Žena míní, mateřství mění

V dnešním světě se vesměs všechny z nás snaží si mateřství, jakožto zlomový bod naší existence, nějakým způsobem naplánovat. 

"Musím si být jistá, že je to ten pravý, musím vystudovat vysokou školu, musím si upevnit pozici v zaměstnání, musím si naspořit nějaké peníze, musím si sehnat vetší bydlení a možná i auto. Nejsem na děti ještě moc mladá? Připadám si sama jako ještě dítě..."

Myslím si, že většina žen takhle nějak uvažuje. A těm, které to neřeší nebo se jim ta životní událost přihodí neplánovaně, tak těm lze i trochu závidět. 

Nebudu si tady mezi námi maminkami hrát na to, jak od prvního okamžiku, co jsem porodila svou dceru, je vše pohádkové a já mám vše, co jsem chtěla a nic mě netrápí. To se asi povídá jen na kamery, do diktafonů novinářů a bezdětným kamarádkám. 

Ty začátky jsou totiž, nechci říct vyloženě kruté nebo težké, ale prostě je to velká výzva. Máme už u sebe ten poklad, na který jsme se tolik těšily, ale najednou ten nával emocí, ta zodpovědnost za nový život nás může občas trochu "přidusit".

Jsem typický ráček, ochraňující teplo rodinného krbu, pro kterého je rodina středobod vesmíru. Možná i proto jsem už téměř 11 let ve vztahu s mojí první láskou a za chvíli to bude i rok, co jsme manželé.

Prožili jsme spolu tři roky střední školy, pět let vysoké, nová zaměstnání, úspěchy i neúspěchy, vztahové krize a samozřejmě už i koupi domu, svatbu, těhotenství a první dítě. Prostě jsem si postupně odfajfkovala ten plán, který jsem na začátku vyjmenovala.

Miminko jsem ale chtěla už snad od dvaceti let, pořád jsem říkala, že jsem pro tuto roli stvořená, že až budu mámou, budu nejšťastnější.

A tak se stalo, že uprostřed svatebních příprav, když jsme už i trénovali na miminko (vážně jsme nepočítali s tím, že to vyjde hned napoprvé), se na testu objevily dvě čárky. A já se ocitla na té cestě, kterou jsem si celý život přála kráčet.

Nicméně jsem nerozkvetla jak lilie, nevyzařovala jsem pohodu a klid nastávající matky. Ach ty filmové představy.

Pravda je taková, že když jsem dva a půl měsíce před svatbou zjistila, že jsem těhotná, tak jsem nejprve první měsíc nebyla schopná téměř nic pozřít. Další měsíc se zase objevila nepředstavitelná bolest zad, nemohla jsem se ohnout, sednout si, chodit. Zřejmě nejaký skříplý nerv mě doháněl každý den k slzám. K tomu všemu to neustálé dávání nevyžádaných rad a představ našich rodičů o naší svatbě mě už taky celkem vyčerpávalo . Ale o tom možná jindy.

Důležité je, že svatbu jsme si nakonec užili, byla krásná a já si vzala toho pro mě pravého muže, kterého jsem poznala ještě jako šestnáctiletého kluka s hlavou plnou snů, které si teď společně plníme.

Po zbytek těhotenství se střídavě objevovaly bolesti zad, ale já jsem chodila do práce, dokud to šlo. Zároveň jsme po svatbě začali řešit úpravy domu, do kterého jsme se čerstvě nastěhovali. Pořád byla spousta práce a starostí. Takže já vlastně ani nevím jak, najednou byl začátek listopadu a já nastoupila na mateřskou, kterou jsem před porodem strávila pečením cukroví, předvánočním uklidem, přípravou na miminko a samozřejmě odpočinkem.

A v tu chvíli si žena uvědomí, že je její první těhotenství téměř u konce, že už ví, jaké to je cítit první pohyby miminka v bříšku, jaká vyšetření musí během toho požehnaného stavu absolvovat, jak je ke konci nadlidský výkon se pořádně vyspat a vůbec vstát z postele. Příchod dalšího dítěte nemusí být tak snadný. A i když bude znovu bez problému těhotná, nebude to poprvé. Okolo ní už bude běhat jiný človíček, závislý na její péči a ona už ani nebude stíhat tohle všechno tolik prožívat.

Tyhle myšlenky se mi v prosinci 2016 honily hlavou. Uteklo to ani nevím jak, tak moc jsem se na toto období těšila a najednou je tu pocit, že jsem si ten stav ani neužila a neprožila ho tolik naplno.

Naše Gabulka zřejmě v bříšku vnímala tyhle maminčiny zamyšlené nálady a tak se rozhodla narodit se o týden dřív, aby mě přivedla na jiné myšlenky.

O mém krásném porodu jsem již psala, takže můžu přeskočit rovnou na to, jak se té naší holčičce bravurně povedlo mě na ty jiné myšlenky přivést. To jsem totiž začala chápat slovní spojení "mléko na mozku".

Právě díky tomu, jak pohodově naše malá přišla na svět, jsem druhý den po porodu měla pocit, že jsem to nejhorší zvládla a teď už budeme jen my tři žít jako v pohádce. No dobře, to možná trochu přeháním, samozřejmě jsem byla varovaná zkušenými matkami před nástrahami šestinedělí, ale v tu chvíli bylo vše růžové jako nemocniční postýlka naší holčičky.

A pak přišlo kojení. Slzy, pot a krev. Obě jsme brečely, nechtěla se přisát. Sestřička v jedné ruce s mým prsem, v druhé ruce s Gabčinou hlavou se nás snažila spojit. Bylo to jako snaha spojit dva magnety se stejnými póly, přes veškerou snahu se odpuzovaly. Po několikátém pokusu se povedlo a sestřička si mohla v papírech odškrtnout kolonku "kojena". Odešla. Tekly mi slzy, jak moc to bolelo, ale prý to na začátku bolí, tak jsem se zaťatými zuby vydržela. Nebylo to dobře. Odešly jsme z porodnice se špatnou technikou kojení. Bradavky popraskané do krve, prsa nalitá k prasknutí. Musela jsem odsávat a kromě kojení dávat mateřské mléko i injekční stříkačkou po malíčku, protože malá se pořád nechtěla moc přisávat.

Každé dvě hodiny měla hlad, ve dne v noci. Jen jsem dokojila, byla jsem vystresovaná, že za dvě hodiny mě to čeká znovu. Malá se postupně začala přisávat, stříkačka už nebyla potřeba. Ale kojení pořád bolelo, bradavky popraskané čím dál víc. Gabrielka začala blinkat krev, protože jí sála i s mlíčkem. Brečela jsem skoro pořád a samozřejmě, že ona taky, když cítila labilní mámu. Kvůli špatné technice kojení se i ostatní aktivity týkající se péče o dítě zdály nesmírně těžké. Byla jsem unavená, zvracela jsem, afty v puse, krev z nosu. 

Když si to po sobě čtu, mám pocit, že to popisuji jak nějaký několikaletý očistec. Ale takové bylo moje šestinedělí. Šest týdnů, na které snad ani nelze se připravit.

Ať už tenhle popis vyzní jakkoliv, tak stejně jako každá těžká výzva, tak i tato z nás udělala opravdovou rodinu a já jsem za ní vděčná. Byly tam ty slzy, krev a pot, ale také nespočet objetí, polibků a slov o lásce. Za těch 11 let, co jsme s mužem spolu, jsme se tolik neposunuli v našem vztahu, jako od začátku tohoto roku. A náš vývoj pokračuje. 

Tímhle možná odstrašujícím vyprávěním o mém šestinedělí jsem se chtěla vrátit k tomu, jak jsem byla přesvědčená, že jsem stvořená pro to být maminka. Snad každý den za ten první měsíc a půl jsem měla pocit selhání a obviňovala se z naivity. Zklamala jsem. To byly strašné pocity.

A jak to dopadlo?

Když máte miminko, tak nebojujete se všemi nástrahami a výzvami jen kvůli sobě, ale kvůli tomu pokladu. A to je nesmírná motivace. Takže jakmile trochu pominul nápor hormonů a já začala normálněji uvažovat a opravdu ze dne na den se cítit lépe, zavolala jsem si laktační poradkyni a začala léčit prsa a duši. Samozřejmě, že jsem se snažila obojí léčit od začátku a laktační poradkyni mohla volat mnohem dřív, ale vysvětlete to uzavřené rozklepané čerstvé matce s pohnutou psychikou.

Začaly jsme víc chodit na procházky, zaplňovat si den aktivitami, prsa se hojily, kojení jsem si začala užívat a obě jsme se začaly usmívat. Ano, i Gábinka na konci šestinedělí začala dávat najevo svou radost z toho, že vidí spokojenou maminku.

Možná, že jsem byla trochu smutná, že těhotenství jsem neprožila tak intenzivně, jak jsem si "plánovala", ale to asi ani nešlo. Teprve teď, když mám u sebe svou čtyřměsíční dceru, tak se učím život prožívat naplno. Brečet, smát se, nadávat, bláznit. Nemyslím si, že bych v roli mámy někdy zklamala, to jsem jen byla překvapená z toho, jak intenzivně vše prožívám. Asi jsem to dřív neuměla. Když člověk prožívá něco nového, je to hrozně děsivé a zároveň vzrušující.

Jsem teď opravdu štastná, miluji svou dceru, svého muže, naši rodinu. A teď už si nic moc neplánuji, s miminkem to ani tolik nejde. 

Přeji Vám všem, ať se neděsíte svých pocitů a i když jsou začátky těžké, všechny jsme ty nejlepší mámy pro naše děti. A naše děti jsou pro nás ti nejlepší učitelé života.