Jsme čtyři. Mamka, taťka a Honzík tady na světě a naše Zuzanka - andílek v nebi. Do nebíčka nám odešla 4.8.2012 v 17:00 hodin...Dostala křídla a uletěla, ani jsem si ji nikdy nestihla pochovat...do poslední chvíle jsem ji v břísku cítila...Bolest.

Těhotenství probíhalo normálně, jen začátek byl takový rozpačitý - špinila jsem a byla jsem nervózní, protože loni se takhle ohlašovalo zamklé těhotenství. MUDr. mi dal Utrogestan a bylo to dobré...do 22+2...ten den jsem měla zvýšenou teplotu a Zuzulku jsem skoro necítila, tak jsme pro jistotu jeli na pohotovost...Doktorka udělala UTZ přes bříško a uklidnila mě, že je všechno, jak má být, spadl mi kámen ze srdce a byla jsem opravdu šťastná, že je malá v pořádku...a pak to přišlo..."ještě si Vás vyšetřím" řekla mladá doktorka a začala..."tak to se mi vůbec nelíbí, uděláme ještě cervikometrii"........"ten čípek máte úplně otevřený...je otevřený a je tam nožička"...dýchám, nemůžu popadnout dech, panika, krev v hlavě, slzy...Doktorka mě uklidňuje...prý dokud je akce a malá neprotrhne vaky blan a neodejde voda, budeme bojovat...mám naději, bojím se...jsem na to sama, manžel hlídá našeho skoro tříletého synka....Honzík - narozeniny slaví za 14 dní...Myslím na něj, myslím na loňský rok, kdy jsem kvůli zamlklému těhotenství v 10. tt musela týden před jeho narozeninami na revizi...prokletý srpen..i Honzíček se narodil v srpnu, přesně o měsíc dřív než měl, na 36 tt., tehdy to byla tragedie, pořád jsem brečela, bála jsem se ho dotknout, byl tak maličký...když se na to dívám dnes, je to největší zázrak, co se mi stal...že ho mám, i když to taky bylo o fousek..byl přidušený, křísili mi ho, apgar score 6-9-9. Dneska je z něj nádherný chlapeček, všechno dohnal a miluju ho nejvíc na světě...

Převoz na "čekací pokoj", musím jen ležet, kapou mi neustále magnesium, po 4 hodinách antibiotika...na záchod musím zvonit na sestru, aby mi hadičky odpojila...nemůžu spát, nemůžu na nic myslet, domlouvám Zuzance, aby zastrčila nožku, ještě mi ťuká na břísko...přežili jsme noc, čekám na doktora..co bude dál? Přišel manžel, jsem ráda, dodal mi naději...říkal, že kdyby to bylo tak hrozné, už se něco dějě. Věřím mu...Jakmile odešel, musím na záchod..potřebuju pořád, až je mi hloupé pořád zvonit na sestru...dojdu si, chci čůrat, ale nejde to..vzdávám to a v tom si všimnu...krev!!!! Naděje pomalu umírá...i já pomalu umírám...smutek...bolest...

Doktor se netváří nadšeně, vyšetřuje mě, nožička už je v pochvě...pak jen sestře řekne "tak už jí to můžete odpojit". Nerozumím tomu. Ptám se, co se bude dít. "Budeme čekat"..."a na co budeme čekat?"..."až se to rozjede samo"..."jakože budu rodit?"...smutné pokývání hlavou..."nebudeme čekat na zázrak, už je opravdu konec?" ...kývá hlavou, rádoby soucitný pohled...sestra: "vždyť jste ještě mladá"......bude mi 30...Smutek, bolest, rezignace...

Za pár hodin se Zuzanka narodila, moje kontrakce mi posílili nějakou kapačkou...Zuzanka byla celou dobu v plodových obalech, voda neodešla...plán byl porodit ji i s placentou, abych nemusela na revizi...nevyšel....jakmile byla Zuzanka venku, nešlo to zastavit, brečela jsem jak nikdy v životě...anestezie, revize a nic...NIC...všude krev, skoro černá krev, až mě to překvapilo...taková divná barva...sestra mi říká, ať se jdu umýt, pomáhá mi do sprchy..krev ze mě teče proudem..nikdy jsem tolik krve neviděla...jak můžu ještě žít?

Stěhování na gynekologické oddělení, naštěstí mám pokoj jen pro sebe...pláču pořád, nejde to zastavit..obrovské slzy a obrovské NIC ve mně. Zuzanku jsem ani nezahlédla...už nikdy ji nezahlédnu...nepohladím...nepřivinu...Bolest...smutek...slzy...žal..prázdno...nic..

V nemocnici jsem musela zůstat ještě dva dny, dokud mi trošku nekleslo CRP, pak domů, ke svým klukům...Honzíček hned ve dveřích líbá bříško...říkám mu "už nemusíš Honzíčku, Zuzanka už je v nebíčku, maminka už má v bříšku jenom bebíčko"...pak se ještě několkrát ptá...pak už se neptá...dneska jsem se ho zeptala, jestli ví, kde je naše Zuzanka...řekl "vím, v nebíčku"...bolest...smutek..znovu a znovu..."Maminko, nebreč, Honzík doma, Honzík tady"...ještě, že tě mám lásko moje...

Na UTZ ve 20. tt bylo všechno v pořádku. Závěrem mi doktor řekl "vidím to na zdravou holčičku"..naše Zuzanka...stačilo 14 dní a všechno bylo jinak...Ještě jsem sestřičce v ordinaci vyprávěla, jak se Honzík na sestřičku těší...vysvětlovala jsem mu, že se narodí, až bude sněžit (měla se narodit 5.12.) a Honzík běžel k oknu a říkal "maminko, sněží, Zuzanku vyndat"...přišlo mi to tenkrát zábavné...jak hořkou příchuť to má dnes...

Děkuji Bohu, že mi dal Honzíka...děkuji mu i za každý den se Zuzankou, navždycky bude moje malá krásná holčička a jednou budeme spolu, všichni..Děkuji i mému muži, který je na tu obrovskou bolest se mnou, nikdy bych to bez své rodiny nezvládla...Teď se soustředím na to, abych se opět dostala do nějakého normálního stavu - pořád mám bolesti břicha, zvýšenou teplotu a jsem stále unavená...prý je to velkou krevní ztrátou...asi se moc pozoruju...ale chci se uzdravit co nejdřív, kvůli sobě, kvůli nám...kvůli našim budoucím dětem, budou-li nějaké...moc bych si to přála..nám všem.

Bude mi 30, mám za sebou porod Honzíka, jedno zamlklé těhotenství, porod naší Zuzanky a tři revize.....

Ráda bych se podělila o novou zkušenost v mém životě a zároveň bych ráda zjistila Vaše příběhy a názory na stejné téma, které se před námi tento rok divotvorně otevřelo.

Bydlíme v Liberci na jednom z největších betonových sídlišť, které společně s námi obývá ještě cca 10.000 spoluobčanů (a asi milion psů, ale to je na jiné téma 🙂 V těchto místech existují tři mateřské školky. První (Kytička) měla koncem února zápis dětiček na školní rok 2012/2013. Protože mému synkovi budou v srpnu tři roky a doposud se nám nepodařilo pořídit mu sourozence, vypravili jsme se tedy k tomuto zápisu.

První nemilé překvapení - narváno, což se ovšem dalo čekat, tak jsme čekali. Myslela jsem si, že budou Honzíka nějak posuzovat, ale stačilo jen vyplnit žádost o umístění a mohli jsme jít domů. Verdikt měl padnout začátkem března. A padl. I já jsem málem padla, když jsem četla, že MŠ Kytička, kterou máme prakticky za dveřmi, přijímá děti narozené do 3.3.2009 (a sourozence těch, kteří již navštěvují školku). Nemusím být ani velký počtář, aby mi došlo, že tedy nejmladšímu dítěti, které do školky nastoupí, bude už skoro 3,5 roku...OK...co tedy máme dělat dál? Zákon, který tuhle "problematiku" (to jsem tedy netušila, že to skutečně PROBLÉM bude) upravuje, prý praví, že rodiče mohou žádost o umístění do školky podat pouze do jedné mateřské školky...ovšem zároven také neupravuje, jak budou trestáni rodiče, kteří i přesto své dítě do více školek zapíší. Takže plánujeme na duben zápis do druhé školky a abychom nevyšli ze cviku, ještě v květnu zápis do třetí školky. Tím vyčerpáme možnosti tady na sídlišti. Pokud i přesto bude Honzíček neumístěný, plánuji obvolat školky v centru a následně i v okrajových čtvrtích města, otázkou zůstává, s jakým výsledkem...

Posledním řešením je dát Honzíka do soukromé školky, jejíž měsíční školné včetně stravy vychází v našem městě od cca 7.000 Kč. Vrátím-li se do práce na částečný úvazek, jak jsem měla původně v plánu, asi se mi nepodaří na ni vydělat a pokrýt i všechny výdaje s chozením do práce spojené. Manžel už víc než teď pracovat nemůže, už i tak ho vidíme zřídkakdy bez toho, aby byl přilepený ke svému pracovnímu notebooku. Zároveň ovšem nechci, aby byl se mnou Honzík další rok doma, protože už teď je hodně zvídavý a aktivní a kolektiv už zkrátka potřebuje, mámu má rád, ale už se s ní docela nudí. Navíc mi v srpnu končí pobírání rodičovského příspěvku a ačkoliv není jeho výše nijak závratná, v rodinné kase bude v případě, že zůstanu doma, chybět. Protože jsem stále zaměstnaná, asi mám nárok na nějakou podporu v nezaměstnanosti, ale asi to bude spíš symbolická částka a bude asi kolísat v průběhu toho půlroku, po který bych měla na podporu nárok. Následný půlrok už od ÚP nic nedostanu a SSZ mi taky nic nedá, protože jsem vdaná a manžel vydělá více než je 2,5 násobek životního minima, takže žádná sláva...

Tak to vypadá, že máme minimálně do září o zábavu postaráno. Marně se zatím snažím hledat v tom, co se děje, nějaký vyšší smysl (všechno svůj smysl má, jen někdy jej chápeme později). Usilovně se snažím najít nějaké řešení, které mě dosud nenapadlo. Jedna babička nám ještě pracuje a bydlí 50 km od nás, druhá je v důchodu, ale bohužel krapet z ruky (400 km), takže to nám taky moc nepomůže.

Máte někdo podobné zkušenosti? Máte některá nějaké povzbuzení? Máte některá taky takové trápení a jste taky tak naštvaná, že zrovna Vaše úžasné dítě odmítli? Dnes jsem se dozvěděla, že bylo 105 přihlášených dětí, brali 52....A přijde mi celkem beze smyslu, vozit prcka někam deset kilometrů, když máme tři školky v docházkové vzdálenosti...