Cesta za miminkem..

Než se objevila pomyslná "dálnice" na testu, tak jsme ušli poměrně dlouhý kus cesty.

Nechali jsme tomu ze začátku volný průběh, asi jako každý.

Uběhlo pár měsíců, tak jsme to začli řešit, to bylo loni v květnu, bydleli jsme v Praze, našla jsem si nového gynekologa a začal kolotoč vyšetření.

Pan doktor nás vyslechnul, vyšetřil a zjistil nějaké záněty, dostali jsme plno receptů.

Doporučil jíst kyselinu listovou, chlorellu a Caltrate. Na doporučení známé jsem začla jíst i homeopatika.

Po 2 týdnech jsem šla na kontrolu, záněty byly pryč, doporučeno ještě dobrat antibiotika a dostali jsme papír na spermiogram, noční můra všech mužů, toho mého obzvlášť 🙂

Po dalším týdnu kontrola, měla jsem zrovna ovulaci, pan doktor byl ale znepokojen, vypadalo to na neprůchodné vejcovody.

Mezitím šel přítel na spermiogram, to byl začátek června, přežil to, výsledky do 3 dnů u mého doktora. V tu chvíli nekonečné tři dny, přítel se sesypal, to jsem ho viděla poprvé plakat, měl strach, že je to jeho chyba, že se nám nedaří počít miminko.

Když jsem šla pro výsledky, tak jsem měla srdce až v krku, zjištěno, že spermie jsou špatné, malé množství na to, že příteli je 24 let a měl by mít trojnásobek spermií.

Teď jak to říct příteli, opět další léky a opětovný spermiogram za 3 měsíce. V lékárně jsem už byla jako doma, vyzvednuty gely testosteronu, které by měly alespoň částečně zlepšit množství a i celkový stav spermií.

V tu dobu k nám jezdila moje mamka jako psychická podpora, během června u nás byla 4x, pokaždé když mě čekalo nějaké vyšetření, byla se mnou i pro výsledky spermiogramu, sama bych to nezvládla, přítel nemohl z důvodu práce a já se málem sesypala, když pan doktor sdělil, že ať počítáme s umělým oplodněním, že normálně je velice malá šance na početí. Mamka nelenila a jezdila k nám z Ostravy jak mohla, vymýšlela výlety do Drážďan, na Partičku, výstavy..jen abychom přišli na jiné myšlenky.

V červenci nabídnul doktor, že mi zprůchodní vejcovody, velice nepříjemný zákrok.

Dva dny mě ukrutně bolelo břicho, ale věděla jsem, že to dělám pro vytoužené miminko.

Během toho měsíce jsme začli uvažovat o tom, že bychom se odstěhovali z Prahy, nastala otázka kam.. Ostrava (mé rodné město) nebo Topoĺčany na Slovensku (rodné město přítele).

Začli jsme hledat byty v obou městech a srovnávat ceny nájmů. Po několika dnech padlo rozhodnutí, jdeme do Ostravy.

Doufali, že tím zaměstnáme hlavu a třeba to vyjde.

K doktorovi jsem v Praze už nešla, neustále nás ládoval dalšími a dalšími léky, řekli jsme si, že to budeme případně řešit až v Ostravě.

V srpnu jsme našli byt za super peníze a výborná klidná lokalita. Tak začal kolotoč balení, zařizování, do toho jsem vypomáhala v bývalé práci rozvážet ovocné kytice, mňam, ještě teď mi chybí 🙂

24.9.2018 nastal den D - stěhování a poslední týden v Praze. Ano, pobrečela jsem si, přece jenom 3 roky v Praze nebyly zas tak krátké.

Od října jsem nastoupila do nového zaměstnání v Ostravě a zároveň šla k nové paní doktorce.

Ta se zhrozila, že jsem za poměrně krátkou dobu užívala tolik léků. Doporučeno pokračovat jíst Femibion, homeopatika a napsala první dávku Clostilbegytu.

V listopadu jsem dostala menses, ano doufala jsem, že by třeba nastal zázrak.. nenastal.

Byla jsem druhý měsíc v práci, která mě extra nebavila, ale držela jsem se. Povzbuzovalo mě, že do stejné firmy nastoupil i přítel.

A pak nastal prosinec, přijeli rodiče od přítele ze Slovenska, to bylo 8.-9.12., šli jsme na Vánoční trhy, takže svařák, "jégr" a tatarák, samé lahůdky 🙂

Díky tomuto víkendu jsem onemocněla, bolelo mě na průduškách, v pondělí šla k obvodní a dostala antibiotika, samozřejmě neschopenka.

V úterý dopoledne jsem se cítila divně, kovová chuť v ústech. První myšlenka byla, že voda je divná 🙂

Pak mě napadlo, co kdyby.. co kdyby to vyšlo, začla jsem počítat a vyšlo mi, že mám dva dny zpoždění. Nastalo testování, fotku jsem dala i sem, protože jsem tomu nemohla uvěřit, že by se nám to povedlo a přirozeně 🙂

Jeden boj skončil a druhý boj začal..