čůrky vody. Tak to je asi ono, řekla jsem si. Starší manželův syn byl u babičky, ale Tadeáš byl doma, vzbudila jsem manžela s ručníkem mezi nohama a prosila ho ať neplaší, že nemam kontrakce, zavolala mojí mamce, kteral k nám jela 45 minut, během kterých se manžel málem zbláznil🙂 no a jeli jsme, kolem 5. ráno jsem seděla na příjmu. Praskla mi voda, povídám. Oproti minulému porodu to byla fakt pohoda, na přijmu jsem se smála a jen doufala, že nechytnu oblíbeného doktora, no kdo jiný mohl vejít do dveří...:/ ale byl celkem už v pohodě. Voda ze mě tekla neskutečně. Nemohla jsem udělat ani krok. Nákez byl překvapivý, otevřená jsem fakt nebyla. Jen na tu vodu..Poslalu mě na hekárnu a manžela domů a chtěli po mě abych šla spát. No jasně..🙂 občas mě zabolelo břicho, ale nic hrozného, vždy to po pár minutách odešlo, bylo mi hrozně.Nic se nedělo, manžel tam nebyl a od mého příjezdu se tam vystřídali tři porody, tak to se mě ani kontrakce nemohly rozjet, protože jsem je zřetelně slyšela, musela jsem se smát, ne těm porodům, těch maminek mi bylo fakt líto, ale té situaci. Bylo už skoro 12 hodin, opět jsem měla lehké kontrakce, tak zavolali manžela, ale nález pořád stejný. Původně mi chtěli dát vyvolávačku až večer ale milá PA usoudila, že už bych pak porod nezvládla, když jsem nespala a ve dvě mi píchli oxitocin, ve vteřině jsem měla kontrakce jako blázen, dvě hodiny jsem se otevírala strašně pomalu, spíš me otevírala PA, protože malý prostě

nechtěl ven.Po dvou hodinách, že půjdu na sál a do vany aby se mi ulevilo, ani nevím jak časté kontrakce jsem měla, musela jsem si pořád hlídat kapačku a občas kapala dost rychle, takže se stalo, že kontrakce ani neustala a přišla nová. Vlezla jsem do vany a bylo to příšerný, musela jsem zase ven, bolesti z břicha se prěsunuly do kříže, nastalo peklo, najednou nešlo kontrakci rozchodut, rozdýchat, nic, stála jsem ve sprše a plazila se po zdi. Nejhorší bylo, že jsem se sama vážně neotevírala a kontrakce se odvíjeli jen od kapání kapačky, kapala strašně rychle, nemohla jsem už ani mluvit. Tak jsem ji vypnula, kontrakce byli pryč, bylo mi to jedno, trvalo to přesně asi tři vteřiny, ta obrovská úleva, protože přišla PA a říká, jeee vy to máte vypnutý, a opět to zapla, zkontrolovala mě, pořad 5cm počkala na kontrakci a otevrmela mě na sedm, nevím jak. Každopádně mě ještě

poslala do sprchy, utekla hodina od příchodu na sál a mě začali tlaky do konečníku, nešlo to zastavit, nešlo to rozdýchat, a i když jsem nechtěla, pěkně jsem si zakřičela, chtěla jsem to mít strašně za sebou. V tom přiběhla PA s ješte jednou sestřičkou, kterou jsem měla umprcního porodu na přijmu, přiiběhla dětská sestra, která sěnou byla u prvního porodu a díky bohu přišel o doktor, který sice u mého prvního porodu nebyl, protoˇze to nestihl, ale po porodu me zašíval a tak jsem měla kolem sebe ten nej tým, jaký jsem si mohla přát. Jenže malý ven nechtěl, tlačila jsem šíleně, nemyslela na nic jiného a slyším domtora, ať ještě počkáme, že je brzo, že je moc vysoko a PA mu odpovídá, že to zvládneme, pomáhali mi, jak mohli a opravdu to vše trvalo jen pár minut protože , bylo 17.14 a položili mi na hrudník to božský miminko, který si jen tak kňourlo a pak spokojeně leželo. Byla jsem hotová, zasekla jsem se na slově ahoj a myslím, že jsem ho řekla asi 100x, ještě jsem se strachovala, že vůbec nepláče, ujistili mě, že je vše v pořádku, a po tom co se hned přisál, ho vzali na vážení a meření, vážil a meřil úplně stejně, jak jeho bráška, 3200g a 47cm, byla jsem pyšná, bylo mi skvěle, i když jsem se hned na sále rozhodla, že už

1. nikdy rodit nebudu, je mi to teochu líto, kvůli tomu, co přijde po porodu, bych rodila každý měsíc.🙂 Tak to je můj příběh číslo dvě. Na 90% taky posledni🙂 bohužel.