Dítě ženu nezmění, pouze jí ukáže, jaká uvnitř doopravdy je.

Psychika matky, to je věc záludná. Jak jí porozumět, když ani ona sama, hlavní aktérka příběhu o rodičovství, neví, co se to s ní děje? 

Čím více emocí je člověk schopný prožívat, tím více žije. Není strojem, jeho činy a reakce jsou nepředvídatelné. Bla, bla... Prožívám teď tolik emocí, že ani nejsem schopná o nich psát. A to, co asi nakonec napíšu, nebude mít pro nikoho vypovídací hodnotu, bude to spíše způsob odlehčení mojí mysli.

Už to bude 8 měsíců, co jsem mámou. A kromě toho, že mám báječnou dcerku, kterou miluju nadevše a jsem nevýslovně šťastná, že ji mám, také zjišťuju, co jsem vlastně já sama za člověka.

Děti jsou karmou rodičů. To jsem někde četla a uvízlo mi to v paměti. Neuvěřitelné, jak moc je to pravda. 

Jaká jsem si myslela, že jsem? Spíše introvertní, cílevědomá, ochotná, přející, pokorná, rodinu milující osoba. 

Teď mi žádná z těchto charakteristik mě samé, věřím, nezmizela, ale doplnily je další. Soutěživost, nevěřícnost, nedůvěra, někdy odevzdanost, jindy prostě jen vztek na konkrétní osoby.

Kde se to ve mně vzalo? Jak bojovat se svými pocity? Já se takhle nechci cítit! A co je nejhorší, nechci to promítat do svého dítěte.

Nechci lpět na výsledcích a hnát své dítě vpřed, když ještě není připravené. Nechci být naštvaná na lidi, jejichž děti dosahují pokroku dřív než moje. Nechci se zlobit na ty, co mi dávají rady, jak vychovávat své dítě, vždyť odmítnout rady lze i s úsměvem a díkem. A přesto taková jsem.

Omlouvám se vám všem, že mám vůči vám občas takové pocity. A nejvíc se omlouvám tobě, holčičko moje, že se snad někdy může zdát, že pro mě nejsi dost dobrá, že už chci, abys snad i běhala... Ne, jsi dokonalá, jsi svá. Jsi moje karma.

Jsi karmou ženy, která pořád jen dřela, aby byla ve všem lepší než ostatní. Aby vyhrávala, protože měla pocit, že to musí všem, kteří se jí kdy za něco posmívali, natřít. Protože uvnitř si vůbec nevěřila.

Vždyť i na ten porod jsem se připravovala jako vrcholový sportovec. Byl to nádherný zážitek, ale to bylo díky novému životu, který vznikl a vznikl by, ikdybych necvičila s aniballem a nepila maliník. Já to vím.

Jsi moje velká učitelka, holčičko.

Aby člověk mohl změnit svůj život k lepšímu, musí si nejdřív uvědomit, co mu v tom do teď bránilo. Sáhnout si do nitra a být k sobě naprosto upřímný. A já jsem teď právě uprostřed toho procesu.

V dnešní době je tolik rodičů, co do dětí promítají své sny a cíle. Soutěží s jinými rodiči o to, čí dítě dokáže něco dříve a/nebo lépe. Je doba, kdy je moderní více stylů výchovy a celkově života, ale jen málokterý člověk má otevřenou mysl k jiným postupům a názorům a neodsuzuje ostatní za to, že se neřídí stejnými "správnými" postupy a pravidly jako on sám.

No jo, já jsem taky taková.

Dost ale filosofování. Prostě mě to trápí. Takové rouhání. Mám zdravou, úžasnou, šikovnou holčičku, kterou vychovávám s milujícím mužem. A já jako ještě chci, aby už lezla, seděla, stála, chodila, mluvila, atd. ...? A co pak? Bude mít samé jedničky ve škole a k tomu bude hrát na hudební nástroj a bude vyhrávat juniorské tenisové soutěže? Taková je představa? To snad nemyslíš(m) vážně!

Možná proto mi teď vesmír (nebo osud, ať si tomu každý říká, jak chce) posílá do cesty příběhy lidí s težkým osudem, opravdové bojovníky. Abych si sakra uvědomila, jak velké štěstí mám, užívala si každý okamžik a neřešila naprosté prkotiny. Moc za to děkuju.

Bojuju s těmi zakódovanými pocity méněcennosti a snahy neustále někomu něco dokazovat, které mám hluboko v sobě. Je to zatím docela jako na houpačce, to se přiznám. Ale moje malá učitelka se mnou má trpělivost, my to spolu zvládneme.

Přeju vám všem opravdu ze srdce, ať si uvědomíte, že to nejlepší už máte - v dětském pokoji, v kolébce, v bříšku a nebo prostě už někde na cestě k vám..

Děti jsou to nejčistší štěstí, není potřeba je nějak učit žít a pomáhat jim, nechme je, ať pomůžou ony nám.