Jsem z toho venku?

Ahojky koníkovky, 

už to bude asi měsíc, co jsem se dostala do nepříjemného úzkostného propradu, o kterém jsem psala dříve. Jak to vnímám teď s jasnější hlavou? 

Byla jsem smutná, zmatená, naštvaná a zoufalá, že mě vysvobodil až neurol... tři týdny, dvakrát denně a doteď si hoví v kabelce na "kdyby náhodou". Sama sebe jsem lynčovala za to, že bez něj nedokážu fungovat, že beru i antidepresiva, léta chodím na psychoterapie a stejně mě to skolilo tak, že jsem ho potupně, ale nakonec  i s povděkem začala brát. Jo i přes strach ze závislosti, ono když je fakt blbě, sláva mu, ať to ve finále každej, včetně mě, vidí jak chce. Teď už je lépe i když, stále čekám, že na mě možná něco bafne 😉😊

Ovšem neznamená to, že přestávám hledat cesty, jak to do budoucna zvládat bez berliček. Myslím na prevenci, abych se nedostávala do takových krizí zbytečně často, protože to, že jsem stresař a citlivá, vím už dávno, to asi nezměním. A když hledám prevenci asi je dobrý najít nejdřív příčinu a to vůbec není jednoduchý. Něco si nesu z jinak vcelku pěknýho dětství, mamka je ranař, trochu víc empatie, citů a méně kritiky vůči všem kolem by možná neškodilo 🙂 ale máma je máma a tak se jejím heslem "ženská musí vydržet všechno" řídím celý život... 

No bohužel i ve chvílích, kdy by bylo lepší nedržet, jako třeba v prvním nefunkčním manželství, kdy bylo všechno na mě, z mateřské mi po zaplacení mužových závazků zbyvalo 50 Kč a to jsem neměla koupené ani pleny. Utekla jsem, naštěstí, nějaká ta sebeúcta tam přece jen byla, všechno co se dělo v průběhu manželství, i těsně po té, ze strany ex je na dlouhé povídání, o tom třeba někdy jindy, jestli vůbec. Ale o tom co jsem si zasela sama a čeho teď sklízím ovoce, bych se právě teď ráda roszepsala. Koneckonců tohle téma se teď dere na povrch v rámci terapie dost jasně. 

Zůstala jsem sama s malým a "ženská musí vydržet všechno!" Hned po rozchodu jsem si našla byt, kam jsem nás přestěhovala, malýmu byl rok a půl, já brala mateřskou, ze které jsem najednou mohla žít jen já a malej a světě div se šlo to. Našla jsem malému mini školku, kde mi ho za 1200 měsíčně pohlídali na čtyři hodiny denně 3x v týdnu a já mohla díky tomu na brigádu ❤️ mimochodem miluji všechny, kdo mi v té době dávali tyhle možnosti 🙏 sice třetina výdělku padla na tu školku, ale furt to byli koruny k dobru, alimenty nic. Nu a takhle to šlo nějak dál, mateřskou vystřídal úřad práce, miniškolku velká školka, stálá práce nikde... holku, co si upletla dítě hned po maturitě a je bez praxe nikdo nechtěl. To mi bylo 24, Běhala jsem od brigády k brigádě, dělala mámu i tátu mojemu úžasnýmu synkovi, řešila úřady, papíry, dávky, nemoce prcka, prostě všechno a všechno pod heslem musíš vydržet, MUSÍŠ!

Ne, nebylo to vždycky jenom blbý, byli chvíle, kdy jsem cítila štěstí a užívala jsem si malýho jak nejvíc to šlo ❤️ Teď je mu 15  a myslím, že vztah máme úžasnej, "dobrá práce mámo" 🤣 

To byla sebemilujicí odbočka 😉 

 Ale zpět, takhle fungovat dlouhodobě je prostě mazec, zároveň když stále chcete vydržet všechno, peníze furt nestačí a vy prostě víte, že do nekonečna nejde plet záhony, mýt okna atd za pár šprdliků - mimochodem práce úžasná, vůbec nepohrdám ani nesnižuji její důležitost a cením lidi co jí dělají i ty co jí zadávají - ale zkrátka neuživila mě dost. A tak jsem se začala dál vzdělávat a makat na sobě abychom se měli líp, k tomu všemu, co už jen samožititelství znamená. Takže rekvalifikace č. 1, č. 2, č. 3, nakonec přihláška na vysokou. Kluk nastupuje do první třídy, do toho jeho chronický zánět středouší, asi dyslexie, nutnost navštívit pedpsych a dvě práce souběžně... 

Než se otočím je jaro, víkend jsem neměla už tak, hmmmm dva měsíce? dozvídám se, že budeme muset znovu, již po třetí, do nemocnice na zavedení stipulek (takový ty větrací trubičky do bubínků). Mám narozky, chci vzít synka k babičce projížďkou na kolo a místo toho panika... zhroucení, sakra co se mi to děje? já už víc nezvládnu, já už nemůžu, já chci jen zalízt a nevylízt... mazec... jen o tom píšu mám koláče v podpaží a třepu se... 

No ale vidíte to taky? Musíš vydržet, musíš, to dáš, zařídíš, ještě tohle, ještě tamto, splň! Ať je na tebe spoleh, nevymlouvej se, neodkládej nikoho s tim neotravuj, vyžer si to, sama sis to upekla, sama to sníš, tvoje chyba, že sis našla kteréna, teď si nestěžuj a neposer si vztahy kolem sebe, ať nejsi úplně sama, odmítnutá! 

cože? ty si unavená? to je milá zlatá občas každej, zaber, nemůžeš? přidej víc! (mimochodem, ten song je návod jak se zhroutit 🤣) 

No atd atd, víte kam jsem to dotáhla? Teď po osmi letech v úžasném vztahu s úžasným partnerem jsem se na podzim málem sesypala, když jsem zjistila, že z organizačních důvodů busu muset být na mateřské do tří let... Proč? "protože budu mít jen 7000 měsíčně! To si budu muset hned najít brigádu ať vyžiju! panebože co budu dělat, však to je jen na poplatky..." holky mě fakt upřímně unikla možnost, že mě zajistí můj chlap.... jo chlap, se kterým jsem osm let... mám s ním Toníka a furt jsem v jádru samoživitelka 🤦‍♀️ přece ho s tím nebudu obtěžovat 🙊🤣 

No dejte mi vědět co si o tom myslíte, já se zatím budu hluboce zamýšlet nad tím, jak se mít víc ráda, jak si odpouštět, ať už jde o neurol, nebo jiné "selhání" a hlavně! ta prevence přece! nevím... nechat si víc pomáhat? nebýt superhero? jak to děláte vy, abyste se neuštvaly? neměly pocit, že obtěžujete atd? 

Moc děkuju všem holkám tady z koníka, které na mě vzpomněly a napsaly pod minulé články i soukromě, jak to zvládám, ať se držím atd... fakt mě to dojalo a potěšilo 🙏❤️