„Tak dobrý den, paní Daňková. Já jsem Vlašťovková, porodní asistentka. Později přijde ještě pan doktor Kapřík. Takže tady bude samý zvířátko.“ Ha ha super paní má jakože smysl pro humor. Škoda, že se ti moc smát nechce, jen už chceš ze sebe vypudit to mládě tak, abyste to oba přežili. „Budete mít kluka nebo holku.“ Díky taťko za pohotovou odpověď, že se necháváme překvapit. Já fakt nemám chuť na vybavování se.

„Tak jste krásně a dostatečně otevřená, takže si ještě poslechneme, jak mimču ťuká srdíčko a zkusíte zatlačit.“ Ťuk, ťuk, ťuk….v tuhle chvíli nejkrásnější a nejvíc uklidňující zvuk. „Miminko máte v bříšku spíše na pravé straně, takže si na prvních pár zatlačení lehnete na pravý bok, aby se hlavička hezky srovnala do porodních cest. Výborný postřeh paní Vlašťovková, mimčo se opravdu vyvalovalo celé těhotenství spíše na pravé straně. Vypadá to, že svojí práci rozumíte a začínáte se mi líbit. „Já jsem u maminek hlavně v začátku porodu a pak si porod převezme a dokončí doktor. Vy rodíte poprvé, takže to bude trošku těžší a delší, ale u druhého už to půjde raz dva. To kolikrát ani nestihne přijít doktor.“ Cože? Doktor občas nestihne přijít? Tak to musím zabrat, abychom to stihly spolu a bez doktora alias nadívače krůt.

„Až přijde další kontrakce, tak zkusíte zatlačit.“ OK, je to tady uuuf. „Dobře, po každé kontrakci vždy zkontrolujeme ťukot srdíčka.“ Jsi ráda, že můžeš, tak často slyšet ten uklidňující zvuk, že je vše v pořádku. „Ještě si dáme dvě kontrakce takhle na boku a pak už si lehnete na záda.“

„Dobré, hlavička se krásně srovnala do porodních cest. Jste moc šikovná a krásně tlačíte, ale takhle na zádech je potřeba zabrat víc. Při každé kontrakci zatlačíte celkem třikrát a mezi tlačením se pořádně nadechnete, aby mělo miminko dost kyslíku. Sestra vám bude říkat, jak dlouho tlačit.“

A je to tady, takže se pořádně nadechni. Slíbila sis že u toho nebudeš ječet. Zavřít oči, bradu na hrudník a tlačit. „Tlačte ještě, ještě, ještě, ještě, ještě, ještě, ještě…………………….dobrý.“ Asi u desátého „ještě“ si říkáš, že si ta sestra dělá prdel. Vydýchat a znovu. Dostáváš se do zvláštního transu. Taťka stojí někde napravo u tebe, ale ty ho nevnímáš. Je perfektně neviditelný. Nic neříká. Nesahá na tebe. Jen tam prostě je, a to je to, co teď zrovna potřebuješ. Jsi v tunelu, na jehož konci je milý obličej paní Vlašťovkové. Nevíš, kolik je hodin, jak dlouho už tam jsi, kolik kontrakcí už proběhlo. V tunelu slyšíš jen: „ještě, ještě“, „ťuk, ťuk, ťuk“, „jste šikovná, už vidím vlásky“, „hlavička je venku, ještě ramínka“. Najednou máš pocit, že další kontrakce hrozně dlouho nepřichází. Proč nepřichází? Už je venku hlavička, musíš dostat ven zbytek toho malého bezbranného tělíčka. Jediný co přišlo, je ten doktor. Ach jo už je tady zase ten jeho otravný obličej a hlas. Už je tady kontrakce, tak zatlač, ať je to hotový a ten vůl může zase jít pryč.

Najednou ti na břiše přistál. Nový středobod tvého vesmíru. Ahoj. Mezi nožkama ti čouhá pytlík, takže ty budeš asi můj synek. Počůral a pokadil jsi mi celý břicho, takže ty budeš náš synek. Vítej na světě, Románku. Přestáváš plakat, koulíš unavenýma očima a koukáš na mě. Taťka stříhá pupeční šňůru a do očí se mu valí slzy dojetí. Je 12. 3. 2019 10:11. Po 14 hodinách jsme všichni unavení, ale už máme to nejhorší za sebou… to jsem si v tu chvíli myslela…

A jak jsi prožívala hodinu H ty? Pamatuješ si každou vteřinku, nebo jsi měla taky tunel? Byla tvoje porodní asistentka fajn, nebo bys tu babu kopla nejradši do zadele? Byl taťka u porodu? Byla jsi ráda, nebo tě tam štval?

Všechna jména a postavy jsou smyšlené a jejich podobnost s žijícími osobami je čistě náhodná.

Díky za asistenci při porodu, paní Jiřičková 😊

Fajn cestu do porodnice jsme zvládli, je 22 hodin, plodovka odtekla, stahy po 5 minutách a ani to moc nebolí…jsem dítě štěstěny a porod máme snad za chvíli za sebou. Na monitoru vylézají křivky, takže to kontrakce opravdu jsou. Tak kde je ten doktor, aby mi řekl, na kolik centimetrů jsem dole otevřená? Jsem ráda, že má službu doktor – chlap, hlavně z toho důvodu, že jsou takový šetrnější při vyšetřování. „Dobrý večer, vylezte si na křeslo a podíváme, jak je to dole připravené na porod.“ Aha…chlapi jsou šetrnější při vyšetřování?! No tak k tomuhle panu doktorovi se to asi zřejmě ještě nedoneslo. Auuu nejen že se mi kloubky prstů totálně opřel o stydkou kost, ale navíc se tam vrtá, jako by se chystal nadívat krůtu. „Tak maminko, na porod si budeme muset ještě počkat. Kontrakce máte zatím velmi slabé, a navíc to dole není vůbec připravené na porod a spíše je to vše zatuhlé. Sestřičko odveďte paní na sál.“

„Máme zatím volné všechny tři sály, takže si můžete vybrat. Tady si lehnete vy a tatínek může být tady na křesle vedle vás. Odpočívejte, ať máte zítra dost sil na porod. Budu vás chodit pravidelně kontrolovat a vždycky vás připojím na monitor, abychom viděli, jak se zesilují a zrychlují kontrakce a jak se daří miminku.“ Počkat, počkat. Říkala: ať máte ZÍTRA dost sil na porod? No tak snad to budeme mít v brzkých ranních hodinách za sebou. Super máme tu vanu. Doufala jsem, že si budu moct zkusit pohovět před porodem ve vaně. Ty jo to porodní křeslo je fakt obrovský. Jsem zvědavá, za jak dlouho napadne taťku na něj lézt a předvádět scénu z Přátel….přesně 12 vteřin po odchodu sestry ze sálu.

Hodiny ubíhají, taťka chrápe na křesle, kontrakce trochu zesílily, miminko má na monitoru dobré ozvy, ale moc se nehýbe. „Zkusíme ho trochu probudit.“ A už mi sestra vrtí s břichem. Asi taky spí. Jsou dvě hodiny ráno a kontrakce už začínají být docela nepříjemné. „Můžete si zkusit dát teplou sprchu, většinou to uspíší porod a kontrakce tolik nebolí.“ Fajn, sprcha je dobrý nápad. Opravdu, kontrakce tolik nebolí. Aha ony tolik nebolí, protože ustávají. „Je pět hodin, pan doktor by Vás chtěl vyšetřit, tak pojďte se mnou.“ Bože, prosím, ať už má službu jiný doktor než ten, který mě přijímal. Hm smůla, takže si dáme nadívanou krůtu podruhé s porcí kontrakcí navíc. „Stále nejste dostatečně otevřená, a navíc Vám ustávají kontrakce. Dám Vám čípek na uspíšení porodu.“ Fajn čípek na uspíšení, sem s ním. Počkat! Čípek se přeci vždycky někam strká. A sakra! Takže extra nadívaná krůta potřetí. „Mám špatnou zprávu. Ten čípek se mi tam nepodařilo umístit, a navíc se mi už rozmočil. Musím, tam zavést nový.“ Takže extra nadívaná krůta počtvrté. Nemám tě ráda, doktore!

Je asi šest hodin a už to frčí. Jestli sis do teď myslela, že cítíš kontrakce, tak ses hodně pletla. „Jestli chcete můžete si vlézt do vany.“ Jo, jo, jo! Teplá vana sem s ní. Je ti úplně jedno, jak vypadáš a kroutíš se ve vaně jako had. Chvíli na čtyřech, chvíli v tureckém sedu, zase na čtyři, zase turek. Taťka nestíhá sledovat, ale statečně pomáhá sprchovat břicho a záda. Bolí to jako čert, ale oproti ležení na posteli je to mnohem lepší. „Tak maminko, potřebujeme, abyste na chvíli vylezla z vany a dáme si 20 minut monitor.“ Jasný, 20 minut to dáme. V pohodě. Ne-ko-neč-ných 20 minut! Trpíš, hekáš a funíš jako zvíře! „Výborně, maminko, kontrakce se nám krásně rozběhly. Teď dáme klystýr a pak si zkusíte vylézt na křeslo.“ No tak to jsem zvědavá, kdy mi chtějí dát klystýr, když mám kontrakce snad ani ne po minutě. „Nevím proč, ale pan doktor ten klystýr pořád oddaloval.“ Já toho šmejda už vážně nesnáším! Dobrý klystýr se nám nějak povedl. Teď se dostat na záchod. Záchod, který je až na druhé straně místnosti! 5 metrů se občas jeví jako fakt nepřekonatelná vzdálenost. Běž a nepusť to! Běž a a a a …kontrakce… nepusť to! Dobrý, vydržela jsi zdárně až do cíle. Tak a teď se dostat zpátky. Taťka je úžasný, pomohl ti zpátky k lůžku, ale ležet už nechceš. Stojíš opřená a vlníš se v bocích. „Ááá maminka, už nám lyžuje. Jestli už vás to nutí k tlačení, tak klidně tlačte.“ „Můžu tlačit? Ale vždyť stojím, co když ze mě ten prcek vypadne na zem?“ „Nebojte a pojďte si vylézt na křeslo.“ „Jak proboha?“ Sápeš se nahoru, jako bys lezla minimálně na Mount Everest. „No vidíte, že to jde. No ale vy jste se nám v té vaně krásně otevřela, tak to to budete mít za chvilku za sebou.“ Super zpráva, je už totiž skoro 10 dopoledne.

A jak dlouho jsi čekala ty na tu nádhernou větu: „Jste dostatečně otevřená. Porod máte za chvíli za sebou.“? Byla to rychlovka, nebo sis taky dala několika hodinový maraton?

Tak a je to tady! Praskla ti voda! Jak je to možný? Vždyť jen ležíš na posteli a čteš si. Všechny kamarádky, které říkaly, že jim praskla voda se prý zrovna shýbaly pro spadlou peněženku, zavazovaly si tkaničky, nebo se natahovaly pro kyselé okurky vtipně umístěné až na horní polici regálu. Holt se to naše robátko nějak víc protáhlo při svém pravidelném kopání o osmé večerní. Tak a co bude teď? Kolik té plodovky asi vyteče? Decka nebo dvě? A sakra už se to valí, rychle vyskoč z té postele…he he rychle…to se snadno řekne, ale hůř udělá s tím panděrem. „Miláčku asi jedeme do porodnice!“ Mrkej, teď začne zmatkovat a nesmyslně běhat po pokoji ve snaze najít ty sbalený tašky. Není se čemu divit, je už dva týdny nervózní, protože sis vymyslela, že chceš rodit v Jilemnici…40 km daleko! 50 minut jízdy autem!

„Klid miláčku, tašky jsou támhle, odnes je do auta a sbal si pantofle na přezutí. Já jdu zatím na záchod.“ Dobrý, dobrý už jen pár čvachtavých kroků a jsi na záchodě. Té plodovky už vyteklo celkem dost, kalhotky promáčený, spousta vytekla do záchodu, tak to by mohlo být asi vše. Jde se zpátky do ložnice, převlíknout a jedem. Aha tak to nebylo vše…tepláky zmáchaný, ponožky totálně zmáchaný a capkáš v ohromný kaluži, ve který navíc ještě plave ručník, který ti rychle podal taťka. Tak ten litr nebo dva by mohl stačit. Natáhnout kalhoty, sednout na ručník a jedem.

Taťka trochu zmatkuje. „Klid miláčku, nic mě nebolí, nekrvácím, hlavně nás tam v pořádku dovez.“ Aha oprava…už to začíná bolet, ale tatínkovi to nebudeme co? Říkat! Máme za sebou teprve asi 10 km. Další stah po 20 minutách, další už jen po 15 minutách, po 5 minutách a začátek Jilemnice. Je asi 22 hodin a my zvládli dojet do porodnice a neporodit cestou.

Aha tak ta plodovka nebyla všechna a máš zase totálně mokrý kalhoty. „Dobrý večer, my k vám přijeli rodit, plodovka odtekla, kontrakce po 5 minutách.“ No nediv se a nekul oči, taťko, že jsem ti o kontrakcích neřekla. Je lepší, když jsi z toho vyplašený tady na chodbě než za volantem.

„Tak maminko, jste stále s úsměvem, porod je ještě daleko, takže mi dejte vložku, já se podívám, jestli to byla opravdu plodová voda.“ „Ale já nemám vložku.“ „A co máte, ručník?“ „Ne, já mám jen mokrý kalhoty.“ „A kolik toho asi odteklo, deci nebo dvě? A byla to opravdu plodovka?“ „No málem jsem začala stavět Noemovu archu a netuším, co jiného by to mohlo být.“ „Dobře, tak my si Vás vyšetříme a půjdeme na sál.“ Uuuf tak cestu jsme zvládli.

A jaká byla tvoje první cesta do porodnice?

Taky si připadáš jako ta nejhorší matka, hospodyně a milenka na světě? Pozoruješ ostatní maminky, jak za každé situace vlídně mluví na své dítko, které navíc nikdy nebrečí a pokojně spí celou noc? Maminky, které vypadají jako ze žurnálu a když ti otevírají dveře do svého super nablýskaného bytu, tak se omlouvají, že moc nestihly uklidit a upekly „jen obyčejnou“ buchtu? Maminky, které mluví o pocitu absolutní lásky, který vytryskl v okamžiku, kdy poprvé spatřily svou ratolest. Kdežto ty máš své mastné vlasy stažené alespoň do culíku, snažíš se pod tíhou situace alespoň narychlo maskovat nejčerstvější flek, který ti během cesty vyrobil na vytahaném tričku tvůj malý poblijón. Vláčíš s sebou to svoje stále řvoucí štěstí, na které jsi před chvílí nebyla zrovna nejpřívětivější a možná jsi i zapřemýšlela na tím, čím mu ucpat pusu, když tam ten dudlík zaboha nedrží natož, aby utišil pláč (čti:nelidský řev). A jediné, co při pohledu na své dítě cítíš, je trýznivá bolest rozpraskaných bradavek či jiných částí těla.

Neboj, nejsi v tom sama. Spousta maminek to jen prostě nepřizná, protože se stydí stejně tak jako ty nebo já. I já si pár dní po příchodu z porodnice připadala jako ta nejhorší matka na světě….a ten pocit se občas dostaví i teď (Romčovi jsou pozítří 3 měsíce).

Z miminka, které bylo ještě v porodnici klidný miláček se stala řvoucí bestie. Bestii, kterou jsi právě přebalila, nakojila a konejšíš ji ve své teplé náruči. Tak proč proboha řve?! Nemá přeci důvod! Určitě mi to dělá naschvál! Začínáš být nervózní, potíš se, křik ti rve uši, máš pocit, že se ti každou chvíli musí rozskočit hlava a říkáš si „co jsme to s tím mým (otcem dítěte) sakra provedli?!?“. Možná začínáš přemýšlet, co by se stalo, kdybys ho na chvíli zavřela ve vedlejším pokoji, aby sis na chvilku od toho řevu odpočinula. Možná zalaškuješ s otázkou, kde se asi vyskytuje nejbližší baby box. Možná jsi už utrousila pár nepříjemných nebo dokonce sprostých slov na adresu svého drobečka. V tom dorazí babička. Hurá! Konečně někdo, kdo rozumí tvým slovům a ty rozumíš těm jeho. Hned u dveří začneš láteřit na svého malého mučitele, který tě už hodinu vytáčí svým nekonečným řevem. V tom lepším případě se dítko uklidní v momentu, kdy jej babička vezme do náruče. V tom horším dvě minuty před příchodem babičky… v každém případě si připadáš jako úplný blbec, který nedokáže uklidnit své dítě. Babička několika šikovnými hmaty miminku odpomůže od prdíku, který ho už hodinu trápil. A v ten moment si už nepřipadáš jako úplný blbec, ale jako ta úplně nejhorší matka, která byla nepříjemná na svého malého miláčka, který trpěl bolestí bříška. Stalo se ti to taky?

A proč tohle všechno podstoupily všechny ty generace před námi? Nejspíš pro ten nádherný úsměv toho malého drobka, který na tebe kouká jako na tu nejkrásnější bohyni s mastnými vlasy, poblitým tričkem, kruhy pod očima, vytahaným břichem… Pro něj nejsi ta nejhorší, ale ta jediná kterou má, a kterou bezpodmínečněm miluje