Čtvrté těhotenství a vše kolem

Tento příběh asi nebude hnedle tak krátký jak by se zdálo.

Asi začnu tím,že jsem čtvrté dítko neplánovala.

Dlouho jsem sice nad dalším mimčem uvažovala, ale to spíš, že o něm neustále doma mluvil manžel a moc ho chtěl.

Bylo léto 2015, my se akorát přestěhovali z garsonky o rozloze 24m2, kde nás žilo pět a jeden malý pes. To léto bylo neskuteně suché a horké. Na domku se nedalo skoro nic, stavba se zastavila. My se sice přestěhovali, ale únava z počasí mi bránila v tom, abych to tu velebila. Navíc jsem stále čekala, zda budou ty slibované skříně či nikoliv. A manželovi jsem narovinu řekla, že počkáme rok, dáme domek dokupy a já si hlavně odpočinu od té naší nejmenší, která celý první rok jen proplakala.... I moje tělo jsem chtěla dát dokupy, začít víc cvičit, o svých tanečních plánech ani nemluvím. Vždyť poslední roky nedělám nic jiného než těhotním, nebo kojím. 😀

Bylo září, konečně lepší vzduch a já se těšila jak to tu dám dokupy...

Abych se nenudila, domluvila jsem si s paní ředitelkou mateřské školy, že od října budu učit tanečky.

Koncem září jsem měla frmol a stres ohledně zahájení školního roku. Nevolnosti, žaludek stále na vodě, motolice a závratě jsem přičítala stresu a nevyspání. Vůbec by mne nenapadlo a nechtěla si připustit, že by se mohlo jednat o těhotenství.

Jen moje kamarádky, mě stále honily, zda už jsem ten těhu test udělala... "Ne zatím ne, vždyt to zpoždění je jen dva dny... a nemám čas ani dojet do drogerky pro testy... " 😀 Já naivka. 

Byla sobota a já ten test ráno udělala...  polorozespalá jsem šla počůrat ten jeden proužek, dala ho v koupelně na pračku a šla si ještě lehnout. Když se ráno probudil manžel, tak mu povídám, "tak jsem si udělala ten test, ale bojím se jít dolu do koupelny podívat..."

Šel, byl asi zvědavější než já... a světe div se, přišel s úsměvem měsíčka na hnoji a povídá... "je to tam. "🙂

A do háje, nevěděla jsem co si myslet, hlavou mi problesklo milion věcí... ale asi po chvíli jsem zjistila, že mám vlastně z toho radost. Ale bála jsem si to přiznat.

Kamarádky co jsem tu novinu psala se jen potutelně usmívaly do diskuze, že si to myslely...

A tak začalo moje čtvrté těhotenství. Bylo mi neskutečně zle... začla jsem naplno trénovat soubor a do toho zahajovala tanečky ve školce... Kolikrát jsem měla co dělat, abych zvládla cestu do školky a zpět a ještě horší to bylo na tenečkách. S sebou jsem vždy měla tu nejmenší, které bylo v té době 1,5roku. No prostě zábava.. jen říct jsem to ještě nikomu nemohla.

Bylo mi snad nejhůř ze všech těhotenství. Jíst jsem nemohla skoro nic, ze všeho se mi zvedal žaludek, ještě horší to bylo s pitím. Ta únava byla taky výborná, kdybych mohla tak jen spím a spím, chtěla jsem být medvědem, usnout a probudit se až na jaře. Usínala jsem s dětmi kolem osmé, v noci se budila s pocitem na zvracení. Když už jsem konečně usnula, začala nám koncertovat ta nejmenší. Ráno jsem se vymátořila, spala jsem skoro ve stoje i když jsem mazala rohlíky ke snídani. No prostě nejšťastnější období v životě ženy - tedy kdo takovou kravinu kdy mohl vypustit z huby? Snad chlap ne? 

Milovala jsem průpovídky typu "užívej si to".... 

Celé to zkrátím (jinak z toho bude román)😀 , těhotenství bylo až na těhotenstkou cukrovku bezproblémové. A i s tou cukrovkou to bylo podivné, jelikož změnily hraniční hodnoty pro těhotné ženy a já už jsem nespadala to tabulky zdravé těhotné ženy.

Jediným problémem bylo úmrtí mé kamarádky v únoru a mého táty v květnu - dva týdny před porodem. Ale to je jiný příběh.

Od začátku těhotenství jsem si zjištovala kde vlastně budu rodit.

Poté, co jsem přečetla knihu o Hyponoporodu, viděla několik krásných videí jak se dá rodit doma, jen s přítomností duly nebo PA jsem začala zjištovat, že to se mnou nebude jednoduché. Vybrat správné místo kde porodím své čtvrté dítě...

Čím více jsem nad tím uvažovala, tím více jsem toužila po porodu, kde si budu připadat jako žena, ne jako kus masa, nebo číslo  co ho někdo odrodí. I porod doma jsem zvažovala, ale kvůli starším dětem a prostou jsem ho zavrhla. Navíc muž to těžce nesl, že mám takové myšlenky. 

Porodnici jsem nakonec vybrala v Neratovicích. Jen když jsem tam jela na první poradnu, na mě padla trocha paniky, že ani nevím zda tam chci rodit, vlastně jsem nechtěla rodit nikde a nikdy. 😀 Asi syndrom bílého pláště.

Bylo 14dní do termínu porodu, já sraz s kamarádkama na pivku. Ty si ze mě dalaly srandu, abych jim tam neporodila... "haha blbá sranda". No ale cestou v autě jsem si tak jistá nebyla. Dokonce jsem přemýšlela, zda to odřídím až domu, nebo co jako budu dělat. 😀 No domu jsem dojela, ale v panice jsem se jala připravovat nejstaršímu dítěti věci na ŠVP . Ne, že bych manželovi nevěřila, ale přeci jen, když ten kurf sbalím já, budu víc v klidu.

Jenže to byl jen planý poplach a začaly se hlásit poslíčci každý den....

Takhle to šlo další týden. Dítě mi stihlo i přijet zpět ze ŠVP a ještě jsme stlihli krásnou akci na Dětském dnu. I tam dost přátel, že se diví jak jsem ještě celá a jak to zvládám... a já s úsměvem na rtech povídám, že každý den ráno si říkám, jooo dneska porodíme cítím to v kostech (no dobře, tak v kostech ne, ale vy víte kde 😀 ). Na akci jsem si dala buřta a pivo, dorazíme domu a já silné tlaky a slabé kontrakce, které mě každých 10minut zastavují. Jelikož je sobota, volám své mámě, jak je na tom a zda by jí nevadilo, kdyby k nám přijela a pomohla hlídat děti. Měla jsem za to, že ten víkend porodíme. 

Mamka v pohodě, že je na to připravená a že dorazí. Jenže mou milou maminku přivezl její přítel a rozseděl se tu, nechal si uvařit kafe, chtěl provést domkem a začal diskutovat s mužem o stavbě a všem okolo (nejsme v dobrých vztazích poté, co mne vyhodil z bytu když mě tam mamka pozvala na snídani - to jsem čekala své první dítě). Já naivka doufala, že hned odjede a že mamce  hodím děti na krk a půjdu se naložit do vany. Tak jsem se alespoň ulidila do ložnice. Za mnou pak mamka přišla, sice jsme si hezky pokecaly, ale porod se zastavil.

Celé odpoledne i večer tu vládl totální chaos a kdo by v takovém chaosu rodil že? :-P

Doufala jsem, že se vše rozjede večer, až děti usnou... jo, něco se dělo, ale strašně slabého. Dokonce začala odcházet i hlenová zátka. "Ha, další náznak blížícího se porodu".Ale začala odcházet zátka – dobré znamení, jen jsem zapomněla, že mi u holek zátka odcházela týden. 😀

Šla jsem si tedy lehnout. Ráno jen slabé šumění a odeznívající poslíčci...

Celou neděli mě mamka s mužem pozorovali, ptali se, zda jako rodím nebo co??? A já už v zoufalství, že jako nic jsem je místo poslání do háje varovala, že jestli se mě ještě někdo zeptá, tak odcházím na remízek kam se chodí pást srnky a porodím tam sama bez nikoho... Cha cha.. další naivní myšlenka (sama bych fakt neporodila).

Mamku jsme ten večer odvezli domu.... nic se nedělo, kromě poslíčků, které už jsem přestala tolik vnímat a říkala jsem si, že je to blbá sranda od mého těla. Co to jako má být.

Muž měl celý následující týden dovolenou. Hodně to pomohlo, nemusela jsem vozit ráno děti do školky a na koužky... Bylo úterý... opět probdělá noc s poslama...

Jelikož jsem nechtěla být doma s tou nejmenší, tak jsem jela s mužem a dětmi na gymnastiku. Tam už to přiostřovalo a večer muži povídám, "v noci rodíme... není mi dobře a ty bolesti jsou jiný."

Lehnout jsem si šla s tím, že bud usnu, nebo se to fakt rozjede.. spát jsem nemohla. Když už jsem skoro usínala, porobudila mě bolest v kříži, která vystřelovala do třísel a do podbřišku.. to se fakt spát nedalo. Šla jsem do sprchy... když jsem došla zpět do ložnice muž nespal. Tak se mě ptá, jak?

"No, intervaly se zkracují, jdu znovu do sprchy a uvidíme... kdyžtak budeme volat mámu. Dáme tomu ještě hodinu."

Sprcha interval zkrátila, já se tu kroutila, sedět jsem nemohla, jen ležet na boku. Ve 3ráno jsme volali mamce.

Ještě muži povídám: " prosímtě, hlavně ať se tu zase mámin přítel nerozsedí, děti nahoře spí."

Poté voláme do Neratovic, že rodíme čtvrté dítě, že mám pozitivní GBS a jsme tam registrovaní – Neratovice hlásí pojeďte, budete třetí.....

Mamka dorazila kolem 4hodiny, muž jejího přítel ani nepustil nacouvat s autem na pozemek – opět se sem hrnul (zpětně jsem se dozvěděla, že to prý ani mamak anepochopila, proč jsme ho tu nechtěli - smutné). Do toho se probudila nejmenší. 

Slyšet jí plakat a volat maminku mi drásalo nervy.. Ale šel ji uklidnit muž s mamkou (babi). Mamka si s ní lehla k nám do postele a za chvíli byl klid... Tutíž my sedli do auta a že jedeme. Cesta autem v klidu... kontrakce slábnou, můžu normálně sedět, užíváme si plynulou jízdu autem.. a mě v hlavě šrotuje, jestli neplašíme a nejedeme zbytečně.

Jsme na místě. Cestou z auta si držím břicho, jak mě všechno bolí. Mám pocit, že mi upadne celý spodek. Je mi zle od žaludku a chce se mi na velkou – ale za to může můj strach z nemocnic.

Příjem v klidu, k mému úžasu je muž se mnou, nikdo ho nikam neposlal, nevyhodil ho za dveře... na monitoru jsou vidět slabé dvě kontrakce během 30minut... "výborně... to jsem fakt potřebovala."

PA, taková mladičká a moc milá se mne ptá, jak mi je. A já že mi jdou bolesti přes záda, do třísel a do podbřišku... ona na to, že takové kontrakce moc na monitoru vidět nejsou...

Po vyšetření mladé doktorky závěr: pomalu začínáte rodit, ale jste na 1cm. Vzhledem k tomu, že je to váš čtvrtý porod a máte doporučeno od Diabetologické lékařky nepřenášet, tak uděláme příjem a domu už vás nepustíme. Ještě mě uklidňují, že jakmile se to rozeběhne, půjde to rychle... cha cha – další lež. 😀

Ubytovaná jsem na pokoji, kde spí dvě maminky a mají u sebe malá miminka. Muž tam se mnou být nesmí.

Tak co ted? "Můžu se jít ještě projít? Ne, už nikam nemůžete, už jste přijatá do péče."

S mužem si sedneme na chodbu a přemýšlíme co dál. Je pět hodin ráno.

Já to psychicky nedávám a rozbrečím se, že jsme raději měli zůstat doma... že jsem kráva pitomá a nepoznám, že rodím čtvrté dítě... ☹

Muž je naopak rád, že jsem v péči a že si mne tam ohlídají.

Muže posílám domů za dětmi a domlouváme se, že dnes si je nechá doma, abychom nemuseli řešit logistiku vyzvedávání ze školky. Já stále doufám, že ten den porodíme.

Je středa 8.6., říkám si, že krásné datum. Prví syn je 8.3. - alespoŇ by si to manžel pamatoval.

Celou středu slabé kontrakce, které rozcházím, chodím do sprchy, chatuji s holkama jak na tom jsem a vylejvám se jim, jak jsem nasraná, že hekat můžu i doma. Před očima mám svůj první porod a jeho martirium na rizikovém odd Motolské nemocnice.

Strašně mi chybí děti...

Po několika vyšetření a monitorech nález 2cm. Dr. Mi dokonce dělala UTZ, aby zjistila polohu mimča a velikost. Tvrdí mi, že dítě by nemělo mít přes 4kilča, ale dovětkem dodává, že s občas ultrazvuk odchýlí o 400gramů. Když se vyměnili směny, jiná Dr.mi na rovinu řekla, že když se to nepohne, začnou vyvolávat – moje noční můra... Psychika je na bodu mrazu...

PA jsou tam skvělé, mám prý hodně odpočívat pokud to půjde a nabírat sílu na to hlavní co mě čeká...  Z vlastní iniciativi mi jedna PA donesla nahřátý polštářek s peckama.

Opravdu mám štěstí na skvělé přátele a kamarádky... celou dobu jsem v kontaktu a pomáhá mi vykecat se jim se svou situací, tu a tam se i zasmějeme.

Se svými Anděly Verunkou a Olinkou si telefonujeme, chvílemi jim pláču, že si připadám jako idiot a nepoznám že rodím ale že mi je fakt zle..Jejich rady a slova mě staví na nohy a co se týká psychiky je mi lépe a lépe... Tímto jim převelice děkuji. 🙂 Byly jste fantastické a já se ze všeho nejvíc potřebovala vykecat....

Dalším moji andíkci mi radí po chatu na co se zaměřit, jak stimulovat porod, jak se uvolnit a naladit na to, že opravdu jdu rodit.

Je večer a už mě nikdo nekontroluje, jen natočí monitor. Miminko se má báječně.. na monitoru opět jen slabé vlnění kontrakcí, ale spíše směšné.

PA se mě ptá, zda jak mi je, zda chci něco na spaní – prý je to neškodné a porod to nezastaví a já se vyspím.... já odmítám, nechci porod zastavit. Naštěstí na půl noci usínám.

Je čtvrtek ráno 9.6. břicho mě bolí od poslíčků. Už vím, kde všude mám rozestouplé břišní svaly... čeká mě další kontrola po vizitě - na příjmu je mladičká doktorka, která už mě vyšetřovala a dělala UTZ – prý mě vyšetří denní ošetřující lékař a prý je moc milý.

Ano, vyšetřil – nic příjemného, kdyby nebyl tak milý a ohleduplný, asi bych bolestí kopla.

Jeho verdikt 2,5cm. „Fajn pane doktore, takže nález stejný jako včera?“

„Ale neeee, paní doktorka má menší prsty než já, odvětí mi doktor. Dneska porodíte.“

„No víte pane doktore, to já si myslím už od soboty.“ A to dítě ještě není na světě a už má svou hlavu, že se mu ven nechce“ - mladičká Dr. I zkušený Dr. se smějí. Mě už do smíchu moc není.

Dorazím zpět na pokoj, maminky co jsou tam s miminky se ptají tak co? No to už skoro nemluvím a chce se mi brečet, že 2,5cm a je mi zle.

Volám manželovi, aby i on moje emoce vyslechl a bulím mu do telefonu jak malá holka.

Za chvíli za mnou dorazí jedna milá PA, která ten den bude sloužit. 

Ptá se mě jaké byly předchozí porody. Radí ať jedu domu. „Doma se rozrodíte a navčer přijedet zpátky...."

Já na to v slzách, že mě nikdo nikam nepustí.

„A kdo vám to může zakázat?“ Tak se běžte alespoň projít nebo si kupte dole něco dobrého na zub.“

„Až v 10,30 vám přijdu natočit monitor …"  🙂

Fajn, svlékám pyžamo a natahuju si tílko a legíny... jdu do kantýny pro něco na zub. Jen tedy cestou takové kontrakce, že jsem ráda že výtah je blízko. V kantýně je to taky veselé, aby nikdo nepoznal, že prodýchávám kontrakci. V parku je fajn, jen nevím jak sedět nebo zda si lehnout? 😀

Je mi blbě, břicho bolí, kontrakce přicházejí a odcházejí.. Udělám si tam manikůru, sežeru ten koláček a asi půjdu zpět, potřebuju si lehnout. Asi půl hodiny se belhám zpět na oddělení.

V 10,30 přiveze na pokoj monitor mladičká PA, která mne přijímala... je moc milá. Čeká s připnutím pásů až pomine kontrakce. Na monitoru se něco rýsuje, fajn konečně mi někdo uvěří že rodím, že fakt nekecám. Ale to spíš byl můj pocit, nikdo o nerození a rozbíhajícím se porodu nehlesl ani hlásku. Věřili mi a já začala věřit i jim.

Jdu do sprchy, jsem tam snad hodinu a mám pocit, že už odtamtud nevylezu. 

Musím.. přijde pro mě PA a když vidí můj stav, jde se na přípravu. 

Klystýr neodmítám, moje fobie, co kdyby... 😀 Kontrakce po klystýru zesilují, nevím jak na té míse mám sedět.

Poté jdeme na monitor do přípravné koupelny, na monitoru se mi chce mezi kontrakcemi strašně spát. Dostanu první ATB na streptokoka. Vůbec si neuvědomuji, že už rodím. Stále se připravuji na to nejhorší. 

Jediná nepříjemná věc v koupelně je vůně z přechozí koupele.. Zlatá mladičká PA dělá vše možné, aby ten (pro mne smrad) vyvětrala. Dle nálezu jen na 3cm - "safra to není možný, vždyť se to stupňje... Napouští mi vanu, já stále ležím a chci spát. Je mi jedno že je to na lůžku v koupelně.Trochu si s PA povídáme a ona se ptá jaké byly předchozí porody. Také se ptá, jestli už konečně víme jméno, aby i ona věděla, kdo jí tam skoro dva dny okopával a utíkal před sondou z monitoru. "Sestřiško nevíme, my se nemůžeme s mužem dohodnout." Do papírů jsme vyplnili jen holčičí jméno.

Žádám, abych mohla zavolat manželovi. 

Přeci na tu největší práci nebudu sama. Chci ho tu mít, ať si to se mnou taky užije. 

To je kolem oběda - volám muži: "Miláčku, pojeď prosím jestli můžeš."

V kolik dorazil netuším, zdálo se mi to nekonečné. Máme to cca 45minut od domu za předpokladu, že není provoz. 

Jdu do vany, stále se PA nelíbí moje poloha. Musím si sednout a uvolnit se. Já chci naopak být opřená o vanu a houpat se v bocích. Jenže tak to mimžo nemůže sestoupit.

Ptá se mě, jak mi je a co cítím. 

"Cítím že se tělo otevírá, cítím všechny svaly. KOntrakce mi stále jdou od kříže, přes podbřišek až do třísel." Hodně cítím i břišní svaly, je to nepříjemné.

Po chvíli další monitor, to už je tam muž.. sedím na rodící podkově. PA je překvapená, jak tam sedím. "No aby ne, moje rozsahy je to jediné co mi zbylo po X telech perné dřiny a baletu." Manžel povídá "víte ona je manželka baletka." 

"Aha".

Je mi strašně příjemné jak mi PA s mužem masíruje záda v oblasti, kterou mám dost zničenou právě z tancování. Jen muž je dost hrubý, říkám si o masáž PA - drzost já vím.

Další vana - vyžaduji manželovu ruku, potřebuji se něčeho držet a něco drtit. "Jooo, mají tam mít madla." 😀 

Někde mezi tou dobou se musíme s mužem ještě domluvit, jak to uděláme s logistikou. Starší děti jsou ve školce, nejmenší je doma s mojí mamkou. Proběhne několik telefonátů, děti jsou pořešeny. Ze školky slyším paní učitelku, která nám přeje hodně štěstí a hladkuý porod. 

Další hodiny jsou stále stejné, střídání vany, monitoru, moje nadávání, že to byl hloupý nápad jít rodit.

Pouštíme si z mobilu ABBu - Mamma Mia - jen občas přes zvuk sprchy není nic slyšet. 

Ve vaně nevím jak sedět. Lámu si nárty, abych tu bolest přebila.. nějak to nepomáhá.

Mám vylézt z vany a jít na vyšetřovnu k Dr. Nemusím, přijde další PA - ta která mi ráno radila, abych jela domů. Místo Dr. mě vyšetřuje ona - z koupelny nemusím odcházet. 

Ptám se jak? "Na 6" "No doprdele, to není možný". Obě PA odchází a nechávají nás opět s mužem svému osudu.

Chce se mi brečet, kontrakce cca po půl minutě. Nenechají mne ani odpočinout. 

Zavěšuji se na muže, houpeme se v bocích, hraje nám Mamma Mia a my skoro tančíme ploužáček. Jen u toho rodíme. 😀

Další vana, ve vaně vyšetření, branka nechce zajít, čípek je dost tvrdý. V kontrakci mi PA roztahuje branku. K jejímu překvapení to bolí méně než kontrakce. Byla mila, chválila mne, jak jsem šikovná. To bylo to nejmenší přo tom všem co jsem zažívala.

PA přináší čípky na změknutí čípku... prý si je můžu dát sama i ve vodě. Ptám se sama sebe, kam se to strká.. nestíhám se zeptat PA - nutí mě to přitlačovat.

Musím z vany,  PA mě chce vyšetřit a zkontrolovat mimčo. 

Jen co lehnu na lehátko vedle vany, PA mi do konečníku vrazí ty čípky. Ještě, že to udělala ona, já bych je dala jinam. 😀 Dostávám druhou kapačku s ATB na streptokoka.

Mezi kontrakcemi na pár vteřin usínám, ale jen co přijde kontrakce, je mi zle, motá se mi hlava a chce se mi zvracet. Nutím muže, aby mne udržel při vědomí a nenechal mne klesnout do spícího stavu. Bolesti jsou nesnesitelné, vidím všechny svaté a moje tělo začíná samo křičet.. Samotnou mě to děsí.. připadám si jako hysterka, ale nejde to potlačit. To je PA opět zpět, přivírá nám dveře od koupelny. Asi ji přivolalo moje řvaní šelmy lvice. 

Ležím na boku a tělo tlačí samo, najednou pri mírném přitlačení praske voda.. "Hurá, praskla sama". "Vidíš, poprvé ti voda praskla sama" - směje se můj muž.

To už začínám vnímat jen, že jsou v koupelně obě PA a dávají mi instrukce. "Jakmile skončí kontrakce, jdeme na sál."

Probírám se z komatu a hlásím "tak jdeme, ale bojím se, že cestou jich pár přijde". Na sál je to asi 20kroků.

Jen co jsme před sálem jde na mne kontrakce. Křičím na obě PA, které mne pomáhájí při cestě z koupelny "KONTRAKCEEEEE".

"Nevadí, jsem tu, klidně si klekněte na zem a můžete tlačit".

Před sebou vidím tu krásnou nafukovací podkovu, kterou jsem měla i v koupelně.

"Jestli skončila kontrakce tak šup na lůžko."

Ani nevím jak jsem se tam dostala, lehla jsem si okamžitě na bok, kde mi bylo příjemně i v koupelně. Tělo začíná tlačit za mne, já se jak v tranzu a nevím co se se mnou děje... řvu jak na lesy. Potřebuji si jednou nohu podložit, neudržím ji zvednutou. Levou nohu mi dávají do visu. Já tlačím dál, bohužel opět se zvuky rodící šelmy. Ani nevím kde se to ve mne bere. Cítím, jak se mi napíná celý spodek, varixy na rodidlech a bohužel i hemoroidy, se kterými bojuji celé těhotenství. 

Pálí mě celá dolní Já. V zoufalství se ptám, zda už je venku hlavička.

"Ne, ještě není". Najednou cítím, teplý obklad. PA mi dala teplou žínku na hráz a drží ji tam. A to jsem to ani neměla v por. plánu. 

Tlačení je nekonečné, jsem zoufalá, že hlava ještě není venku. Druhá PA mi koruží prsem kolem hráze a pomáhá hlavičce na svět. Najednou povídá:

"Chcete si sáhnout na hlavičku?" 

"No jasně". Krásný pocit, který mě nakopává a dávám se ze všech sil do tlačení. 

Mám pocit, že to dole celé praská a že mi lezou ven i střeva. 

Při tlačení křečovitě svírám celé opěradlo porodního lůžka, zatínám všechny svaly v těle. najednou se mou lůžko jede dolů. Po porodu jsem se dozvěděla, že jsem loktem sama stlačila čudlík na polohování. 😀  Prý se všichni divili co se to najednou děje.

Tlačím dál, najednou rup, teplá voda, hlavička je venku. 

Nastává trochu úlevy. Před očima mám videa porodů, kde se hlavička zasekne a mě se zdá nekonečné pro dítě, než se porodí i tělíčko. Je mi těch dětí líto, tak se dávám dál do boje a za stálého řevu talčím dál.. lup, je venku tělíčko. Úleva neskutečná. 

Ani nevím jak ale najednou ležím na zádech. PA mi podává mimčo, já se směju, chce se mi brečet. 

Začínám vnímat, že v místnosti je i lékař, který jen přihlíží. 

Je tam i dětská sestra, která mi oznamuje, že je mi minko v pořádku. 

Mám mimčo na svém těle, hladím ho. On řve, zdá se mi celý fialový. Ale je v pořádku. 

"jen ať si zařve, alespoň nastartuje pořádně plíce."  odvětí dětská sestra.

Dle domluvy a našeho por. plánu mi nechávají mimčo na těle. 

Čekáme až dotepe pupečních. 

Já děkuji PA, že mi pomohly. 

Po nějaké chvíli pupečník dotepal. 

"Chce tatínek přestřihnout pupení šňůru?" zeptá se PA. 

Tatínek odmítá, já se hlásím... tak stříhám za komentářů PA, abych nestřihla vedle.

Přijde Dr. - znám ho z poradny, je to primář porodního odd. Hlásí, že šití je jen na 3stehy. Já v duchu děkuji PA , která mi dobrovolně držela hráz teplou žinkou (nebo co to bylo).

Ptá se kolikáté dítě, když slyší čtvrté, jen pozvedne obočí. Poté sám povídá, že byli doma 3kluci a přidává historku o krupicové kaši a třech lžících - kdo jedl pomalu, měl hlad. 😀 

Zažíváme 2hodinový bonding, nikdo nás neruší. PA mi donesla peřinu a my si tam lebedíme s mimčem, které se hned začalo samo sápat po prsu. Hned se přisál. 😀

Nikdo nám nebere mimčo. 

Já si užívm ten uzlíček, který se mi nezdá tak malý a jsem strašně zvědavá kolik váží. 

Ty jeho ruce, to tělíčko. "Není moc veliký?" Ptám se muže.

"A jak se bude jmenovat?" "Daniel"  - i můj tatka by si to přál.

Po dvou hodinách jde muž nechat malého zvážit, PA mi pomáhá vstát a jít do sprchy na pokoj. Kouknu se  na své břicho a je nějaké malé, ale stále vypadá jako by tam jedno mimčo zapomněli  - to mi samozřejmně musel manžel taky hned vpálit.😀 

Po sprše mi nese muž ten uzlíček a hlásí 

"Neuhodneš, víš kolik má?"

"No asi přes 4kila co? Když mi nešel prodit"

"Ano, má 4400g a 51cm. Je to zatím největší dítě co jsme rodili."

Daniel se narodil 9.6.2016 v 16:50hod. Přesně měsíc před mými narozeninami - tak snad si to bude muž pamatovat. 

PA byly skvělé, celý jejich přístup. Nic nenutily, nechali nás s mužem, chodily kontrolovat. Když si to tak zpětně promítám, sama doma bych asi neporodila. 

Hlavou mi běží milion věcí a docházím k závěru, že porod se rozbíhal tak dlouho a pomalu díky velikosti miminka. 

Jediné co mi je opravdu hodně líto a cítím se hodně trapně, že jsem ke konci tolik vyváděla - řvala jsem jak raněná lvice. A že jsem se PA neomluvila, že to musely poslouchat. 

Budiž mi útěchou, že jsem nebyla jediná... ubytovaná jsem byla celý pobyt na pokoji, který je přímo naproti porodním sálům. A ten řev tam byl opravdu normální. 

Jen já jsem překvapila sama sebe,  že jsem toho řvaní schopná. Poprvé jsem si u porodu musela zařvat na celou porodnici....  😀

Závěrem bych ráda napsala, že jsem už před porodem hlásila, že už nikdy více. Už nechci být těhotná, neschopná, protivná sama sobě (natož ostatním). Nechci rodit... to jsem tvrdila i u porodu. 

Ale teď: nevím co se ve mě hnulo, stále čekám na ten pocit naplnění, že jsme kompletní. Ale zatím se nedostavil. Dokonce jsem se přistihla, že si umím předsatvit, že mám další mimčo... No nejsem já cvok? 😀 

Uvidíme co nám přinesou zítřky. Ale už tak jsme pro dost lidí blázni. 😉

Ale já budu raději bláznem, než normální.