Denník o Rujáně 2

5.6.2018

Když bych měla navázat tam, kde jsem minule skončila, tak začnu přírodou a to dvěma keříky rajčat :D. Ty jsem si teď koupila u nás v Norme a plánuju je dát na balkon, když nemáme teď tu zahrádku. Ovšem až bude balkon použivatelný :D. Na vysvětlenou - panelák, do kterého jsme se nastěhovali teprve jako druhý nájemnici (ve vchodu celkem 11 bytu z toho aktuálně jen dva obsazené), se stále ještě opravuje a zrovna na straně, kde máme balkony, mají zatím lešení. Docela srandovní je, že na straně s lešením je i ložnice a tak ve dnech volna, kdy dlouho spím, na mě po ránu koukají dělnici oknem :D. A jak jsem dnes pila v obyváku čaj a oni zrovna štukovali náš balkon, tak jsem jim také nabídla kávu s piškotama, tak byli rádi. Byl to pan a paní, manželský pár, a mezi dělníky je tu vidím nejčastěji. Tak jsme si asi půl hodiny povídali o všem možném, ptali se, jak jsme se tu ocitli a prozradili, že když byli děti malé tak jezdili na lyže do Špindlerova mlýna. Znají Budějovice a Prahu. Tak to zahřálo u srdce J.

Stále nám tu všechno kvete. K šeříku a šípkovým růžím se před pár dny přidal černý bez a tak jsem se hned vydala na sběr květenství. Voní úžasně a už suším.

S prací to bylo všelijaké, ale teď se to už uklidnilo a počáteční nejistota už se o dost zmírnila. Vzhledem k tomu, že jsem úplně změnila obor a práci v hotelu se teprve učím, tak ze mě není žádný předák a určité kolegy to štve. Zvlášť u jedné kolegyně mám pocit, že sotva mě vidí tak už je naštvaná. Po včerejší odpracované šichtě s ní jsem se nejdříve v duchu, pak i večer osobně, omlouvala svému staršímu synovi a partnerovi za to, že bývám dost podrážděná, když si myslím, že něco dělají jinak než by to mělo být a málo se snaží. Ale šéfová je fajn a tak alespoň to mi dodává trochu klidu. Po běžné šichtě mi aplikace v mobilu ukazuje cca 10 tisíc kroků.

Kolegy jsou většinou lidi místní nebo z blízkého okolí. Cizinka jsem tam jen já a jedna polka. Ačkoliv mluvím německy, myslím, hodně slušně, tak když mluví mezi sebou, rozumím jim těžko. Já bych řekla, že mají problémy s artikulací :D, ale všichni by to svedli na dialekt :D. Třeba mladí kolegové kolikrát vůbec neodpoví na mojí otázku, když sedíme u společného stolu u snídaně. Nevím, jestli mě neslyší nebo jen dělají, že mě neslyší… Nijak se tím ale netrápím, snídám si v klidu dál. Většinou se do jejich srandiček a rozhovorů nezapojuju, protože mi přijde, že stejně mluví o ničem… ale třeba kolegyně z kuchyně jsou príma. Jsou to dvě starší ženy, obě v důchodu a s těmi se povídá báječně. Mají co vyprávět. Jedna z nich je po rakovině prsou! a čiperná je, že mladí by za ní nestíhali. Má můj velký obdiv! Dělá už od 5:30 a odchází skoro ve stejnou dobu jako já.

Hlavní události na přelomu měsíců byla návštěva dětí a partnera! Bylo to spojeno i s tím, že přivezli další hromadu našich věcí a v bytě to pak vypadalo jako po válce. Bohužel museli teď ještě zhruba na měsíc zase zpátky do Čech, kvůli všelijakým termínům u doktorů a na úřadech. Také se musí ještě pronajmout náš baráček. Jak začalo léto tak si dětí chtějí ještě užít i babičky a tak jeli do Plzně všichni. Dětem se tu ohromně líbilo. Nejvíce pobřeží, kameny a písek. Stejně jako loni, když jsme tu byli na dovolené, by byli schopní házet kameny do vody klidně i několik hodin v kuse :D. Byli jsme se také

podívat do místní mateřské školky. Nejdříve se tam staršímu Přemečkovi nechtělo, ale pak nechtěl zase odcházet :D. Tak se šlo se všema ostatníma dětma ven a hezky si to užili. I naše mladší 2,5 letá Marička, poté co se chvilku rozkoukávala a tulila se ke mně, krásně zapojila mezi holčičky a vůbec nepotřebovala. A venku už tuplem ne – mají tam dřevěný domeček s velikou kuchyňkou. Jen jsem nesměla děti ve školce fotit, dle nového zákonu o ochraně osobních údajů….achjo. Jinak koncem června pak mám další schůzku s ředitelkou školky, kdy sepíšeme papíry na přijetí. Očkování povinné není a není podmínkou pro přijetí. Jediné, co ředitelka vyžaduje, je schůzka s nějakým úředníkem zřejmě z ministerství zdravotnictví, kde nám vysvětlí německý očkovací systém atd. Ale případná doporučení pak nejsou závazná. No jsem hodně zvědavá jak si děti na školku zvyknout a zda budou ze začátku častěji nemocné nebo ne.

Co děti a partner odjeli tak už několikátý den třídím a uklízím všechny ty věci, co přivezli, a zdá se, že budu uklízet ještě hodně dlouho… Také nám chybí ještě část kuchyňského nábytku, nějaké skříně do obyváku atd.,takže ty věci není zatím ani ještě kam pořádně dát… Ve volných chvilkách tu také trochu tvořím – něco málo šiju, zkouším také malovat na kameny, které sbírám na pobřeží. Jooo a také si dovoluju neskutečný luxus a to je to, že koukám jen tak z okna, jak se koukalo z okna dříve, v době minulé, ještě před internetem :D. Většinou jsou to chvilky, kdy si dávám pauzu v uklízení a jdu se napít, ale i tak si toho užívám. Vlastně jsem od konce dubna do teď stále ještě doma bez internetu a bývám na něm jen sporadicky, většinou po práci ještě zůstanu sedět na recepci a vyřídím to nejdůležitější.

Hlavně ale – konečně ožil můj kolovrátek a jsem šťastná jako blecha! Při předposlední cestě do Bergen, hlavního města ostrova, jsem objevila jednu kouzelnou paní, která má krámek s nejrůznějšími vlněnými výrobky. Sama přede, filcuje, plete, háčkuje všechny výrobky, které prodává. Už minule mi ukázala práci s vřetánkem a teď když se děti a partner vraceli do Čech, tak jsem se s nimi svezla a vzala se sebou i kolovrátek. Ten jsem kdysi dávno koupila od někoho na aukru a léta letoucí na něj neměla čas… hlavně jsem také nenašla človíčka kdo by mi ukázal jak na to a zprovoznil ho. A tady v Bergen mi ho paní Nicole oživila!! Je to kouzelnice a strašně milá a hodná paní. Včera jsem si dle její rady ještě kolovrátek rozebrala a zbavila rzi u kovových součástek, dřevěné části jsem si ošmirglovala a teď ještě zbývá všechny plochy ošetřit a bude jako nový :D. Pak mě už čeká jen zpracovat vlnu od kamaráda – mám toho plný sklep :D. To stěhování mě vlastně konečně donutilo s tou vlnou začít konečně něco dělat a celý měsíc před odjezdem jsem prala a prala a prala. Tady už to jen tak jednoduše nepůjde, jednak málo místa a voda není zdarma, oproti Plzni kde máme vlastní vodu. Jedině, že bych šla prát na Bodden, na vnitřní záliv :D. U nás ve vesnici vlastní jeden pán ovce a vlnu mi přislíbil, tak jsem zvědavá jak to pak skutečně udělám :D.

A dnes tu také byl pán, který opravuje šicí stroje u kamarádky v krejčovské dílně v Putgarten. Přišel nám zprovoznit starý šlapací Singer! Byl z něj sám nadšený a obdivoval jak je starý, ale přesto kompletní a že mu nic nechybí. Jen vyčistit, namazat a může se prý šlapat J. Tak se na něj těším a jsem zvědavá, jak bude šít. Stroj si odmontoval od stolu a vzal si ho rovnou se sebou. Také mě hned zval, ať se přijdu do zahrádkářské kolonie podívat, jak se prací pokračuje. To mě hodně potěšil, protože zatím moc ochotných a otevřených lidí, kteří se chtějí družit, jsem nepotkala. Většina místních, zvlášť těch, co bydlí v panelácích, tu mají svoje zahrádky v zahrádkářských koloniích, rozesetých všude možně po vesnici a kolem ní. Pravidla jsou na nás Čechy dost drsná, ale nemají na výběr a nic jiného vlastně neznají tak je to ani asi neomezuje.

Počasí je tu docela proměnlivé. Ráno bývá často zataženo, že to vypadá, že sluníčko nemá šance. Ale z ničeho nic se najednou objeví a na nebi ani mráček. Před pár dni bylo až do večera hodně horko. O to více mě překvapilo, když jsem se v noci probudila a venku byla tak hustá mlha, která se dala krájet. Do rána se už mlha trochu umoudřila a cestou do práce jsem pozorovala pro mě docela nezvyklý jev :D – silnice a chodníky byly suché, ale pod korunama stromů bylo mokro, jak stékala voda z listů dolu, tak silná byla mlhá.

Zajímavostí je, že se tu stále suší prádlo venku a všude u každého paneláku, a nejen u nich, jsou kovové konstrukce na sušení prádla. A víte proč? Protože se nesmí sušit prádlo na balkonech :D! Kazilo by to vzhled paneláku :D. No ve sklepě sušárna sice je, ale tam schne prádlo i více jak 3 dny… A kdo nemá sušičku nebo se mu sušička do bytu nevejde tak musí holt sušit venku. A když funí pořádný vítr, a ten tady na poloostrově Wittow fouká pořád (také se mu říká „země větrů“), tak je to docela masakr a sousedi můžou vzájemně dělat sázky, jestli prádlo odletí nebo neodletí. V Plzni třeba už skoro nikde konstrukce na sušení prádla nejsou. Když tuhle nedávno u nás na Roudné v Plzni odstraňovali poslední, tak jsme se jedněch ujali a věšíme na to dětskou houpačku :D.

Co je ale zajímavější, tak skoro před každým původním domem (původní rozuměj postavený v době kolem 2. Světové války) je nějaké domovní znamení nebo vyřezaná soška. Nejzvláštnější jsou ale baráčky jednoho umělce, který bydlí na návsi u školky, a zahrady kolem těchto dvou baráčku, které on pronajímá turistům, jsou toho plné. Když jsme šli s partnerem poprvé okolo tak mi řekl: „hele tady bydlí někdo jako ty, také sbírá úúúplně všechno“ :D.

Co jsem tu, tak pravidelně narážím na nějaké české výrobky v naší Normě. Ale i obecně je tu cítit vliv Česka a české kultury. Každou chvíli je něco o nás slyšet v rádiu. Takže se Češi nemusí cítit jako malý národ. Je nás sice méně než Němců, ale to neznamená, že jsme méně hodnotní. Navíc Německo jako stát je tvořen nejen Němci, ale také veeeelkým počtem cizinců, takže nenechme se vystrašit čísly a na „množství nehleďme“.