V hlavě se mi honí spousta věcí a zároveň mám pocit, že je v ní úplně vygumováno. Tolik si uvědomuju, že žiju až moc nevědomě. Nedává to všechno smysl, i když uvnitř, někde hluboko, cítím, že teď to ten největší smysl dává. Teď, když mám dvě malé děti.
Bože, pamatuju si vůbec já, jak jsem žila bez dětí? Ani moc ne. Vždyť já si už ani moc nevybavuju, jak se žilo s jedním dítětem. Teď, když už jsem téměř sedm měsíců maminka dvojnásobná.
Zajímalo by mě, až se vrátím do práce a děti povyrostou, tak jestli se mi všechny vzpomínky a všechny zážitky vrátí a mozek najede zase na normální fungování. Protože teď je to taková každodenní jízda, že opravdu nevím, v jakých situacích jsem to 100% já a v jakých autopilot.

Je to opravdu ta největší škola života. A pro nás perfekcionisty (řekněme i šprty) je, troufám si říct, nejtěžší. Protože tady nejde se nic nadrtit, nenajdeme na všechno odpovědi v knihách, v debatách, na internetu.. a to mě někdy teda drásá, být tak bezradná (nutno říct i kvůli prkotině) a hledat a hledat a zabředávat do témat, které jsem na počátku ani neřešila.
Ale joo, po těch třech letech rodičovství mám pocit, že se to kapánek zlepšilo a moje intuice občas i překřičí ten zažitý zvyk jít podle pravidel a podle toho, jak se to osvědčilo jiným nebo jak to doporučuje Světová zdravotnická organizace.

Občas si říkám, existuje opravdu maminka, která je ve své roli pevně ukotvená a plynule s růstem svého dítěte se i sama vyvíjí v roli mámy a zvládá ty přechody hladce? Klobouk dolů, taková maminko, jsi mým vzorem.
Já ty přechody a změny vždy zvládala docela kostrbatě, no a teď? Neoklepu se z jedné a je tady další. Mám tříletou holčičku a já mám normálně pocit, že už s ní mám občas vztah jako s puberťačkou, křik, vztek, slzy a neustálé opakování slova "okamžitě". Tolikrát jako v poslední době, jsem tohle slovo snad nikdy v životě nepoužila.
A do toho její malý bráška. Sice ještě malinký a hodný, ale často hladový na prsu a také vyžadující maminku u sebe při sebemenší nejistotě v tomhle pro něj novém světě. Zatím to neumím, být v jednu chvili pro oba najednou na 100 %. Jde to?
A pak přijde chvíle, kdy si říkám, že třetí miminko by se nám do náručí ještě vešlo.. Fíha, tuhle myšlenku pak zase šoupnu v hlavě někam dozadu a nechám si ji na později. ☺️

Nikdy ani na vteřinu jsem nezalitovala, že mám tyhle svoje dvě děťátka, ale zalitovala jsem toho, že oni mají mě, takovou mámu. Ano. Mám někdy výčitky svědomí, že nejsem dost dobrá, že dělám chyby. A co se jednou stane, nejde vrátit a já beru vše tak ultimátně. Já opravdu až moc nad vším přemýšlím. Jedu, jedu a jedu skoro bez nádechu, den za dnem utíká. Když je čas, tak přemýšlím, jak zapracovat sama na sobě, jak si něco dopřát, odpočinout, ale nikdy nezbyde čas to zrealizovat. 

Říkám si, jsem relativně mladá, je mi 29 let, mám 2 děti a až povyrostou, bude ještě spousta času si pořádně všeho užít nejen jako rodina, ale i jako sama maminka s dostatkem energie, kterou můžu investovat i do sebe. V tuhle chvíli ale cítím obrovskou zodpovědnost, aby ty první roky života mých dětí jim přinesly do jejich budoucnosti co nejvíce lásky a štěstí a pochopení toho, jak svět funguje. Abych nic nezkazila. Abych nebyla moc přísná, ale ne ani moc volnovýchovná.

A tak se to všechno pomalu "učím", především to, jak se vlastně neučit.
Z knih, internetu, debat a diskuzí, ale jak se učit prostým bytím s dětmi. Být tady a teď a plná empatie, kterou jsem vždy tak vynikala a pro každého byla vrbou a najednou s mými dětmi mi to skrz únavu a spoustu v hlavě vytvořených ve finále zbytečných starostí tolik nejde.
Aspoň, že my maminky se máme navzájem. Jeden týden se vyplakávám na rameni "jedné z nás" já a přijímám slova podpory a věřím úplně každému slovu, protože cítím, že jsou řečena upřímně a od srdce. A další týden jsem zase já ta, která je zrovna na té pomyslné horské dráze nahoře a má sílu tu být pro jinou maminku, která tápe a cítí se na dně. Za tohle jsem tak vděčná. Děkuji za své děti a za děti ostatních maminek, protože nás všechny dělají ve všech směrech lepšími. I když to někdy bolí.
Ale jak říká můj manžel, když posiluje - co bolí, to roste! 😁 (To jen trocha humoru a nadsázky na konec).

Jsem člověk, který rád hloubá a pitvá se ve svých pocitech a naládách. Takže by se dalo říct, že od té doby, co je ze mě máma, jsem ve svém živlu. Tolik podnětů a emocionálních výkyvů mi už nic jiného, co mě v životě potká, nenabídne. Pravdou ale je, že jsem občas v koncích.

Nicméně ten první společný rok s mojí holčičkou mě vytrénoval tak, že se ve finále vždycky spíš všemu směju. Když se tak zamyslíte, nepřijde Vám to taky někdy k smíchu? 

Takové to, když se mi nelíbí třeba tvar mých rtů a najednou si prohlížím svoji dceru, která je zdědila po mně a ona mi přijde se vším všudy dokonalá. Jak můžu být na sobě s něčím nespokojená, když mám vedle sebe svoji malou kopii, na které nevidím ani jednu sebemenší chybu? Nehledě na to, že si každý den v hlavě říkám, jakou jsem stvořila čistou krásu a vlastně jí i nadále tvořím.Tak jak si vůbec někdy můžu připadat třeba ošklivá nebo neschopná? To jsme právě my ženy, jeden den zvládáme nemožné s úsměvem na rtech, navlněnými vlasy a lehkým make-upem a druhý den se modlíme, aby už manžel přišel co nejdřív z práce a stíháme tak akorát si dát mastné vlasy do drdolu, opláchnout si obličej vodou a doufáme, že nás přece miluje takové, jaké jsme přirozeně. Teď mi to přijde úsměvné, ale jakmile přijde den mastných vlasů, raději bych se neviděla. 🙂

Dalším paradoxem je vnitřní touha po pokrocích vlastního dítěte. Znáte to také? Nikdy bych své dítě do ničeho nenutila, ale ve skrytu duše si přeji, aby už zvládalo tohle a tamto. A teď přichází to absurdní. Ve vteřině, kdy toho mnou vytouženého pokroku dosáhne, tak já si najednou postesknu. Už je to tu, máme další milník za sebou, tak rychle mi roste a za chvilku už to nebude miminko. Někdy se sama sebe ptám, jestli to je normální. Ale asi je. Pro všechno v životě platí, že není důležitý cíl, ale cesta k němu. Samotný cíl nás tolik neobohatí, jako ta cesta, kterou musíme absolvovat. A tak je to i s našimi dětmi. Proto už u těch druhých a dalších potomků to maminky asi tolik neřeší. Protože už vědí, že to, kdy začne jejich maličké sedět, lézt, chodit, není důležité. Důležité je být prostě spolu a prožívat chvíle se svým miminkem naplno. No, ty maminky od více dětí asi primárně ani nemají čas vést si v hlavě takovéhle úvahy. 🙂

Když jsem byla těhotná, představovala jsem si, jak asi bude moje miminko vypadat, jaké bude. Nicméně realita mě dostala na kolena, protože nic tak perfektního jsem si představit nedokázala. Už rok jsem s ní každý den a jsem svědkem jejího objevování světa a stejně mám pocit, že nikdy úplně neuvěřím tomu, že je to pravda. Také máte někdy ten pocit, že se Vám to jenom zdá? Do teď jsem žila život, který mě bavil a motivoval a já si ho moc užívala, ale najednou žiju v úplně jiném rozměru. A ta intenzita žití mi přijde tak silná, až někdy jen nevěřícně koukám na svého muže s dcerou, jak si spolu hrají uprostřed obýváku a fakt se mi nechce věřit, že mám to, co jsem si vždy přála. A hlavně, že tohle je teprve začátek a až tu bude běhat víc prcků, tak teprve pak to bude mít grády a já se budu štípat, jestli se mi to jenom nezdá.

Na závěr bych chtěla napsat jen to, že u nás samozřejmě není každý den sluníčkový a jsou dny, kdy mám pocit, že je všechno nesmírně těžké. Avšak jako maminka na mateřské mám to štěstí, že ten nejlepší lék na špatnou náladu mám pořád u sebe. Gábinku. 

Už deset měsíců je s námi. Zrovna mi spí na hrudníku, unavená po dlouhém pláči způsobeném zřejmě růstem zoubků. Do toho ji trápí vyrážka pod plínkou, za kterou můžou asi ty zoubky. Co bych se rozepisovala, však to každá maminka zná. Neustálý kolotoč rýmy, opruzenin, bolavých zoubků. Takový je zatím náš podzim. Náš první společný podzim.

Ale tohle si pamatovat nebudu. Budu si pamatovat, jak jsme spolu chodily na plavání, cvičení, dlouhé procházky, to vše za časté přítomnosti našeho taťky, který si nechce nechat ujít, jak jeho holčička roste. Jak nám stojí u gauče, stolů, židlí, vany a dělá první nesmělé krůčky okolo nábytku, které se časem promění na jisté kroky do prostoru. Jak krásně baští.

Nikdy neopomenu jí říkat, jak je šikovná, ikdyž je takhle malinká, pořád jí to opakuju, nahlas i šeptem do ouška. Že je šikovná, úžasná, božátko naše. 

Ráda si takhle píšu jen o svých pocitech, o těch krásných, co se dokáží uvnitř unavené, nevyspalé, občas tápající matky zrodit. Stejně tak se ale uvnitř každého rodí i ty spíše negativní pocity.

A jaká je moje TOP desítka pocitů v souhrnu za těch posledních TOP deset měsíců mého života? Nebudu je psát podle nějakého pořadí, co nejvíc převažuje, protože každý den je jiný a zítra by mohlo být pořadí zase úplně opačné. 

+ LÁSKA je samozřejmě to, co mě napadne jako první. Takové klišé hned na začátek. Ať už přijde ke každé mámě ta láska ve vteřině narození jejího dítěte nebo třeba až se na ni miminko poprvé usměje, vždy je to láska čistá. I my, které jsme si jako bezdětné říkaly, co vše dělat nebudeme, až budeme mít miminko a kroutily hlavou nad těmi, co už matkami jsou, tak i my jsme díky tomuto pro nás novému druhu lásky teď takové jiné, přirozenější a s jasným středobodem našeho vesmíru.

+ VDĚČNOST je v mém případě opravdu silný pocit. Protože samozřejmě budu psát za chvíli i o těch spíše negativních pocitech, tak vděčnost je to, co mě vždycky vrátí zpátky na zem. Ať už se děje cokoliv, tak mám u sebe zdravou, krásnou holčičku a i já mám to štěstí, že jsem zdravá a mám supr manžela a společně se můžeme o naši malou starat a kupovat jí oblečení a hračky. Co je v tuto chvíli důležitější než my tři, spolu a zdraví? Mě nic jiného nenapadá. Pro mě jde vděčnost ruku v ruce s pocitem štěstí.

+ STRACH mě přemáhá každý den, nebudu Vám lhát. I klidně na pár minut. Když si člověk uvědomuje tu velkou lásku, vděčnost a štěstí, může logicky přijít i ten strach, že se něco zvrtne a všechno se naruší. Mně se to stává, když si někde přečtu příběh o mamince nebo rodině, kterou něco špatného potkalo. V tu chvíli přichází vděčnost doprovázená strachem. A právě v tu chvíli je nejlepší popadnout své dítě do náručí a mazlit se a hrát si do úplného vyčerpání. Jednoduše vytěsnit strach přítomným okamžikem. Samozřejmě, strach asi vždycky v každém z nás bude, aspoň jsme opatrní na sebe i na své nejbližší, ale neměl by nikdy převládat.

+ ZODPOVĚDNOST, to je takové to, co z nás dělá dospělé. Máš dítě, nemáš zodpovědnost jen sama za sebe. Jsi dospělá. Ano, cítím zodpovědnost a i to, že jsem dospělá. Ale nechci nikdy přestat být i "dítětem". Hraju si s malou tak, že si babičky a dědečkové občas klepou na čelo. Kupuju jí oblečení a hračky, které bych nejraději měla i já. Občas zmatkuju, občas mám naopak záchvaty až moc velké zodpovědnosti. Prostě se to ještě učím, ale pocit velké zodpovědnosti mě už nikdy neopustí.

+ ÚNAVA je pocit spíše fyzický, než psychický. Ale patří jí také čestné místo v TOP 10. Však to znáte, v prvních měsících se prcek budí každé dvě hodiny (i častěji) ve dne v noci a vy si říkáte, že to se zvládne, že po tom šestinedělí, po těch třech měsích, až začne lézt a víc se unaví...prostě bude to jen čím dál lepší. Pak je drobkovi deset měsíců, rostou mu nonstop další a další zuby, obsah plíny je čím dál smradlavější, běháte za ním po celém domě, nestíháte mu tahat všechno možné z pusy, občas šlápnete na hračku a málem si zlomíte nohu a hlavně si začínáte uvědomovat, že to asi lepší nebude a vy se spíš posunete na vyšší level výdrže a výkonnosti. Zvlášt pokud ve finále chcete třeba dvě, tři děti.

+ PÝCHA vlastně není asi úplně pozitivní vlastnost. Ale copak to jde nebýt pyšná na vlastní dítě? Vždyť za tak krátkou dobu svého života už toho tolik dokázalo. A ještě dokáže! Nechlubím se každým novým pokrokem, co dokáže, ale vnitřně mě to velmi nabíjí. Když dělá paci paci, mává tátovi při jeho odchodu do práce nebo si obejde stůl, aby si vzala hračku, dmu se pýchou. Tímhle vývojem si prochází každé miminko, některé dřív a některé později, ale pro mě bude to moje vždycky to nejdokonalejší. Stejně jako to Vaše pro každou z Vás.

+ VZTAHOVAČNOST je také vlastnost/pocit, který musím zmínit. Mám totiž občas takové záchvaty. Že si někdo myslí, že jsem špatná máma, že mi moc mluví do výchovy anebo že si asi myslí, že jejich dítě je lepší než moje, když umí tohle dřív apod. Zde se ukazuje ego v celé své (ne)kráse. Když jsem totiž pak v klidu, tak si nemyslím, že by to bylo tak horké. Přece když se mě paní zeptá, jestli je malá spokojená v tom nosítku, neznamená to hned, že si myslí, že jí tím ubližuju. Když mi někdo vypráví, co to které mimčo už umí, tak přece se nesnaží nás za každou cenu trumfnout. A ikdyby to byla pravda, tak je to stejně jedno. Nic to nemění na té lásce, vděčnosti, radosti a dalších krásných pocitech, které mám. Vím, že tento pocit bych klidně mohla úplně postrádat, a přesto se mi občas vkrádá do hlavy. Není to moc dobře, že je v TOP desítce.

+ Pocit NAPLNĚNÍ se těžko popisuje. Zvláště lidem, kteří ho třeba nikdy nepoznali a nemusí věřit, že taková "obyčejná" věc (nemyslím si, že je to obyčejná věc, někteří však mohou) jako je mít dítě, jim naplní život. Když ale budu mluvit jen za sebe, tak já cítím, že jsem přesně tam, kde mám být. Netřeba dalších slov a popisů. Stvořila jsem život a mám pocit, že nic není víc. Možná vlastně ano, ještě to zopakovat a nasměrovat ty životy správnou cestou.

+ ZMATEK, ten je u mě v hlavě jako doma. Když je venku 30 nad nulou nebo 10 pod, co mám tomu dítěti obléct? Kdy začít s lepkem, kdy přidat mléčné výrobky? Neměla by už umět sedět, stát, chodit? Nevadí, že asi spolkla trochu papíru, který sebrala ze stolu a žužlala? Jejda, červený flíček, není to atopický ekzém? To je pořád něco. To je tak, čím víc je informací, tím je člověk zmatenější. A že na sociálních sítích, blozích, mimi webech a časopisech je jich habaděj. Pak stačí jen matka s wifi v mobilu a už to jede. Byla bych zmatená asi i bez všech těchto "pomocníků", ale zase instinkt taky není špatná věc.

+ RADOST. Děti jsou radost. Přiznejme si, že když jsme se kdy za život z čehokoliv radovali, ať už z nějakého dárku nebo úspěchu, nebyla to nikdy taková radost, jako z dítěte. Radost, která je silná svou jednoduchostí. To je radosti, když se koupí nová hračka nebo botky pro první krůčky, nemluvě o těch pokrocích, na které jsme všechny pyšné. Já mám radost spojenou ještě s jedním pocitem, a tím je dojetí. Tím, že se raduju, se i dojímám. A vážně mě to baví.

Když pak jdu večer spát a podívám se do postýlky, jak naše malá spinká, mísí se ve mně všechny tyto pocity. Cítím lásku, radost, zodpovědnost, vděčnost i strach, zmatek i pýchu, to vše s trochou (někdy větší trochou) únavy.  

A pak jsou ještě tisíce dalších pocitů, které se mi denně prostřídají, jako je nostalgie (to byly časy, když jsme pořádali noční filmové maratony), vztek (jak ten chlap může říct, že je unavený, co mám říkat já), zoufalost (už asi nikdy nebudu mít doma pořádek), sebevědomí (jsem fakt dobrá, co všechno za den stihnu), lítost (ty děti rostou tak rychle, vůbec jsem si ji neužila jako malé miminko), zadostiučinění (tak jsem té tchýni ukázala, že vím, co je pro malou nejlepší), důležitost (v jejích očích jsem ta nejdůležitější), a další a další pocity. 

Je to pořád dokola, ale ty pozitivní pocity mi dodávají víc energie, než mi ty negativní berou. Takže suma sumárum, mateřství je krásná věc, doporučuju a neměnila bych. 

Psychika matky, to je věc záludná. Jak jí porozumět, když ani ona sama, hlavní aktérka příběhu o rodičovství, neví, co se to s ní děje? 

Čím více emocí je člověk schopný prožívat, tím více žije. Není strojem, jeho činy a reakce jsou nepředvídatelné. Bla, bla... Prožívám teď tolik emocí, že ani nejsem schopná o nich psát. A to, co asi nakonec napíšu, nebude mít pro nikoho vypovídací hodnotu, bude to spíše způsob odlehčení mojí mysli.

Už to bude 8 měsíců, co jsem mámou. A kromě toho, že mám báječnou dcerku, kterou miluju nadevše a jsem nevýslovně šťastná, že ji mám, také zjišťuju, co jsem vlastně já sama za člověka.

Děti jsou karmou rodičů. To jsem někde četla a uvízlo mi to v paměti. Neuvěřitelné, jak moc je to pravda. 

Jaká jsem si myslela, že jsem? Spíše introvertní, cílevědomá, ochotná, přející, pokorná, rodinu milující osoba. 

Teď mi žádná z těchto charakteristik mě samé, věřím, nezmizela, ale doplnily je další. Soutěživost, nevěřícnost, nedůvěra, někdy odevzdanost, jindy prostě jen vztek na konkrétní osoby.

Kde se to ve mně vzalo? Jak bojovat se svými pocity? Já se takhle nechci cítit! A co je nejhorší, nechci to promítat do svého dítěte.

Nechci lpět na výsledcích a hnát své dítě vpřed, když ještě není připravené. Nechci být naštvaná na lidi, jejichž děti dosahují pokroku dřív než moje. Nechci se zlobit na ty, co mi dávají rady, jak vychovávat své dítě, vždyť odmítnout rady lze i s úsměvem a díkem. A přesto taková jsem.

Omlouvám se vám všem, že mám vůči vám občas takové pocity. A nejvíc se omlouvám tobě, holčičko moje, že se snad někdy může zdát, že pro mě nejsi dost dobrá, že už chci, abys snad i běhala... Ne, jsi dokonalá, jsi svá. Jsi moje karma.

Jsi karmou ženy, která pořád jen dřela, aby byla ve všem lepší než ostatní. Aby vyhrávala, protože měla pocit, že to musí všem, kteří se jí kdy za něco posmívali, natřít. Protože uvnitř si vůbec nevěřila.

Vždyť i na ten porod jsem se připravovala jako vrcholový sportovec. Byl to nádherný zážitek, ale to bylo díky novému životu, který vznikl a vznikl by, ikdybych necvičila s aniballem a nepila maliník. Já to vím.

Jsi moje velká učitelka, holčičko.

Aby člověk mohl změnit svůj život k lepšímu, musí si nejdřív uvědomit, co mu v tom do teď bránilo. Sáhnout si do nitra a být k sobě naprosto upřímný. A já jsem teď právě uprostřed toho procesu.

V dnešní době je tolik rodičů, co do dětí promítají své sny a cíle. Soutěží s jinými rodiči o to, čí dítě dokáže něco dříve a/nebo lépe. Je doba, kdy je moderní více stylů výchovy a celkově života, ale jen málokterý člověk má otevřenou mysl k jiným postupům a názorům a neodsuzuje ostatní za to, že se neřídí stejnými "správnými" postupy a pravidly jako on sám.

No jo, já jsem taky taková.

Dost ale filosofování. Prostě mě to trápí. Takové rouhání. Mám zdravou, úžasnou, šikovnou holčičku, kterou vychovávám s milujícím mužem. A já jako ještě chci, aby už lezla, seděla, stála, chodila, mluvila, atd. ...? A co pak? Bude mít samé jedničky ve škole a k tomu bude hrát na hudební nástroj a bude vyhrávat juniorské tenisové soutěže? Taková je představa? To snad nemyslíš(m) vážně!

Možná proto mi teď vesmír (nebo osud, ať si tomu každý říká, jak chce) posílá do cesty příběhy lidí s težkým osudem, opravdové bojovníky. Abych si sakra uvědomila, jak velké štěstí mám, užívala si každý okamžik a neřešila naprosté prkotiny. Moc za to děkuju.

Bojuju s těmi zakódovanými pocity méněcennosti a snahy neustále někomu něco dokazovat, které mám hluboko v sobě. Je to zatím docela jako na houpačce, to se přiznám. Ale moje malá učitelka se mnou má trpělivost, my to spolu zvládneme.

Přeju vám všem opravdu ze srdce, ať si uvědomíte, že to nejlepší už máte - v dětském pokoji, v kolébce, v bříšku a nebo prostě už někde na cestě k vám..

Děti jsou to nejčistší štěstí, není potřeba je nějak učit žít a pomáhat jim, nechme je, ať pomůžou ony nám.

Tak už tomu je 5 a půl měsíce, co mi k těm všem sociálním rolím přibyla i role mámy.

Feedback? Ještě, že mám hodné dítě, protože i tak nechápu, že tu obrovsky těžkou roli zvládám. Musím se totiž přiznat: "Ahoj všichni, jmenuji se Jana a jsem google matka." Mám první dítě, byla jsem zvyklá, a vlastně stále jsem, neustále se vzdělávat v tom, co dělám. Takže logicky teď dceru neustále sleduju, googlím každý pupínek a studuji psychomotorický vývoj dítěte v prvním roce života. Čtu diskuze, články, pro a proti u kontroverzních témat, jako je očkování, správné nošení apod., a výsledek? Zmatek! Každý tvrdí něco jiného, co je dobře a co je špatně. Co dítě může a nemůže. Mám za sebou bezesné noci, ne kvůli brečícímu dítěti, ale kvůli přemýšlení nad hexavakcínou. Mám za sebou výčitky svědomí, že i když svoji dceru plně kojím, dala jsem jí dudlík a vlastně jí tím šidím a oblbuju. Mám za sebou oslavy, když se poprvé přetočila na bříško a zvládla to "v termínu".

Až tak moc jsem někdy pošetilá. Tak moc mě ta dnešní doba ovlivnila. A já v samém zmatku a snaze o to, co nejlépe vychovat své dítě, někdy zapomínám jen na svou intuici a důvěru ve schopnosti toho drobka. 

Řekla jsem si STOP! Každý má svůj způsob, takže i my si najdeme tu zlatou střední cestu.

Pořád jen plně kojím, zatím žádné příkrmy, malá stále docela dost ublinkává, spí s námi v posteli nebo v postýlce přiražené k té naší vedle mě, má dudlíka, nelátkujeme, koupeme obden, nosím ji občas v šátku, má náušničky, má povinné očkování, nepovinné nebude mít, přetáčí se na oba boky, na bříško jen přes pravou stranu, hraje si, předává si hračky z ruky do ruky, zoubky ješte nerostou. Ano, občas ji vezmu tak, že ji chvilinku držím vertikálně, teď bojujeme s opruzenou prdelkou, někdy jí moc nabalím a je jí teplo. Ale jen ona mi dá najevo, co dělám správně a co špatně. Je to originál, který nikdo jiný nemá. Nacházíme si svůj vlastní způsob soužití a výchovy, příjímáme informace z venku, ale bereme si z nich jen to, co je pro nás důležité.

Nicméně za tetami na modrém koníkovi si pro občasnou radu pořád rády přijdeme. 🙂

V dnešním světě se vesměs všechny z nás snaží si mateřství, jakožto zlomový bod naší existence, nějakým způsobem naplánovat. 

"Musím si být jistá, že je to ten pravý, musím vystudovat vysokou školu, musím si upevnit pozici v zaměstnání, musím si naspořit nějaké peníze, musím si sehnat vetší bydlení a možná i auto. Nejsem na děti ještě moc mladá? Připadám si sama jako ještě dítě..."

Myslím si, že většina žen takhle nějak uvažuje. A těm, které to neřeší nebo se jim ta životní událost přihodí neplánovaně, tak těm lze i trochu závidět. 

Nebudu si tady mezi námi maminkami hrát na to, jak od prvního okamžiku, co jsem porodila svou dceru, je vše pohádkové a já mám vše, co jsem chtěla a nic mě netrápí. To se asi povídá jen na kamery, do diktafonů novinářů a bezdětným kamarádkám. 

Ty začátky jsou totiž, nechci říct vyloženě kruté nebo težké, ale prostě je to velká výzva. Máme už u sebe ten poklad, na který jsme se tolik těšily, ale najednou ten nával emocí, ta zodpovědnost za nový život nás může občas trochu "přidusit".

Jsem typický ráček, ochraňující teplo rodinného krbu, pro kterého je rodina středobod vesmíru. Možná i proto jsem už téměř 11 let ve vztahu s mojí první láskou a za chvíli to bude i rok, co jsme manželé.

Prožili jsme spolu tři roky střední školy, pět let vysoké, nová zaměstnání, úspěchy i neúspěchy, vztahové krize a samozřejmě už i koupi domu, svatbu, těhotenství a první dítě. Prostě jsem si postupně odfajfkovala ten plán, který jsem na začátku vyjmenovala.

Miminko jsem ale chtěla už snad od dvaceti let, pořád jsem říkala, že jsem pro tuto roli stvořená, že až budu mámou, budu nejšťastnější.

A tak se stalo, že uprostřed svatebních příprav, když jsme už i trénovali na miminko (vážně jsme nepočítali s tím, že to vyjde hned napoprvé), se na testu objevily dvě čárky. A já se ocitla na té cestě, kterou jsem si celý život přála kráčet.

Nicméně jsem nerozkvetla jak lilie, nevyzařovala jsem pohodu a klid nastávající matky. Ach ty filmové představy.

Pravda je taková, že když jsem dva a půl měsíce před svatbou zjistila, že jsem těhotná, tak jsem nejprve první měsíc nebyla schopná téměř nic pozřít. Další měsíc se zase objevila nepředstavitelná bolest zad, nemohla jsem se ohnout, sednout si, chodit. Zřejmě nejaký skříplý nerv mě doháněl každý den k slzám. K tomu všemu to neustálé dávání nevyžádaných rad a představ našich rodičů o naší svatbě mě už taky celkem vyčerpávalo . Ale o tom možná jindy.

Důležité je, že svatbu jsme si nakonec užili, byla krásná a já si vzala toho pro mě pravého muže, kterého jsem poznala ještě jako šestnáctiletého kluka s hlavou plnou snů, které si teď společně plníme.

Po zbytek těhotenství se střídavě objevovaly bolesti zad, ale já jsem chodila do práce, dokud to šlo. Zároveň jsme po svatbě začali řešit úpravy domu, do kterého jsme se čerstvě nastěhovali. Pořád byla spousta práce a starostí. Takže já vlastně ani nevím jak, najednou byl začátek listopadu a já nastoupila na mateřskou, kterou jsem před porodem strávila pečením cukroví, předvánočním uklidem, přípravou na miminko a samozřejmě odpočinkem.

A v tu chvíli si žena uvědomí, že je její první těhotenství téměř u konce, že už ví, jaké to je cítit první pohyby miminka v bříšku, jaká vyšetření musí během toho požehnaného stavu absolvovat, jak je ke konci nadlidský výkon se pořádně vyspat a vůbec vstát z postele. Příchod dalšího dítěte nemusí být tak snadný. A i když bude znovu bez problému těhotná, nebude to poprvé. Okolo ní už bude běhat jiný človíček, závislý na její péči a ona už ani nebude stíhat tohle všechno tolik prožívat.

Tyhle myšlenky se mi v prosinci 2016 honily hlavou. Uteklo to ani nevím jak, tak moc jsem se na toto období těšila a najednou je tu pocit, že jsem si ten stav ani neužila a neprožila ho tolik naplno.

Naše Gabulka zřejmě v bříšku vnímala tyhle maminčiny zamyšlené nálady a tak se rozhodla narodit se o týden dřív, aby mě přivedla na jiné myšlenky.

O mém krásném porodu jsem již psala, takže můžu přeskočit rovnou na to, jak se té naší holčičce bravurně povedlo mě na ty jiné myšlenky přivést. To jsem totiž začala chápat slovní spojení "mléko na mozku".

Právě díky tomu, jak pohodově naše malá přišla na svět, jsem druhý den po porodu měla pocit, že jsem to nejhorší zvládla a teď už budeme jen my tři žít jako v pohádce. No dobře, to možná trochu přeháním, samozřejmě jsem byla varovaná zkušenými matkami před nástrahami šestinedělí, ale v tu chvíli bylo vše růžové jako nemocniční postýlka naší holčičky.

A pak přišlo kojení. Slzy, pot a krev. Obě jsme brečely, nechtěla se přisát. Sestřička v jedné ruce s mým prsem, v druhé ruce s Gabčinou hlavou se nás snažila spojit. Bylo to jako snaha spojit dva magnety se stejnými póly, přes veškerou snahu se odpuzovaly. Po několikátém pokusu se povedlo a sestřička si mohla v papírech odškrtnout kolonku "kojena". Odešla. Tekly mi slzy, jak moc to bolelo, ale prý to na začátku bolí, tak jsem se zaťatými zuby vydržela. Nebylo to dobře. Odešly jsme z porodnice se špatnou technikou kojení. Bradavky popraskané do krve, prsa nalitá k prasknutí. Musela jsem odsávat a kromě kojení dávat mateřské mléko i injekční stříkačkou po malíčku, protože malá se pořád nechtěla moc přisávat.

Každé dvě hodiny měla hlad, ve dne v noci. Jen jsem dokojila, byla jsem vystresovaná, že za dvě hodiny mě to čeká znovu. Malá se postupně začala přisávat, stříkačka už nebyla potřeba. Ale kojení pořád bolelo, bradavky popraskané čím dál víc. Gabrielka začala blinkat krev, protože jí sála i s mlíčkem. Brečela jsem skoro pořád a samozřejmě, že ona taky, když cítila labilní mámu. Kvůli špatné technice kojení se i ostatní aktivity týkající se péče o dítě zdály nesmírně těžké. Byla jsem unavená, zvracela jsem, afty v puse, krev z nosu. 

Když si to po sobě čtu, mám pocit, že to popisuji jak nějaký několikaletý očistec. Ale takové bylo moje šestinedělí. Šest týdnů, na které snad ani nelze se připravit.

Ať už tenhle popis vyzní jakkoliv, tak stejně jako každá těžká výzva, tak i tato z nás udělala opravdovou rodinu a já jsem za ní vděčná. Byly tam ty slzy, krev a pot, ale také nespočet objetí, polibků a slov o lásce. Za těch 11 let, co jsme s mužem spolu, jsme se tolik neposunuli v našem vztahu, jako od začátku tohoto roku. A náš vývoj pokračuje. 

Tímhle možná odstrašujícím vyprávěním o mém šestinedělí jsem se chtěla vrátit k tomu, jak jsem byla přesvědčená, že jsem stvořená pro to být maminka. Snad každý den za ten první měsíc a půl jsem měla pocit selhání a obviňovala se z naivity. Zklamala jsem. To byly strašné pocity.

A jak to dopadlo?

Když máte miminko, tak nebojujete se všemi nástrahami a výzvami jen kvůli sobě, ale kvůli tomu pokladu. A to je nesmírná motivace. Takže jakmile trochu pominul nápor hormonů a já začala normálněji uvažovat a opravdu ze dne na den se cítit lépe, zavolala jsem si laktační poradkyni a začala léčit prsa a duši. Samozřejmě, že jsem se snažila obojí léčit od začátku a laktační poradkyni mohla volat mnohem dřív, ale vysvětlete to uzavřené rozklepané čerstvé matce s pohnutou psychikou.

Začaly jsme víc chodit na procházky, zaplňovat si den aktivitami, prsa se hojily, kojení jsem si začala užívat a obě jsme se začaly usmívat. Ano, i Gábinka na konci šestinedělí začala dávat najevo svou radost z toho, že vidí spokojenou maminku.

Možná, že jsem byla trochu smutná, že těhotenství jsem neprožila tak intenzivně, jak jsem si "plánovala", ale to asi ani nešlo. Teprve teď, když mám u sebe svou čtyřměsíční dceru, tak se učím život prožívat naplno. Brečet, smát se, nadávat, bláznit. Nemyslím si, že bych v roli mámy někdy zklamala, to jsem jen byla překvapená z toho, jak intenzivně vše prožívám. Asi jsem to dřív neuměla. Když člověk prožívá něco nového, je to hrozně děsivé a zároveň vzrušující.

Jsem teď opravdu štastná, miluji svou dceru, svého muže, naši rodinu. A teď už si nic moc neplánuji, s miminkem to ani tolik nejde. 

Přeji Vám všem, ať se neděsíte svých pocitů a i když jsou začátky těžké, všechny jsme ty nejlepší mámy pro naše děti. A naše děti jsou pro nás ti nejlepší učitelé života.

Jelikož mám tendenci pořád někomu vyprávět o svém porodu a dokážu si představit, jak otravné to musí být, rozhodla jsem se teď, po skoro čtyřech měsících od toho dne, napsat si o tom doufejme krátké vyprávění.

Byla středa 21. prosince 2016 a asi upustím od toho, abych vyprávěla o mých pocitech doma, když u nás zrovna byli na návštěvě tchýně s tchánem. Jsou fajn, ale když člověk už od rána tuší, že je něco jinak, tak mu jakékoliv narušení domácí klidné atmosféry může trošku dráždit nervy.

Dopoledne toho dne jsem přečkala s takovou tradiční bolestí zad v bederní oblasti, občas trochu píchnutí v břiše. Před polednem, zatímco manžel s tchánem nám v ložnici vrtali do zdi a hádali se u toho, jsme s tchýní šly do místního vesnického obchůdku nakoupit nějaké potraviny. To už se mi nekráčelo nejlépe, všude hordy sněhu a tam kde nebyl sníh, tak byl led. Já šla s obr břuchem opravdu velmi pomalu, ale stejně jsem měla křeče v břiše, jako když bych chvátala. Po návratu šla tchýně vařit oběd a já si šla dát sprchu, aby se mi ulevilo. Dlouhá horká sprcha byla úžasná, ale neulevující. Tak jsem přišla do kuchyně, snědla čínu s rýží, postěžovala si muži, že mám bolesti v břiše a na jeho radu si šla lehnout. Ležela jsem asi tak 15 minut, nešlo to. Stopování intervalů bolestí mi ukázalo rozdíl maximálně 10 minut. Byly asi dvě hodiny odpoledne. Řekla jsem to muži a ten mi šel do koupelny napustit protentokrát vanu, když sprcha nepomohla. Naložila jsem se do ní a s postupným připouštěním horké vody jsem tam vydržela hodinu prožívat stupňující se bolesti. Cítila jsem se zvláštně, uvnitř jsem věděla, že už to je ono, ale vůbec jsem si to nepřipouštěla. Vždyť termín jsem měla za týden 28. a do teď se vůbec nic nedělo, tak jsem tak nějak počítala s lednovým miminkem.

Když jsem vylezla z vany, změřili jsme zase intervaly bolestí a ty byly po pěti minutách, už jsem musela zhluboka dýchat. Jenže já pořád čekala, kdy mi teda praskne voda a pořád nic.

Ale tak radši jsme si řekli, že pojedeme do porodnice. Oblékla jsem se, vzala jsem tašku, manžel sváču, kdyby byl hlad při dlouhém čekání a jeli jsme.

Já nevím proč, byla jsem pořád klidná, nezatěžovala si hlavu zbytečnými myšlenkami, jestli už a jak to bude probíhat. Stihla jsem s Aniballem nacvičit 29 cm, tak jsem si říkala, že bych to mohla zvládnout.

Po příjezdu do porodnice asi po čtvrté odpoledne a prohlídce od paní doktorky, která konstatovala, že jsem otevřená na 2 cm, jsem se šla převléct do nemocniční košile a připojili mě na monitory. Tam ta čísla teda pěkně lítala. Následovalo vyplnění a podpisy několika dotazníků a prohlášení a kdovíčeho a k mé radostí mi bylo sděleno, že budu na jediném porodním pokoji s vanou.

Přišli jsme s mužem na pokoj, já začala hopsat na míči, on začal ladit rádio, ať nám k tomu něco pěkného hraje a tak jsme tam asi hodinu přečkávali bolesti a čekali, kdy praskne voda. Mezitím mi porodní asistentka ještě řekla, že pokud porodím do půlnoci, půjdeme na Vánoce domů. Vzala jsem to silně motivačně.

Po další hodině bolesti sílily, voda pořád nechtěla prasknout, já otevřená na 4 cm a už se mi sbíhaly sliny na tu vanu. 

Tak jsem si nechala dát klystýr, abych se pěkně zevnitř prohřála a cítila se pak víc uvolněně a honem do vany. Manžel si sedl k vaně a já se ho držela. To už začínaly být bolesti fakt velké a já se neubránila hlasitým projevům. Bolelo to hodně. Měnila jsem ve vaně různě polohy, ale přitom jsem se snažila zhluboka dýchat a spodek hodne uvolňovat, nezatínat se. Takhle jsem ve vaně prohekala další hodinu a když přišla porodní asistentka na kontrolu ozev, tak jsem poprosila, ať zkontroluje, jak na tom jsem, že už bych i tlačila. Voda stále nepraskla. 

Při kontrole aktuální situace mi asistentka sdělila, že jsem otevřená na 9 cm. Páni, ta kombinace klystýru a vany se vyplatila. Jenže co ta plodová voda?

I když jsem v porodním plánu měla psané, že chci vše přirozeně a bez zásahů, tak jsem si s obrovským nutkáním na tlačení nechala propíchnout vak s plodovou vodou a byla připravená na to, že za chvíli budeme tři. Bylo kolem deváté večer, takže už jsem veděla, že budeme mít doma střelce a ne kozoroha. 🙂 

Doktorka i asistentka věděly z mého plánu, že nechci epidural ani nástřih hráze. Tak jsem tedy v polosedu šla na to tlačení. Manžela jsem totálně skřípala, když jsem se ho držela a stahovala jeho hlavu k sobě, zavřené oči, zavřená pusa, jen hrdelní zvuky a sbírání sil z celého těla, abych co nejvíc zatlačila. Bylo po kontrakci a miminko nebylo venku. Aha, tak u mě to nebude na jedno zatlačení, jak jsem četla u jiných, říkala jsem si. Lidi, ale to byla bolest, fakt velká. Asi to je divné, ale mě to dodávalo sílu, jak se bolest stupňovala, já tlačila a tlačila, cítila jsem tu hlavičku, že už stačí jen kousek, ale stejně na druhý ani třetí pokus nic.

Pustila jsem muže, chytla se za nohy a zatlačila vší silou a najednou taková úleva, otevírám oči a vidím jí. Dali mi ji hned na břicho, je krásná, vůbec ne zmačkaná, ani od krve. Byla tak malinká a vůbec nebrečela. Ale já ano, brečela jsem tak trhaně, takový nával emocí, že to nebyl ani pláč s litrem slz, byl to pocit, že to naprosto nechápu, že už je to tady. Oba s mužem brečíme, hladíme jí. Jsme kůže na kůži, zkoušíme první přisání. Ještě trochu zatlačím a je venku i placenta. Vše proběhlo bez komplikací. Teď jsme rodina.

Od první chvíle jsem si říkala, jaký to byl krásný porod. Bolest sice řádná, obrovská jako nikdy, ale jak to říct, aby to nevyznělo chvástavě, moje odhodlání a vnitřní síla, kterou mi dodávala naše princezna, ten porod urychlily a zanechaly na něj jen ty krásné vzpomínky.

Gabrielka se narodila na konci 39. týdne těhotenství, dne 21. 12. 2016 ve 21:25 hodin, vážila 3170 gramů a měřila 50 cm. 

Přeji každé ženě takhle pěkný porod. Škoda, že ty pocity a euforii neumím popsat lépe, ale stálo to prostě za to. 

Tohle je ale teprve jen začátek naší společné cesty.