Ahoj maminky, moje milé ,,koníkovky”.  Mám velké stígro, že jsem pro svého chlapečka dostala možnost testovat hračku od tmtoys. A to konkrétně usínacího kamaráda Octopi, velrybku. Jelikož se blíží Vánoce a mnoho z vás si jistě láme hlavu, co že těm svým miláčkům koupit, tady je ode mě pár poznatků. 

Příjezd kurýra s balíčkem vyvolal spoustu radosti. Přece plyšový kamarád se hodí vždycky. Ja teda musím říct, že dostat ten maják co k plyšákovi náleží z krabice byl dost očistec. Byl úplně na fest a nemohla jsem mezi něj, krabici a plastové pásky kterými byl přichycen dostat ani nůžky. Takže se mi jej ihned povedlo poškrábat :( Malému to ale zjevně narozdíl ode mě absolutně náladu nezkazilo🙂

Maják se okamžitě stal kámošem číslo jedna. Bez Majáku se nešlo na záchod, bez majáku se nemohlo jít ven, bez majáku se nemohlo jít spát. Principem usínacího kamaráda je, že dítko plyšáka objímá a maják na to reaguje tím, že nepřestane hrát a svítit, dokud miminko-dítko neusne a tudíž mu ruka z plyšáka nesjede. 

Což už u nás ale byl problém. Malý usína nejčastěji v pozici ,,kočičího hřbetu” a vysvětlit mu, že plyšáka musí objimat, aby se maják nevypínal bylo ve dvou letech dost nemožné.  Navíc tedy když jsem maják dala malému spolu s plyšakem do postýlky, mělo to opačný efekt, než ten kýžený. Maják ho natolik zajímal, že ho neustále dokola pouštěl a spát se mu nechtělo. Za to manžel, to je stále duší malý chlapeček a neustale propojení dvou komponentů zkoumal a plyšáka objímal, aby zjistil, zda to opravdu funguje, jak výrobce uvádí.  A ano přátele, funguje!🙂

Maják neučaroval pouze Eričkovi, kterému jsou dva roky, ale i jeho měsíční sestřičče, která ho na přebalovacím pultu s velkou chutí sledovala a poslouchala a dala mi tím možnost ji přebalit a dokonce i obléct tričko bez boje, čemuž tm toys opravdu velice děkuji🙂. 

A musím říct, že se nadšení pro majáček ani trosku nedivím.  Hraje velice příjemné a nevtiravé melodie, což je pro me u dost dětských hracích hraček problém. Melodie se mi často zdá ,,umělá” až protivná.  Ale u téhle bych rada usínala i já, seč semnou by plyšový kámoš tolik práce neměl, ja jsem zejména teď  ,,tuhá” do minuty🙂  Světelné efekty jsou také velice hezky řešené, světlo není příliš výrazne, aby děti od spánku odvádělo, přesto na strop promítá hezky a zřetelně. 

Závěr od Cinků tedy zní: 

Majáček za 100 bodu a to i bez plyšáka 🙂

Vřele radi doporučujeme maminkám děti, jež se rádi tulí a nerady usínají samy. Děkujeme za možnost milého testování 🌸

#test_tmtoys #recenze #zkusenosti_octopi

 Když mi přišel email, že jsem byla vybrána k testování, byla jsem nesmírně vděčná. Alergie mě zrovna mele v celé své kráse, ale díky devčátku jež nosím pod srdcem nemohu a hlavně vlastně nechci sahat po chemických možnostech úlevy. Balíček jsem tedy vyhlížela velice netrpělivě a upínala k němu svoji víru v lepší zítřky. 

A je tady! Jde se testovat.

První co mě napadlo při pohledu na ně je fakt, že je poměrně objemný a tak mě těch lepších zítřků třeba čeká víc, než jsem vůbec doufala🙂 Navíc má i moc příjemný, jednoduchý vzhled, což moc cenním. 

První co vyčtu je fakt, že Stérimar  není pouze na alergickou rýmu, ale i na tu naši klasickou ,,rýmičku'' a to je skvělý. Strašně nerada totiž skladuju xy léků, jež po sléze projdou, protože nemají takové využití. Stérimar ale díky manganu není jen obyčejným nosním sprejem, ale sprejem jež efektivně uleví od alergie.

Další fakt jež cenním je ten, že je vhodný pro kojence, děti i dospělé. Od každého se totiž u nás kus najde a tak se znovu vyhýbáme hromadění a další investici peněz. A to se mámě na rodičáku hodí, ne že ne🙂

K samotnému testování: Ihned po prostudování infa jsem přešla k samotnému užití. Asi jediný vroubek co jsem našla je ten, že aplikátor se trošku hůř stlačuje. A tak jsem chvilku zápasila, ovšem brzo jsem našla ten správný grif a nebyl problém. Co se týče úlevy pro me samotnou, ta je nedocenitelná. Prakticky hned po prvním vstříknutí jsem pocítila úlevu v podobně toho, že se mohu nadechnout nosem, což bylo teď v sezóně nemyslitelné. Po pár dnech užití jsem dokonce přestala mluvit jako šmoula a moje děti můj výhružný tón začaly brát vážně 🙂 

Díky rostoucím špičákům jsem měla možnost otestovat i na nejmladším synovi (19 měsiců). Na jeden vstřik vyjde velké množstí a to je věc, kterou bych chtěla v tomto případě vypíchnout. Všechny mámy to asi známe, jak náročné je spacifikovat vzpouzející se dítě, dobře zamířit a vstříknout. Mnohdy ten boj trval i x minut a mně můj plačící chlapeček rval srdce. Teď díky jednomu vstlačení dostanu do nosánku dostatečné množství a nemusím ho trápit víc, než je třeba. 

Stérimar se vedle mobilu, klíčů, kapesníčků stal věrným členem posádky pro mou kabelku. Není totiž větší úlevy, než když narazíte na seno, či kvetoucí ,,potvoru'' jež vám vadí vytahnout sprej, vstříknout a dál se smát na svět. A to všecno absolutně bez výčitek🙂 

Moje rodinka je bohužel na atopický ezkém zatížená. Začalo to mou maminkou, která jakožto "majitelka'' lupénky dala do vínku tento předpoklad i mně.  Na mně se projevil jen částečně a to sice atopickým ekzémem. Jakožto dítě školou povinné sem trpěla neskutečnými mindráky, protože přes veškerou snahu mé maminky i kožní lékařky se nedařilo ekzém eliminovat.

Momentálně mi zůstala velice citlivá kůže, ale jakmile přijde zima, věrný "kámoš atopák''se ozve.  Atopický ekzém po mně zdědil můj syn Matthias, s kterým sem byla již v šetineděli na pohotovosti,protože reakce na podaný lék na ekzém vypadala natolik nepěkně, že sem o něj měla obavu. Díky úpravě stravy jsme to dokázali eliminovat natolik, že se u něj projevu především ,,krupičkou'', která na první pohled není příliš patrná, ale o to víc je nepříjemná prožitkem.

U mého mladšího syna sem nahlas jásala, že ekzém první rok nepřišel, i přes zavedení veškterých potravin. To se bohužel letos v zimě změnilo a na mě padl smutek. Jak mohu pomoci jim, když celý život se snažím přijít na to, jak pomoci sobě?

Uznejte tedy, že tento test přišel právě na zavolanou.

Nejprve obecně. Když mi balíček přišel, byla sem nadšená velikostí. Z pohledu do budoucna by to pro tři díky ceně byla poměrně náročná položka, ale balení je vyloženě rodinné. 

Další fajn vychytávkou je uzávěr ve formě pumpičky. Ve sprše nění nic víc otravného, než se mokrýma rukama snažit rozdělat sprchový gel, který díky nejmenšímu obyvateli našeho bytu musí být stále zavřený. Stejně je tomu tak u tělového mléka, kde nemusíte mastnou rukou opakovaně brát lahvičku do ruky a stačí zatlačit na píst.

Velmi příjemná je i vůně. Nijak zvlášt neparfemovaná, naopak voní čistotou. Sprchový gel i na jedno stlačení pístu hodně napění, tudiž i z ekonimického hlediska připisuju bod. Sprchový gel ačkoliv je na olejové bázi, človek po něm na povrchu není mastný.

Tělové mléko se rychle vstřebá, což je pro mě jakožto mámu dvou raubířů důležité, i dvě ruce sou totiž málo, obzvlášt je mít chvilku ,,mimo provoz''.

Obecně shrnuto tedy do plusu: 

• Velikost balení
• Domyšlený uzávěr
• Příjemná čistá vůně
• Stačí použít malé množtví
• Rychle se absorbuje

Teď už ke konkrétním případům:

Matthias, 8 let:

U Matýska není problém natolik vizuální, aby se mi ho podařilo dobře zachytit na fotografii, přesto jsem se o to pokusila.  Na začátku uživání byla jeho kůže suchá, hrubá na dotek,  potřebu se drbat.

Po týdnu užívání je kůže hezky hladká, hydratovaná, i on sám mi říkal, že ho konečně kůže nesvědí.

Erik, 15 měsíců:

Před začátkem užívaní měl Eriček na první pohled kůži hrubkou, zarudlou, vystouplé ložiska. Přestože jsme ho myli mouze čistou vodou, má vysazené dráždivé potraviny a o kůži jsme pravidelně pečovali doporučenou kosmetikou, kýžený výsledek nikde.

Erik není zrovna dítě, které by vydrželo alespon půl minuty v jedné pozici a tudíž tomu odpovída i kvalita fotografií 🙂 Přesto si myslím, že rozdíl je patrný na první pohled. Kůže je hladká, ložiška prakticky nepatrné.

Já - Jitka, 30 let:

U sebe mohu být konkrétnější o pocity. Na začátku testovaní moje kůže na rukou a obličeji byla suchá, šupinatá, nehezky zarudlá a měla sem tendenci drbat se i ze spaní.

Jako pro každou ženu, co o sebe dbá a chce se líbit pro mě byl fakt, že mám ložiska zejména na rukou a obličeji velmi frustrující. Každý den sem se suchou kůži z obličeje snažila dostat pryč peelingovou houbičkou, abych na ni následně nanesla framykoin a make up. Ve společnosti sem se styděla i podepsat, jak moc mé ruce byly ekzémem poznamenané.

Myslím, že výsledky jsou patrné na první pohled. Přestože přípravky od bideormy používám teprve týden, rozdíl je markatní a to i po pocitové stránce. Tendence drbat se je již minimální a skoro se těším do sprchy, až se umyji sprchovým gelem a následně namažu tělovým mlékem, uleva totiž přichazí okamžitě. Nemohu se dočkat co přinesou další dny a je pro mě k nevíře, že i já bych se v zimě po 30 letech mohla cítit komfortně.

Snažila sem se najít alespon jeden mínus, aby můj článek nepůsobil jako ,,řitolezectví'', bohužel sem na žádný nedokazála přijít 🙂 Možná snad, že by součástí balení mohl být i Gerard Butler, který by mi sprchový gel i mlého aplikoval 🙂

Až testující lahvičky dopoužíváme, ráda zakoupím nové, jelikož vím, že investice se vrátí ve zdravé kůži a zejména navrátivším seběvědomím.

Den „D“ je vlastně docela variabilní. Může to být očekávaný dobrý den, pak taky jakože den s velkým D a nebo jako u nás - Den Debil. Taky s velkým D. To by šlo. 🙂

Jsem vlastně docela šťastlivec. Navzdory všemu fakt jsem. Hlavně kvůli tomu, že netrpím „syndromem oběti“ a každý den si svoje velké štěstí uvědomuji. Ale aby to dalo trošku smysl, hodím vám to trošku do kostky.

U nás doma to byla leckdy slušná divočina. Máma, táta, táty holka, táty manželka, táty táta, táty děti, máma, mámy děti, mámy manžel, mámy rozvod, mámy manžel, mámy máma… Mámy máma ta vám byla super, miluji mámy mámu.

Všichni měli lepší věci na práci, než řešit Jitku. A tak se stalo, že jsem strašně toužila po lásce. Bejt pro někoho „number one“, bejt pro někoho ta nejlepší věc na práci. Tolik jsem se láskou dusila a prosila ji nazpátek.

Potkala jsem Pána, říkejme mu „P. Jé“. Bylo mi dvacet, božíčku, já byla naivní. Když jsem našla dvě čárky, říkala jsem si, jak to všechno bude růžový. No nebylo. Ani baby růžový, ani jiný. Spíš docela černočerný. 🙂

V tu dobu rostl můj syn a ruku v ruce s nim i má sebedůvěra. Po pár letech jsem „Pána Jé“ s celým jeho „potom, pak, možná, ach jo, pustim si pc a dam pár šluků z trávy“ poslala zpátky tam, odkud přišel, a tam, kde je doteď - k mamince do pokojíčku. 🙂 Víte, já si konečně sama sebe začala vážit. Nebo jsem možná dospěla, bůh ví. Ale něco se změnilo. Já se změnila. V tu dobu nikým nečekaná, vlastně ani nechtěná přišla. LÁSKA.

R* je nejlepší muž mého života, byla jsem si jista v okamžiku. Přesně takového si už zasloužím a takového si zaslouží každá. Babičko, děkuji ti za něj každý den. Hrozně mi chybíš.

Pár let na obláčku, usmívám se na zásnubní prstýnek. Může být život hezčí? R* je nejlepší muž mého života. Přestože jsem se s ním ještě v Den svatby přísahala rozvést. 🙂

Píše se 7. 8. 2015, zítra budeme svoji. Doma vládne zmatek. Ty, já, dvě kočky, neunavitelné dítě. „Lásko, kuře máte v troubě, Kostíkovi se chladí pivečka v ledničce, uvidíme se zítra u oltáře.“ Má ty nejupřímnější a nejjiskrnější oči, co jsem kdy viděla. Bude mi chybět, i tu jednu noc, co jsme se rozhodli přistoupit na tradice, přestože celá naše svatba bude v netradičním až bizarním duchu.

Odcházím k mamce, kde máme v plánu dát pár skleniček vína a jít se vyspat do krásy. Dám spát Matýska, usedám do gauče a na tajňačku píšu mému nastávajícímu, jak si se svědkem užívají a zda se nerozmyslel. Vzápětí mi cvakne zpráva a říkám si, že ještě není pod obraz, je to dobrý. Jeho kazašský svědek žijící na Moravě upije i smrtku.

Není to dobrý, je to mnohem horši. R* si dal k večeři místo kuřete smažené žampiony, hezky pěkně s tatarečkou. Co na tom, že venku je pravé letní počásko a celý den stály v jídlonosiči na kuchyňské lince. R* nespí, tatarka v jeho břiše plní práci vetřelce a on prosí o život. Já nespím, vedle hlavy mi můj pubertální bratr cvaká na PC, z druhé strany mi do hlavy kope můj prvorozený.

Budík mi neúprosně hlásí 6 ráno, je čas vydat se do studia. Máme obřad až ve 13:00. Jak to sakra dělají lidi, co ho mají třeba v 11:00? Spí v sedě s udělaným účesem? Přicházím do studia, co půl hodiny odcházím na toaletu a prosím, ať to jde aspoň jednou cestou, je mi hrozně zle, nervy pracují. Volám R* a doufám, že žije. Vždyť ta svatba stála tolik peněz! Žije, asi tak na 30 procent, ale to mi stačí. Den se rozjíždí, nestíháme.

Se svědkyní a fotografem odjíždíme k mé mamce, kde čekám ovace a rodinu s úsměvem držící mé šaty, zamačkávajíc slzu nad mou neodolatelností. „Kde jako seš, jsme prakticky vařený!“

Óda na mou nebeskou krásu se odkládá, mámě se rozbil fén, zuří. Fotograf vchází na koberec v botách, zuří mamky manžel. Už zuřím i já. Máma křičí, křičí i její manžel, můj pubertální bratr jí jídlo určené pro hosty.

„Dej mi slivovici, hned,“ dám si hned dva „panáčky“. Přestože kolem mě zuří válka, je mi líp. Všichni křičí, fotograf se směje, já jsem asi opilá. Už jsem vám říkala, že 8.8. byl nejteplejší den roku? jo, fakt byl. Jsme klikaři. I v Kambodže by nám mohli závidět.

Moje máma odjíždí s fotografem a mým synem, za to bez vyfénovaných vlasů a svého manžela. Přijíždí moje auto, táta nemá myrtu, nikdo nemá myrtu. Zato máme v autě všechny kytky, R* neví, pro koho je která. Volám mu, je to dobrý - furt žije. Žije, ale nemá vývazek, ani povolení k parkování na Zámku.

„Nalej mi slivovici!“ Díky bohu za mou svědkyni.

Po cestě mi otec oznamuje, že moje sestra nepřijede. Nepřijede, protože jsme jejího přítele pozvali až na hostinu.

Možná jsem s tím „syndromem oběti“ trošku lhala, křičím všechny křivdy, chci nalít další slivovici a ubít tátu kytkou (doufám, že je moje). Celé moje divadelní představení přeruší telefon. Volá můj nastávající, nemá občanku mé svědkyně. Jehly, nejehly moje milá utíká směrem k Zámku, kde stojí (a žije!) zády R* - chceme se přece vidět až u oltáře.

Do Zámku najíždíme druhou stranou, než máme, a tak na mě všichni šťastlivci, co to již mají za sebou, koukají. Z auta se soukám sama, óda na mou oslnivou krásu se odkládá zřejmě ještě o kousek dál. Teď už to bude dobré, říkám si, když kráčím ve svých pekelně vysokých Meliskách po Arkádách. Načež mi můj zploditel naprosto bezelstně povídá: „Hele je vidět, že mám pod sakem ledvinku?“

Propadám hysterii, naprosto regulérně přemýšlím, že ho ubiju buď tou ledvinkou nebo těma zatraceně vysokýma botama.

Je to jedno, slyším svoji nástupní písničku. Přichází moje óda na krásu, všichni stojí a usmívají se. A hlavně tam stojí on. Oči má jiskrnější než kdy předtím a taky možná lesklejší, než se na tvrďáka patří.

Přežil jeho žaludek, přežily moje kotníky, teď už přežijeme všechno. Ty a Já navždy. Píše se asi tak o 8 hodin víc, o 2 stupně míň, když mi můj manžel (celý den nic nejedoucí a nevyspalý) v naprostém opileckém deliriu oznamuje, že „Hu hu huhuh.“ (Rozuměj: „Chci jet domů“). Kde je jeho kazašský svědek? Chci se rozvést!

Otvírám oči a vedle mě můj milovaný, krásný a usmívající se R. *„Dobré ráno, manželko!“ Oči nikdy neměl zelenější. A nebo nechci…?