TOP 10 pocitů v roli mámy

Už deset měsíců je s námi. Zrovna mi spí na hrudníku, unavená po dlouhém pláči způsobeném zřejmě růstem zoubků. Do toho ji trápí vyrážka pod plínkou, za kterou můžou asi ty zoubky. Co bych se rozepisovala, však to každá maminka zná. Neustálý kolotoč rýmy, opruzenin, bolavých zoubků. Takový je zatím náš podzim. Náš první společný podzim.

Ale tohle si pamatovat nebudu. Budu si pamatovat, jak jsme spolu chodily na plavání, cvičení, dlouhé procházky, to vše za časté přítomnosti našeho taťky, který si nechce nechat ujít, jak jeho holčička roste. Jak nám stojí u gauče, stolů, židlí, vany a dělá první nesmělé krůčky okolo nábytku, které se časem promění na jisté kroky do prostoru. Jak krásně baští.

Nikdy neopomenu jí říkat, jak je šikovná, ikdyž je takhle malinká, pořád jí to opakuju, nahlas i šeptem do ouška. Že je šikovná, úžasná, božátko naše. 

Ráda si takhle píšu jen o svých pocitech, o těch krásných, co se dokáží uvnitř unavené, nevyspalé, občas tápající matky zrodit. Stejně tak se ale uvnitř každého rodí i ty spíše negativní pocity.

A jaká je moje TOP desítka pocitů v souhrnu za těch posledních TOP deset měsíců mého života? Nebudu je psát podle nějakého pořadí, co nejvíc převažuje, protože každý den je jiný a zítra by mohlo být pořadí zase úplně opačné. 

+ LÁSKA je samozřejmě to, co mě napadne jako první. Takové klišé hned na začátek. Ať už přijde ke každé mámě ta láska ve vteřině narození jejího dítěte nebo třeba až se na ni miminko poprvé usměje, vždy je to láska čistá. I my, které jsme si jako bezdětné říkaly, co vše dělat nebudeme, až budeme mít miminko a kroutily hlavou nad těmi, co už matkami jsou, tak i my jsme díky tomuto pro nás novému druhu lásky teď takové jiné, přirozenější a s jasným středobodem našeho vesmíru.

+ VDĚČNOST je v mém případě opravdu silný pocit. Protože samozřejmě budu psát za chvíli i o těch spíše negativních pocitech, tak vděčnost je to, co mě vždycky vrátí zpátky na zem. Ať už se děje cokoliv, tak mám u sebe zdravou, krásnou holčičku a i já mám to štěstí, že jsem zdravá a mám supr manžela a společně se můžeme o naši malou starat a kupovat jí oblečení a hračky. Co je v tuto chvíli důležitější než my tři, spolu a zdraví? Mě nic jiného nenapadá. Pro mě jde vděčnost ruku v ruce s pocitem štěstí.

+ STRACH mě přemáhá každý den, nebudu Vám lhát. I klidně na pár minut. Když si člověk uvědomuje tu velkou lásku, vděčnost a štěstí, může logicky přijít i ten strach, že se něco zvrtne a všechno se naruší. Mně se to stává, když si někde přečtu příběh o mamince nebo rodině, kterou něco špatného potkalo. V tu chvíli přichází vděčnost doprovázená strachem. A právě v tu chvíli je nejlepší popadnout své dítě do náručí a mazlit se a hrát si do úplného vyčerpání. Jednoduše vytěsnit strach přítomným okamžikem. Samozřejmě, strach asi vždycky v každém z nás bude, aspoň jsme opatrní na sebe i na své nejbližší, ale neměl by nikdy převládat.

+ ZODPOVĚDNOST, to je takové to, co z nás dělá dospělé. Máš dítě, nemáš zodpovědnost jen sama za sebe. Jsi dospělá. Ano, cítím zodpovědnost a i to, že jsem dospělá. Ale nechci nikdy přestat být i "dítětem". Hraju si s malou tak, že si babičky a dědečkové občas klepou na čelo. Kupuju jí oblečení a hračky, které bych nejraději měla i já. Občas zmatkuju, občas mám naopak záchvaty až moc velké zodpovědnosti. Prostě se to ještě učím, ale pocit velké zodpovědnosti mě už nikdy neopustí.

+ ÚNAVA je pocit spíše fyzický, než psychický. Ale patří jí také čestné místo v TOP 10. Však to znáte, v prvních měsících se prcek budí každé dvě hodiny (i častěji) ve dne v noci a vy si říkáte, že to se zvládne, že po tom šestinedělí, po těch třech měsích, až začne lézt a víc se unaví...prostě bude to jen čím dál lepší. Pak je drobkovi deset měsíců, rostou mu nonstop další a další zuby, obsah plíny je čím dál smradlavější, běháte za ním po celém domě, nestíháte mu tahat všechno možné z pusy, občas šlápnete na hračku a málem si zlomíte nohu a hlavně si začínáte uvědomovat, že to asi lepší nebude a vy se spíš posunete na vyšší level výdrže a výkonnosti. Zvlášt pokud ve finále chcete třeba dvě, tři děti.

+ PÝCHA vlastně není asi úplně pozitivní vlastnost. Ale copak to jde nebýt pyšná na vlastní dítě? Vždyť za tak krátkou dobu svého života už toho tolik dokázalo. A ještě dokáže! Nechlubím se každým novým pokrokem, co dokáže, ale vnitřně mě to velmi nabíjí. Když dělá paci paci, mává tátovi při jeho odchodu do práce nebo si obejde stůl, aby si vzala hračku, dmu se pýchou. Tímhle vývojem si prochází každé miminko, některé dřív a některé později, ale pro mě bude to moje vždycky to nejdokonalejší. Stejně jako to Vaše pro každou z Vás.

+ VZTAHOVAČNOST je také vlastnost/pocit, který musím zmínit. Mám totiž občas takové záchvaty. Že si někdo myslí, že jsem špatná máma, že mi moc mluví do výchovy anebo že si asi myslí, že jejich dítě je lepší než moje, když umí tohle dřív apod. Zde se ukazuje ego v celé své (ne)kráse. Když jsem totiž pak v klidu, tak si nemyslím, že by to bylo tak horké. Přece když se mě paní zeptá, jestli je malá spokojená v tom nosítku, neznamená to hned, že si myslí, že jí tím ubližuju. Když mi někdo vypráví, co to které mimčo už umí, tak přece se nesnaží nás za každou cenu trumfnout. A ikdyby to byla pravda, tak je to stejně jedno. Nic to nemění na té lásce, vděčnosti, radosti a dalších krásných pocitech, které mám. Vím, že tento pocit bych klidně mohla úplně postrádat, a přesto se mi občas vkrádá do hlavy. Není to moc dobře, že je v TOP desítce.

+ Pocit NAPLNĚNÍ se těžko popisuje. Zvláště lidem, kteří ho třeba nikdy nepoznali a nemusí věřit, že taková "obyčejná" věc (nemyslím si, že je to obyčejná věc, někteří však mohou) jako je mít dítě, jim naplní život. Když ale budu mluvit jen za sebe, tak já cítím, že jsem přesně tam, kde mám být. Netřeba dalších slov a popisů. Stvořila jsem život a mám pocit, že nic není víc. Možná vlastně ano, ještě to zopakovat a nasměrovat ty životy správnou cestou.

+ ZMATEK, ten je u mě v hlavě jako doma. Když je venku 30 nad nulou nebo 10 pod, co mám tomu dítěti obléct? Kdy začít s lepkem, kdy přidat mléčné výrobky? Neměla by už umět sedět, stát, chodit? Nevadí, že asi spolkla trochu papíru, který sebrala ze stolu a žužlala? Jejda, červený flíček, není to atopický ekzém? To je pořád něco. To je tak, čím víc je informací, tím je člověk zmatenější. A že na sociálních sítích, blozích, mimi webech a časopisech je jich habaděj. Pak stačí jen matka s wifi v mobilu a už to jede. Byla bych zmatená asi i bez všech těchto "pomocníků", ale zase instinkt taky není špatná věc.

+ RADOST. Děti jsou radost. Přiznejme si, že když jsme se kdy za život z čehokoliv radovali, ať už z nějakého dárku nebo úspěchu, nebyla to nikdy taková radost, jako z dítěte. Radost, která je silná svou jednoduchostí. To je radosti, když se koupí nová hračka nebo botky pro první krůčky, nemluvě o těch pokrocích, na které jsme všechny pyšné. Já mám radost spojenou ještě s jedním pocitem, a tím je dojetí. Tím, že se raduju, se i dojímám. A vážně mě to baví.

Když pak jdu večer spát a podívám se do postýlky, jak naše malá spinká, mísí se ve mně všechny tyto pocity. Cítím lásku, radost, zodpovědnost, vděčnost i strach, zmatek i pýchu, to vše s trochou (někdy větší trochou) únavy.  

A pak jsou ještě tisíce dalších pocitů, které se mi denně prostřídají, jako je nostalgie (to byly časy, když jsme pořádali noční filmové maratony), vztek (jak ten chlap může říct, že je unavený, co mám říkat já), zoufalost (už asi nikdy nebudu mít doma pořádek), sebevědomí (jsem fakt dobrá, co všechno za den stihnu), lítost (ty děti rostou tak rychle, vůbec jsem si ji neužila jako malé miminko), zadostiučinění (tak jsem té tchýni ukázala, že vím, co je pro malou nejlepší), důležitost (v jejích očích jsem ta nejdůležitější), a další a další pocity. 

Je to pořád dokola, ale ty pozitivní pocity mi dodávají víc energie, než mi ty negativní berou. Takže suma sumárum, mateřství je krásná věc, doporučuju a neměnila bych.