Jsem člověk, který rád hloubá a pitvá se ve svých pocitech a naládách. Takže by se dalo říct, že od té doby, co je ze mě máma, jsem ve svém živlu. Tolik podnětů a emocionálních výkyvů mi už nic jiného, co mě v životě potká, nenabídne. Pravdou ale je, že jsem občas v koncích.
Nicméně ten první společný rok s mojí holčičkou mě vytrénoval tak, že se ve finále vždycky spíš všemu směju. Když se tak zamyslíte, nepřijde Vám to taky někdy k smíchu?
Takové to, když se mi nelíbí třeba tvar mých rtů a najednou si prohlížím svoji dceru, která je zdědila po mně a ona mi přijde se vším všudy dokonalá. Jak můžu být na sobě s něčím nespokojená, když mám vedle sebe svoji malou kopii, na které nevidím ani jednu sebemenší chybu? Nehledě na to, že si každý den v hlavě říkám, jakou jsem stvořila čistou krásu a vlastně jí i nadále tvořím.Tak jak si vůbec někdy můžu připadat třeba ošklivá nebo neschopná? To jsme právě my ženy, jeden den zvládáme nemožné s úsměvem na rtech, navlněnými vlasy a lehkým make-upem a druhý den se modlíme, aby už manžel přišel co nejdřív z práce a stíháme tak akorát si dát mastné vlasy do drdolu, opláchnout si obličej vodou a doufáme, že nás přece miluje takové, jaké jsme přirozeně. Teď mi to přijde úsměvné, ale jakmile přijde den mastných vlasů, raději bych se neviděla. 🙂
Dalším paradoxem je vnitřní touha po pokrocích vlastního dítěte. Znáte to také? Nikdy bych své dítě do ničeho nenutila, ale ve skrytu duše si přeji, aby už zvládalo tohle a tamto. A teď přichází to absurdní. Ve vteřině, kdy toho mnou vytouženého pokroku dosáhne, tak já si najednou postesknu. Už je to tu, máme další milník za sebou, tak rychle mi roste a za chvilku už to nebude miminko. Někdy se sama sebe ptám, jestli to je normální. Ale asi je. Pro všechno v životě platí, že není důležitý cíl, ale cesta k němu. Samotný cíl nás tolik neobohatí, jako ta cesta, kterou musíme absolvovat. A tak je to i s našimi dětmi. Proto už u těch druhých a dalších potomků to maminky asi tolik neřeší. Protože už vědí, že to, kdy začne jejich maličké sedět, lézt, chodit, není důležité. Důležité je být prostě spolu a prožívat chvíle se svým miminkem naplno. No, ty maminky od více dětí asi primárně ani nemají čas vést si v hlavě takovéhle úvahy. 🙂
Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jak asi bude moje miminko vypadat, jaké bude. Nicméně realita mě dostala na kolena, protože nic tak perfektního jsem si představit nedokázala. Už rok jsem s ní každý den a jsem svědkem jejího objevování světa a stejně mám pocit, že nikdy úplně neuvěřím tomu, že je to pravda. Také máte někdy ten pocit, že se Vám to jenom zdá? Do teď jsem žila život, který mě bavil a motivoval a já si ho moc užívala, ale najednou žiju v úplně jiném rozměru. A ta intenzita žití mi přijde tak silná, až někdy jen nevěřícně koukám na svého muže s dcerou, jak si spolu hrají uprostřed obýváku a fakt se mi nechce věřit, že mám to, co jsem si vždy přála. A hlavně, že tohle je teprve začátek a až tu bude běhat víc prcků, tak teprve pak to bude mít grády a já se budu štípat, jestli se mi to jenom nezdá.
Na závěr bych chtěla napsat jen to, že u nás samozřejmě není každý den sluníčkový a jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno nesmírně těžké. Avšak jako maminka na mateřské mám to štěstí, že ten nejlepší lék na špatnou náladu mám pořád u sebe. Gábinku.
moc hezky napsaný 🙂
Začni psát komentář...
To je tak krasne a trefne🙂