Ahojky koníkovky, 

už to bude asi měsíc, co jsem se dostala do nepříjemného úzkostného propradu, o kterém jsem psala dříve. Jak to vnímám teď s jasnější hlavou? 

Byla jsem smutná, zmatená, naštvaná a zoufalá, že mě vysvobodil až neurol... tři týdny, dvakrát denně a doteď si hoví v kabelce na "kdyby náhodou". Sama sebe jsem lynčovala za to, že bez něj nedokážu fungovat, že beru i antidepresiva, léta chodím na psychoterapie a stejně mě to skolilo tak, že jsem ho potupně, ale nakonec  i s povděkem začala brát. Jo i přes strach ze závislosti, ono když je fakt blbě, sláva mu, ať to ve finále každej, včetně mě, vidí jak chce. Teď už je lépe i když, stále čekám, že na mě možná něco bafne 😉😊

Ovšem neznamená to, že přestávám hledat cesty, jak to do budoucna zvládat bez berliček. Myslím na prevenci, abych se nedostávala do takových krizí zbytečně často, protože to, že jsem stresař a citlivá, vím už dávno, to asi nezměním. A když hledám prevenci asi je dobrý najít nejdřív příčinu a to vůbec není jednoduchý. Něco si nesu z jinak vcelku pěknýho dětství, mamka je ranař, trochu víc empatie, citů a méně kritiky vůči všem kolem by možná neškodilo 🙂 ale máma je máma a tak se jejím heslem "ženská musí vydržet všechno" řídím celý život... 

No bohužel i ve chvílích, kdy by bylo lepší nedržet, jako třeba v prvním nefunkčním manželství, kdy bylo všechno na mě, z mateřské mi po zaplacení mužových závazků zbyvalo 50 Kč a to jsem neměla koupené ani pleny. Utekla jsem, naštěstí, nějaká ta sebeúcta tam přece jen byla, všechno co se dělo v průběhu manželství, i těsně po té, ze strany ex je na dlouhé povídání, o tom třeba někdy jindy, jestli vůbec. Ale o tom co jsem si zasela sama a čeho teď sklízím ovoce, bych se právě teď ráda roszepsala. Koneckonců tohle téma se teď dere na povrch v rámci terapie dost jasně. 

Zůstala jsem sama s malým a "ženská musí vydržet všechno!" Hned po rozchodu jsem si našla byt, kam jsem nás přestěhovala, malýmu byl rok a půl, já brala mateřskou, ze které jsem najednou mohla žít jen já a malej a světě div se šlo to. Našla jsem malému mini školku, kde mi ho za 1200 měsíčně pohlídali na čtyři hodiny denně 3x v týdnu a já mohla díky tomu na brigádu ❤️ mimochodem miluji všechny, kdo mi v té době dávali tyhle možnosti 🙏 sice třetina výdělku padla na tu školku, ale furt to byli koruny k dobru, alimenty nic. Nu a takhle to šlo nějak dál, mateřskou vystřídal úřad práce, miniškolku velká školka, stálá práce nikde... holku, co si upletla dítě hned po maturitě a je bez praxe nikdo nechtěl. To mi bylo 24, Běhala jsem od brigády k brigádě, dělala mámu i tátu mojemu úžasnýmu synkovi, řešila úřady, papíry, dávky, nemoce prcka, prostě všechno a všechno pod heslem musíš vydržet, MUSÍŠ!

Ne, nebylo to vždycky jenom blbý, byli chvíle, kdy jsem cítila štěstí a užívala jsem si malýho jak nejvíc to šlo ❤️ Teď je mu 15  a myslím, že vztah máme úžasnej, "dobrá práce mámo" 🤣 

To byla sebemilujicí odbočka 😉 

 Ale zpět, takhle fungovat dlouhodobě je prostě mazec, zároveň když stále chcete vydržet všechno, peníze furt nestačí a vy prostě víte, že do nekonečna nejde plet záhony, mýt okna atd za pár šprdliků - mimochodem práce úžasná, vůbec nepohrdám ani nesnižuji její důležitost a cením lidi co jí dělají i ty co jí zadávají - ale zkrátka neuživila mě dost. A tak jsem se začala dál vzdělávat a makat na sobě abychom se měli líp, k tomu všemu, co už jen samožititelství znamená. Takže rekvalifikace č. 1, č. 2, č. 3, nakonec přihláška na vysokou. Kluk nastupuje do první třídy, do toho jeho chronický zánět středouší, asi dyslexie, nutnost navštívit pedpsych a dvě práce souběžně... 

Než se otočím je jaro, víkend jsem neměla už tak, hmmmm dva měsíce? dozvídám se, že budeme muset znovu, již po třetí, do nemocnice na zavedení stipulek (takový ty větrací trubičky do bubínků). Mám narozky, chci vzít synka k babičce projížďkou na kolo a místo toho panika... zhroucení, sakra co se mi to děje? já už víc nezvládnu, já už nemůžu, já chci jen zalízt a nevylízt... mazec... jen o tom píšu mám koláče v podpaží a třepu se... 

No ale vidíte to taky? Musíš vydržet, musíš, to dáš, zařídíš, ještě tohle, ještě tamto, splň! Ať je na tebe spoleh, nevymlouvej se, neodkládej nikoho s tim neotravuj, vyžer si to, sama sis to upekla, sama to sníš, tvoje chyba, že sis našla kteréna, teď si nestěžuj a neposer si vztahy kolem sebe, ať nejsi úplně sama, odmítnutá! 

cože? ty si unavená? to je milá zlatá občas každej, zaber, nemůžeš? přidej víc! (mimochodem, ten song je návod jak se zhroutit 🤣) 

No atd atd, víte kam jsem to dotáhla? Teď po osmi letech v úžasném vztahu s úžasným partnerem jsem se na podzim málem sesypala, když jsem zjistila, že z organizačních důvodů busu muset být na mateřské do tří let... Proč? "protože budu mít jen 7000 měsíčně! To si budu muset hned najít brigádu ať vyžiju! panebože co budu dělat, však to je jen na poplatky..." holky mě fakt upřímně unikla možnost, že mě zajistí můj chlap.... jo chlap, se kterým jsem osm let... mám s ním Toníka a furt jsem v jádru samoživitelka 🤦‍♀️ přece ho s tím nebudu obtěžovat 🙊🤣 

No dejte mi vědět co si o tom myslíte, já se zatím budu hluboce zamýšlet nad tím, jak se mít víc ráda, jak si odpouštět, ať už jde o neurol, nebo jiné "selhání" a hlavně! ta prevence přece! nevím... nechat si víc pomáhat? nebýt superhero? jak to děláte vy, abyste se neuštvaly? neměly pocit, že obtěžujete atd? 

Moc děkuju všem holkám tady z koníka, které na mě vzpomněly a napsaly pod minulé články i soukromě, jak to zvládám, ať se držím atd... fakt mě to dojalo a potěšilo 🙏❤️ 

Ahoj Koníkovky,

je tomu přibližně dva týdny co jsem hodila první vlaštovku s tématem úzkost. Ne, že bych tak pečlivě počítala a chtěla to tak cíleně datovat, ale nějak si říkám je čas psát.

Nuže, posledních 14 dní byla docela horská dráha pocitů a emocí, chvíli nahoru, pak zas kousek níž, pak zase nahoru, pár lopingů, zase dolů a tak nějak pořád dokola. Moje jindy docela užitečná hlava měla o zábavu postaráno a protože toho na ní bylo toho fakt moc vzala si na pomoc tělo, který se chvělo, třáslo, plakalo, křičelo a... Znáte takový to rčení důležitý je se z toho nepo...? No tak ani tohle "důležitý" nějak nevyšlo :D Každej panikář, nebo trošku jen větší trémista asi zná, co mu tělo provádí před zkouškou, pohovorem nebo třeba zubařem - netřeba rozvádět...

Co bych ráda hodila do písmen je, jaké to jsou vlastně pocity a myšlenky, které tohle období provází. Něco málo jsem naznačila už minule, ale mrknem na to od začátku: Když se kámoška úzkost objevila, řikala jsem si "Jasně, si tu, no nevidim tě moc ráda, ale rozumim, mám ubrat", tak jo, coby ne - zrušila jsem následující trhání moudráku, návštěvu proktologie. Den otevřených dveří se synem na jeho vybrané střední škole a kontrolu na ortodoncii jsem delegovala na druhé a snažila jsem se vypnout tolik, kolik malej Toník dovolil. Jo, fajn odpočívám, nemusím všechno řešit sama, ale přece jen jsem teda pěkně neschopná, že odvolávám zubaře a nejedu s Ondrou na školu a taky, že mám úzkost a taky, že mi je z toho smutno a taky, že mám strach, že tu bude dlouho a taky, že... no byl by to dlooouhej článek.

Ano následuji poučky svého terapeuta ať jsem na sebe hodná, ale jsem doopravdy? Zjevně asi moc ne, kdyby mi totiž svěřil takové výčitky svědomí kdokoliv z vás, řeknu mu ať neblázní, že nechat si pomoc je úplně ok, ne známka slabosti, že jsem přece byla se synem už na třech školách a podporu má ode mě maximální, tak co si vyčítám, že zubař počká atd...

A to jsme teprve na začátku toho boje, najednou mě tyhle myšlenky táhnou někam níž, někam, kde už jsem se párkrát ocitla, odkud jsem vždy nakonec zase vylezla do sluníčkova, ale co tam dole číhá... Špatně se to formuluje, je to údolí plný bolesti, zmatku a strachu, místo, kde nechcete být, chcete z něj fakt rychle pryč a nedochází vám, že je potřeba být trpělivá, nezlobit se na sebe, že to není hned růžový, že na to nezabere jedna meditace, meduňkový čaj a pěknej film. Že těch drobností a především času musí člověk udělat a dát víc. 

Nevím, zda jste některá z vás někdy zažila vtíravé myšlenky, které vyvolávají úzkost a to tak silnou a tak často, že už začínáte ztrácet hlavu a tak googlíte, voláte, hledáte pomoc, přemýšlíte co ještě udělat, aby vám bylo líp a normální fungování je váš momentálně největší sen. Do toho se děsně bojíte brát léky, protože jsou přece návykový a hnusný a je spousta epesních webů a rádců, který vám dávají miliardu rad jak s úzkostí zatočit bez nich. Prdlačku holky, ve mě to teda akorát vyvolává další výčitky svědomí a pocit, že jsem totální lůzr, když už ten driák potřebuju, ale co se dá dělat potřebuju to a pomáhá. V sobotu to bude čtrnáct dní co jsem začala pravidelně ďobat neurol, nejsem ještě úplně v pohodě... nejsem, ale jsem na to mnohem, ale mnohem líp. Ne, nemá to být óda na psychofarmaka, ale můžu vám říct, že jsem za něj neskutečně vděčná. Neznamená to, že nebudu dál hledat cesty, které mě naučí být se sebou víc v pohodě, ale je to pomocník, kterého bych se ráda přestala bát a sáhla po něm raději dřív, než až v tom ďolíku.  

Ale ne, neurol není jediný pomocník, který si zaslouží zmínit - moji další pomocníci jsou teplá vana s levandulí. Meduňkovej čaj, ále pořádnej, žádnej pytlíček z drogerky, sypanej kvalitní čajík, lžíci do hrnku, spařit, nechat 10 minut pod pokličkou a ještě teplej vypít. Zkouším meditaci, protože moje hyper naspeedovaná hlava, by fakt potřebovala vypínač a i když mi to moc nejde snažím se 🙂 Miluju vedené relaxace, hlavně Jacobsonovu progresivní svalovou, nebo autogenní trénink a slunce, práci venku, pokec s kýmkoliv, kdo mi odvede myšlenky jinam (teda v době, kdy už to jde). Svižné procházky se psem, mazlení se všemi mými kluky, psychoterapii, kde ze mě můj dlouholetý terapeut dostává emoce až na dřeň a vlastně asi i to psaní 🙂

Holky, nevím jak na vás tahle story bude působit, ale říkám si, sdílená starost poloviční starost. Také vím, že nejsem jediná, kdo tohle zažívá, některé z nás třeba i vědí jak s tím pracovat lépe, jiné zas zažívají podobné stavy a ani neví, že jsou to úzkosti, které jsou prej snad jakože vlastně "ještě dobrý" ve srovnání s jinými trablemi duše (ale vysvětlujte to vyplašený holce modrooký, že jo), každopádně díky za přečtení a dejte vědět jak se máte vy 🙂 

Ahoj Koníkovky, 

dlouho jsem uvažovala o tom, že budu psát nějaké články na téma úzkosti, strach a nervozita. Ze svých 37 let mám za sebou asi 20 let se společnicí úzkostí a když se ponořím dál do dětství byla tam vlastně tak nějak vždycky. Nicméně těch posledních dvacet má své jméno 😊

Přemýšlím odkud začít, zda se zabývat momentální krizí, nebo Vám nastínit co spolu už máme všechno za sebou, ale na všechno je čas a klidně si ráda nejrpve nechám dát zpětnou vazbu na to zda Vás nějaké takové sebeterapeutické výlevy vůbec zajímají 😊 

Takže tak nějak všeobecně o té mojí společnici: přichází nepozvána, ohlásí se stažením hrudníku, šimráním v břiše a moje první reakce bývá: "Co ty tu zase chceš, to jsem něco nedodržela a přetáhla síly?" při pohledu do kalendáře často zjistím, že jsem před menstruací, tak zařadím zpátečku, uvařím čaj a klidový režim alespoň na dva dny... a? A většinou si dá říct a jde si dál po svých...

 Jenomže pak jsou dny, jako třeba poslední týden, kdy mi chce říct asi něco víc, než jen "zastav"! A vybalí si tu svý sakypaky na delší dobu a já regulérně panikařím! Vstává se mnou ráno a hučí do mě celé dopoledne tak, že se spouští kolotoč myšlenek na téma "Co je to teda tentokrát, když ne zvolnit? Proč si přišla? Odejdeš vůbec někdy? Co když ne? To už takhle budem napořád spolubydlet? A co moji kluci? Vždyť se už věnuji víc tobě než jim! a tak dále a tak dále, to je samozřejmě něco co se úzkosti moc líbí a tak se na mých myšlenkách pěkně uvelebí a hoduje, je spokojená 🤦‍♀️😊

Nedávno jsem kamarádce řekla "Jsem výbornej teoretik, za ty léta, jéje kolik já toho mám načteno o práci s úzkostí, myšlenkami, kolik hodin terapie a sezení s psychiatrem... Bych z fleku našla odpověď na to co s tím..." ano, když je mi dobře 😉 ale když tady jedna sedí a přímo si libuje nad tím jak se točím v myšlenkách a černých scénářích jsem v pr... jako Baťa s dřevákama... prostě nevím a tak s pocitem ulehčení a zároveň výčitkami svědomí otevřu neurol, zavřu oči a ďobnu si. Ona to snad za pár dní vzdá, do té doby budu následovat její nejčastější žádost: "Dej si pohov"...