Na Modrém koníkovi už jsem dlouho, ale v poslední době chodím jen "okouknout" fotky pro inspiraci. Před pár dny jsem ale narazila na článek a pár alb, které změnily pohled na mou rodinu..

Děti byly plánovaně neplánované - přišli si dřív, ačkoli jsme předtím ještě chtěli nějaké věci (svatbu, přestavbu domu) stihnout. Porody byly "rychlé a bezproblémové". Mikula byl vyvolávaný, bez epidurálu a šel s rukou u pusy, takže nástřih a šití bylo větší. Ali šla přirozeně, také bez epidurálu, ale protože to bylo brzy po sobě (děti mají mezi sebou rok a půl), porodní váha byla 4,15kg a Ali šla jako velký brácha taky s rukou u pusy, šití bylo rozsáhlejší. Mikulovi už v porodnici zjistili šelest na srdíčku (teď už to tak neřeším, je to celkem běžný jev) a Ali krom angín, šití ouška po úrazu apod. nikdy nic vážnějšího nezažila.

Když čtu o neúspěšném otěhotnění, potratech, tragických porodech, různých onemocnění až mně mrazí a skoro se stydím za to, že nám se všechno tak povedlo.

Stává se mi teď, že sedím na gauči a jen zírám na ten neskutečný bordel, co nadělali a nejsem schopná už ani řvát, aby toho nechali, uklidili nebo prostě jen dali na chvíli pokoj - zlobí, neposlouchají, v jednom kuse řvou, večer nechtějí usnout, budí se v noci, ráno brzo vstávají, nechtějí jíst, třískají dveřma, kreslí po stěnách i povlečení, při vztekání koušou nebo štípou, hází věcma, rozbíjejí hračky, trhají knížky, se vším třískají, nevydrží si s něčím chvíli hrát, v obchodě dělají scény a ostudu, všechno vytahají a nahážou pod gauč, neuklízí, vypínají spotřebiče, nechtějí mě nikam bez nich pusiti a já nevím, co ještě..

Mé děti možná nejsou "ideální", ale díky Modrému koníkovi a jeho přispěvatelkám jsem si uvědomila, že jsem neskutečně vděčná Bohu, že jsou zdravé, nic jim nechybí a všichni se máme rádi. Nedokážu si ani představit, jakým právem jsem si zasloužila mít takový dar - MÉHO MUŽE A MÉ DĚTI!!!