Rujána

Deník o Rujáně – 2018

Už od 28. dubna jsem na ostrově Rujána. Co tady dělám a jak jsem se tu ocitla?

Pro nic netušící, ale těch bude myslím menšina, je Rujána největší ostrov na severu Německa, nacházející se v Baltském moří.

Zkusím popsat vše pěkně popořádku. Kdysi v roce 200…, v jakém, že to bylo roce?... Dnes mi to připadá už skoro jako v minulém životě… i když tomu ještě 15 let, myslím, není, jsem se seznámila se svým partnerem Michalem. V tu dobu jsem ještě netušila, co vše nás spolu čeká.

On v tu dobu nutně potřeboval přeložit jeden text. Pak následoval další a ten byl o Hiddensee. To je ostrov sousedící s Rujánou ze západu a chrání Rujánu před těmi nejsilnějšími větry. Hiddensee nás zaměstnalo na dlouhé dlouhé dny a Michal mi začal vyprávět o svých cestách do těchto krajů. A tak jsme se za pár roků vydali do tohoto kraje spolu. Strávili jsme tehdy na Rujáně cirka 10 dní, každý velký batoh na zádech s jídlem, nejnutnějším oblečením, karimatkami, plachtou a 100 eury v kapse. Tehdy jsme dojeli vláčkem do Ostseebad Binz a během těch 10 dnů jsme prošli severní část ostrova, podívali se i na Hiddensee a došli střední části ostrova zase zpátky do Binz na vlak. Po návratu nás zase spolkly povinnosti a starosti, ale myšlenka na tento kraj nás nikdy zcela neopustila.

Pár roků na to se nám narodily naše dvě děti a myšlenka tu stále byla. A tak jsme se na Rujánu loni, v roce 2017, podívali už i s dětmi. Tentokrát jsme si ale vypůjčili od kamaráda dodávku se „spací“ úpravou a naše „pojízdná ložnice“ drandila po ostrově křížem krážem. Jedno z míst, které jsme navštívili, byla také Kap Arkona kde kdysi stávala velká slovanská svatyně, které Němci říkají Jaromarsburg. Dnes jsou patrné už jen zbytky valů, které svatyni chránily, zbytek odnesla postupně voda hlavně během posledních zhruba 70 let… U Kap Arkony je vesnička Putgarten (nebo-li Podehrady – Podhradí). Je tam dnes dvůr, kde je velká spousta krámků pro turisty. Mě tam ale okouzlil krámek, ve kterém se přímo na místě šilo originální oblečení. Koukala jsem, co mi oči stačili, hlavně na to jak obratně pracovala paní u overlocku a šicího stroje. A pak paní na mě promluvila česky! Já naprosto překvapená se dala s paní do řeči a zjistila jsem, že mě moje čeština prozradila ještě před tím, než jsem vstoupila do krámku. Hulákala jsem totiž na děti, aby mi daly chvilku času podívat se dovnitř a že se můžou zatím vyfotit např. s krávou (na dvoře stálo několik plastových velkých krav různě pomalovaných). Slovo dalo slovo a zjistila jsem, že paní se přestěhovala na Rujánu kvůli svým dětem, které, stejně jako ty naše, trápily neustále respirační problémy. Pár dní na to jsme se vrátili domu. Po návratu byla naše myšlenka stále silnější a to i díky tomu, že partnerovi zrušili v jeho firmě pracovní pozici a najednou jsme dostali příležitost něco v životě změnit. K naší původní myšlence se, jak už jsem zmínila, přidali zdravotní problémy dětí, partnerovo astma, naše společné přání dopřát dětem možnost se naučit nový jazyk v prostředí, kde se tím jazykem mluví a také moje touha zažít něco nového a alespoň pár roků strávit ještě někde v zahraničí. Pro vysvětlení, jsem jedna z těch lidí, které se zděsí, když zjistí, že by od teď, a už na pořád, mělo být vše pořád stejné a neměnné. A vzhledem k tomu, že ze všech cizích jazyků mluvím nejlépe německy, byla pro nás volba jasná.

Pak už jsem to byla jenom já, která se musela rozhodnout, zda dát výpověď v práci, do které jsem nastoupila čerstvě před půl rokem. Nakonec jsme se rozhodli a šli do toho. Já podala výpověď a 28. 4. jsme se já, Michal a náš kamarád přesunuli tou samou dodávkou, se kterou jsme tu byli loni na podzim, a přívěsem, plně naloženým nábytkem sem na ostrov. Jako místo k bydlení jsme si vybrali Dranske - asi tu nejzastrčenější vesničku z celého ostrova, ale s nejlepším vzduchem a nejmenším provozem. Nachází se v severozápadní části ostrova, na poloostrově Wittov. Kdysi to byla velká obec, která čítala zhruba 3000 obyvatel, měla dvě školky, základní školu, střední školu a gymnázium, několik obchodních center, 3 obuvnictví a textilní fabriku. Většina místních chlapů byli vojáci. Na jih od obce sídlili vojáci. Po převratu byli zrušeni a odstěhovali se i se svými rodinami. Zmizeli lidi, zmizel život. Dnes prý obec čítá 1000 obyvatel, tolik jsem jich tu ale neviděla. Z vymožeností dřívější doby tu zůstala jen školka a jedny potraviny. Základní škola, která nabízí první stupeň, je ve vedlejší vesnici, která je linkovým autobusem vzdálená 15 minut jízdy. Pro nás to bohatě stačí.

Trochu horší je to tu s prací. Celkem je Mecklenburg-Vorpommern, kam Rujána patří, zemí nejchudší z celého Německa. Proto jsem zatím sem jela sama, a pokud vše půjde dobře tak partner s dětmi mě budou následovat tak zhruba za měsíc.

Jaké jsou moje první dojmy a postřehy? A jak se tu vlastně žije?

Začnu asi lidmi. Je zapotřebí říct, že pojem „místní člověk“ je dost těžko uchopitelný, protože například během 20. století tu došlo několikrát k dost významným přesunům obyvatelstva.

Místní, co se tu narodili, jsou většinou dost zvláštní. Jak postavou, tak chováním. Ty místní, kteří nepracují přímo s turisty tak jim i dost otevřeně dávají najevo, že turisty rádi nemají. Mladí místní jsou trochu otevřenější světu než starší generace a vnímají, že na pevnině jsou lidi ochotnější a vřelejší, nicméně zůstávají hodně sví.

Pak jsou tu například i tací, co se sem přestěhovali až po převratu, například kvůli rozvodu a chtěli ve svém životě něco změnit.

A pak tu jsou turisti. Sezóna tu začíná zhruba od května a končí v říjnu. V zimních měsících tu není skoro ani noha. Kromě třeba Dánů, kteří se sem jezdí asi ohřát.

Mezi dalšími obyvateli vesnice musím zmínit velkou spoustu toulavých tlustých koček. Rozhodně se tu špatně nemají. Pobíhají tu také zajíci, u bývalé školy se pravidelně pasou srnky a těsně za vesnici si hoví divoká prasata.

Začátkem května se tu, také jako v Čechách, stavěla májka. Akci pořádali a zajišťovali místní dobrovolní hasiči. Smažili buřty a mělo pro lidi připraveno nějaké pohoštění. To se sešlo docela dost lidí a i hodně dětí, napočítala jsem tehdy, myslím, zhruba 30. Dokonce jsem zahlédla i několik maminek s kočárky. Další akce byla 19.5 - zapálila se obrovská vatra na zatravněné ploše před bývalou střední školou – Němci slavili Pfingsten. Pálila se vlastně hromada větví, různé kusy kmenů atd., prostě co se nastřádalo za posledních několik měsíců asi při ošetřování zeleně v obci. Na oslavu byla i teď pozvána celá ves, ale dorazilo jen pár lidí. Bylo zvláštní koukat na to, jak se jen tak spálila, bez žádného užitku, taková hromada materiálu. Právě, že dříve si místní vážili každého kousku dřeva k topení a jako dar sbírali i to dřevo, které vyplavilo moře. Když všichni odešli, jsem si došla domu pro několik brambor a strčila je do žhavého popela. A za hodinku jsem si šla pro hotovou večeři, zpívajíc písničku z „Chaloupky na vršku“: „Já jsem malý bandur, sněd jsem mísu brambur, jednu jsem si upek, roztrh jsem si pupek“.

Cesta do hlavního města ostrova trvá autobusem skoro 2 hodiny… Kdesi v novinách loni psaly, že dětí z Dranske co chodí na gymnásium (které je nejblíže právě až v Bergen), mají nejdélší cestu do školy ze všech dětí v Německu.

Počasí je tu stále jarní. Stále tu kvetou ještě ovocné stromy. Přímo před naším panelákem kvetou sakury. Šeřík se teprve chystá otevřít miliony svých kvítek a před jedním domem jsem objevila moře kvetoucích konvalinek. Šípková růže nesměle nastavuje první poupata sluníčku. U každé z těchto nádher se zastavuju a nadechuju se, jak plíce mi dovolí, až se kolem jdoucí lide na mě divně koukají a ptají se „voní? voní?“.

Ale to hlavní, co sem táhne všechny lidi, je to pobřeží…. V Dranske je ta výhoda, že se člověk dle počasí může uchýlit buď na vnitřní záliv, kterému říkají Wieker Bodden nebo jen Bodden, nebo na vnější otevřené moře s výhledem na Hiddensee. Během procházek po pobřeží najde člověk vždy nějakou zajímavost nebo se dá říct i poklad, starý několik milionů let.

A pro mě je důležité to, že můžu vidět až na obzor. Denně sleduju jak velká svítivá koule se ponořuje do vody. Sice teď bydlím v paneláku a ne v domečku se zahradou, ale ta příroda okolo stojí za to.