Dneska se měl Kubíček narodit, tak jsem si řekla, že sepíšu porod 🙂

Otěhotněla jsem 22.3.2017, poslední měsíc oficiálního snažení, už jsem si řekla, že to po 7 měsících vzdávám. Prášky jsem vysadila v srpnu 2016. Termín porodu vycházel na hezké datum 14.12.2017. Říkala jsem si, že 13.12. by bylo super, když Filípek je 13.2.

Celé těhotenství bez problémů, opět jsem ani jednou nezvracela. Ve 20 týdnu jsem si poležela na infekčním v Brně s meningitidou, ale všechno naštěstí OK.

Váhový odhad byl pořád větší, takže jsem opět očekávala obříka přes 4 kg. Ve 36tt byl odhad 3200g. Pořád jsem přemýšlela, zda rodit přirozeně nebo císař. Hrozné dilema. Nikomu jsme celou dobu neřekli, že to bude další kluk, překvápko včetně jména 🙂 U Filípka jsme to řekli dva měsíce dopředu, jméno se dozvěděli až v den porodu 🙂

Břicho jsem měla obrovské, větší jak maminky s dvojčaty, posledních pár týdnů už se modlila, ať mimčo vyleze dřív, že bude menší a šlo by to třeba přirozeně.

23.11. jsem se byla zaregistrovat v porodnici v Ivančicích, císař se naplánoval na 6.12.2017. Plánovala jsem si, kolik toho ještě stihnu, že je čas. O víkendu hody, návštěva celé rodiny, další týden měl Filípek nastoupit do školky, chtěla jsem napéct cukroví.

Hody jsem úspěšně v neděli absolvovala, šíleně jsem se přejedla a prckovi se to evidentně nezamlouvalo. V pondělí 27.11. jsem se vzbudila v 1:00 s tím, že mám mezi nohama nějak mokro. Ležela jsem v klidu a chtěla dál spát, ale hned mě to napadlo – sakra, praskla voda, dneska rodíme.

Šla jsem na záchod, trochu mokro, ale nic velkého, vzala jsem si ručník a dál šla ležet. Ovšem ejhle, začaly kontrakce, zatím slabé, docela často, myslím co 5 minut. No už se vzbudil i manžel a asi nebyl moc nadšený že UŽ 😀 Ach jo, opět porod v noci.

Šla jsem do sprchy, kde následoval proud plodovky a bylo to uplně jasné. Tak teď rychle vyřešit co s Filípkem, naštěstí přijela ségra hlídat do rána, že uvidíme, co nám řeknou v porodnici. Ve 2 hodiny jsme vyrazili, kontrakce stále často, sílily.

V porodnici jsme byli za půl hodiny, no nedošla jsem už po svých, manžel přijel s vozíčkem. Snažila jsem se kontrakce prodýchávat, ale už to fakt bolelo. Vyšetření ukázalo, že jsem na 4 prsty, váhový odhad do 3,5kg. Nevěděli co se mnou, jestli rovnou na sál na císař a nebo jestli zkusit přirozeně. Já blbec jsem řekla, že to chci zkusit.

No na bolest jsem nedostala vůbec nic, bolelo to hrozně, postupovalo to rychle, myslela jsem, že mě to roztrhne, kontrakce neuvěřitelné, to jsem u prvního neznala. Za hodinu otevřená na 7 cm. Měla jsem tam nějakou doktorku a mladou porodní asistentku. Pořád že mám tlačit, snažila jsem se, ale fakt to nešlo. Bolelo to tak moc a já jen křičela a řvala bolestí že nechci že to nejde. Necítila jsem ještě potřebu, žádný tlak na konečník, ale tvrdili, že je branka zašlá. Nedokázala jsem to, neměla jsem sílu. Manžel mi přidržoval hlavu, já byla protivná na asistentku a umírala bolestí. Jen jsem slyšela, že je císař zbytečný, že by to hned bylo. Už jsem jen prosila, ať mě odvezou na císař. Tam jsem dojela a nebyli nachystaní, stále jsem trpěla v bolestech a pořád se ptala, kdy mě už uspí. Ani nevím jestli jsem se loučila s manželem. Moc si toho nepamatuju.

V 5:05 se narodil Kubíček, 49 cm, 3300g. Apgar skóre 10-10-10, narozen 37+4tt. Nechápu to, nedokázala jsem porodit tak malé dítě. Filípek měl 4400g, ale já jsem malá, tam to opravdu nešlo. No kdyby zůstal v bříšku do termínu, ty 4kg by měl 🙂

Tak druhý císař.  Probrala jsem se na sále, ještě s trubicí v krku a pak začala další noční můra. Nemohla jsem otevřít oči, pohnout rukou, nic a já se dusila. Nemohla se nadechnout ani nosem ani pusou a jen cítila, jak vevnitř těla sbírám poslední doušky kyslíku. Trubici mi vytáhli a já jen chrčela a snažila se říct, že nemůžu dýchat. Trošku mi pomohli, nějak zaklonili hlavu a já trošičku začínala dýchat. Ale v tu chvíli jsem si fakt myslela, že tam umřu, že to nikdo neví a ten pocit byl hrozný.

Vím, že malého pak nesli manželovi, mě hlídali asi 2 hodiny ještě a pak převezli na normální pokoj cca v 9 hod.. Malého jsem stále neviděla. Trvalo to několik hodin, než mi ho přivezli ukázat. Jen na sále mi řekli míry a že je vše dobré. Všechno bolelo, bylo to hrozné. Ale věděla jsem do čeho jdu, chtěla jsem celkovou anestezii, spinál nikdy. Je mi to proti mysli. Kubíčka mi během dne přivezli a zkoušeli jsme přisátí, to mu šlo. Byl krásný, věděla jsem, že je můj. Aspoň tahle změna proti prvnímu porodu.

Ve 14 hodin přišel manžel a užili si aspoň chvilku spolu ve třech. U prvního jsem vychytala chřipkovou epidemii a zákaz návštěv, pro mě katastrofa.

Tam to začalo o půlnoci kontrakcemi, v 7 ráno jsme přijeli do porodnice, otevřená na 4cm, postupovalo to hrozně pomalu. Dostala jsem injekci, rajský plyn, píchali mi vodu, horor až do 15 hod kdy se vystřídala směna a pak urychleně na sál. Akutní císař. Filípka jsem tehdy viděla až večer, ale koukala jsem na něj a byl prostě cizí, nějaké dítě…

Zotavování po druhém císaři bylo lepší, možná i díky homeopatikům, taky na kojení jsem brala homeo. S kojením samozřejmě problém, ale zatím stále jen kojím, přikrmovala jsem jen v porodnici. Ale bojím se, že mu to brzo stačit nebude. Další dítě už opravdu neplánuju, takovou bolest zažít už nechci, užila jsem si všechno a stačilo. Krásní dva kluci 🙂 Jen mě mrzí, že jsem prošvihla Filípkův nástup do školky. Jizva stále bolí… mám bohužel dvě, páni doktoři se netrefili a dvě třetiny jizvy dvojitá nad sebou, co se dá dělat. Pupík zůstal vypouklý, krásné břicho už mít nebudu 😀 Jsem ráda, že už to mám za sebou.