Dobrý den, doktore, přišla jsem na kontrolu.

Rodíte předčasně! Už tady zůstaňte a nohy nahoru.

Nevěřím doktorům, jenom mě straší,

celou noc miminko v bříšku se plaší.

Zazvoním na sestru, kontrakce sílí,

miminko nepočká už ani chvíli.

Maminko, jak se cítíte? Hrozně! No však už rodíte…

Tatínek už je na cestě, spěchá jak může,

avšak dcerušce na svět nepomůže.

Maminko, zatlačtě, už nemůžeme čekat,

zavírám oči, začínám hekat.

Miminko ŽIJE! Váží 80 deka.

Byla jsi červená, jemňounce plakala,

za zády doktorů hned jsi se schovala.

Přišla jsi na svět zadečkem dopředu.

Co mě to potkalo? Tohle já nesvedu…

Tatínek přiběhl se slzou v oku.

Proč jen tak spěchala? Je z toho v šoku.

Pojďte se podívat, to je Váš drobeček,

chrání ho takový průhledný domeček.

Maminko, neplačte, ona to zvládne,

bohužel ji ale srdíčko slábne.

Operace pomohla, lékař ji chválí,

za pár dní, ale jsou střeva zas v háji.

Nebojte maminko, všechno se urovná,

tentokrát Pepince stomie pomohla.

Já mlíčko odsávám, ve dne i v noci,

je to jediný způsob, jak mohu pomoci.

Pepi si vypije vždycky jen trošičku,

potřebujeme zavést ji do bříška sondičku.

Každý den dokola bojujeme o gramy,

zdá se mi tento boj dávno už prohraný.

Nemohu spočítat na prstech ruky,

kolikrat pokles životních funkcí spustil alarm s těmi hroznými zvuky.

Infuze, krevní transfuze, intubace, resuscitace, nejedna narkóza,

opravdu to není legrace.

Každý den dojíždím, mlíčko ji vozím,

o pomoc Pepince u Boha prosím.

Na Štědrý večer Toníček u stromku radostí skáče,

miminko je samotné v inkubátoru a maminka doma pláče.

Stomie funguje, Pepinka přibírá,

plíce se spravují, kyslík se ubírá.

Zase jde pod kudlu, stomii zanoří,

snad střeva se zas brzy zmátoří.

Bříško to nezvládá, vaříme lektvary,

aby se živiny co nejvíce vstřebaly.

Plíce se zlepšily, už dýchá sama,

všichni se radují, jsem hrdá máma!

Za čtyři měsíce voláme sláva,

Pepi se na cestu domů vydává!!!