Jak Gábinka na svět přišla

Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.

Po příjezdu do porodnice asi po čtvrté odpoledne a prohlídce od paní doktorky, která konstatovala, že jsem otevřená na 2 cm, jsem se šla převléct do nemocniční košile a připojili mě na monitory. Tam ta čísla teda pěkně lítala. Následovalo vyplnění a podpisy několika dotazníků a prohlášení a kdovíčeho a k mé radostí mi bylo sděleno, že budu na jediném porodním pokoji s vanou.

Přišli jsme s mužem na pokoj, já začala hopsat na míči, on začal ladit rádio, ať nám k tomu něco pěkného hraje a tak jsme tam asi hodinu přečkávali bolesti a čekali, kdy praskne voda. Mezitím mi porodní asistentka ještě řekla, že pokud porodím do půlnoci, půjdeme na Vánoce domů. Vzala jsem to silně motivačně.

Po další hodině bolesti sílily, voda pořád nechtěla prasknout, já otevřená na 4 cm a už se mi sbíhaly sliny na tu vanu. 

Tak jsem si nechala dát klystýr, abych se pěkně zevnitř prohřála a cítila se pak víc uvolněně a honem do vany. Manžel si sedl k vaně a já se ho držela. To už začínaly být bolesti fakt velké a já se neubránila hlasitým projevům. Bolelo to hodně. Měnila jsem ve vaně různě polohy, ale přitom jsem se snažila zhluboka dýchat a spodek hodne uvolňovat, nezatínat se. Takhle jsem ve vaně prohekala další hodinu a když přišla porodní asistentka na kontrolu ozev, tak jsem poprosila, ať zkontroluje, jak na tom jsem, že už bych i tlačila. Voda stále nepraskla. 

Při kontrole aktuální situace mi asistentka sdělila, že jsem otevřená na 9 cm. Páni, ta kombinace klystýru a vany se vyplatila. Jenže co ta plodová voda?

I když jsem v porodním plánu měla psané, že chci vše přirozeně a bez zásahů, tak jsem si s obrovským nutkáním na tlačení nechala propíchnout vak s plodovou vodou a byla připravená na to, že za chvíli budeme tři. Bylo kolem deváté večer, takže už jsem veděla, že budeme mít doma střelce a ne kozoroha. 🙂 

Doktorka i asistentka věděly z mého plánu, že nechci epidural ani nástřih hráze. Tak jsem tedy v polosedu šla na to tlačení. Manžela jsem totálně skřípala, když jsem se ho držela a stahovala jeho hlavu k sobě, zavřené oči, zavřená pusa, jen hrdelní zvuky a sbírání sil z celého těla, abych co nejvíc zatlačila. Bylo po kontrakci a miminko nebylo venku. Aha, tak u mě to nebude na jedno zatlačení, jak jsem četla u jiných, říkala jsem si. Lidi, ale to byla bolest, fakt velká. Asi to je divné, ale mě to dodávalo sílu, jak se bolest stupňovala, já tlačila a tlačila, cítila jsem tu hlavičku, že už stačí jen kousek, ale stejně na druhý ani třetí pokus nic.

Pustila jsem muže, chytla se za nohy a zatlačila vší silou a najednou taková úleva, otevírám oči a vidím jí. Dali mi ji hned na břicho, je krásná, vůbec ne zmačkaná, ani od krve. Byla tak malinká a vůbec nebrečela. Ale já ano, brečela jsem tak trhaně, takový nával emocí, že to nebyl ani pláč s litrem slz, byl to pocit, že to naprosto nechápu, že už je to tady. Oba s mužem brečíme, hladíme jí. Jsme kůže na kůži, zkoušíme první přisání. Ještě trochu zatlačím a je venku i placenta. Vše proběhlo bez komplikací. Teď jsme rodina.

Od první chvíle jsem si říkala, jaký to byl krásný porod. Bolest sice řádná, obrovská jako nikdy, ale jak to říct, aby to nevyznělo chvástavě, moje odhodlání a vnitřní síla, kterou mi dodávala naše princezna, ten porod urychlily a zanechaly na něj jen ty krásné vzpomínky.

Gabrielka se narodila na konci 39. týdne těhotenství, dne 21. 12. 2016 ve 21:25 hodin, vážila 3170 gramů a měřila 50 cm. 

Přeji každé ženě takhle pěkný porod. Škoda, že ty pocity a euforii neumím popsat lépe, ale stálo to prostě za to. 

Tohle je ale teprve jen začátek naší společné cesty.