Začlo to tím, že se mi celý týden nic nedařilo a vše bylo uplně jinak než bych si představovala, ale pak se na mě jeden den usmálo štěstí a já koukala, že jsme byli poprvé v životě vybráni na testování tady na Modrém koníku. To bylo radosti, že jednou nebylo zbytečné se zúčastňovat soutěže 🙂

Balíček dorazil přesně podle instrukcí, milý a šikovný pán doručovatel nám ho donesl až ke dveřím, chlapsky se se synem pozdravili a syn se cítil velice hrdě, že dostal ve svých dvou letech svůj první balíček. Sám si ho vybalil, pročetl, očuchal a vypadal... Velmi spokojeně 🙂

Večer začalo naše první testování, upřímně přiznám, že synovi trvalo 3 dny, než vzal do ruk něco jiného, než svůj oblíbený sprcháč (holt zvyk je železná košile) Už jsem si myslela, že budem muset počkat, až se narodí sestřička a pak teprve na někom testovat. 🙂 Naštěstí vše dobře dopadlo a začlo tedy naše první testování. Čekala jsem, že sprcháč nebude mít žádnou vůni (na což já si docela potrpím) ale opak je pravdou, má jemnou příjemnou vůni, která dlouze vydrží a všechna čest - voní i příteli. Jemně tak akorát pění takže mu dáváme 100%.

Krémy jsme vyzkoušeli také hned po koupání a protože se syn toho chopil jako správný chlap a hned tuby pořádně chytl a zmačkl, tak jsem byli hned namazaní oba (ale aspoň můžu i já potvrdit, že i krém krásně a dlouze voní, dobře se rozmazavá a rychle vsakuje).

Tímto bych chtěla velmi poděkovat za možnost vyzkoušet novou kosmetiku, co nevidět vyzkouším i na novorozené holčičce, ale už teď vím, že budu všude vřele doporučovat a dále používat. 🙂

      Myslím si, že hodně lidí o ní nic neví, dokud je sama osobně nenavštíví.

Řeč je o Alopecii. Nemoci která sice fyzicky nebolí, ale psychicky dá velmi zabrat.

    Myslím si,  že každý mi dá za pravdu,že když uvidíte na ulici člověka-spíše ženu protože u mužů se to tak neřeší, která nemá vlasy  a nosí šátek, čepici, tak vás to zarazí a neodtrhnete od ní oči. Vaše první myšlenka je "ta má asi rakovinu". Možná vám to příjde líto, možná nad ní hned přestanete přemýšlet a budete si dál řešit své věci..

    Nepíšu tento článek protože by mi šlo o soucit, spíše se chci vypsat a taky trochu vysvětlit Světu, že to, že někdo nemá bohužel vlasy, hned neznamená, že má rakovinu a umírá. Tak jako už se mě pár lidí "bez obalu" zeptalo. A vždy to člověka zabolí.

   Můj příběh začal v mých 16ti letech kdy jsem na hlavě oběvila první kolečko pleši bez vlasů. Nebylo nijak extra velké a dalo se skrýt pod ostatní vlasy takže sem to nijak neřešila. Měla jsem.

    Protože nezůstalo jen u kolečka.. Začaly mi padat vlasy více, pak jsem si všimla i postupného vypadavání chlupů. Začla jsem to řešit s doktory, diagnoza:

"ALOPECIE"- neinfekční onemocnění způsobující vypadávání vlasů a ochlupení. Příčiny mohou být různé: dědičné, stres, nesprávné stravování, špatná imunita.

    U mě to je špatná imunita, kupodivu i trochu dědičné podle větších krevních testů a hlavně asi i ten stres který to všechno odstartoval (taťka alkoholik který pro ránu nešel daleko,pak se upil a mamka střídala partnery aniž by o mě projevovala nějaký zájem).

   První jsem začla s kožní, ale na malém městě vám toho moc nenabídnou, mražení dusíkem, vodičky, šampony. Bez odezvy nebo jen hodně málo viditelné. Začali jsme hledat různé léčitele, další doktory, šampony, vodičky, vitamíny, injekce a jiné. Prošla jsem si několika nemocnicemi takže k nim mám teď vyloženě hrůzu. Ale vše buď zabralo jen na chvíli anebo vůbec. Jednu chvíli už jsem měla naději, že je vše na dobré cestě. Asi v mých 20ti vlasy znovu narostly krásné husté a vlnité. Jenže po půl roce začlo to kolečko nanovo. Plný polštář vlasu, hrabnutí do vlasů a vytáhnutí vyrvaného chomáče. Všude popadané vypadlé vlasy. Od té doby už nikdy nenarostly znovu všechny, ani obočí ani řasy.. jen chlupy na nohách jak naschvál zůstávají 😀

   Teď je mi 27let, mám 8měsíčního syna, který se k mému velkému překvapení narodil s černým hustým hárem vlasů, dlouhatánskýma řasama a pěkným obočím. Jsem za něj šťastná, já už svůj boj vzdávám. Sice ještě chodím na injekce které jsou pekelně bolestivé, kupuju vyhlášené šampony a vody. Ale pomalu se poohlížím po možnostech lidí jako jsem já, protože nosit šátek už mě nebaví. Tlačí z toho uši a člověk je furt "za sportovce" 😀 I když já bych tak ráda šla poprvé v životě na ples za princeznu, ale k šátku se šaty nehodí. Sice jsem paruku nikdy nechtěla (už jsem si jednu kdysi pořídila ale nakonec ji nenosila) ale transplantace jsou strašně drahé a já chci být pěkná pro svého chlapečka aby se mu třeba později děti nesmály a já zase měla nějaké sebevědomí..

Děkuju všem co si udělali čas a přečetly až do konce. Je to taková moje malá osvěta pro ženy se stejným problémem. A také varování,že je lepší začít vždy i malé problémy řešit hned. 🙂