Týden se s týdnem sešel

Ahoj Koníkovky,

je tomu přibližně dva týdny co jsem hodila první vlaštovku s tématem úzkost. Ne, že bych tak pečlivě počítala a chtěla to tak cíleně datovat, ale nějak si říkám je čas psát.

Nuže, posledních 14 dní byla docela horská dráha pocitů a emocí, chvíli nahoru, pak zas kousek níž, pak zase nahoru, pár lopingů, zase dolů a tak nějak pořád dokola. Moje jindy docela užitečná hlava měla o zábavu postaráno a protože toho na ní bylo toho fakt moc vzala si na pomoc tělo, který se chvělo, třáslo, plakalo, křičelo a... Znáte takový to rčení důležitý je se z toho nepo...? No tak ani tohle "důležitý" nějak nevyšlo :D Každej panikář, nebo trošku jen větší trémista asi zná, co mu tělo provádí před zkouškou, pohovorem nebo třeba zubařem - netřeba rozvádět...

Co bych ráda hodila do písmen je, jaké to jsou vlastně pocity a myšlenky, které tohle období provází. Něco málo jsem naznačila už minule, ale mrknem na to od začátku: Když se kámoška úzkost objevila, řikala jsem si "Jasně, si tu, no nevidim tě moc ráda, ale rozumim, mám ubrat", tak jo, coby ne - zrušila jsem následující trhání moudráku, návštěvu proktologie. Den otevřených dveří se synem na jeho vybrané střední škole a kontrolu na ortodoncii jsem delegovala na druhé a snažila jsem se vypnout tolik, kolik malej Toník dovolil. Jo, fajn odpočívám, nemusím všechno řešit sama, ale přece jen jsem teda pěkně neschopná, že odvolávám zubaře a nejedu s Ondrou na školu a taky, že mám úzkost a taky, že mi je z toho smutno a taky, že mám strach, že tu bude dlouho a taky, že... no byl by to dlooouhej článek.

Ano následuji poučky svého terapeuta ať jsem na sebe hodná, ale jsem doopravdy? Zjevně asi moc ne, kdyby mi totiž svěřil takové výčitky svědomí kdokoliv z vás, řeknu mu ať neblázní, že nechat si pomoc je úplně ok, ne známka slabosti, že jsem přece byla se synem už na třech školách a podporu má ode mě maximální, tak co si vyčítám, že zubař počká atd...

A to jsme teprve na začátku toho boje, najednou mě tyhle myšlenky táhnou někam níž, někam, kde už jsem se párkrát ocitla, odkud jsem vždy nakonec zase vylezla do sluníčkova, ale co tam dole číhá... Špatně se to formuluje, je to údolí plný bolesti, zmatku a strachu, místo, kde nechcete být, chcete z něj fakt rychle pryč a nedochází vám, že je potřeba být trpělivá, nezlobit se na sebe, že to není hned růžový, že na to nezabere jedna meditace, meduňkový čaj a pěknej film. Že těch drobností a především času musí člověk udělat a dát víc. 

Nevím, zda jste některá z vás někdy zažila vtíravé myšlenky, které vyvolávají úzkost a to tak silnou a tak často, že už začínáte ztrácet hlavu a tak googlíte, voláte, hledáte pomoc, přemýšlíte co ještě udělat, aby vám bylo líp a normální fungování je váš momentálně největší sen. Do toho se děsně bojíte brát léky, protože jsou přece návykový a hnusný a je spousta epesních webů a rádců, který vám dávají miliardu rad jak s úzkostí zatočit bez nich. Prdlačku holky, ve mě to teda akorát vyvolává další výčitky svědomí a pocit, že jsem totální lůzr, když už ten driák potřebuju, ale co se dá dělat potřebuju to a pomáhá. V sobotu to bude čtrnáct dní co jsem začala pravidelně ďobat neurol, nejsem ještě úplně v pohodě... nejsem, ale jsem na to mnohem, ale mnohem líp. Ne, nemá to být óda na psychofarmaka, ale můžu vám říct, že jsem za něj neskutečně vděčná. Neznamená to, že nebudu dál hledat cesty, které mě naučí být se sebou víc v pohodě, ale je to pomocník, kterého bych se ráda přestala bát a sáhla po něm raději dřív, než až v tom ďolíku.  

Ale ne, neurol není jediný pomocník, který si zaslouží zmínit - moji další pomocníci jsou teplá vana s levandulí. Meduňkovej čaj, ále pořádnej, žádnej pytlíček z drogerky, sypanej kvalitní čajík, lžíci do hrnku, spařit, nechat 10 minut pod pokličkou a ještě teplej vypít. Zkouším meditaci, protože moje hyper naspeedovaná hlava, by fakt potřebovala vypínač a i když mi to moc nejde snažím se 🙂 Miluju vedené relaxace, hlavně Jacobsonovu progresivní svalovou, nebo autogenní trénink a slunce, práci venku, pokec s kýmkoliv, kdo mi odvede myšlenky jinam (teda v době, kdy už to jde). Svižné procházky se psem, mazlení se všemi mými kluky, psychoterapii, kde ze mě můj dlouholetý terapeut dostává emoce až na dřeň a vlastně asi i to psaní 🙂

Holky, nevím jak na vás tahle story bude působit, ale říkám si, sdílená starost poloviční starost. Také vím, že nejsem jediná, kdo tohle zažívá, některé z nás třeba i vědí jak s tím pracovat lépe, jiné zas zažívají podobné stavy a ani neví, že jsou to úzkosti, které jsou prej snad jakože vlastně "ještě dobrý" ve srovnání s jinými trablemi duše (ale vysvětlujte to vyplašený holce modrooký, že jo), každopádně díky za přečtení a dejte vědět jak se máte vy 🙂